Na focení přichází v modré róbě a působí stejně majestátně jako étericky. Pózovat jí jde tak přirozeně jako špičkovým topmodelkám; její vláčná, elegantní gesta jsou až hypnotická. Je neobvyklé pozorovat někoho, kdo má i mimo jeviště své tělo pod takovou kontrolou a pohybuje se se samozřejmou elegancí kočky. Navíc její přítomnost má zvláštní uklidňující účinek – Tereza Podařilová má daleko k patetické divě, působí spíš empaticky a prakticky. Fotí se v šatech zářivých barev, na vysokých jehlových podpatcích – a na špičkách, samozřejmě. Když mě ale vítá ve své šatně, má na nohou těžké šněrovací boty. Z bohyně křehkosti je najednou normální žena.
Dnes jste jako baletní mistryně autorita. Přistupovali k vám kolegové ze souboru s podobným respektem už v době, kdy jste excelovala jako první sólistka a získávala Thálie? Mluvili s vámi – jako s hvězdou – jinak než mezi sebou?
Vše se vyvíjelo. Když jsem nastoupila do souboru, byli tam zkušení tanečníci, kteří nás zaučovali, starší kolegové, kteří se v mých očích už „někam dostali“, a nad nimi první sólisté – ti úplně nahoře, ke kterým jsme vzhlíželi. Pak přišlo období, kdy jsem začala tančit velké role, a postupně jsem se od souboru vzdalovala. Zůstalo mi jen pár přátel. Ne, že bychom se nevídali, ale spíš se vytvářel pozvolný odstup – neměla jsem tolik času a moje cesta se posouvala jiným směrem.
Vzpomínám si, jak jsme s kamarádkou ze sboru jednou přišly domů z nějaké akce, pustily si Popelku a jedly spoustu zmrzliny. Ona pak říkala, že to vyprávěla ostatním ze souboru a oni z toho byli úplně paf – že jsem taky jenom normální člověk. ( směje se) Nakonec jsem měla už jen úzký okruh lidí: pedagogy, taneční partnery, choreografy a dirigenta…
Můj rituál byl jasný: jakmile jsem vyšla ze šatny, nevracela jsem se. Když jsem si něco zapomněla, garderobiérky to věděly a vše přinesly.
Dnes se věnuje pedagogické činnosti a říká, že si mladí tanečníci mnohem víc uvědomují křehkost svého povolání. Málokterý tanečník totiž „v důchodu“ sežene práci v oboru.
Jako pedagožka a baletní mistryně působíte víc než deset let. Změnil se za tu dobu váš přístup?
Během své kariéry jsem se poctivě připravovala, s plným nasazením tančila, prožívala každou roli naplno. Právě tohle chci, aby zakusili i tanečníci, které učím – aby vycházeli sami ze sebe. Jenže je rozdíl pracovat se zkušeným sólistou a s někým, kdo je teprve na začátku. Každý umělec je jiný a potřebuje i jiný přístup. Práce baletního mistra má také silný psychologický aspekt, který může být nebezpečný, až sebezničující. Stále se rozdáváte… Na druhou stranu, když vidím výsledek, mám obrovskou radost.
Baletní soubor Národního divadla je mezinárodní. Dá se u nových tanečníků poznat podle pohybu nebo držení těla, odkud přicházejí?
Určitě. Už když tanečníci přijdou na konkurz, někdy si řeknu: Tenhle je z královské školy (Royal Ballet School v Londýně, Accademia Teatro alla Scala nebo John Cranko Schule – pozn. red.). Myslím, že kdybych si tipovala, často bych se trefila.
Tereza je přesvědčená, že talent je nutné probudit a poté rozvíjet, ale jinak platí, že „to“ v sobě tanečník buď má, nebo ne. Někteří tanečníci na jevišti překvapí mnohem lepším výkonem než při zkouškách. A může to i být obráceně.
Když do souboru přijde někdo s jiným školením a jinými návyky, musí se to sjednotit?
Ano, většinou se jedná o detaily. Jde třeba o vedení paží, práci chodidel na špičkách, dynamiku nebo koordinaci těla v čase a prostoru. Tyto rozdíly se postupně cizelují a vylaďují podle druhu tance.
V dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny z roku 2020 mě pobavil moment, kdy vám Vlastimil Harapes ukazuje, jak vypadá zakletá labuť, která se snaží vzlétnout. Překvapilo mě, jak byl energický a vtipný.
Ano, byl to výjimečný umělec a profesionál. Měl neuvěřitelné charisma a dokázal do role vložit tu finální vrstvu – emoci. Vyžadoval preciznost, kladl důraz na techniku a detaily, ale zároveň uměl těžkost proměnit v lehkost a vážnost v nadhled a humor.
Najednou jsem to zlo, manipulaci a temné polohy nedokázala hned přijmout. Po nějakém čase jsem si ale roli Markýzy ve Valmontovi začala užívat.
Když připravujete tanečníka na roli, kterou jste sama dlouho tančila, dokážete se oprostit od toho, jak byste ji tančila vy sama?
To je alfa a omega. Vždycky vycházím z konkrétní osobnosti. Nemám ráda tanec „přes kopírák“. Samozřejmě se musí respektovat záměr choreografa, ale každý umělec je jiný – má jiná pozitiva, jiné limity – a důležité je, aby byly vidět právě jeho přednosti. Společně hledáme cestu, která je mu vlastní, aby se v roli cítil dobře.
Přední český choreograf Jiří Kylián říká, že existují dva typy tanečníků: ti, kteří mají techniku, a ti, kteří mají auru, charisma. A vy máte obojí.
Někdo je technicky brilantní, někdo vás přitahuje jinak. Jsou tanečníci, kteří vyjdou na jeviště, a vy od nich nemůžete odtrhnout oči. Vyprávějí příběh, rozumíte jim – a to jsou věci, které se nedají úplně naučit. Je možné je probudit a rozvíjet, ale v zásadě platí, že to v sobě buď máte, nebo ne. Samozřejmě se dá na všem pracovat, aby to fungovalo – když je role dobře vystavěná, má vývoj a tanečník je připravený. Ale když přijde osobnost, která vloží do role sebe sama, je to nádhera. To jsou ty večery, kdy jdete z divadla a ještě dlouho to ve vás rezonuje.
Stává se, že vás někdo ze souboru ještě překvapí? Že třeba roli na jevišti zatančí jinak – a lépe –, než jak ji od něj znáte ze zkoušek? Třeba díky adrenalinu nebo atmosféře?
Určitě. Existují tanečníci, kteří jsou takzvaně sáloví – na zkouškách vám ukážou všechno dokonale, ale na jevišti to nefunguje, jak očekáváte. A pak jsou naopak umělci, kteří na zkoušce působí dobře, ale ve chvíli, kdy vyjdou na jeviště, jsou desetkrát lepší a uvěřitelnější…
„Nikdo nechce bydlet v katalogu.“ Designérka nejen o tom, že schopnost ocenit krásu se dá naučit |
A když se pak díváte z hlediště – jako pedagožka nebo baletní mistryně –, co při premiéře cítíte?
Pokud se to povede, mám velkou radost. Nervózní jsem, když vím, že jsou v představení těžké sólové pasáže. Poslední zkoušky pak spočívají v dotažení, pochvale a dodání sebevědomí, aby si tanečníci věřili a nepropadli panice. Kolem premiéry bývá vypjatá energie a nervozita. Udržet koncentraci není vůbec jednoduché.
Měla jste před představením nějaké rituály? Co jste dělala těsně předtím, než jste šla na jeviště?
Snažila jsem se nevytrhnout se ze svého soustředění. Když vás někdo před představením pozdraví, je to milé, ale zároveň to rozptyluje. Můj rituál byl jasný: jakmile jsem vyšla ze šatny, nevracela jsem se. Když jsem si něco zapomněla, garderobiérky to věděly a vše přinesly. A když mě zašívaly do kostýmu, musela jsem pořád mluvit…
A co jste vyprávěla?
Cokoliv, třeba jsem mluvila o počasí nebo o tom, co jsem měla k snídani. Pomáhalo mi to uvolnit se, zůstat nabitá, a hlavně od sebe odehnat jednu pověru. Když vás garderobiérky zašívají do kostýmu (například balerína z Labutího jezera se zašívá, aby se nerozepnula při těžké partnerské práci – pozn. red.), musíš mluvit, aby ti nezašily paměť… Abych neměla na jevišti okno.
Má šestnáctiletého a osmnáctiletého syna a roli mámy pořád považuje za tu nejdůležitější. Oba chlapci sportují – jeden hraje hokejbal, druhého baví fleret a oba dělají snowboarding.
Stýská se vám někdy po divadelním líčení, po kostýmech, po celé té atmosféře?
Ještě si to trochu užívám. Například v Romeovi a Julii hraju paní Kapuletovou – takže se ještě líčím, mám vlasy dlouhé až do pasu a kostým. Je to opravdu rituál: sednu si na své místo, světla se rozsvítí – přijde koncentrace, ale i relax. Já jsem detailista, řeším každou maličkost – každou řasu, účes, všechno. V maskérně mě vždycky učesali perfektně, a já si pak stejně ještě něco doladila podle sebe – povytáhla vlasy, doladila špičky, aby byly přesně zavázané.
Jak jste se vlastně dostávala do jednotlivých rolí? U Markýzy de Merteuil z představení Valmont – za kterou jste v roce 2015 získala čtvrtou Thálii – jste někde říkala, že ta cesta byla delší. Proč? Byla ta postava až příliš zlá?
To úplně ne. Když se na to dívám zpětně, nikdy jsem nehrála jen kladné role… Tančila jsem princezny i pořádné potvory. V té době jsem sama procházela jsem těžkým obdobím: byla jsem po úraze, utrhla si křížový vaz, za sebou dvě operace. Dostávala jsem se z toho docela dlouho. Najednou jsem to zlo, manipulaci a temné polohy nedokázala hned přijmout. Po nějakém čase jsem si ale Markýzu začala užívat. Záporné role mají spoustu vrstev, barev a vývoj, herecky jsou velmi bohaté. Navíc tvůrce Libor Vaculík postavil choreografii přímo pro mě, takže to byl úžasný dárek. S tím si pak člověk už jen hraje.
Viděla jsem to u jedné kolegyně, která odtančila hlavní roli a pak skončila kvůli psychickému tlaku. Nejde jen o to, že se vyšplháte vysoko, ale musíte každý den znovu dokazovat, že na to máte.
Znovu jsem se po letech dívala na film Černá labuť, který podle tanečníků udělal baletu spíš medvědí službu. Zaujala mě tam myšlenka, že tanečnice je vybrána do dvojrole, i když jednu ze svých poloh nemá přirozeně v sobě – a musí ji hledat „za pochodu“. Funguje to takhle i v realitě, nebo je to filmová zkratka?
Někdo je víc typ bílé Odetty, jiný černé labutě Odilie. Jsou to dvě klasické polohy: křehká něžnost oproti energické divokosti. Každý člověk má v sobě tyto polohy a některá mu je přirozenější. Melancholie a romantika versus energičnost a dravost. A to se promítá i do tance.
Takže jsou dny, kdy vám na jevišti byla bližší bílá labuť – a jindy černá?
Ano, a během kariéry se to ještě mění. Když choreograf obsazuje role, může říct: „Tebe vidím jako Carmen, tebe jako Michaelu.“ To je dáno vaším typem – tím, jak vypadáte, ale i stylem pohybu. Ale když vás tvůrce zná osobně, ví, jakou máte povahu a co je uvnitř vás, může vás obsadit i obráceně. Carmen může navenek působit vášnivě, ale uvnitř být křehká.
Z těch let, kdy už netančíte aktivně jako první sólistka – běží vám hlavou nějaká role nebo představení, které jste si přála zatančit, ale už k tomu nedošlo?
Například choreografie Kennetha MacMillana, v současné době uvádíme jeho Manon ve Státní opeře, ale já jsem ji tančila v jiném zpracování.
A zatancujete si ji někdy aspoň pro sebe?
Že bych po představení jela na Anenské náměstí (budova Baletu ND – pozn. red.) a tam si po práci zatancovala? (směje se) Ne, to opravdu ne, teď už role prožívám skrze tanečníky. Ale hýbat se musím, cvičím. A dělá mi to dobře. Balet, protahování, trénink, rutina – to je pořád moje součást. Když to nedělám, cítím to na těle. Máme v divadle skvělé zázemí – pilates, masáže, malou posilovnu. Když si najdu čas sama na sebe, což není jednoduché, tak si prostě zacvičím.
Některé role jste tančila i několik dekád. Hrály se vám postupem času jinak díky novým životním zkušenostem? Zúročí se to, co jste prožila?
V interpretaci se zúročí úplně všechno. U Valmonta bych řekla, že se do role promítl celý můj baletní život a všechny prožitky, hlavně ty těžké, které člověk od osmnácti zažije. Je dobré, když můžete nějakou postavu tančit delší dobu. Role si „sedá“, vyvíjí se. Tanečník v ní nachází nové momenty, maličkosti, a tím je každé představení jedinečné. Zároveň je divadlo pomíjivé. Pamatuju si ten pocit, kdy jsem si po představení sedla, odlíčila se, podívala se do zrcadla a řekla si: A je to pryč.
Baletní špičky jsem obul jen jednou. Nechápu, jak to holky zvládají, říká sólista z Národního divadla |
Existují nějaké záznamy z představení z doby, kdy vám bylo osmnáct, a tančila jste hlavní roli?
Někde uložené jsou. I díky tomu, že o mně režisér Martin Kubala točil dokumenty (Tereza Podařilová – jeden rok s primabalerínou, 2006; Tereza Podařilová – čas primabaleríny, 2020 – pozn. red.), nějaké záznamy existují. Mám například záznam, kdy jsem tančila Klárku v Louskáčkovi a syn Filípek – ještě jako miminko – byl se mnou na jevišti při silvestrovském představení.
Balet na vysoké profesionální úrovni je obrovská psychická zátěž. Jak jste s tím pracovala?
Balet je pro mě lékem. Často se používalo slovo „droga“, protože si na pohyb zvyknete a potřebujete ho. Zároveň vás ale léčí – maximálně se koncentrujete, jste v přítomném okamžiku – a to je psychicky velmi důležité. Když máte starosti nebo vás něco bolí, tanec se stane terapií. Pravdou je, že nároky jsou obrovské a ne každý na to má. Tanečník musí být hodně silný, aby šel na jeviště a ustál celé představení. Nemůže se v půlce zhroutit. I proto je důležité zatěžovat postupně – dát jim menší role, aby si vše „osahali“, a teprve pak je posouvat dál. Hodit někoho rovnou do velké role je risk – nikdy nevíte, co to s ním udělá.
A pamatujete si, že by někdo kariéru ukončil kvůli psychice?
Stává se to. Někdo začne dobře – tančí ve sboru, dostane příležitost, pak i hlavní roli – a najednou s tím přestane. Viděla jsem to u jedné kolegyně, která odtančila těžkou hlavní roli a pak skončila právě kvůli psychickému tlaku. Je to stres: nejde jen o to, že se vyšplháte vysoko, ale musíte každý den dokazovat, že na to máte.
Pro profesionály, kteří už nemohou aktivně tančit a potřebují dál pracovat, existuje Nadační fond taneční kariéry. O co přesně jde?
Je to organizace, která pomáhá tanečníkům v tíživé životní situaci. Například s rekvalifikací nebo návratem do profesního života, když utrpí úraz. Kariéra je nádherná a intenzivní, ale velmi křehká. Může se stát cokoliv… Dnes mladí tanečníci více počítají s křehkostí svého povolání a dříve přemýšlejí o budoucnosti. Skoro bych řekla, že je dnes trend uvažovat: Čím dřív skončím, tím lépe. Vrchol taneční dráhy přijde velmi brzy. Zatímco ve dvaačtyřiceti letech můžete být v jiné profesi na vrcholu, pro nás je to závěr kariéry. Vrchol máme tam, kde mají jiní začátek.
Tereza Podařilová je dosud jedinou osobností, která získala čtyři Ceny Thálie za své jevištní výkony. Ocenění obdržela za Carmen (1997), Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy (2003), Taťánu v Oněginovi (2005) a Markýzu de Merteuil ve Valmontovi (2014). Terezu jsme fotili ve vlastním oblečení od designérky Hany Zárubové (www.hanazarubova.cz).
A kde potom tanečníci nejčastěji najdou uplatnění?
Je to různé. Vím například o dvou mladých tanečnicích, které šly na medicínu. Jedna měla úraz, druhá byla nemocná. Rozhodly se pro jinou životní cestu.
Aby se člověk mohl stát baletkou, potažmo třeba primabalerínou, musí mít obrovskou disciplínu. Myslíte si, že se tahle schopnost propisuje i do jiných oblastí života?
Já jsem znamením Panna – to jsou puntičkáři, takže jak vidíte na mém stole, mám všechno krásně srovnané. Ale doma to tak přehnaně perfektní nemám. (směje se) Na disciplínu jsme zvyklí, je pro nás odmalička normální. Už jako děti na konzervatoři se učíme fungovat v určitém řádu – a v divadle se to prohlubuje. Bez disciplíny, vnitřní síly a vytrvalosti se primabalerínou nemůžete stát. Samozřejmě pak přijdou děti – to je další režim, nový rozměr v životě baleríny. Ale řád mám vlastně ráda. Na druhou stranu miluju i lenošení a odpočinek. Relax je opravdu důležitý – rovnováha mezi disciplínou, klidem a rodinou je to, co mě udržuje v harmonii.
Řekla bych, že do role Markýzy de Merteuil ve Valmontovi se promítl celý můj baletní život a všechny prožitky, hlavně ty těžké, které člověk od osmnácti zažije.
A posloucháte třeba hudbu, která je spojená s baletem?
Musím se přiznat, že když jsem aktivně tancovala, občas jsem si večer hudbu pustila – ale spíše vzácně. Člověk je v tom celý den – pořád hraje hudba, zkouší se, vše se mnohokrát opakuje. Takže přirozeně preferuji ticho nebo si raději pustím rádio, lehký popík, moderátoři, srandičky, případně poslouchám zvuky přírody.
Takže vážnou hudbu opravdu ve volném čase nevyhledáváte?
Když toho mám hodně, nevyhledávám ji aktivně. Ale miluji například Čajkovského, Masseneta, Mahlera – okamžitě mě to zasáhne.
Dokázala byste mi co nejvíc přiblížit ten pocit, kdy člověk vyjde na jeviště?
Člověk si sedne před zrcadlo, nalíčí se, oblékne kostým – a přijde absolutní koncentrace. Samozřejmě i nervozita, která vás často ještě vyhecuje k lepšímu výkonu. Podstatná je odvaha. Nesmíte se bát, podlehnout paralyzujícímu strachu. Existuje několik rovin vnímání najednou – příběh, partner, dialog mezi vámi, vzájemná inspirace. Když byl partner dobrý, tak jsme si spolu „nahrávali“. A to jsou ty krásné momenty, kdy už máte zvládnutou techniku a představení je obehrané – můžete se zabývat detaily. To je naprosto úžasné.
Celý život pracujete se zrcadlem. To je dost neobvyklé, že se člověk musí tak často potkávat se svým odrazem…
Setkání se zrcadlem má několik rovin, už v antice bylo nástrojem k poznání sebe sama. V baletní praxi tanečník v začátcích stále hledá dokonalost pohybu, soustředí se na správné provedení, zrcadlo mu tedy dává zpětnou vazbu. Pak přichází fáze nastudování choreografie, kdy vám pedagog ukazuje konkrétní taneční sekvence a vy se ještě kontrolujete přes zrcadlo. Nakonec ale přijde moment, kdy se od zrcadla musíte odpoutat. V současnosti se někdy pracuje tak, že se zrcadlo rovnou zakryje a tanečníci hledají pocit – nutí vás to nalézat správnou interpretaci skrze prožitek a kontakt s partnerem. Přesto si myslím, že tanečníci jsou vizuální – známe své tělo a umíme si ho představit i bez zrcadla.
Je to šest let, co jste ukončila kariéru primabaleríny. Našla jste si nějaký nový koníček? Ve zmíněném televizním dokumentu říkáte, že vaším největším koníčkem jsou děti – ale kluci už jsou teď větší.
Staršímu bude osmnáct, mladšímu šestnáct. Už to nejsou dětičky, ale stejně je role mámy pro mě pořád ta nejdůležitější. Oba sportují. Jeden hraje hokejbal, druhého baví fleret, oba dělají snowboarding, a když mají volno, míří do fitka. Jsem jejich nadšeným a hrdým fandou, těším se na každou činnost, kdy můžeme být spolu. Ať se v létě koupeme v moři nebo v rybníku, pečeme buřty či někde ochutnáváme speciality, jezdíme na kolech, hrajeme ping-pong... Ten čas je pro mě nejvzácnější.
A ještě něco dalšího?
Práce s výtvarníkem Honzou Kunovským – řadu let mě maloval, vytvořili jsme mnoho tanečně-výtvarných projektů. Na Pražském hradě, v arcibiskupském zámku v Kroměříži, na Vyšehradě, v řadě krásných galerií i kostelů. Pracovali jsme v Pražské křižovatce, na venkovních balkonech Národního divadla, zámku v Litomyšli, v Kutné Hoře... Dříve se Honza inspiroval mými rolemi, teď se já inspiruji jeho obrazy. On mi ukáže nový obraz a já si říkám, že bych ho mohla přenést do pohybu. Hezky se to otočilo… Brzy budeme připravovat performanci na vernisáž v Táboře.
