Třásla se strachy, zakopávala o mrtvá těla, padala na rozbitou dlažbu a hledala úkryt. Našla ho v líbánkovém apartmá místního hotelu a… vyndala svůj rolleiflex.
Nikdy nebyla v bitvě, neprošla vojenským výcvikem, ve francouzském Saint-Malo se v ty první srpnové dny roku 1944 ocitla omylem. Přesto v ulicích i v okně polorozpadlého domu mačkala spoušť: vyfotila výbuchy, požáry, střelbu, mrtvoly vojáků, místních i zvířat.
Podle oficiálních zpráv mělo být dávno po boji – se záchranáři americké armády sem přijela dokumentovat pomoc přeživším. V jednom z epicenter války se bála. Ale také se v ní tady zažehl pocit, že ji musí zachytit – a co nejvíc zblízka.
Tak se stalo, že se Američanka Lee Miller, žena kdysi považovaná za pouhý krásný „objekt“ pro mužské pohledy, avantgardní umělkyně, modelka a módní fotografka, stala jednou z pěti válečných fotografek.
I díky nim se podařilo svět přesvědčit, že zvěrstva páchaná v koncentrácích nebyly plané pověsti. Jako první pořídila snímky z osvobozeného Dachau a Buchenwaldu: zachytila tváře vězňů zmučených, přesto živých, stejně jako těch, jejichž mrtvá těla dozorci vršili do děsivých pyramid. Fotila i nacisty, kteří doma otrávili své rodiny a sobě prostřelili hlavu.
3 měsíce za 19 Kč
- Investigativa od zkušených reportérů
- Expertní analýzy a komentáře
- Sport, který jde do hloubky
Celé léto bez
zamčených článků
Začít číst
