Proč si nejvíc si pamatujeme to, čemu jsme v galerii věnovali nejméně času?
Každý, kdo někdy navštívil větší galerii, tento pocit zná. Přijdete kvůli jednomu konkrétnímu dílu. Už jste ho několikrát viděli na Instagramu, v dokumentech nebo na plakátech. Konečně stojíte přímo před ním, uděláte si mentální poznámku, že jste ho viděli na vlastní oči, a pokračujete dál. O několik hodin později si vybavíte spíš frontu před vstupem než samotný obraz. A pak se stane něco mnohem zajímavějšího.
Někde v boční místnosti visí práce autora, jehož jméno vám nic neříká. Nepůsobí nijak zvlášť monumentálně, není kolem ní hlouček návštěvníků a pravděpodobně se neobjeví ani na pohlednicích v muzejním obchodě. Jenže právě k ní se v myšlenkách vracíte ještě o týden později. Možná je to trochu nespravedlivé. O umění často mluvíme, jako by existoval jasný vztah mezi významem díla a tím, jak silně na nás zapůsobí. Jenže lidská paměť takhle nefunguje.
Výzkum psychologů z University of Toronto ukázal, že vzpomínky na umělecká díla se postupem času propojují s osobními emocemi a autobiografickými zkušenostmi. Jinými slovy, nevracíme se nutně k tomu nejvýznamnějšímu obrazu v místnosti, ale k tomu, který si nějakým způsobem spojíme sami se sebou.
Nepamatujeme si celé příběhy
To je ostatně důvod, proč si většina lidí vybaví konkrétní scénu z filmu, který viděli před deseti lety, ale nedokáže převyprávět celý děj. Nezapamatovali si příběh, ale moment. S uměním je to podobné.
Někdy za tím stojí čistě osobní zkušenost. Obraz zachytí výraz, který vám připomene někoho blízkého. Fotografie evokuje místo, kde jste nikdy nebyli, ale stejně máte pocit, že ho znáte. Socha ve vás vyvolá zvláštní neklid, který neumíte úplně pojmenovat.
Výzkumníci zabývající se chováním návštěvníků galerií zjistili, že na to, co si z výstavy odneseme, má překvapivý vliv i samotný prostor. Poloha díla, způsob instalace nebo to, kolik času před ním strávíme, mohou ovlivnit, jestli si ho za týden vůbec vybavíme.
Proč si nejlépe pamatujeme to, čemu úplně nerozumíme
Zajímavé je, že si často nejlépe pamatujeme díla, která nám neposkytnou okamžitou odpověď. V době, kdy máme během několika sekund k dispozici vysvětlení prakticky čehokoliv, působí setkání s něčím nejednoznačným skoro osvěžujícím dojmem. Člověk odchází z výstavy a místo hotového názoru si nese otázku. A otázky mají oproti odpovědím jednu výhodu. Zůstávají s námi déle.
Současný výzkum estetického vnímání navíc naznačuje, že právě určitá míra nejednoznačnosti dokáže udržet naši pozornost déle než obraz, který si vysvětlíme během několika vteřin. Když si nejsme jistí, na co se vlastně díváme, mozek pokračuje v hledání významu i poté, co jsme galerii dávno opustili.
Možná i proto bývají nejpamátnější výstavy ty, ze kterých si neodnášíme pocit, že jsme všechno pochopili. Naopak nás často pronásledují právě ty, u nichž si nejsme jistí, co jsme vlastně viděli. V hlavě si je přehráváme znovu. Hledáme souvislosti. Vracíme se k nim podobně jako k rozhovoru, který skončil příliš brzy.
Některé obrazy jsou zapamatovatelnější než jiné
Samozřejmě existují i díla, jejichž síla je natolik univerzální, že funguje téměř na každého. A možná na tom něco opravdu je.
Výzkumy zabývající se tzv. zapamatovatelností obrazů ukazují, že některé vizuály si lidé vybavují častěji než jiné bez ohledu na věk, vzdělání nebo kulturní kontext. Zajímavé přitom je, že nejde nutně o ty nejkrásnější nebo nejslavnější. Mnohem důležitější bývá, jak moc obraz dokáže vzbudit zvědavost.
Obraz Mona Lisa.
Ve výsledku si totiž nepamatujeme umění podle toho, kolik jsme o něm věděli. Pamatujeme si ho podle toho, jakou stopu zanechalo. A ta stopa může mít podobu čehokoliv: barvy, atmosféry nebo pocitu.
Třeba když sedíte v tramvaji, díváte se z okna a najednou si vzpomenete na obraz, který jste viděli před několika měsíci. Ne proto, že byl nejslavnější. Ale protože si vás našel.
