„Chalupáři jsou moc šikovní kluci, to už se ví dávno. Mají za sebou velmi kvalitní věci, ne moc.“ Víte, kdo to o vás řekl?
Marek Chalupa: Zdeněk Fránek. Je to svobodomyslný a výjimečný architekt. To nás od něho těší.
Proč nemáte za sebou moc věcí?
M. Ch.: Jsme pomalí?
Štěpán Chalupa: Je to především tím, že získáváme práci velmi obtížně. Většinou z veřejných nebo vyzvaných architektonických soutěží. Nemůžeme si dovolit nesoutěžit. Jen málokdy nás přímo osloví nějaký investor, abychom pro něho pracovali.
M. Ch.: Do soutěží vkládáme hodně energie a všechny soutěže samozřejmě nevyhráváme. „Nejhorší“ jsou druhá místa.
Marek Chalupa působí jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT. Oba bratry Chalupovy ovlivnil ve výběru profese zejména jejich otec, také architekt.
Ve zdůvodnění, proč jste získali ocenění Architekt roku, se mimo jiné píše: „Vyhledávají taková řešení staveb, která jejich prostředí doplňují a posilují a vytvářejí s ním harmonický vztah.“ Nemělo by to být pro architekty samozřejmostí?
M. Ch.: Je to stejné jako ve společnosti. Ani lidé nemají rádi, když se nad ně někdo vyvyšuje. Budova, kterou architekt koncipuje, by měla být dobrým sousedem a nepovyšovat se nad ostatní. S okolím má vytvářet harmonický soubor, i když pestrý. Napadá mě, že jedna taková „nadutá“ kancelářská budova stojí podél Masarykova nádraží. Svědčí o aroganci a převýšení soukromého zájmu nad veřejným. Samozřejmě veřejné budovy, radnice, kostely nebo budova opery mají ve městě jinou významovou hodnotu než běžné komerční stavby, jako jsou kanceláře či byty. Ty se zkrátka mají ve městě chovat pokorně.
Ani Jihočeská Alšova galerie v Českých Budějovicích, s níž jste vyhráli mezinárodní soutěž, se nebude vyvyšovat nad ostatní stavby?
M. Ch.: Po zbourání hradeb v 19. století vznikl ve městě přirozeně veřejný prostor s parkem a významnými společenskými a kulturními budovami. Galerii jsme koncipovali tak, aby se stala členem téhle rodiny, nemá vyčnívat. Budova je samozřejmě svébytná, osobitá, ale je navržena tak, aby byla součástí souboru, kde je Jihočeské muzeum, Dům kultury Metropol, pošta, kostel svaté Rodiny a kulturní dům Slavie.
Štěpán Chalupa se svým bratrem Markem založil architektonické studio Chalupa architekti v roce 2006. Jejich stavby byly nominovány kromě jiného i na cenu Miese van der Rohe (stanice metra Kolbenova a hotel Metropol).
V roce 2028 se České Budějovice stanou Evropským městem kultury. Bude galerie stát?
Š. Ch.: Všichni projektu fandí a dělají pro něj maximum. Pracujeme již na prováděcí dokumentaci. Myslím, že se to zvládne. Zda už bude dokončená a přestěhovaná do ní všechna umělecká díla z Hluboké nad Vltavou, kde dosud sídlí, těžko věštit.
Jak jste ji navrhli?
M. Ch.: Aby byla otevřená všem, aby nebyla jen klasickou galerií krásných umění, ale i pro nízkoprahové využití, přednášky, dílny, společenské akce… Bude v ní kavárna, depozitář a pracoviště s ním související.
A jaký bude její „sousedský“ vzhled?
Š. Ch.: Vtiskli jsme jí obraz takové schrány na umění. Lehce jsme se inspirovali přepravním boxem na umělecká díla. Vně budovy z probarveného betonu jsou výrazná plastická žebra, a co je uvnitř, má být teprve objeveno.
„Tady orel, tady orel, přijímám. Co to vidím, čtyři parníky s patrovými palubami, plující po břehu podél řeky. Je to loď, několikapodlažní parník plující po Mississippi s Huckleberrym Finnem, nebo loděnice s terasami z mých klukovských snů? Kde je Foglar, kde je můj rychlý šíp? Zde chci být, zde chci bydlet, to bude můj hausbót…“ Takové jste měli představy o bytových domech v blízkosti řeky v Modřanech?
M. Ch.: Text architekta Ladislava Lábuse koloruje romantický obraz řeky a jejího pobřeží, který se stal řídícím fenoménem našeho návrhu. On nás velkoryse přizval do vyzvané soutěže a společně jsme domy navrhovali. Výsledkem jsou relativně malé domy stojící v zahradě na dohled Vltavy. Mohl tam stát jeden mrakodrap, který by „shlížel“ na nás dolů, co chodíme po té zemi, ale zvítězil poetický obraz zahrady na břehu Vltavy.
Š. Ch.: Nejen kvůli romantice a zahradě jsou domy nízké, ale také proto, že poskytují daleko lepší sociální prostředí. V domech jsou vnitřní dvorany, které umožňují, že se lidé v domě potkávají se svými sousedy. Těch aspektů je více, i ekonomické.
Navrhovat na takové místo domy musí být radost, ne?
M. Ch.: Na pozemku byl zasypaný suterén čokoládového mlýna, protože tam kdysi stála modřanská čokoládovna. Žádná romantika, ale brownfield. Možná se vám zdá, že pozemky, na kterých stavíme, jsou hezké, zajímavé, ale ony jsou především složité a vyvolávají řadu otázek, jak s nimi vůbec naložit a jak úkol vyřešit.
Š. Ch.: Třeba hotel Metropol na Národní třídě…
Návrh Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích
Hotel Metropol na pražské Národní třídě
Projektovat do centra města není exkluzivní objednávka?
Š. Ch.: Je to především sebeznejisťující pocit velké zodpovědnosti a potřeba rozsáhlého pátrání po nalezení odpovídajícího obrazu nové stavby. Na Národní třídu nemůžete postavit cokoliv, alespoň z našeho pohledu. Je to velmi specificky definované místo, významné společensky i kulturně. Pro nás to byl dosud nejkomplikovanější projekt. Chtěli jsme naším zásahem prostředí nejen nepoškodit, ale posílit.
Jak jste se k zakázce dostali? Také na základě soutěže?
M. Ch.: Investor již před námi oslovil několik architektů, kteří údajně nenaplnili ambiciózní program v kontextu památkové péče. Do původně administrativní budovy Sportturist umístit šedesát pokojů. Obrátil se i na našeho kolegu Milana Jirovce. Udělali jsme skicu, jak zorganizovat vnitřní prostor, aby se tam těch šedesát pokojů vešlo. Investor to zamítl a za týden volal: „Kolik by to stálo?“ Připravili jsme mu finanční odhad a on jej také zamítl. Za týden opět volal: „Tak to zkusíme.“
Prostorově to byla opravdu komplikovaná situace, protože pozemek je široký necelých dvanáct metrů. Podařilo se nám nakreslit za určitých podmínek osm pokojů v osmi patrech, takže dokonce šedesát čtyři pokojů! Nezbýval nám ale prostor na nosnou konstrukci. Tak trochu jsme se nechali inspirovat řešením, které použil Pavel Janák u hotelu Juliš na Václavském náměstí. Janák vztyčil nosnou ocelovou konstrukci na mostě, který postavil do sklepa. Vymysleli jsme to kapku jinak. Most jsme umístili až nad přízemí. Celé přízemí je tak jeden velký otevřený nedělený prostor bez svislé podpory. Na mostě jsme postavili malorozponovou konstrukci z tenkých ocelových trubek o průměru deseti centimetrů. Když se dokončila, vypadala jako lešení. „Kde je ta nosná konstrukce?“ ptali se nás.
Autorem budovy Sportturist byl architekt Jiří Siegel. Věděl o přestavbě?
M. Ch.: Samozřejmě jsme za ním šli a záměr mu představili. Z našeho konstrukčního řešení byl nadšený. Byl to ohromně velkorysý člověk. „Udělejte to. Já jsem k tomu v těch sedmdesátých letech neměl podmínky, abych mohl navrhnout přízemí bez podpory!“
Navštívili jsme také několikrát Klub za starou Prahu a konzultovali projekt s Národním památkovým ústavem. Když se hotel dostavěl, dostali jsme dokonce od Klubu za starou Prahu diplom, což je pro nás vyznamenání.
Na památkáře si architekti často stěžují. Vy ne?
M. Ch.: Troufnu si tvrdit, že klíč k řešení leží často na straně architektů, a to v nalézání řešení, která vycházejí z úcty k historickým hodnotám.
Co vás pro změnu inspirovalo? „Spací boxy“?
M. Ch.: Metropol je čtyřhvězdičkový hotel. I kvůli hospodaření s místem jsme se inspirovali cestovatelským prostředím, kupé ve vlaku, kajutou na lodi nebo kabinou v letadle. Pokoje jsou rozměrově minimální, ale veškerý provoz je automatizovaný. Malý pokoj má ohromné okno přes celou fasádu, když vyjde sluníčko, automaticky se vysunou markýzy, přes které je vidět, ale sníží se příjem tepla do budovy. Přijde host, zasune kartu, pokoj začne topit, chladit, větrat. Když odejde, všechno se zase vypne, okno se zavře. Nábytek je subtilní nebo průhledný.
Byli byste stejně velkorysí, kdyby jednou někdo tak razantně vstoupil do vaší stavby?
M. Ch.: Teď nevím. Záleželo by na konkrétní situaci.
Myslela jsem si, že pro vás byla nejsložitější stavbou budova ČSOB v Radlicích. Když jsem k ní stoupala vzhůru po schodech od stanice metra Radlická, napadla mě jediná otázka: To mysleli vážně?
M. Ch.: S výstupem přímo z vestibulu metra i z Radlického náměstí jsme počítali od samého počátku. Připravili jsme řadu návrhů výstupu na kopec, ale banka si žádný nevybrala. Kromě vlastní budovy se podle našeho projektu realizovalo propojení obou budov banky. Protože překračuje Radlickou nad zemí a pak tunelem podchází ulici Výmolovu, začali jsme mu říkat tunelomost.
S projektem budovy ČSOB jste opět vyhráli soutěž?
M. Ch.: Banka nás oslovila s účastí v soutěži. Ptali jsme se: „Proč?“ Autora první úspěšné budovy banky Josefa Pleskota jsme brali jako samozřejmého vítěze soutěže. Nakonec nás přesvědčilo, že soutěž byla honorovaná. Řekli jsme si, že uděláme návrh, o kterém budeme přesvědčeni, že patří do toho místa s programem, který banka žádá.
Š. Ch.: S tím ambiciózním programem!
M. Ch.: Ačkoliv banka měla velmi striktně zadaný program, překvapivě každý z pěti návrhů byl úplně jiný. Vyzváni do soutěže byli architekt Josef Pleskot, John Eisler, architektonická kancelář Burian–Křivinka, ateliér D3A a my. Nečekali jsme, že si banka vybere náš projekt.
Š. Ch.: Banka není obyčejná kancelářská budova, pracuje v ní 1400 lidí a celkem skoro dva tisíce lidí se tam pohybuje, protože obsahuje také tréninkové centrum. Je to malé město.
M. Ch.: Nenavrhli jsme záměrně jednu budovu, ale vědomě soubor nízkých objektů přiměřeného měřítka, které jsou po svahu terasovitě uspořádány. Vstupovali jsme do přírodní krajiny, která je z našeho pohledu velmi cenná. Do krásného přírodního masivu Radlického údolí, na který navazují krajinný park Dívčích hradů a Prokopské údolí, což je chráněná krajinná oblast. Návrh jsme koncipovali tak, aby městská krajina, reprezentovaná tímto souborem, se s přírodní krajinou co nejvíce propojila. Na střechách všech „pavilonů“ jsou vitální zahrady, mezi pavilony jsou spáry, kterými se přírodní krajina dostává téměř až do centra budovy. Tímto rozvrhem jsme také vytvořili předpoklady, aby budova mohla být energeticky úsporná a celkově ekonomická. Banku to zaujalo. Díky tomu následně získala certifikát Leed Platinum, nejvyšší úroveň certifikace pro ekologické a udržitelné budovy.
Š. Ch.: Zaujala nás představa na chvíli zvednout povrch pozemku, podstrčit pod něj dům a zase přiklopit. Vytvořili jsme ale třináct tisíc metrů čtverečných zahrad, u kterých nepoznáte, že nejste na terénu.
M. Ch.: Vnitřní prostor banky je organizovaný jako město, v centru je dvorana, která reprezentuje náměstí, s restaurací, kavárnou a dalšími funkcemi obdobnými jako ve městě. Z náměstí vybíhají v koutech ulice, které vstupují do krajních navazujících článků. Budova má velmi malý obestavěný objem s ohromně dlouhým obvodem, abychom podél něj mohli vytvořit velký počet pracovních míst, ale zároveň aby celkový náklad nebyl vysoký.
Český pavilon na Expo 2000 v Hannoveru
Návrh Velvyslanectví České republiky ve Washigtonu
Na střeše je i hřiště, zasportovali jste si na něm?
M. Ch.: Zahráli jsme si basket.
Š. Ch.: Na sportovní střeše je streetballové hřiště a běžecká dráha. Když jsem po bance naposledy provázel skupinu návštěvníků, všiml jsem si, že travnatá dráha vůbec není vyšlapaná, myslím, že tam nikdo neběhá. Na hřišti ležely míče, basket asi hrají.
Podle vašeho projektu by se měl stavět parkovací dům v Ostravě. Kde bude stát?
M. Ch.: Na pozemku za katedrálou Božského Spasitele, budovu školy po válce strhli a pozemek zůstal prázdný.
Není sousedství kostela a „garáže“ poněkud nešťastným?
M. Ch.: Je. Ostrava je ve svém centru noblesní město s městskými paláci postavenými v 19. a na začátku 20. století. Navrhli jsme proto dům, který je univerzální a lze jej jednoduše konvertovat na byty nebo kanceláře. Městský palác, který do centra Ostravy patří. Má samozřejmě obchodní parter otevřený do náměstí i okolních ulic.
Měli by architekti navrhovat stavby tak, aby je bylo možné v budoucnu snadno přestavět a dát jim novou náplň?
M. Ch.: Stavba by měla být využitelná dlouhodobě, i poté, co se požadavek na její využívání změní. Ostatně re-use není žádná novinka.
Co by mohlo být v Radlicích místo banky?
Š. Ch.: Škola, fabrika, byty, cokoliv. Banka má univerzální skelet, který do sebe umí pozřít jakoukoliv funkci.
Jaký je osud Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu?
Š. Ch.: Zúčastnili jsme se veřejné mezinárodní soutěže, které se zúčastnilo sto dvacet ateliérů. A porota si vybrala nás. Byli jsme šťastni. Navíc šlo o úžasné krajinné místo na okraji Rock Creek parku.
Jeli jste se tam hned podívat?
M. Ch.: Až při práci na zakázce, při soutěži jsme na výlet neměli peníze.
Š. Ch.: Pozemek byl ale skvěle rešeršovaný. Rozdělili jsme budovu ambasády na tři části: vítací, reprezentativní a kancelářskou. Dům by výborně fungoval. Představili jsme projekt v Americe na všech úřadech i na U.S. Department of State, vybrali lokálního partnera, se kterým bychom zvládli vše řádně provést. Rozjela se příprava, na které se podílelo mnoho lidí, zainvestovala se spousta peněz, všichni byli nadšení, i na americké straně, česká vláda vyčlenila na stavbu peníze ze státního rozpočtu, zaúkolovala ministerstvo zahraničí, aby se projektu věnovalo… a padla Nečasova vláda.
A dál?
Š. Ch.: Tehdejší prezident Miloš Zeman jmenoval úřednickou vládu a od té doby nám už z ministerstva nikdo ani nezavolal.
M. Ch.: Dodnes máme schovaný papír s velkým dvouocasým lvem, nadepsaný „Rozhodnutí vlády České republiky o stavbě velvyslanectví ve Washingtonu“. Zvláštní věc v této zemi…
Teď se stěhuje blíže k Bílému domu. Řekli jste si někdy vy, „Končíme!“, a na projektu jste nepokračovali?
M. Ch.: Jasně. I když jen párkrát. Klient přichází s otázkou a architekt hledá odpověď. Někdy nelze tu otázku dopředu položit správně bez úvahy nad tím, jaká by měla být odpověď. Otázka s odpovědí se vzájemně implikují. Pouze investor, který naslouchá, a architekt, který naslouchá, mohou být pro projekt partnery. Když je investor „hluchý“ nebo diktátor, je ten vztah poškozený a nelze v něm pokračovat.
Jsou investoři zvědaví?
M. Ch.: Často se nás ptají, kolik jsme navrhli bank, kolik výstavních pavilonů, hotelů a dalších typologických staveb. Myslí si, že když jsme jednou projektovali hotel, že jich máme za sebou hned několik. A my projektovali jen jednu ambasádu, jeden vestibul metra, jeden hotel, jednu banku...
Š. Ch.: Bývají překvapeni.
V roce 2006 jste společně založili ateliér. Kde jste pracovali do té doby?
M. Ch.: Byla to formalita, žádný významný milník. Pracujeme spolu už více než padesát let.
Š. Ch.: Asi v polovině studia na fakultě architektury jsem se k Markovi připojil.
M. Ch.: Když se nám podařilo uspět v mezinárodní soutěži na stavbu českého pavilonu v Hannoveru na EXPO 2000, Štěpán ještě obhajoval diplomovou práci.
Ještě předtím jste projektovali pro Karla Schwarzenberga. Jak se to přihodilo?
M. Ch.: Hledal nějaké mladé šikovné architekty.
Kde jste se seznámili?
M. Ch.: V podhradí, za to mohou rané devadesátky…
Š. Ch.: Když jsme jeli za knížetem na Orlík, vezli jsme s sebou takovou velkou plachtu, na které byl rozbor, kde, co, jak a proč navrhujeme. Báli jsme se, jak zareaguje, protože jsme navrhovali kvůli zastřešení schodiště na terase zámku odbourat kus balustrády. S nadšením však návrh přijal, líbil se mu.
M. Ch.: Byl myslím rád, že si může do zpátky nabyvšího domova přinést svoji novou věc. Ta stříška je takovým oknem, kterým si rámujete okolní krajinu – a současně je samostatně stojícím objektem na terase. Karel Schwarzenberg měl rád neustrašená, ale pokorná řešení.
Návrh parkovacího domu za katedrálou v Ostravě.
Zastřešení schodiště na zámku v Orlíku nad Vltavou z roku 1998 patří k raným pracím obou architektů
Nedělali jste na zámku i nové toalety pro návštěvníky?
M. Ch.: Dělali. Také dřevěnou věž v Čimelicích s Kamilou Holubcovou a rekonstrukci hospodářského dvora Karlov, což je ohromný komplex, který také získal v restituci. Byl to zpustlý barokní hospodářský dvůr, který se postupně dával dohromady. Pronajal jej pak za korunu ročně Sananimu, doléčovacímu centru pro drogově závislé.
Byli jste k architektuře a společné práci „předurčeni“?
M. Ch.: Vyrůstali jsme v rodině architekta a učitelky. V prostředí knih o architektuře, kreseb a výletů za architekturou. V takovém prostředí vám mnoho věcí z oboru architektury přijde jako samozřejmost. Tatínek nám celoživotně vštěpuje pravidla nejen o správné životosprávě, hygieně, ale i o uspořádání věcí, což je vlastně mimochodem i architektura. Protože navrhování staveb je takové „uspořádávání věcí“.
Co konkrétního tatínek projektoval?
M. Ch.: V osmdesátých letech pracoval v Metroprojektu a navrhl například vestibul stanice metra Kolbenova ve Vysočanech. Dlouho se stanicí směrem na Černý Most pouze projíždělo, protože Vysočany byly v devadesátých letech zcela opuštěným územím. Když se stanice měla dokončovat, tatínek nám projekt předal, dvěma mladým klukům, kteří ještě nic moc nedokázali. A my jsme již postavenou masivní monolitickou železobetonovou konstrukci, která byla znakem toho post-industriálního místa a zarostlá lebedou, vystavili do vitríny. Průčelí stanice jsme udělali celé prosklené od kraje ke kraji a celou veřejnou část jsme připojili k ulici stěnou s nerezovými zrcadlícími se pásky, které obraz veřejného prostoru tak trochu modifikují. Podobně jako když Jiří Kolář rozstříhal obraz a koláží vytvářel z něho nový, čímž posouval jeho význam.
Doslechla jsem se, že jste se vzájemně kreslili při pohádce, která se v neděli pravidelně vysílala v rozhlase. Kdo byl lepší?
Š. Ch.: Marek.
M. Ch.: Nejlepším kreslířem je táta. Dodnes se intenzivně věnuje výtvarné práci. Opravdu jsme se po nedělním obědě, kdy bylo většinou kuře, při poslechu pohádky vzájemně kreslili.
Stále s tátou debatujete o architektuře?
M. Ch.: Když jsme pracovali například na hotelu Metropol, dělal rozvahy o řešení fasády.
Š. Ch.: Dodnes tátovi ukazujeme naši práci, bavíme se o ní u kafe. A stále nás upozorňuje na souvislosti a některé detaily.
A jak vy dva debatujete nad projekty?
M. Ch.: Nemáme vždy stejný názor. Často ustoupím návrhu Štěpána.
Š. Ch.: Úplně bych to tak nebral, ale…
Proč Štěpánovi ustupujete?
M. Ch.: Buď má lepší návrh, nebo mám prostě pocit, že bych měl ustoupit.
Š. Ch.: Protože se velmi dobře známe, mluvíme spolu otevřeně. Každý řekne svůj názor, co si myslí o jednotlivých architektonických problémech, a pak se snažíme přiblížit názoru toho druhého nebo jej zohlednit. A z toho vyjít. Finální názor se vytváří z dialogu, který o tom vedeme. Nedebatujeme jen ve dvou, ale i s kolegy, především Honzou Ptáčkem a Vojtou Jeřábkem. Tým je důležitý, protože dnes se nedá navrhovat architektura v jednom člověku, je to týmová práce.
