Tu zprávu vysílají beze slov a na odpověď nečekají. Feministické hnutí 4B se v Jižní Koreji zrodilo před pár lety – z frustrace nad tím, jak se muži chovají k ženám. Jeho stoupenkyně ale nemají transparenty a nevycházejí do ulic; nepřesvědčují muže, aby se změnili a jednali se ženami s respektem. Prostě se jen zařídily podle reality.
Písmeno B vychází z korejského bi, tedy „ne“ nebo „bez“, 4B pak znamená čtyři nekompromisní odmítnutí: nevdávat se, nerodit děti, nechodit s muži na schůzky a nemít s nimi sex. Pokud je totiž společenský systém nastavený proti ženám, odmítají se na něm podílet. Nejde o žádné masové hnutí, ale právě svou vyhroceností dobře ilustruje prohřešky patriarchální společnosti, které většina tiše toleruje. Jihokorejské ženy čelí obrovskému tlaku na to, jak vypadají. V manželství musejí poslouchat, nemluvit a často snášet násilí. V zemi se dnes rodí zhruba 0,8 dítěte na jednu ženu – nejméně ze všech vyspělých států.
Smutek a protest proti nerovnému postavení žen nechává ve svých pracích promlouvat výtvarnice Song Mi Kim. Už z dětství má s patriarchální společností vlastní zkušenost. „Můj tatínek byl v naší čtvrti vážený bohatý člověk a později i učitel. Viděla jsem, jak k němu utíkají ženy z okolí, aby je ochránil před agresivitou jejich manželů,“ vypráví o své rodině v jihokorejském Busanu. Tatínek se žen vždy zastal. Malou Song Mi ale jeho „hrdinství“ přivádělo do rozpaků. „Cítila jsem stud, protože jsem viděla, že tatínek také bije svoji ženu, moji maminku.“
To, co doma zůstávalo skryté a obestřené studem, v Česku dostalo tvar, barvu i hlas. Nedávno Song Mi své skleněné plastiky a malby na sklo představila na sólové výstavě s názvem Koko, koko… kokodák! v břevnovské galerii Kuzebauch. Slepičí tematika odkazuje na to, jak se v Jižní Koreji mluví o ženách – ostatně nejen tam. „V Jižní Koreji se říká: Když slepice hlasitěji zakvoká, rodina zaniká. Žena nesmí moc mluvit, a už vůbec ne nahlas. Je úplně podřízená manželovi,“ vysvětluje. Kur je v jejích pracích někdy vyobrazen s dětskou hravostí – například v koláži z hutních střepů –, jindy jako zubožené, oškubané stvoření prohrávající na skleněné desce bitvu o život.
V Jižní Koreji se říká: Když slepice hlasitěji zakvoká, rodina zaniká. Žena nesmí moc mluvit, a už vůbec ne nahlas. Je úplně podřízená manželovi.
České skářské umění bylo pro SongMi Kim téměř exotické zjevení – v Jižní Koreji šlo tehdy o okrajový obor, který se ani nevyučoval. (na snímku také manžel SongMi, kurátor Milan Hlaveš)
Láska s datem spotřeby
Na první pohled působí Song Mi křehce. Když ale vypráví svůj příběh, člověka překvapí její odvaha a odhodlání. Bylo jí dvaatřicet let, když se sbalila a odjela do Česka – země, kterou znala víceméně jen z knih Milana Kundery. Silně na ni zapůsobil román Nesnesitelná lehkost bytí: v něm proti sobě stojí mírná a zranitelná Tereza a svobodná, nespoutaná malířka Sabina. „Vždy jsem chtěla být jako Sabina, ale vlivem toho, jak jsem byla vychovávaná, jsem byla svázaná, pořád jsem byla Terezou,“ říká. V něčem si ale se Sabinou podobné byly: stejně jako její literární idol milovala umění.
Na univerzitě v Soulu vystudovala sochařství. Její první výstavy po škole byly konceptuální a provokativní. Například oslovila 7 500 lidí a ptala se jich, kdy se rozešli se svou láskou. Na zeď pak instalovala 7 500 dutých sušenek. Děti v Jižní Koreji si je dávají na prst a pak je z něj postupně ohryzávají. Na každé sušence byl čárový kód s datem spotřeby, které odpovídalo dni rozchodu. Vzkaz byl jednoduchý a trochu krutý: i láska má svůj termín spotřeby…
V objektu pojmenovaném Jako Sabina ponořila umělkyně do skleněné dózy své dlouhé ostříhané vlasy, přidala výhonky ředkve a zalila je vodou. Už tehdy vycházela z korejských rčení a folkloru. V díle Bez naděje uzavřela do Petriho misky nehty, které stříhala několik let a na nichž ulpěla barva rostliny netýkavky. Odkázala tím na pověru, podle níž si dívky natírají nehty touto barevnou šťávou. Pokud jim na nich vydrží do prvního sněhu, splní se jim sen o lásce.
Po třech samostatných výstavách chtěla Song Mi Kim změnu. Jednoho dne seděla u televize, kde zrovna vysílali pořad o českém sklářském umění. Pro ni to bylo téměř exotické zjevení – v Koreji šlo tehdy o okrajový obor, který se ani nevyučoval. Rozhodla se, že odjede do Česka, sklo vystuduje a vrátí se domů. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové studovala v ateliéru profesora Vladimíra Kopeckého. Ten zrovna teď, ve svých pětadevadesáti letech, vystavuje rovněž v galerii Kuzebauch.
Kur je v jejích pracích někdy vyobrazen s dětskou hravostí – například v koláži ze střepů z huti –, jindy jako zubožené, oškubané stvoření prohrávající na skleněné desce bitvu o život.
Jak nezostudit rodinu
„Nejdřív jsem se bála. Někdy jsem se styděla vejít do učebny, postávala jsem přede dveřmi a někdy se i otočila a šla pryč. Osmělila jsem se asi až po čtrnácti dnech – a byla jsem překvapená, jak mi všichni pomáhali a byli přátelští. Z Koreje jsem byla zvyklá na to, že je nutné se jen učit, mít vynikající prospěch a ostré lokty, takže tady to pro mě byla obrovská úleva,“ vypráví. Profesor Kopecký jí dodával odvahu, když jí práce nešla od ruky a sklo si dělalo, co chtělo.
„Můj milý profesor Kopecký mi svým prohlášením ‚Sklo je kurva‘ dokázal nechat na zadku narůst chlup – v Koreji se říká, že když se někdo po usedavém pláči znovu pousměje, vyroste mu na zadku chlup,“ směje se. Na škole byla k dispozici jen tavicí pec, ona ale chtěla umět víc než jen pracovat s taveným sklem. V pětatřiceti letech se proto přihlásila na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí – obor rytí a broušení skla. Mezi teenagery se ocitla jako jediná dospělá. „Mysleli si, že je stejně stará jako oni, protože vypadala velmi mladě, přitom by jim mohla být mámou,“ usmívá se její manžel, kurátor a historik skla a keramiky Milan Hlaveš, který výtvarnici na naší schůzce doprovází.
Milana Hlaveše znala paní Kim z komisí diplomových a klauzurních prací, ale třeba i z jedné exkurze do Jablonce nad Nisou. Až na rozlučkové akci spojené s koncem pedagogického působení profesora Kopeckého v roce 2008 si však začali povídat víc a zjistili, že je jim spolu dobře. O dva roky později se vzali. „Dostal jsem dopis od sestry SongMi, že rodina je znepokojená, a že když spolu žijeme na hromádce, dělám jí ostudu. Ať si rozmyslím, zda to myslím vážně, a pokud ano, ať to koukám napravit,“ vypráví Milan Hlaveš.
Koupili letenky, odletěli do Koreje a za dva dny byla svatba. „Za dva měsíce jsme si to zopakovali ještě v Česku,“ usmívá se kunsthistorik, který sice u našeho rozhovoru sedí a poslouchá, manželku – byť její čeština není dokonalá a někdy hledá slova – ale nechává mluvit samotnou a jen výjimečně ji doplňuje. Jsou spolu už patnáct let.
Když ale Song Mi začala studovat v Česku, o vztazích nechtěla ani slyšet. „Chtěla jsem být svobodná a nezávislá, sama za sebe,“ říká. Užívala si, že tady neplatí přísné představy o tom, jaká má žena být a co má dělat. I když mezitím se v Jižní Koreji začalo sklářské umění vyučovat na vysokých školách a výtvarnice by mohla na některé z nich působit jako pedagožka, v Česku nakonec zůstala, protože se jí tu víc otevřel svět jako samostatné umělkyni.
Kur je v jejích pracích někdy vyobrazen s dětskou hravostí – například v koláži ze střepů z huti –, jindy jako zubožené, oškubané stvoření prohrávající na skleněné desce bitvu o život.
Treska, která chce utéct
Ve svých dílech se přesto k Jižní Koreji často vrací. Připouští, že o domácím násilí se dnes v její rodné zemi mluví víc než dřív a že ženy si – pokud unesou pozornost okolí – mohou zvolit jinou životní cestu než tradiční roli manželky a matky. Ideál je však stále vzdálený. „Muži a ženy spolu teď hodně bojují, navzájem o sobě říkají, že se nepotřebují.“
Mnoho mužů má pocit, že má nárok na tradiční manželku, která se o ně postará a bude je poslouchat, tak jako jejich matky poslouchaly jejich otce. Čím dál víc žen ale studuje, dosahuje lepších výsledků, buduje kariéru a do rodinného života se nehrne. „Často si i snadněji nacházejí zaměstnání,“ dodává SongMi. Ještě v osmdesátých a devadesátých letech vedla silná preference synů k selektivním potratům dívek, což zanechalo v demografii země znatelnou nerovnováhu. V některých věkových skupinách je dnes mužů víc než žen a část z nich si partnerku hledá v zahraničí – například ve Vietnamu či na Filipínách.
Dnes už ale neplatí, že je lepší mít syna než dceru. „Pro mnoho rodin je dívka jistotou, že se o rodiče ve stáří postará stejně jako syn – a často citlivěji,“ říká umělkyně. Korejští muži zároveň čelí silnému tlaku na ekonomický úspěch, a některé rodiny tak vnímají, že vychovat syna může být v současné společnosti náročnější.
Jedno z děl Song Mi Kim nese název Klesání. V kusu oranžové skleněné hmoty, která připomíná dům, je uzavřená stříbřitá dutá forma v podobě sušené tresky. Její hlava jako by se zoufale snažila prodrat se stěnou ven. „U nás se ještě donedávna říkalo, že žena je jako sušená treska. Má být každé tři dny bita, aby změkla,“ vysvětluje.
Vzpomíná, jak její maminka vstávala brzy ráno, aby otci, který se v noci opil, uvařila polévku ze sušené tresky. „Je to dobré na žaludek i játra,“ říká Song Mi. Sama během studií v Česku také pila alkohol. „Maminka mě nemohla kontrolovat, tak mi aspoň posílala v balících sušené tresky.“
Situace v Jižní Koreji se v posledních letech proměňuje, tempo změn je rychlé, ale k obrazu skutečné rovnosti mužů a žen má země stále daleko – navzdory mimořádnému ekonomickému, politickému i kulturnímu vzestupu, který země za poslední čtyři dekády zažila.
Bylo by však pohodlné tvářit se, že jde o problém „někde daleko“. Otázky moci, nerovnosti a tichého přizpůsobování řeší i česká společnost, která se sama ráda vidí jako otevřená, rovnoprávná a tolerantní. Ani tady není hotovo. Sama Song Mi se setkala s tím, že její českou kamarádku bil manžel, ale ta dlouho nikomu nic neřekla, protože se za to styděla.
Proč ryba nezavírá oči
V tvorbě Song Mi Kim se objevují i zdánlivě veselejší motivy – alespoň na první pohled. Její keramické a skleněné myši odkazují na legendu o krysaři z Hamelnu, ale také na temnější statistiku: v Jižní Koreji si každý den vezme život kolem čtyř desítek lidí. V cyklu Legenda o líném mnichovi oko diváka nejprve potěší barevné ryby – roztomilé, lehce podivné, ze hřbetu jim vyrůstá větvička a v jejich tělech se zachycují bubliny. Ta veselost je ale jen zdánlivá.
Motiv vychází z buddhistické legendy, která je spíš krutá než pohádková. Podle ní žil kdysi mnich, který byl tak líný, že ho představený kláštera za trest proměnil v rybu. Ze hřbetu mu navíc vyrašila větvička, jež mu ztěžovala pohyb ve vodě. Když se pokusil omluvit, bylo mu řečeno, že je z něj cítit rybina. Mnich tedy vyvrhl vnitřnosti, aby se očistil, ale odpuštění se stejně nedočkal. Představený ho nakonec proměnil v dřevěný buben – moktak –, do něhož mniši při ranních mantrách denně buší. Tak je tomu ostatně dodnes. Ve všech buddhistických klášterech visí vydlabaný dřevěný blok ve tvaru ryby. Ryba totiž nemá víčka, a tak nikdy nezavírá oči – symbolicky tedy představuje bdělost a vědomí. Údery do moktaku mají mnichům připomínat, aby nebyli líní a zůstávali duchovně ve střehu.
Jindy se Song Mi inspirovala krokodýlem Jakem, kultovní postavou z japonského animovaného seriálu, který si získal publikum svou zvláštní atmosférou. Jake není hrdina v běžném slova smyslu. Nedá se vyhledat ani přivolat. Zjevuje se náhle, uprostřed obyčejného dne, často v banálních situacích. Podle různých svědectví se objevil v kapse kabátu, na dně toaletní mísy, na houpačce nebo v plamenu sirky. Když se ale Jake ukáže, něco se pohne.
„Jake ve skutečnosti neexistuje, ale myslím, že symbolizuje naši vnitřní sílu, která se probouzí ve chvíli, kdy chceme změnu nebo sníme o jiném životě,“ říká Song Mi. Její odchod do Česka byl pro ni takovým hledáním krokodýla Jakea. Nezjevil se v plamínku ani v záchodě, jak se to dělo v animovaném seriálu, ale přišel k výtvarnici v podobě rozhodnutí – koupit letenku a začít znovu.
