Je suchá šedivá zima. Výtvarnice Markéta Krčková stojí na špičkách ve vysoké trávě a natahuje se po větvích divoce rostoucího plaménku plotního. Jednou rukou chytí vousaté chomáčky, druhou sáhne do kapsy pro nůžky a šmikne. „Plamének má rád štěrkové pangejty, zanedbaná překladiště nebo nehostinné sklady materiálů. Proto jsou okraje měst na jeho sběr nejlepší,“ pochvaluje si. Snítky rostliny, která po odkvětu připomíná nadýchané obláčky, jemně uloží do tašky. Brzy se stanou součástí květinové instalace, na níž Markéta právě pracuje.
Na sběr plaménku vyrazila pražskou tramvají číslo 17 a hned u zastávky Trojská potkala bohatý porost svého pracovního materiálu. Právě pražská Troja je jedním z nejoblíbenějších míst Markéty Krčkové. „Jsou tu nádherné lokality se spoustou zapomenutých koutů, kde rostou zajímavé rostliny. Můžete si je nastříhat, nikomu to nevadí, ničemu to neublíží. Snad o ně v plánované revitalizaci Císařského ostrova nepřijdeme.“
Sadařova dcera
Markéta Krčková pochází z Českého ráje a její rodina vlastní rozlehlé jabloňové sady. Výtvarnici, jejíž tvorba čerpá z přírodních zdrojů, bychom ale během dětství mezi rozkvetlými jabloněmi nenašli. „Představa o sadaři, který se prochází rozkvetlým sadem a je pořád na sluníčku, je velmi romantická, ale nemá s realitou nic společného,“ vysvětluje Markéta Krčková. „Můžete tisíckrát udělat všechno správně, můžete být jako můj táta ve své práci opravdu dobří, a stejně pak přijde mráz a všechno vám zmrzne. Sadařina je stejně jako jiné práce v zemědělství strašná dřina.“
Zato tvořit rukama ji bavilo odjakživa. „Za domem jsme měli jílovitý svah, kam nikdo nechodil. Moc mě bavilo jíl dolovat a z hlíny tvořit různé objekty,“ vzpomíná s úsměvem Markéta, která se tak spíš než k řízení traktoru mezi jabloněmi upnula k turnovské Střední uměleckoprůmyslové škole. Jako drobná, pětačtyřicet kilo vážící dívka se neochvějně rozhodla pro obor umělecké odlévání kovů. „Když bylo v dílnách potřeba přenést nádobu s rozžhaveným bronzem, ani jsem ji nezvedla, a s odléváním velkých věcí mi tak museli pomáhat kluci. Ale našla jsem tam lásku k dílnám všeho druhu,“ směje se Markéta Krčková, která dnes pokládá své umělecké začátky za nepraktické rozhodnutí.
Barevná instalace Stapelstein na Designbloku
Léčba tvorbou
„Po střední škole jsem měla pocit, že zas tak převratná umělkyně, která svou volnou tvorbou děsně obohatí svět, ze mě nebude. Zároveň jsem umění nechtěla opustit a oslovovala mě práce s lidmi,“ vysvětluje, proč po odlévání kovů začala studovat arteterapii – terapeutickou metodu využívající různé formy výtvarných technik a témat.
Arteterapie dokáže pacientům pomoct vyjádřit emoce, zpracovat stres či trauma, aniž by museli použít jakákoliv slova. Zakladatelkou těchto terapeutických metod byla německá arteterapeutka Margarethe Hauschkaová, která razila myšlenku, že umění má potenciál pro hlubokou transformaci a uzdravení člověka.
„Arteterapie je přínosná pro celou řadu pacientů, ideálně ve spolupráci s dalšími odborníky,“ vyjmenovává Markéta Krčková. „A myslím, že mi to jde – provést pacienta vybranou technikou tak, aby měl vlastní výtvarný prožitek. Vždy ve mně rezonovalo, a zdá se mi to zdravé i pro pacienta, aby vedení probíhalo v umělecké rovině – pacient má problém, který vychází z jeho rozpoložení, já hledám cestu, výtvarnou techniku a téma, které ho můžou posílit, posunout k řešení,“ objasňuje Markéta, která pomáhá pacientům nalézt uvolnění v práci s akvarelem nebo koncentraci u realistické kresby tužkou.
Práci arteterapeutky se intenzivně věnovala, než se jí před sedmi lety narodilo první dítě. A teď, když děti trochu odrostly, se prý vrací jen pomalu. „Spoustu času pořád ještě strávím péčí o druhé, pořád obklopená nějakým povídáním a požadavky. Teď mám pocit, že si mě zpátky přitáhla dílna. Nabíjí mě a vyhovuje mi, když můžu pracovat v tichu, sama a rukama.“
Jarní zelenina pro Klub Ambiente
Zásahy dětských ručiček
Práci výtvarnice Markéty Krčkové sleduji na sociálních sítích již několik let. A vždy mě fascinovalo, jak dokáže barvit lana, prošít plátna, tvořit sisalové mraky nebo ozdoby z tisíce korálků za asistence svých dětí. Vždyť zasvěcení moc dobře vědí, jak dokážou malí pomocníci zasáhnout do rozpracovaného díla nebo jeho tvorbu zcela zmařit. Jak se tedy pracuje, když vás za obě ruce drží děti?
„Není to nemožné. Já jsem tedy během rodičovské dovolené zažila takový umělecký přetlak, že už jsem něco dělat potřebovala. Nic jiného mi nezbylo a musela jsem tvořit i s dětmi,“ říká Markéta Krčková a jedním dechem dodává, že zakázky mnohdy dokončovala s dítětem na klíně. „Když byl mladší syn miminko a ležel na břiše, zaujatě koukal, jak skládám květinovou vazbu. Ještě se k mojí práci neuměl přiblížit a celou ji rozebrat. To byly nejjednodušší časy. Jakmile začal lézt, bylo to o dost náročnější,“ vypráví Markéta, která ani ve své mateřské roli nezapře arteterapeutickou profesi.
„Na druhou stranu se mi líbí, že když doma rozbalím nějaký materiál, děti často zaujme a začnou z něj něco tvořit. Nejčastěji podle sebe a bez nějaké mé intervence, maximálně jim půjčím nástroje nebo navrhnu možný postup. Jako když jsem domů přinesla balíky sena na jednu instalaci nebo pytle obalového sisalu, co se měl vyhodit z galerie. To je nádherný materiál. Když ho pak v bytě nacházím všude, je to trochu náročné, ale vlastně jsem za jejich tvoření ráda,“ směje se nad přirozeností, s jakou děti pracují s nabídnutým materiálem.
„Dcera se občas k mé práci přidala a dělala si ji vedle po svém. Často mi došlo, že to má fakt dobrý, odvážný a neutahaný. Mnohem zajímavější než to, co vytvořila moje vycvičená ruka. Naučila mě zbytečně se nehonit za dokonalostí a pracovat občas naschvál s nějakým technickým ztížením,“ přiznává Markéta Krčková.
Zároveň zdůrazňuje, jak je pro ni teď osvěžující odvést dceru do školy, syna do školky a zavřít za sebou dveře vlastního ateliéru. To si uvaří kávu, do uší si pustí audioknihu a věnuje se svým projektům. „Ale víte, že občas si musím připomenout, abych se vrátila k lehkosti a nahodilosti, kterou mi předtím přinášely děti? V tom byla práce s nimi skvělá!“
Tropická džungle Klub Ambiente
Muší ráje
Vlastní umělecký ateliér našla Markéta Krčková v holešovickém vnitrobloku. K malé budově vedou úzké příkré schůdky, jako do letadla. Písmomalíř Dan Plavecký ji proto ozdobil nápisem Československé aerolinie. Namísto kokpitu Boeingu 737 nás ale vítá úzká chodba, kde k protažení zbývá jen taktak místo mezi plátny, obrazy a odloženými deskami. Za zavřenými dveřmi ateliéru právě sedí Markéta Krčková a navléká na nit přes noc namočený hrách. Dlouhým hrachovým korálům dělají společnost obilná stébla a zářivě barevné papírové růže.
Tenhle přírodní mišmaš jsou komponenty nutné k tvorbě lidových závěsných dekorací, kterým v Polsku říkají pajaki, ve Finsku himmeli a na Ukrajině pavuk. Výtvarnice Markéta Krčková bude tvořit závěsné objekty připomínající křehké lustry, které dříve sloužily k ochraně domácností, a pokud se natřely něčím sladkým a lepkavým, dobře posloužily i jako mucholapky. Jak si vlastní variaci na tradiční objekt vytvořit, učila i na workshopu, který vedla na konci loňského roku v komunitním uměleckém centru Tempo na pražském Smíchově.
Rozložené papírové růže jako z pouťové střelnice mi ovšem připomínají i nedávnou Markétinu práci. Německá firma Stapelstein, výrobce populárních balančních kamenů pro děti i dospělé, totiž českou výtvarnici oslovila, aby dala podobu jejich stánku na posledním ročníku designového festivalu Designblok.
„Vzhled instalace jsme ladily s holkama z Playhouse Agency, která v Česku značku Stapelstein zastupuje. Chtěly jsme pro ně vymyslet něco trochu jiného, než jak se obvykle prezentují, zároveň s hravostí a barvami, které jsou pro ně typické. Oba zakladatelé značky jsou designéři a jejich obchod je hodně minimalistický, aby v něm barevné balanční kameny vynikly. U příležitosti Designbloku, který měl navíc jako hlavní téma mládí, ovšem byli otevřeni tomu, abychom to udělali jinak,“ pochvaluje si Markéta, díky níž šel minimalismus stranou a ve spolupráci s truhláři z Welovewood vytvořila instalaci z několika metrů překližky. Tu ručně probarvovala tak, aby vznikl akvarelový efekt prolínání a vrstvení. Hravé barevné plochy pak doplňovaly papírové růže a ilustrace Veroniky Vlkové. Společně tak stvořili jednu z nejvyhledávanějších instalací uplynulého Designbloku.
Mraky z deadstockového sisalu do výlohy Kinoko
Vozit slámu v autě
Část stolu známé výtvarnice patří i masivnímu šicímu stroji. Na něm se Markéta věnuje prošívaným objektům, kterými vyzdobila Klub Ambiente v pražském Burzovním paláci.
Jednou z takových instalací byla oživená zemina s probuzenými rostlinami, cibulkami a první jarní zeleninou, žížalami a ponravami brouků. Objekt z textilie lehce probarvila narůžovo a páráním docílila roztřepených okrajů i bujných kořínků. Ostatně i její předchozí práce pro gastronomickou síť Ambiente měly výrazný rukopis.
„Ambiente je skvělé v tom, že lidi v něm jsou velmi otevření mým nápadům – třeba jako když jsem pro jejich výlohu tvořila květinovou instalaci v barevných potravinářských přepravkách zavěšených na lanech,“ vzpomíná Markéta Krčková. „Pro tuto zakázku jsem sbírala různé jedlé rostliny, takže když jsme jeli s mužem kolem kukuřičného pole po sklizni se spoustou paběrků, musel mi okamžitě zastavit. Takhle mi na cestách zastavuje často. Ale podporuje mě tak moc, že neprotestuje, ani když v autě převážím balíky slámy,“ směje se Markéta nad tvorbou rostlinné kompozice z kukuřičných klasů, fialového česneku, divoké mrkve či kopru.
Není na co čekat
Povídání o sběru rostlin nás vrací k Markétině své oblíbené kratochvíli – sbírání rozličného plevele a přírodnin. S bydlištěm na pomezí pražského Bubenče a Letné se vydává na pravidelné procházky po městských rumištích.
A na oblíbené plácky, kde bez povšimnutí bují městská flóra, se dokonce vypravuje i s těmi, kteří se chtějí naučit, jak uvázat sezonní věnce jen z toho, co nabídne příroda. Nalezené větvičky pak výtvarnice využívá ve svých projektech – ať už do výkladních skříní, nebo soukromých interiérů.
Právě teď Markéta Krčková ve svém ateliéru shromažďuje papír, krabice a další obalový materiál na výrobu kartonové instalace, zároveň pracuje na vysněném textilním objektu. „Velmi mě teď inspiruje magie rostlin, jejich příběhy, a symbolika s nimi spojená. Ráda bych toto téma využila ve své práci na prošívaných textilních objektech,“ načrtává devětatřicetiletá výtvarnice. „Se čtyřicítkou mám pocit, že se mohu ve výtvarné práci konečně mnohem více uvolnit. Myslím, že to vůbec není špatný věk.“
