Ryby vynikají rozmanitou krásou – a také mlčenlivostí. Finská režisérka, scenáristka a výtvarnice Veera Lamminpää si v krátkém filmu se stop-motion animací Zpěvy z chladicího pultu (Fish River Anthology) pohrává s představou, jaké by to bylo, kdyby tomu bylo jinak. Co kdyby ryby jednou promluvily? Nebo dokonce zazpívaly? Co by chtěly sdělit světu?
Desetiminutový snímek nás zavádí do supermarketu v jeden zimní podvečer, těsně před zavíračkou. Poslední zákazníci netrpělivě postávají u pultu a čekají, až na ně přijde řada a budou si moci odnést domů lososa, mušle nebo sledě. Mezitím se mořští živočichové, dosud tiše ležící ve své ledové smrtelné posteli, pustí do odvážné filozofické debaty – a do tklivého nářku nad vlastním osudem. Každá rybka zpívá svou „labutí píseň“, žehrá nad cenami za kilo svého těla a všechny úlovky rybářů si společně kladou otázku, proč lidé dávají některým druhům přednost, zatímco nad jinými ohrnují nos.
„Je to úplně obyčejná situace – stojíte ve frontě a čekáte na rybu. Ale někdy vás právě tam napadne: Co tu vlastně dělám? Jsem spokojený s tím, jak se vyvíjí můj život? Trávím čas tak, jak bych měl?“ přemítá Veera Lamminpää. „Každý má svůj příběh. I jídlo, které konzumujeme, má za sebou určitou zkušenost – a právě to se stalo jádrem filmu.“ Bavilo ji prý hledat paralely mezi rybami a zákazníky, zkoumat, jak by si mohli být podobní – anebo naopak rozdílní. Všechny rybí i lidské postavy si vymyslela sama a také je vlastnoručně vytvořila jako loutky. „Byla to radost – obzvlášť spolupráce s kostýmní výtvarnicí, kdy jsme hledaly různé materiály a textury, které by dokreslily charakter jednotlivých postav.“
Za svůj okouzlující kraťas získala Lamminpää finskou cenu Jussi, obdobu Českého lva, a probojovala se mezi sedm snímků vybraných do nesoutěžní sekce KVIFF Future Frames pro začínající evropské filmaře. Má za sebou několik studentských krátkých filmů – a Zpěvy z chladicího pultu vznikly jako její závěrečná práce na ELO Film School, kterou letos v květnu absolvovala. Novinka uvedená na KVIFF je jejím prvním plně animovaným projektem.
„Tohle médium opravdu miluju a doufám, že se mu budu moct věnovat i dál – nebo třeba natočit hybridní film, kde by se potkávali herci a stopmotion loutky,“ říká Veera v Esprit Clubu. Je velkou obdivovatelkou hraných filmů Guillerma del Tora, ale inspiraci nachází i u výtvarníků působících v Česku, třeba u Jana Švankmajera nebo Darii Kashcheevy.
Festivalovou projekci si prý užila naplno – seděla v hledišti a vnímala reakce diváků. „Lidé se smáli – a pak v jednu chvíli přestali, přesně jak jsem si přála. Takže to myslím zafungovalo tak, jak jsem zamýšlela,“ pochvaluje si.
Nápady si zapisuje do mobilu nebo notesu, ale dává jim čas uzrát. „Naučila jsem se věřit své intuici. Když mě něco zaujme, nemusím hned vědět proč. Stačí, když to nechám chvíli být – ono si to sedne.“ Nyní se soustředí na přípravy svého celovečerního debutu. Vyprávět bude o starém zahradníkovi, který se dozví, že svět brzy skončí – ale ještě dostane šanci si něco přát.



















