Potřeboval jsem najednou spíš vlastní meditativní prostor – rituál, ne show. A v práci s papírem jsem ho našel.
Úspěšný módní návrhář žijící v Paříži Jakub Polanka se rozhodl opustit módní byznys a začal se věnovat volné tvorbě: z vrstvených papírů probarvovaných pigmenty vytváří velkoformátové obrazy. Jsou na nich abstraktní skvrny – jakési fragmenty tváří nebo figur. Se světlem procházejícím skrz papír se jejich podoba mění, jsou křehké a uhrančivé zároveň. Třiadvacátého září svou tvorbu poprvé představí v Česku, a to na skupinové výstavě Papír nůžky kámen v prestižní pražské Hunt Kastner Gallery, kterou připravila kurátorka Emma Hanzlíková.
Jakub zahájil uměleckou dráhu studiem na pražské UMPRUM a pařížském Institutu Français de la Mode. Následovala strmá kariéra v oblasti módního designu – patří do ní spolupráce se studiem designéra Philippa Starcka, přes čtyřicet autorských kolekcí a show a dlouhá řada českých i zahraničních ocenění. K tomu, že teď módní svět opouští, ho vedou osobní i umělecké důvody.
Ve výtvarné tvorbě nachází hluboké tvůrčí uspokojení a možnost vyjádřit se k niterným prožitkům: na svých velkoformátových obrazech zachycuje stopy vzpomínek na důležitá i letmá setkání, inspiruje se architekturou, grafickými strukturami i jedinečným pařížským nebem, na které si ze svého balkonu ve třináctém patře může skoro sáhnout.
Jakub Polanka své obrazy, které tvoří posledních pět let, vystavil letos v Paříži. V září některá jeho díla putují na pražskou výstavu v Hunt Kastner Gallery.
Lidovky.cz: Skončil jste s módou. Co vás k tomu přimělo?
Pro mě byla móda vždycky něco jako street art – způsob vytváření oděvu a zároveň určitého poselství založeného na kultuře, autentičnosti jednotlivce, pohybu, emocích, dialogu i odvaze. Zkrátka nástroj, jak se svobodně vyjádřit beze slov. Ale dnešní módu vnímám spíš jako dobře namazanou reklamní mašinu, která prodává bullshit s velkým falešným úsměvem. Začíná to na mě působit jako Capitol z Hunger Games. S takovou vizí nechci pokračovat, ale nevnímám to tak, že bych jedno ukončil a druhé začal. Celý život tvořím a vlastně jde pořád o totéž: pracuju s materiálem, používám ho pro zhmotnění svých myšlenek a emocí. Jen médium se mění.
Lidovky.cz: Znechutil vás módní svět něčím konkrétním?
Spíš dlouhodobě cítím, že se do něj nehodím povahou. I když hodně mluvím, jsem introvert a nechci být vidět; jenomže sebeprezentace k módě patří: přehlídky, focení, public relations a podobné věci. Fake it till you make it! Propagovat, jak úžasnou kolekci dělám, i když neexistuje ani základní koncept? Vyjít po přehlídce na molo? I to pro mě byl hrozný tlak. Došlo mi, jak moc mě to vyčerpává a překrucuje to mou podstatu. Potřeboval jsem najednou spíš vlastní meditativní prostor – rituál, ne show. A v práci s papírem jsem ho našel.
Lidovky.cz: Ve své návrhářské tvorbě jste ale byl v českém kontextu velice úspěšný. Není škoda tuhle pozici opustit?
No... Záleží na úhlu pohledu. Z toho mého mi připadá, že jsem byl často oceňovaný za ty nejméně relevantní věci – a naopak. Ty nejdůležitější či zlomové momenty mnohým připadaly jako absolutní propadák. Subjektivně to vidím tak, že nejvýš mohu být právě teď. I když jsem možná pro některé skočil ze statutárního útesu, já mám rogalo, co mě nese za obzor.
Lidovky.cz: Co bude s vaším archivem?
Pořád mám plný archiv z přehlídek, což tíží moje svědomí: tolik oblečení, které bych měl nějak zpracovat... Možná z toho bude jedna velká performance, kdy se to všechno spálí jako o čarodějnicích. Je nutné zavřít jedny dveře, aby se člověk mohl znovu nadechnout. Ty věci mám moc rád, ale je to jako stránky deníku – jen dokumentace už prožitého.
Lidovky.cz: Přišla s tou změnou výtvarného vyjádření úleva?
Obrovská. Najednou jako bych neměl jinou volbu než dělat právě tohle. A s tím přichází neuvěřitelná svoboda, ale taky zodpovědnost. Teď jsem spokojený, pracuju, abych si vydělal na další tvorbu a na nějaké základní potřeby. Jsem v podstatě minimalista a moc toho k životu nepotřebuju.
Lidovky.cz: Poprvé jste své obrazy předvedl na letošní sólové výstavě Les Ombres Résiduelles (Doznívající stíny) v pařížské galerii N5. Jaké to bylo?
Super. Galerie je v jednom z pavilonů z 80. let – tzv. folies od slavného Bernarda Tschumiho. A díky jeho urbanistickému řešení je La Villette dost specifická část Paříže: vodní toky, kulturní centra, filharmonie, technické muzeum, obrovský park, kde si hrají děti i posedávají milenci – je to živoucí místo s atmosférou. Večer se tam podél kanálu rozsvítí lampiony i rudé zářivky, hudba hraje, vlevo etno bubny, vpravo techno, támhle zpívají holky v turbanech Like a Virgin a vedle se tančí tango, promítají se černobílé filmy… Výstavu jsme připravovali asi tři měsíce. Galerijní prostor N5, který je charakteristický svými nekompromisními rudými liniemi prosklených stěn, mě ihned inspiroval.
Lidovky.cz: Čím konkrétně?
Přirozeně se provázal s textem Džuničiró Tanizakiho (japonský spisovatel) a jeho úlitbou stínům, což je nesmírně zajímavý text o formulaci prostoru pomocí světla a stínů, o patině, strukturách, interiéru, který stárne. Tanizakiho texty jsou poezie architektury, to mě hluboce oslovuje. Když jsem ten prostor viděl poprvé, okamžitě jsem věděl, že do toho jdu a že se pokusím s tím místem navázat dialog. V průběhu několika dní jsem v galerii jen pozoroval tu neustálou metamorfózu a interakci: proměnlivost světla v až japonizující grafičnosti oken a efemérně „oškrábané“ fragmentované stěny z papíru. Pohyb světla – a samozřejmě stínů. Sám jsem znovu objevoval ten proměnlivý prostor „někde mezi“. Byl to rozhovor mezi dvěma světy.
Lidovky.cz: Jaká byla odezva návštěvníků?
Naprosto skvělá. Přišla spousta lidí, včetně přátel z Česka, které jsem ani nečekal – to mi udělalo obrovskou radost. La Villette není Champs-Élysées, dostáváte se tam trochu složitě a galerie nemá žádný poutač, takže si mě museli najít. Přišla spousta francouzských přátel, které jsem neviděl několik let, ale vlastně nejvíc přišlo lidí, které vůbec neznám. A protože to bylo ve výstavním prostoru architektonického ateliéru, přišlo taky hodně architektů. Od nich byla odezva úplně fantastická, vnímali, proč ty papírové obrazy vystavuju bez adjustace a jednoduše zavěšuji do prostoru a v podstatě s nimi scénograficky pracuju. A víceméně mi mluvili z duše.
Lidovky.cz: Chápu váš estetický záměr papíry neskrývat za sklo. Ale ty objekty jsou křehké. Nebojíte se, že se takhle dřív zničí?
To je až filozofická otázka… a pro mě lehce irelevantní. Má umění vydržet všechno? Nebo mu naopak jeho křehkost a pomíjivost dává váhu? V době předtištěného art merche z 3D tiskáren… Ta efemérnost, neopakovatelnost, určitá proměnlivost i možnost zániku mi přijdou osvěžující. A zásadní.
Jakub Polanka, Ikaros (2022)
Lidovky.cz: Potěšila vás nějaká konkrétní reakce nebo setkání?
Potěšilo mě, že jsem s přáteli mohl prožít celé ty přípravy, že mi moje profesorka z IFM (L’Institut Français de la Mode) Ute Wegener v mé šílené panice pomohla dát dohromady text. Že na vernisáži kluci z MU tak skvěle navařili, že mi Danka dovezla karafiáty z Lidlu – mám pro ně slabost – a Mark kytici. Z její vůně jsem byl týden omámen…
Lidovky.cz: Proč tvoříte výhradně v Paříži?
Má to asi dva důvody. Zaprvé jsem tam svobodnější, zadruhé je v Paříži skutečně jiné světlo než v Praze. Proto je asi také Paříž plná nádherných starých ateliérů. Já bydlím v paneláku ve třináctém patře s proskleným balkonem. Světlo je tam úplně fantastické, od krystalického rána přes bouřkové temno po červánky a mlhy – někdy to všechno v jediném dni. V tomhle bytě začaly vznikat první menší věci, vrstvené portréty, které byly založené na vzpomínkách na reálné lidi, mé někdejší milence. Ukázal jsem ty věci jen pár velmi blízkým lidem – a jejich reakce mě povzbudily. Veřejně jsem s tím šel ven až letos, potřebovalo to ve mně uzrát. A zároveň jsem potřeboval mít vnitřní jistotu, že to není jen krátkodobý záchvěv… že mi to nadšení z tvorby a z materiálu vydrží déle než zamilovanost.
Lidovky.cz: Maloval jste paralelně s navrhováním vždycky?
Vždycky jsem hodně kreslil i maloval. Na UMPRUM mě vždycky bavily figury podle modelu v nadživotních velikostech a myslím, že mi to i dost šlo – alespoň to říkal Boris Jirků (výtvarník, profesor na UMPRUM). Vždycky mě taky bavil papír jako materiál. Větší prostor pro volnou tvorbu se mi nečekaně naskytl v období covidu, nebylo to tedy plánované, ale potřebné. Stejně jako všichni jsem byl zavřený v karanténě a nemohl nikam – ale měl jsem doma balík hedvábných papírů. Najednou jsem cítil silnou potřebu nějakého vyjádření spojeného s fyzickým dotykem, s rukama, bez cíle. Začal jsem ty papíry vrstvit, dělat z nich skulptury, deformoval je a zkoumal, jak se proměňují, když k nim přidám barvu a další vrstvy. Takhle živelně začaly vznikat první menší formáty. Úplně mě to pohltilo.
Lidovky.cz: Pracujete s mačkaným papírem, křehkostí, náznakem. Nebojíte se srovnávání třeba s Adrienou Šimotovou?
Asi tahle paralela někoho napadne, ale řekl bych, že asociace „papír, tedy Šimotová“ je dost prvoplánová. Dílo Adrieny Šimotové má ohromnou sílu z toho důvodu, z jakých pohnutek vznikalo, ne proto, že je z papíru. Z papíru navíc tvoří kdekdo – a vždycky jde přeci o tu samotnou věc, ne jen o materiál.
Lidovky.cz: Vnímají ženy a muži vaše díla rozdílně?
Ano. Ženy jsou mnohdy daleko citlivější a osobnější, jdou rovnou po své vnitřní intuici a snad touze… a to ostatní je druhotné. Muži víc, než aby si užili okamžik krásy „tady a teď“, přemýšlejí, jak ta díla v budoucnu ochránit, a tím jim jakoby potvrdit hodnotu. Moc nepřijímají, že by papír mohl být vystavený jen tak v prostoru, pomocí magnetu, bez pevné adjustace a skla, které ho sice chrání, ale zároveň mu z podstaty hodně ubere. Mám pocit, že ženy tohle často vidí hned, vnímají, že se to dílo proměňuje se světlem, že nějak interaguje s prostorem. Ale možná nejde o muže a ženy, ale o určitý typ citu a vnímání – o hodnoty jednotlivce. Někdo vás chce zarámovaného ve škatulce na zeď, někdo vnímá tu věc jako nový obzor. Zvláštní, kolik lidí tím odhaluje svůj přístup k životu.
Lidovky.cz: Bavíte se detailně se sběrateli, kteří si chtějí pořídit vaše dílo?
Pokud o to stojí, tak ano. Když si ode mě někdo koupí obraz a je ochotný se se mnou taky bavit o tom, jak ho nejlíp instalovat, jsem nejspokojenější, protože s každým podkladem, zdrojem světla nebo odstupem od stěny ta věc funguje jinak. A i ten dialog je často obohacující. Jedna sběratelka mi nedávno vyprávěla, jak svému partnerovi rozebrala box, ve kterém měl můj obraz zaadjustovaný. Říkala: „Já nemohla snést, jak je to víc o tom boxu než o té věci samotné!“ Vnímala, jak zásadní je ten dotyk, osobní vztah, ta křehkost – a vlastně i pomíjivost.
Lidovky.cz: Umělecká tvorba je samotářská činnost. Jak tohle zvládáte?
Na to jsem zvyklý a oceňuju to. I navrhování a šití kolekcí pro mě byla vždycky spíše samotářská věc. Býval jsem často i měsíc zavřený a intenzivně v noci i ve dne pracoval. Teď je to vlastně podobné. Když se ponořím do práce, vůbec se mi nechce přestat.
Lidovky.cz: Nehrabe vám z toho občas?
Naopak! Tvorba je především meditativní věc. Ne klidná, ale meditativní. Někdy říkají herci, že musejí mít částečně vypnutý mozek, aby z nich jejich role vycházela sama – a tohle u tvůrčí práce vnímám taky. Musím se dostat do určitého flow a stát se jen vodičem tvorby. Přijde první věc, zjistím, že není třeba úplně dobrá, ale druhá už funguje – a takhle se dostanu do nějakého rytmu. Tvorba je jako výdech a nádech. To je nejtěžší – lehkost a koncentrace zároveň, svoboda a kontrola.
Lidovky.cz: Vaše obrazy jsou abstraktní, ale často je na nich nějaký náznak hlavy, figury. Potřebujete tam mít tenhle reálný prvek?
Ano, jsou tam často fragmenty mých vzpomínek, mnohdy spojené s intimitou, s něžností a blízkostí. Mnoho cyklů má konkrétní jména podle lidí, kteří mi byli blízcí. Nejsou to ale formální portréty – spíše stíny vzpomínek na jejich přítomnost. Zpočátku jsem pracoval hlavně s anatomií, zajímalo mě, jestli se dokážu propracovat hlouběji do té reálné tváře. Vím, že ano, ale od určitého momentu mě to nudí. Soustředím se proto víc na určité vyzařování. Časem jsem vše podvědomě posunul spíš k abstrakci a grafickým strukturám. Přesto jsou to pro mě pořád velmi konkrétní portréty. I když pro ostatní nečitelné.
Jakub Polanka, Monk (2025)
Lidovky.cz: Vaše technika vrstvení je hodně náročná disciplína, co se trpělivosti týká, ne?
To rozhodně ano, protože některé obrazy vznikají i z patnácti vrstev. V sérii, které říkám Monks, nejsou vrstvy na první pohled vidět. Ale když se změní světlo z denního na podvečerní, změní se nejen intenzita, ale i barevná vlnová délka – a z těch obrazů začnou vylézat různé odstíny a nečekané věci. Pracuju s náhodou, někdy tu věc otočím na rub – a tam se skrývá pravá tvář. A někdy, když je obraz hotový a pověšený, sám si ho prohlížím dost překvapeně. Pracuju s proměnlivými materiály, žádnou věc nedokážu udělat podruhé. Tvořit tímhle způsobem je fantastické a vyčerpávající zároveň, ta nestálá materie s sebou nese nebezpečí, že to můžu kdykoli celé zničit. Ale i v tom je ta meditace a napětí. Každý obraz je pro mě challenge, z každého se učím a rostu. Miluju to!
Lidovky.cz: Kolik děl jste za těch pět let vytvořil?
Pracuju v tematických cyklech po pěti až devíti kusech a takových sérií mám několik desítek. Velkoplošné věci většinou patří do nějakého cyklu. Je mi jasné, že některé věci, hlavně ty temnější, musejí uzrát v čase. No a když neuzrají, tak se to někam zakope a bude.
Lidovky.cz: Trpíte někdy při tvorbě? Nebo to jde vždycky, jak si přejete?
Když tvořím, netrpím nikdy. I když jde o intenzivní či vyčerpávající proces. Zato trpím pokaždé, když mám svou tvorbu prezentovat, vysvětlovat nebo obhajovat. I proto v dnešní době dělám rozhovory do médií jen málo. Je jen pár lidí – blízkých výjimek –, kteří na těch papírech vidí stejné nepostřehnutelné záblesky proměn či struktur a sdílejí se mnou své vhledy. To je pak až dojemně inspirativní.
Lidovky.cz: Pamatuju si, že když jste získal cenu Czech Grand Design, byla s vámi ve Stavovském divadle na galavečeru vaše maminka. Jak teď prožívá váš úspěch na poli výtvarného umění?
Haha… Maminky jsou speciální kategorie. Ta moje mi rozhodne fandí, byť nemyslím, že se jí moje práce vždycky líbí. Když kdysi říkala o některých mých oděvních věcech: „To je takové zajímavé...“ Věděl jsem, že se jí to nelíbí, ale fandí mi. Přesto je po pár letech mnohdy s chutí nosila. Některé věci zkrátka potřebují čas. Umění i maminky.
Lidovky.cz: A co na vaše obrazy říká?
Že jsou „takové zajímavé“. (směje se) Prý hezké, ale depresivní. Já to chápu, prostě to není její šálek kávy. Přesto na instagramu posílá srdíčka
ostošest.
Lidovky.cz: V Paříži žijete 24 let, možná už jste víc Pařížan než Čech. V čem vás tohle město změnilo?
Určitě jsem se změnil. Stejně jako se za tu dobu změnila Paříž. Nebo jen můj pohled na ni? Každopádně jsem v Paříži začal víc pít kafe – a utrhl se víc ze řetězu. (směje se)
Lidovky.cz: Jste původem ze Sušice. Chybí vám ve Francii něco ze Šumavy? Šumava jako taková! Podzimní barvy a vůně tlejícího listí, kvetoucí louky, temný les, ledová řeka, vůně a do kopců se valící mlhy...
Jakub Polanka a Ikaros
Lidovky.cz: Dopřál jste si teď v létě šumavské prázdniny s lesem, borůvkami a koupáním v rybníku?¨O těchto prázdninách proběhla snad jediná koupačka – na slunovrat na Fufernách u splavu. A přejedení třešněmi u kámošů na Andělce. Tohle české léto jinak nic moc, ale v Paříži jsem si to kupodivu vynahradil. Ve Vincenneském lese, který mám hned za domem, byla letos spousta ostružin i pár hub – naštěstí jsem se těmi francouzskými kováři neotrávil.
Lidovky.cz: V říjnu vám bude 46. Jaká pozitiva nacházíte ve středním věku? Co vás třeba samotného překvapuje?
Mně v říjnu bude zase 19, vůbec nevím, o čem to mluvíte! No, po čtyřicítce člověk začne vnímat druhý břeh. Mám víc zkušeností a srovnanější hodnoty, ale zároveň vnímám ztrátu lehkomyslnosti, naivity a drzosti, které mě přivedly k úžasným zážitkům i způsobily rozličná traumata. Myslím, že nejzásadnější je ztráta ambic a potřeby společenského uznání. Prostě se pokouším být sám sebou v nejryzejší podobě. Kdybych to měl shrnout, už není tak snadné se bezhlavě zamilovat – do lidí i do projektů.
Lidovky.cz: Stále si držíte byt v Praze. Myslíte, že se do Česka jednou vrátíte?
Nemyslím si, že se někam vrátím. Jsem totiž vždy tam, kde chci být. Spíš bych chtěl ještě na delší dobu poznat jiné země. Trochu na punk a s batohem procestovat Asii a Jižní Ameriku. Na chvilku zakotvit ještě v jiném koutě lesa.
Lidovky.cz Co nikdy nezapomenete udělat, když přijedete do Česka?
Vstávám hodně brzo, tak chodím na kafe do automatu v Lidlu – moje non-trendy guilty pleasure. Taky rád zajdu na telecí řízek do Liberálu, to vždycky po večírkovém zápřahu zabere. Teď se k mým závislostem přidala arašídová zmrzlina v Crème de la Crème. Letná je dost kaloricky nebezpečné místo! To vše samozřejmě s přáteli, kterým volám hned, když přistanu v Ruzyni.
Lidovky.cz: A vozíte si zpátky do Francie něco, co v Paříži neseženete?
Bezlepkový chleba, plnotučnou hořčici i tuzemák na pečení. A křen je taky fuška sehnat. Takže samé pozůstatky komunistických chutí z hospody, koukám. (směje se)
