Od výstavy Rozbitý svět Joela-Petera Witkina, jednoho z nejvlivnějších světových fotografů, nečekejte nic prvoplánově líbivého. Stejně jako na výstavě Un in Flames Davida Lynche, která byla letos pro DOX stěžejní, se tu vnoříte do říše, kde je to, co je krásné, ošklivé, šokující či vulgární, odděleno jen pocitovou membránou. Každopádně vám díla šestaosmdesátiletého umělce navždy sprovodí ze světa představu, že fotografie je jen „hezký obrázek“.
Joel-Peter Witkin, narozený v roce 1939 v Brook-lynu, nepovažuje fotografii za pouhé zachycení okamžiku, ale za téměř divadelní scénu nebo bizarní zákoutí promyšlené do nejmenšího detailu. Již desítky let staví fotografované výjevy tak, že v člověku budí morbidní zvědavost, která ve středověku táhla lidi k přihlížení popravám nebo k návštěvám všemožných obludárií. Dřímá v nich temná poetika, která nás nutí dívat se i na to, od čeho se běžně odvracíme.
Ve Witkinově tvorbě vystupuje jako vypravěč tělo nebo jeho části. Na jedné z fotografií najdeme třeba jen paži, jež ve společnosti hroznového vína a hodin tvoří záhadné zátiší, nebo hlavu starce se zavázanýma očima a mísou jablek na temeni. Witkina okouzlují zejména těla, jež se nějak liší nebo jsou deformovaná. Často pracuje s vycpanými zvířaty, kostrami a květinami ve zvláštních kombinacích; sexuální motivy v jeho dílech mají vždy podtón smrti a zahnívajícího zániku.
Joel-Peter Witkin, DOX
Mezi Witkinova známá díla patří například The Kiss (1982), v němž použil hlavu mrtvoly rozdělenou na dvě poloviny, aby vytvořil iluzi líbajících se „milenců“. Běžné představy o těle a kráse zpochybňuje i fotografií Man Without Legs (1984).
Výběr děl z posledních patnácti let, který v DOXu uvidíte, pochází z Witkinovy zralé tvůrčí fáze, kdy fotografie už nejsou jen šokem, ale pohled na ně nabízí hlubší zážitek. Jsou to obrazy, nad kterými se dá podivovat jako nad vizuální hádankou a zároveň přemýšlet o příběhu, který za ní stojí. Witkinova práce je výjimečná i technicky: nejde jen o snímek, ale proces, který pokračuje dlouho poté, co model opustí scénu. Negativy jsou škrábány, tisky tónovány a tyto zásahy dělají obraz hmatatelným, až organickým. Výstava vedle fotografií představuje také kresby, náčrty a studie. Ty umožňují nazírat, jak Joel-Peter Witkin přemýšlí a vytváří scénu ještě před samotnou expozicí.
