Dvanáct let jsem jezdila domů přes stanici metra Kačerov. Upřímně řečeno jsem tuhle špinavou zastávku považovala za odpornou. Zejména plácek před vstupem do vestibulu, odkud jezdí autobusy na sídliště, mi připadal hnusný až legračně – mozaiku z vyplivnutých žvýkaček a vajglů dodnes korunuje podivná fontánka, věčně mimo provoz. To, z čeho má tryskat voda a krčí se mezi stánky s pizzou, zeleninou a levným oblečením, vypadá jako dva kamenné vředy. Když jsem šla kolem nedávno, ležel vedle skulptury mrtvý holub a střepy z lahve od piva.
Díky publikaci Pražské metro, kterou vloni vydalo nakladatelství Paseka, jsem ale získala nové informace, které můj pohled na Kačerov navždy změnily. „Vředy“ jsou ve skutečnosti dílem s názvem Poupě od Jiřího Kryštůfka. Snažil se jím vnést na kačerovskou spojku „radost“. Tím budí můj respekt; navíc teď bydlím u zastávky metra Náměstí Míru, poblíž níž se tyčí jeho bronzová socha dívky s holubicí, která bezesporu povedená je. Budiž mi útěchou, že nejen já jsem byla k Poupěti neuctivá. Rozpačitý vztah k němu měli kolemjdoucí už v roce 1973, kdy tam vyrostlo. Ti uštěpačnější mu přezdívali „pučící hlízy“.
Muzeum, stejně jako mnoho dalších stanic linky A, zdobí hliníkové obklady podle návrhů architekta Jaroslava Otruby. Jejich barvy mají často symbolický význam. Ražba tunelu v hloubce 34 metrů pod povrchem historického centra byla velkou výzvou.
Svítidla nad eskalátory v I. P. Pavlova, nejhlubší stanici prvního úseku pražského metra.
Stanice Kačerov byla 9. května před jednapadesáti lety místem převeliké slávy. Gustáv Husák spolu se stranickou delegací ze SSSR totiž ve zdejším atriu zahájil provoz metra. Po proslovech se politici svezli sovětskou soupravou vozů Ečs na Sokolovskou (dnešní Florenc), kde tehdy trasa končila, a pak je ve Sjezdovém paláci v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešním Výstavišti) přivítalo na patnáct stovek budovatelů prvního úseku linky C.
„Nad Prahou přeletěla slavnostní letka tryskáčů MiG, došlo i na květiny a na počest mimořádné události přišel socialistický marketing s novým výrobkem – dezertem Metro. Zákusky tvarem odkazovaly k vozům souprav. Recept na drobný doprovodný ,merch’ metra se inspiroval v Holandsku, odkud se pro Michelské pekárny nakoupily i výrobní linky,“ píše se v knize Pražské metro, která je dílem kolektivu autorů (editorem je sochař a pedagog Pavel Karous).
Kačerov krášlí – navzdory všednodenní slepotě mé a dalších cestujících – ohromný plastický reliéf znázorňující ve zkratce dopravní mapu města v paprscích a kotoučích slunce. Sochař Vladislav Gajda si při jeho tvorbě posílil pískovačku motorem ze stíhačky MiG-21, který podle svých slov získal za několik lahví vodky od sovětských okupačních vojáků…
Poupě či Gajdův reliéf jsou jen dvě z desítek uměleckých děl v podzemní dopravní síti. I když mozaiky, reliéfy, plastiky nebo skleněné a světelné objekty vznikaly za normalizace a mnoho z nich má silný ideologický motiv, často jsou to řemeslně kvalitní a unikátní díla. Mnohá z nich navrhli přední čeští umělci – a touto optikou je dobré je posuzovat.
Umělci se nepodíleli jen na výzdobě vyhrazených ploch, ale pracovali bok po boku s architekty. Po právu se o pražském metru od jeho otevření básnilo, a dokonce i ze Západu se k nám se zaujetím sjížděly nejrůznější delegace. A poklony trvají dodnes. Například podle žebříčku americké CNN se náš „krtek“ umístil mezi vůbec nejkrásnějšími podzemními drahami světa.
Každá ze tří linek dostala kdysi své „libreto“ – architektonické, urbanistické i umělecké –, každá ze stanic pak získala i převládající barvu, materiály, architektonické detaily a výzdobu, v níž se ukrývala více nebo méně zřetelná poselství. Režim státního socialismu si předsevzal postavit metro tak, aby bylo chloubou mezi veřejnými stavbami. Od prvního rýpnutí bagrem do země myslel na to, aby se občan při zaplutí pod chodník cítil báječně.
Výzdoba byla klíčová – ať už stanici opentlili v duchu pocty československo-sovětskému přátelství, protifašistického komunistického odboje, moderní techniky, vítězného dobývání vesmíru, nukleární rodiny, korunovačních klenotů nebo husitů (ve stanici Želivského je furiantsky zobrazili jako předchůdce komunistických revolucionářů). Soudruzi totiž předpokládali, že se lidé k sobě díky umění budou chovat jako míliusové. „Nejspíš jsou dobové materiály tendenční, ale i podle nich už v sedmdesátých letech pozoroval Metrostav a Dopravní podnik hl. m. Prahy, že ,v krásném metru’ jsou lidé ,k sobě pozornější a ohleduplnější’,“ poznamenávají autoři Pražského metra.
Výkladní skříň socialistické architektury
O výstavbě metra se rozhodlo koncem šedesátých let, kdy závratnou rychlostí stoupal počet obyvatel hlavního města, rozrůstala se nová sídliště a průsečík dopravy v historickém centru zoufale nestačil. Na rozdíl od západních států se nemusely řešit problémy se soukromým vlastnictvím pozemků, plánovalo se tedy snadno.
Pro inspiraci se nejdřív jezdilo po celé Evropě, po roce 1968 ovšem zbyl vzor jediný – sovětský. Systém pražského metra má některé prvky podobné metru v Moskvě nebo Kyjevu, kde se nešetřilo žulou, mramorem, keramickými obklady a výtvarnými dílny. Je ale střídmější a čistší. Hlavním architektem prvního úseku „céčka“ je Jaroslav Otruba. Je rovněž autorem ikonických hliníkových obkladů s konkávní a konvexní čočkou, které lemují mnohá kolejiště. Velký podíl na tom, jak dodnes metro vypadá, má i slavný typograf Jiří Rathouský, jenž vytvořil písmo Metron používané pro nápisy stanic na obkladech. Je rovněž autorem loga s takzvanou vránou, orientačního značení nebo číslic Digita na překlápěcích hodinách.
To, že se každé stanici metra dostane stejně velkorysé zkrášlovací péče, jistil zákon z roku 1965 (vytvořený po vzoru západní Evropy a Severní Ameriky). Ukládal povinnost věnovat jedno až čtyři procenta rozpočtu státní stavby na uměleckou výzdobu. Vláda taky ustanovila zásady spolupráce mezi architekty, projektanty, investory a výtvarníky.
„Jednou z nich byla nutnost schválit dílo ještě při zpracování architektonického projektu, aby se stavba zpětně uměle ,nedozdobila’ a dílo bylo skutečně součástí architektonického celku a odpovídalo jeho libretu,“ vysvětluje se v knize Pražské metro. Libreta stanic stanovil Městský výbor KSČ a schvaloval pražský Národní výbor. Výtvarníkům, kteří tvořili pro architekturu a veřejný prostor, se v závěru období státního socialismu přezdívalo mezi odborníky celkem vtipně ,sierralisté’. „Automobil Ford Sierra byl v té době módní, s lukrativní zakázkou dostupný – a mnozí z nich si ho pořídili,“ vysvětlují autoři Pražského metra.
K realizaci se pochopitelně povolávali hlavně umělci, kteří byli dychtiví budovat krásné zítřky socialismu. Někdy ale zakázku dostali naopak ti, které režim spíš jen trpěl. V oboru uměleckých děl pro architekturu přetrvával svobodnější duch a záleželo na odvaze schvalovacích komisí. Některé schválně prosazovaly autory s politickým škraloupem, aby jim pomohly k práci. Pak už měli výtvarníci vyhráno, protože do rozhodnutí odborných komisí se strana nepletla.
Vybrali jsme z každé trasy několik stanic se zajímavým příběhem. Jde též o ty, jež se budovaly mezi prvními, a tak je každý Pražan důvěrně zná. Ve skutečnosti ale čtenář objemné knihy Pražské metro žasne, že překvapivá informace se váže takřka ke každé stanici – a díky tomu se při svých přesunech po „áčku“, „béčku“ i „céčku“ začne na „krtka“ dívat jinýma očima.
Malostranské náměstí: jedna z nejkrásnějších stanic, kde se odkazuje na baroko i modernu. Braunova socha Naděje je jedním z mnoha výtvarných počinů, jimiž je osázen i park před vchodem do metra.
Zelená: óda na dějiny
Libretem prvního úseku trasy A byla oslava dějin. „Výsledné řešení mělo reprezentovat kladný vztah socialistického zřízení k památkám a národní historii. Zároveň stát budoval metro, jež hrdě nazýval stavbou století, jako památku socialistické přítomnosti,“ vysvětluje publikace.
Barvy zmíněných hliníkových obkladů mají cestujícímu napovědět, kde se zrovna nachází. Například Hradčanská – jako stanice blízká mocenskému centru – je oděná do vznešené barvy champagne a odstínů zlatooranžové, což má být odkaz na české korunovační klenoty. Její sousedka Malostranská dostala k barvám ušlechtilých kovů i zelenou, protože je blízko barokním zahradám pod Pražským hradem. A třeba Muzeum s obklady ze vzácných kamenů z českých lomů může být vnímané jako součást expozice mineralogie blízkého Národního muzea; barvy u tunelu převládají zemité – hnědé a béžové.
Zmíněná Malostranská je bezesporu jednou z nejkrásnějších zastávek. Budovala se pět let a dostala do vínku skoro dvě desítky uměleckých děl. Podzemní část vestibulu střeží kopie barokní sochy Naděje od Matyáše Bernarda Brauna, jejíž originál stojí na Kuksu, přesněji v tamním lapidáriu. Přitom se sofistikovaně nasvícená dívčí figura, ukazující prstem do stropu, tyčí nad eskalátory tak, aby si ji cestující mohli prohlédnout z více stran.
Architekt Otakar Kuča navrhl moderně pojatý nadzemní pavilon a zahradu palácového typu. Jižní stěnu vstupního pavilonu do zahrady zdobí trojdílná posuvná mříž sochaře Jana Smrže znázorňující slunce, housle a klíč – svou podobou s vývěsním štítem či domovním znamením se snaží splynout s okolní starobylou zástavbou.
V zahradě se ocitly kopie devíti barokních soch Antonína Brauna, zhotovené podle originálů z první poloviny 18. století pro zámek Valeč, nebo kašna s dvanácti chrliči. „Podle záměru tvůrců se tu měla široká veřejnost (pracující třída) podobně jako dříve mocenská elita (aristokracie) pohybovat ve vysoce kultivovaném, historickými odkazy prodchnutém prostředí a posilovat v sobě pocity společenského sebevědomí, historického ukotvení a kontinuity,“ píší autoři publikace.
Podobně si dali stavitelé záležet na vzhledu stanice Leninova (dnešní Dejvická). Ještě dlouho po revoluci to byla zastávka metra nejbližší letišti, tudíž zde – v „bráně do města“ – bylo nutné turistu spěchajícího z Ruzyně krásou pražské podzemky minimálně omráčit! A tak se na konci západního vestibulu zjevila monumentální bronzová mince s Leninovým profilem a úryvkem poémy Vladimira Majakovského.
Od devadesátých let se plastika skrývá za stánkem s novinami. Co lze ale zcela jistě obdivovat, jsou stěny za kolejištěm. Svislé barevné keramické obklady podle návrhů Mileny a Karla Velických tvoří zajímavý efekt, když se na ně zadíváte z okénka rozjíždějícího se vozu. Pruhy se začnou zkracovat, skládat a nakonec splynou v souvislý proud. Na Dejvické najdete taky výtvarně krásně zpracované mozaiky Plameny revoluce a Dynamika revoluce podle návrhu Františka Tesaře, který navazuje na bruselskou estetiku. Pro tato díla se vžilo označení „pavučinky“. Na druhou stranu mohou tyto linie připomínat i plameny a draperie vlajících praporů. Jeden z kiosků na Dejvické dnes slouží jako galerie současného umění – lze v něm mozaiky zahlédnout.
Podobně se to má se špičkovou černobílou opartovou strukturou z keramických dlaždic slavného výtvarníka Zdeňka Sýkory z roku 1968 ve stanici Můstek – i tu je třeba hledat. V tomto případě v jednom z obchodů, které vznikly v prostorách původního podloubí. „U západního výstupu z metra do Vodičkovy ulice jsou na stěně bronzové reliéfy, jež sloužily jako poutač bývalému obchodu Zahraniční literatura. Reliéfy vymodeloval sochař Miloslav Hájek, jehož zadání podnítilo k vytvoření intelektuálně náročné sochařské hry s konvexními a konkávními tvary inspirovanými otevřenou knihou a lidskými prsty,“ upozorňuje publikace Pražské metro.
Na Jiřího z Poděbrad se můžete podívat na fontánu Petra Šedivého, jež je inspirovaná představou rozdělené křesťanské společnosti Evropy v polovině 15. století. Mezi lidmi se však ujala legenda, podle níž je průrva v brutalistním disku obrazem železné opony...
„Áčko“ se může pochlubit i nejhlubší stanicí ze všech linek metra v Evropské unii. Aby se člověk dostal na peron stanice Náměstí Míru, musí zaplout 53 metrů pod povrch zemský. To další, co tady bylo opravdu fascinující, je nenávratně pryč. Kdysi tu stropem haly procházel obří nakloněný válec zakončený množinou světelných bodů od sklářského umělce Václava Ciglera. Světla se pomocí počítače rozsvěcovala a zhášela podle toho, jak vestibulem procházeli lidé.
Červená: kamenná symfonie
Trasa C se začala stavět už v roce 1968. Je tedy ze všech nejstarší. Nejhojněji používaným materiálem se stal kámen, především mramor a žula. Libretem pro linku byl protifašistický odboj a československo-sovětská spolupráce. Nenapomáhaly tomu jen barvy a podoba uměleckých děl, ale i názvy zastávek. Rudé armády (dnes Kobylisy), Fučíkova (Nádraží Holešovice), Gottwaldova (Vyšehrad), Pražského povstání, Primátora Vacka (Roztyly), Budovatelů (Chodov) či Družby (Opatov). Stanice Sokolovská (Florenc) byla prodchnuta duchem bitvy o Sokolovo. Téma najdeme na monumentální kamenné mozaice malířů Saura Ballardiniho a Oldřicha Oplta v jižním vestibulu. Kdysi šlo o elegantní stanici zdobenou žulou, červeným vápencem a mramorem s geometricko-abstraktními mozaikami. Prostor byl majestátně rozlehlý. Stanice však po revoluci postupně tratila na eleganci reklamou a chaotickým členěním kvůli různým obchodům. Můžeme se ovšem těšit na novinku: v rámci rekonstrukce tady vznikne nová světelná stěna umělce Jana Poše.
Na podobě stanice Vyšehrad měl hlavní zásluhu architekt Stanislav Hubička, který realizoval třeba také Smetanovo či Alšovo nábřeží. Za úkol měl i stavbu Nuselského mostu a k výtvarným návrhům vyzval mimo jiné slavného sochaře Stanislava Kolíbala. Pěkný kabátek musela dostat 111 metrů dlouhá zeď podpírající Pankráckou pláň. Podle architekta Hubičky tady měl být reliéf na téma rodina, ale sochař Kolíbal přišel s jiným nápadem. „Figurativnost v tak obrovském měřítku musela nutně působit stalinisticky a sochař místo ní navrhl už v roce 1964 monumentální reliéf ve stylu konstruktivismu či minimalismu, jak se označoval na Západě. Inspiroval se protilehlým barokním opevněním s bastiony, ale plochu zdi horizontálně prolomil a vsadil do ní abstraktní geometrické dekory,“ vyprávějí stránky knihy Pražské metro. Výsledek evokoval především unikátní český kubismus v architektuře a designu.
Díky stěně odlité ze surového betonu se tehdejší Československo mohlo chlubit největší minimalistickou realizací v architektuře na světě. Stanislav Kolíbal se měl zhostit i návrhu Pomníku obětem fašismu na Pankrácké pláni. Za normalizace byl ale „na indexu“ a ze zakázky sešlo. Stejně tak nedošlo k realizaci děl Olbrama Zoubka, Evy Kmentové, Miloslava Chlupáče a dalších sochařů, které Stanislav Kolíbal v roce 1965 přizval ke spolupráci. Nakonec tu byly vyhotovené bronzové nápisy s citáty Klementa Gottwalda. „Historie stanice se stala příběhem ostrého předělu mezi rozletem závěru jednoho desetiletí a svěrací kazajkou toho následujícího,“ píše se v knize.
Jestli se nějaké soše spojené s výzdobou metra a okolí dostává po léta posměšků, je to zcela jistě sousoší kosmonautů (Vladimír Remek mávající a velitel Alexej Gubarev ruku nabízející) v parčíku u stanice Háje (Kosmonautů). Stejný motiv najdeme na mozaice v západním vestibulu metra. Za sochou se tyčí věžovitý výdech evokující kosmickou raketu, designovaný architektem celé stanice Janem Abtem. „V roce 1979 bylo třeba pozvednout náladu v okupovaném Československu – a připojení československého občana k posádce sovětské rakety se ukazovalo jako vhodný prostředek,“ komentují to autoři Pražského metra. „V témže roce se na oběžnou dráhu Země dostala i první československá družice Magion. Postavy kosmonautů jsou pro výzdobu z éry reálného socialismu ikonické. Prosazují se od počátku šedesátých let, kdy Sověti potvrdili svou dosavadní převahu nad Američany v kosmickém programu vysláním prvního člověka, Jurije Gagarina, do vesmíru. A doplňují ve veřejném prostoru plejádu horníků, slévačů a dalších náročných profesí, jež takzvaná diktatura proletariátu u nás tehdy oslavovala už celé desetiletí,“ dodávají autoři publikace. Lidé sousoší soudruhů ve skafandrech říkali „Vyhození ze strany“, „Vykopnutí“ či „Opilí kumpáni“.
Kosmické motivy ovšem najdeme i na stanici Strašnická, která má při pohledu z ulice evokovat létající talíř.
Na Vltavské stojí při výstupu z metra za povšimnutí okno s rozměrnou vitráží připomínající otvor rakety. A futuristicky vypadají v této stanici i svítidla – monumentální reflektory, světelná skruž kolem schodišťového otvoru nebo shora nasvícená rozvlněná stěna ve spodním atriu. Venku, kolem vstupu do stanice, ovšem vládne ryzí poezie. V terasách se koupe říční víla a faun jí k tomu hraje na flétnu. Prohlédli jste si někdy dílo manželů Hudečkových zblízka?
Libretem stanice metra Invalidovna je trochu paradoxně sport – a stejně se jmenuje i vitráž od Evy Heřmanské z roku 1989 v jejím vestibulu. Je připomínkou myšlenky uspořádat v Praze v roce 1980 olympijské hry. Z plánovaných „olympijských“ staveb byl však nakonec realizován jen hotel Olympik, o hry totiž projevil zájem Sovětský svaz.
Žlutá: skleněná schovávačka
Rozhodnutí, že se první úsek trasy B (budovaný od poloviny 70. do poloviny 80. let) bude šperkovat sklem a keramikou, bylo v uměleckých kruzích vynikající zprávou. Čeští sklářští výtvarníci patřili mezi nejlepší na světě, navíc měli i za normalizace relativně volnou ruku.
„To, že se českému sklu dařilo zrovna v době reálného socialismu, je paradoxně důsledkem kulturní politiky stalinismu. V padesátých letech totiž systém Svazu československých výtvarných umělců objekty ze skla neřadil mezi volné, nýbrž užité umění. Na sklářské umění jako dekorativní a nepodezřelé nevyvíjel kontrolní aparát žádný ideologický ani cenzorský tlak, jako tomu bylo třeba v případě volné malby nebo soch,“ píše se v knize.
Stát si vybral sklo jako ideální výkladní skříň úspěchů socialistické kultury a průmyslu. Materiál se také stále častěji využíval k realizaci monumentálního umění v architektuře. „Československý fenomén ,skla v architektuře’ byl dlouho pro západní státy technologicky a finančně nedostupný, a proto také tak vysoce ceněný,“ píše se v knize Pražské metro. Příklady najdeme ve stanicích Národní třída, Náměstí Republiky či Invalidovna (barevná vitráž Sport od Evy Heřmanské z roku 1989).
Travertinová fontána v atriu Kačerova s názvem Poupě od Jiřího Kryštůfka z roku 1973.
Jedním z nejlepších příkladů je ale Karlovo náměstí, kde má skleněný obklad dokonce celé nástupiště. Všimněte si výstupu do loubí pod budovou ČVUT, který vybavil sklářský umělec Josef Kochrda a architekt Miroslav Pelcl akustickým vlnovitým podhledem a speciálně vyrobenými svítidly ve tvaru kapslí. Podle autorů publikace Pražské metro patří tato instalace „k tomu nejlepšímu a nejosobitějšímu z designu ve veřejném mobiliáři sedmdesátých a osmdesátých let u nás“. Před výstupem do Zítkových sadů stojí fontánka z liberecké žuly od sochaře Lubomíra Růžičky. Pítko má tvar válce o průměru 120 centimetrů s vyosenou mísou pro tekoucí vodu – dílo tak připomíná řez tunelu metra.
Ve stanici Náměstí Republiky stojí za pozornější pohled stěny za kolejištěm z dvojstěnných skleněných čoček podle návrhu Václava Ciglera. Jsou vyrobené z hnědého, uvnitř postříbřeného skla, a tím vytvářejí efekt vnitřní hloubky. Na jejich podobě se podílela sklárna v Jablonci nad Nisou a podnik Lustry v Kamenickém Šenově.
Na Smíchově bývala v zadní zdi výklenku vestibulu fantastická keramická mozaika Pohled do krajiny s řekou, poli lučních květin, nebem a mraky v bílých a modrých barvách. Výtvarnice Marta Taberyová se inspirovala naivními dětskými kresbami a dětem své dílo taky věnovala. To, co je mělo zabavit při dlouhém čekání na vlak, pohltil bohužel byznys: dnes před ní stojí prodejna. Jiné zajímavé dílo s názvem Atomový věk ale přežilo. Skulpturu dívčí figury levitující mezi abstrahovanými explozemi stroncia vyřezal Ladislav Janouch z vzácného dřeva africké vrby.
Na trase B bude v budoucnu nově řešená zastávka Českomoravská. Velká rekonstrukce s sebou přinese i nové výtvarné počiny – vítězem soutěže se předloni stalo duo designéra Maxima Velčovského a architekta Vítězslava Dandy. Vsadili na neutrální monochrom a bohatou materiálovou strukturu speciálně vyvinutého bublinkového skla.
V letech 1969 až 1989 se dostavělo nebo rozestavělo na 46 stanic metra. Od revoluce do loňska se podařilo začít se stavbou patnácti dalších. Hned po roce 1989 zmizel „čtyřprocentní zákon“, takže se na uměleckou výzdobu nových zastávek prakticky rezignovalo. Od roku 1992 přibylo v podzemní „galerii“ jediné výtvarné dílo – busta Emila Kolbena ve stanici Kolbenova.
S výzdobou se počítá až na budované trase D. Spatříme tak mimo jiné práce malíře Vladimíra Kokolii (stanice Olbrachtova), grafika a sochaře Stanislava Kolíbala (Nové Dvory) nebo malíře a sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého (Nádraží Krč). Budou díky nim k sobě lidé „hodnější“ i v kapitalistickém shonu? Uvidíme.
