„Teda, to je chlap!“ vydechne ohromeně Dana Medřická ve filmu Kdo chce zabít Jessii?, když spatří siláka v trikotu, který právě vyšel z rozpálené kremační pece a se slovy o příjemném osvěžení udělá dřep. Při pohledu na jeho mužný půvab zjihne i panovačná vědkyně – a místo aby ho zpopelnila, zamilovaně si ho odvede domů a koupe jej ve vaně plné mydlinek. Ne náhodou obsadil režisér Václav Vorlíček do role supermana Juraje Višného. Mladý Slovák vypadal jako vystřižený z amerického komiksu, kterým se crazy komedie z roku 1966 inspirovala: vysoký, urostlý, s čelistí z oceli, výraznou bradou a rošťáckým úsměvem.
V Hollywoodu vítězil tenhle typ mužské krásy v každé dekádě – od éry němého filmu po devadesátky. Hrdinové vypadali trochu jako „přes kopírák“, ale jejich ostře řezané rysy, ať už patřily Garymu Cooperovi, nebo Kevinu Costnerovi, se nikdy neokoukaly. K mužnému vzhledu s iluzí charakteru – drsný navenek, citlivý uvnitř – přidávali přesvědčivé herectví i ztělesnění amerických hodnot: sílu, čest, odvahu. Byli takoví i ve skutečnosti? Jen výjimečně.
Rudolph Valentino Vynalezl sex-appeal
Je ironií, že první americký filmový milovník nebyl Američan. Rudolph Valentino se narodil v Itálii a do Ameriky ho přivedla neklidná povaha a vrozený pocit výlučnosti – který nebyl tak docela neoprávněný. Když v roce 1926 zemřel, před nemocnicí v New Yorku se shromáždily desetitisíce dívek, matek i babiček a propukly v hysterický pláč.
Z různých koutů Ameriky i Evropy přicházely zprávy o ženách, které se – obklopeny desítkami hercových fotek – pokusily o sebevraždu, i těch, kterým se podařila. Absolutní davové šílenství nastalo při pohřbu. K Valentinově rakvi se snažilo dostat na dvě stě tisíc lidí, ženy oblékly vdovský šat a některé se pokoušely uloupit pramínek nebožtíkových vlasů.
Před tímto nevídaným cirkusem proběhl krátký, bizarní život. Valentino vyrůstal jako problémový syn, s nímž si rodiče nevěděli rady – a tak ho posadili na loď do Ameriky. Vybavili ho čtyřmi tisíci dolarů a vizitkami s falešným rodinným erbem. Už během plavby si Valentino získal pozornost jako tanečník a rychle pochopil, že tango v jeho podání dokáže s bohatými dámami divy.
Šejk – ikonická role Rudolpha Valentina. První hollywoodský idol dokázal na plátno vnést tiché erotické napětí, které do té doby ve filmech chybělo.
Když dorazil do New Yorku, peníze rozházel, ale zachránilo ho právě vášnivé tango. Stal se profesionálním tanečníkem v nočních klubech a podle některých i žádaným gigolem. V té době se rozhodl dobýt Hollywood. Jeho přimhouřený pohled (prý důsledek krátkozrakosti) a živočišné charisma rychle zaujaly, přesto ho filmaři zpočátku obsazovali jen do rolí padouchů. Na hrdinu byl „příliš exotický“. Jenže právě to se brzy ukázalo jako výhoda.
Ať už tančil tango ve filmu Čtyři příšerní jezdci z apokalypsy (1921), nebo v Šejkovi (1921) šeptal své milence „Lež klidně, ty blázínku“, vytvářel erotické napětí, které do té doby chybělo. „Celá generace žen se Šejkem chtěla odjet do písečného ráje,“ vzpomínala herečka Bette Davis. A v tom ráji rozhodně nešlo o předčítání poezie – šlo o sex. Valentino přinesl na plátno něhu i vášeň, padal ženám k nohám, ale uměl si je i přehodit přes rameno a odnést do postele. Tmavooký cizinec, který se pohyboval s elegancí jaguára, nastolil nový ideál mužnosti.
Status první moderní celebrity mu záhy přerostl přes hlavu. „Cítím se zcela neskutečný,“ přiznal. Nedokázal rozlišit, kým je na plátně a kým ve skutečnosti. A jeho milostný život? Ten byl stejně dramatický jako filmy. Po sérii fraškovitých aférek se oženil s herečkou Jean Acker, ale brzy našel spřízněnou duši v extravagantní scénografce jménem Natacha Rambova. Jenže jejich svatba přišla ještě předtím, než uplynula zákonná lhůta po předchozím rozvodu – a Valentino skončil ve vězení kvůli bigamii. „Hniju tady, než abych popřel naše svaté manželství! Je to moje žena, moje žena!“ vzlykal u notýsku novinářky, která ho přišla navštívit, a lomcoval mřížemi cely.
Pod palbou. Výstava Hit By News ukazuje, jak média proměnila svět |
Když se Natacha s Rudolphem shledali, pořídili si honosné sídlo a s ním i pořádnou dávku neklidu. Jednou jim na pozemek vtrhl zloděj: Valentino běžel pro brokovnici, zatímco Natacha křičela: „Nedělej to! Můžeš být zabit! Nezapomeň, že patříš plátnu – veřejnosti!“ Excentrický pár se nakonec rozešel. Důvod? Nekonečné hádky, tvrdohlavost a vzájemné přetahování o moc. „Velký milovník – milovaný všemi, jen ne svými láskami,“ litoval se později.
Přátelé ho popisovali jako pošetilého snílka. Charlie Chaplin ve své autobiografii vzpomínal: „Byl smutný. Úspěch nesl s grácií, byl inteligentní, tichý a bez ješitnosti. Měl půvab pro ženy, ale málo štěstí v lásce – a ženy, které si vzal, se k němu chovaly hrubě.“
Ženy ho zbožňovaly, muži ho nesnášeli. Posmívali se jeho „zženštilosti“, zálibě ve špercích, hedvábných pyžamech a pudru. Recenzent Dick Dorgan v článku Píseň nenávisti napsal: „Nenávidím Valentina! Všichni muži ho nenávidí. Nenávidím jeho orientální zjev, klasický nos, římskou tvář, jeho úsměv, lesklé zuby. Nenávidím ho, protože příliš dobře tančí. Nenávidím ho, protože je slizoun.“
Život prvního filmového milovníka skončil náhle. S bolestmi břicha ho 15. srpna 1926 převezli do nemocnice, kde lékaři zjistili akutní zánět pobřišnice. Později se přidal zápal plic. Zemřel o osm dní později. Bylo mu 31 let.
Gary Cooper Tak přijíždí první kovboj
Jedním z nejmužnějších idolů starého Hollywoodu byl herec, který proslul rolemi málomluvných kovbojů, válečných hrdinů a námořníků – zkrátka mužů činu. Přestože se narodil v Británii, stal se jakýmsi „kapitánem Amerikou“ své doby. Natočil 84 celovečerních filmů a třiadvacet let po sobě patřil mezi deset nejvýdělečnějších hollywoodských hvězd. Jeho přítel Ernest Hemingway o něm napsal: „Kdyby sis vymyslel postavu jako Coop, nikdo by tomu nevěřil. Je prostě příliš dobrý na to, aby to byla pravda.“
„Kdybys vymyslel postavu jako Coop, nikdo by tomu nevěřil. Je prostě příliš dobrý na to, aby to byla pravda,“ napsal o Garym Cooperovi spisovatel Ernest Hemingway.
Zakladatel slavného Actors Studia Lee Strasberg ho obdivoval jako jednoho z mála herců, kteří skutečně pochopili Stanislavského metodu. Gary Cooper se stával svými postavami – a mnohdy si vystačil jen s několika gesty. Jeho kariéru definovaly snímky jako Úžasná událost (1936), kde ztvárnil bezelstného idealistu, nebo Četař York (1941), za nějž získal prvního Oscara.
Nejsilnější stopu ale zanechal v legendárním westernu V pravé poledne (1952), kde jako osamělý šerif čelí nejen banditům, ale i nevděčnému městu – a vlastnímu strachu. Zajímavostí zůstává, že odmítl roli Rhetta Butlera v Jihu proti Severu: „Byla to jedna z nejlepších rolí, jaká kdy byla v Hollywoodu nabídnuta… A já jsem řekl ne. Když jsem pak viděl Clarka Gablea, jak ji dokonale zahrál, věděl jsem, že jsem se rozhodl správně.“
Vyrostl na obrovském ranči, láska k přírodě ho provázela celý život – jezdil na koni, lovil a rybařil. Zároveň získal vynikající vzdělání. V patnácti si při autonehodě poranil kyčel, následky zranění si nesl po celý život – právě to mu ale dodalo typickou, mírně nakloněnou kovbojskou chůzi. V Los Angeles začínal jako kaskadér, díky známosti s herečkou Clarou Bow se dostal do oscarového filmu Křídla.
Od té chvíle ho ženy milovaly. V roce 1933 se oženil s Veronicou Balfe, spojovala je láska k přírodě a sportu, navíc byla nevlastní dcerou vlivného newyorského bankéře Paula Shieldse. Tak se herec ocitl i ve vyšší společnosti. Byl tichý, vyrovnaný a oblíbený, nehádal se, nerozčiloval. Vnitřní sílu prý čerpal z jednoduchých věcí: „Uspokojivé věci jsou zadarmo. Šli jste někdy na podzim ven a trochu si zalovili? Vidíte mráz na trávě a to, jak se barví listí? Sledovali jste západ slunce, jak vychází měsíc?“ V roce 1960 mu diagnostikovali rakovinu prostaty. Před smrtí řekl: „Vím, že to, co se děje, je Boží vůle. Budoucnosti se nebojím.“
Cary Grant Vymyslel si sám sebe
„Všichni by chtěli být Cary Grant – i já,“ zažertoval jednou. Cary Grant – původně Archie Leach – dobře věděl, že má ke své pečlivě budované image daleko. Velkou část života nebyl tím vyrovnaným, pohotovým gentlemanem, jakého milovaly divačky v kinosálech, ale nejistým mužem se strachem z opuštění a pocitem nedostatečnosti. Kořeny toho všeho spočívaly – jak jinak – v dětství.
Narodil se v anglickém Bristolu a v domě svých rodičů nebyl „ani minutu šťastný“. Když mu bylo deset, otec nechal jeho matku zavřít do léčebny a tvrdil, že odjela na dovolenou. Kde ve skutečnosti skončila a že je stále naživu, se herec dozvěděl až o dvacet let později. Přestože o ni pak pečlivě pečoval, hlubší vztah už spolu nenavázali.
Pocit, že ho stejně jako matka opustí každý, koho bude milovat, v něm léty zbytněl. „Pořád jsem se myl, drhnul se, jako bych se tím mohl očistit i uvnitř,“ přiznal. Ve třinácti utekl od otce a jeho nové manželky a přidal se ke kočovnému divadlu. V šestnácti zůstal v New Yorku a zkusil štěstí v showbyznysu. Koncem třicátých let se stal hvězdou díky komediím Leopardí žena (1938) a Příběh z Filadelfie (1940). Byl jiný než ostatní – na ženy nepůsobil jako mlčenlivá hora svalů, ale jako noblesní, inteligentní svůdník, který umí rozesmát i ukonejšit.
„Všichni by chtěli být Cary Grant – i já,“ říkával tmavooký idol Hollywoodu padesátých let. Na snímku s herečkou Grace Kelly ve filmu Chyťte zloděje Alfreda Hitchcocka.
Začátkem čtyřicátých let byl dvakrát nominován na Oscara za filmy Serenáda za úsměv a Nic než osamělé srdce. O tom druhém se vyjadřoval jako o jednom ze svých nejoblíbenějších filmů: „Tato role lépe odpovídá mé povaze než lehkovážní chlapíci, které jsem zvyklý hrát.“
Později ztvárňoval i temnější či morálně nejednoznačné postavy – větší herecký rozsah mu umožnila spolupráce s Alfredem Hitchcockem, který ho obsadil třeba do filmů Chyťte zloděje (1955) a Na sever severozápadní linkou (1959). Za zmínku stojí, že mu byla nabídnuta role Jamese Bonda v první bondovce, Dr. No, ale odmítl se zavázat k více filmům – Sean Connery s tím problém neměl.
Na rozdíl od svých uhlazených filmových postav se v milostném životě potácel od jednoho problému k druhému. Byl pětkrát ženatý, přičemž ho několik manželek označilo za panovačného a občas manipulativního. Jeho třetí manželka, herečka Betsy Drake, ho seznámila s LSD. Grant si psychedelika rychle oblíbil jako „bránu k vnitřnímu klidu“. Když se ho novináři ptali, jestli mají vliv na jeho manželství, řekl, že občas přinášejí i „příliš dobrých věcí“. „Betsy mi třeba díky tomu řekla: ,Jdi do prdele!’“ vysvětil Grant. Herečce droga dodala odvahu vztah ukončit.
Film mého života. Který snímek nejvíce ovlivnil Ester Geislerovou a Jana Černého |
Až poslední manželství s publicistkou Barbarou Harris bylo harmonické. Stejně jako si užíval klidného vztahu, věnoval se se zápalem i své dceři ze čtvrtého manželství Jennifer. Kariéru ukončil už v roce 1966, poté působil ve vedení filmového studia MGM. Zemřel ve dvaaosmdesáti letech na mozkovou příhodu.
Rock Hudson Miláček žen, milenec mužů
Málokterý hollywoodský idol se dočkal tak smutného konce. Rock Hudson se do dějin zapsal jako první celebrita, která zemřela na AIDS. Celý život musel žít v přetvářce a tajit svou homosexualitu – v padesátých letech by mu takové přiznání zničilo kariéru. V Hollywoodu se o jeho orientaci vědělo, ale přátelé ho chránili, takže si divačky mohly dál dávat fotografie usměvavého obra, představitele „chlapce od vedle“, na noční stolky a snít.
V dětství to Hudson neměl jednoduché – nevlastní otec v něm cítil cosi „ženského“, bral mu hračky, které podle něj patřily jen holčičkám. Když Rock jako dospívající prohlásil, že se chce stát hercem, dostal facku. Pracoval jako uvaděč v kině, zkoušel školní divadlo, ale narážel na problém, který ho trápil i v začátcích profesionální kariéry: nedokázal si zapamatovat text.
Rock Hudson měl v Hollywoodu nepočítaně kamarádek, ale miloval muže. Jednou z jeho nejvěrnějších přítelkyň byla Elizabeth Taylor.
V Los Angeles si ho všiml hledač talentů – a jak se rozjela Hudsonova kariéra, rozjel se i život plný potlačování sebe sama. Během let se Hudson proměnil z reklamního ideálu mužnosti v herce s nečekanou hloubkou. V melodramatu Vše, co nebe dovolí (1955) okouzlil jako tichý zahradník, který se postaví maloměstským předsudkům kvůli lásce ke starší ženě. V romantické komedii Noční rozhovor (1959) s Doris Day ukázal, že i idol s vysoustruženou čelistí umí být vtipný, šarmantní a sebeironický. A v temném thrilleru Znovuzrození (1966) zcela rozbořil svou dosavadní image – coby muž, který si nechá vyměnit tvář i identitu, odhalil hlubokou vnitřní krizi.
Divačky oslovoval jako výjimečně pohledný muž, působil empaticky, slušně a vyzařoval vnitřní klid. „Pokud mu na rameni neplakala Marilyn Monroe, pak to byla Judy Garland,“ vzpomínala jeho sekretářka Lois Rupert. „Vždycky byl velmi trpělivý a měl pro obě velké pochopení, i když toho moc nenaspal.“ Aby umlčel otázky veřejnosti, oženil se v roce 1955 se začínající herečkou Phyllis Gates – dívka údajně netušila, že jde o sňatek, který zosnoval její zaměstnavatel a zároveň Hudsonův agent, aby si jeho „ovečka“ uchovala image milovníka žen. Manželství vydrželo jen tři roky.
Hudson byl přesvědčený, že se od něj veřejnost odvrátí, když v roce 1985 zveřejnil zprávu o své nemoci. Stal se pravý opak. Od fanoušků dostal desítky tisíc dopisů podpory. „Nejsem šťastný, že jsem nemocný. Nejsem šťastný, že mám AIDS. Ale budu rád, když moje vlastní neštěstí může mít pro druhé pozitivní hodnotu.“
Marlon Brando Vzpurná šelma s křehkým egem
Na popis jednoho z největších herců v dějinách bylo vždycky potřeba hromady přídavných jmen – a často ani ta nestačila. Uměl být geniální, okouzlující, empatický, jemný – stejně jako krutý, problémový, cynický, zlý nebo líný. Nejčastěji k němu ale bývalo přiřazováno slovo vzpurný.
Marlon Brando měl přísného, chladného otce a labilní matku – oba byli alkoholici, oba promiskuitní. Časopis Time napsal, že Brando „v sobě zahrnoval obě jejich povahy, aniž by ten konflikt kdy vyřešil“. A sám herec ve své autobiografii Songs My Mother Taught Me napsal: „Kdyby můj otec žil dnes, nevím, co bych dělal. Po jeho smrti jsem si říkal: ‚Bože, dej mi ho na osm vteřin živého, protože mu chci zlomit čelist.‘“
Vyrůstal s pocitem nemilovanosti a nedůvěry, nenáviděl autority. V jeho povaze se mísila vzpurnost, ego, sebelítost a ukřivděnost. Byl nevrlý ke světu, ale pohrdal především sám sebou, což maskoval okázalým brněním ješitnosti velkého herce.
Jak byl Marlon Brando krásný, tak byl problematický. Na režiséry si dovoloval, ženy klamal, byl vzpurný, vzteklý a egoistický. Nejvíc ale opovrhoval sám sebou a šťastný byl prý až ve stáří.
Od dětství měl soucit se zraněnými zvířaty, bezdomovci, životními ztroskotanci, což nakonec našlo politické vyjádření v jeho ztotožnění se s utrpením Židů, původních obyvatel Ameriky a Afroameričanů. Patřil tak k prvním hollywoodským aktivistům.
Nejvýraznější roli své kariéry ztvárnil hned na jejím začátku: v Tramvaji do stanice Touha (1951) jako brutální a zároveň přitažlivý Stanley Kowalski navždy změnil způsob herectví v Hollywoodu. V sedmdesátých letech se vrátil na výsluní díky roli dona Vita Corleoneho v Kmotrovi (1972), za niž získal Oscara. Další ikonickou postavou byl plukovník Kurtz v Apokalypse (1979) – temný prorok v džungli, zosobnění šílenství války. Hollywood se mu klaněl, ale spolupráce s ním bývala utrpením. Často nebyl připravený, na place dostával záchvaty vzteku, měnil scénáře, improvizoval – a pokud si s ním režisér nevěděl rady, ztratil jeho respekt.
David Thomson v medailonu pro The Guardian popsal Brandovo charisma jako spojení andělské krásy, tichého projevu a zvířecí smyslnosti. Jeho magnetismu propadali muži i ženy. Sám přiznával, že býval k ženám krutý: „Baví mě mačkat ty správné emocionální knoflíky – což obvykle znamená dát jim pocit bezpečí. Čím menší byla šance, že ženu získám, tím víc jsem po tom toužil.“
Jedním z nejdivočejších románků byl ten s herečkou Ritou Moreno. „Byl jako droga,“ vzpomínala. Tolerovala mu i to, že během jejich osmiletého vztahu spal se svými prvními dvěma manželkami i s Tahiťankou Taritou Teriipaia, s níž se později oženil. Když Rita otěhotněla, zařídil jí potrat. Herečka se zhroutila a odešla od něj. Podle biografa Williama J. Manna se Brando po tom všem zeptal své sekretářky: „Víte, že si vážně myslela, že ji miluju?“
Paul Newman Nejskromnější bůh Hollywoodu
Majiteli nejslavnějších hollywoodských modrých očí se sláva velmi brzy začala zajídat. Paul Newman si na ni nikdy nepotrpěl – na veřejnosti nosil převleky, vousy, tmavé brýle. Když ho fanoušci prosili, ať si je sundá, odpovídal: „Když si sundám brýle, spadnou mi kalhoty.“ Přestal rozdávat autogramy. Nepovažoval se za něco zvláštního – jen za chlapa, který náhodou vypadal jako řecký bůh. A to byla spíš zátěž než dar – nebylo to něco, za co by si mohl připsat zásluhy.
Majitel nejslavnějších modrých očí Hollywoodu. Paul Newman svůj vzhled vnímal spíš jako zátěž než dar. Na snímku vpravo s Elizabeth Taylor ve filmu Kočka na rozpálené plechové střeše.
Pro časopis Playboy jednou vzpomínal, jak si v dobách největší slávy šel koupit zmrzlinu – zákazníci pochopitelně zírali a vzdychali. Snažil se je ignorovat, ale nakonec se otočil na jednu ženu, která začala omdlévat: „Paní, myslím, že byste měla vědět, že jste si právě dala kornout zmrzliny do kabelky.“
S matkou si nerozuměl a pro otce byl za ztroskotance. Na vysoké škole prý nevynikal – ani jako student, ani ve sportu, neměl ani přítelkyni. Chtěl se stát pilotem amerického námořního letectva, jenže se ukázalo, že je barvoslepý. Vrátil se na univerzitu a – prý proto, aby se nemusel moc učit – zapsal se na herectví. „Nikdy jsem neměl pocit, že mám talent, vždycky jsem jen kopíroval někoho jiného,“ řekl později v New Yorkeru.
Přesto se stal jedním z nejvýraznějších herců své generace. Hrál v řadě zásadních snímků – v Kočce na rozpálené plechové střeše ztvárnil manžela dusícího se v rodinném dramatu, ve Frajeru Lukovi nepoddajného vězně, který se vzepře systému, a v Podrazu zase charismatického podvodníka po boku Roberta Redforda. Během natáčení filmu Butch Cassidy a Sundance Kid si Redford, intuitivní herec, musel zvyknout čekat, než se Newman „nahodí“. Kromě toho byl – stejně jako jeho otec – funkční alkoholik. Říkalo se, že pil bednu piva denně, později přešel na skotskou a často upadal do bezvědomí.
V tomto světle se zdá až neuvěřitelné, že jeho druhé manželství s herečkou Joanne Woodward vydrželo padesát let. Vychovali spolu tři dcery, natočili řadu filmů a založili úspěšnou charitativní organizaci.
Veliký vliv na jeho život mělo tragické úmrtí syna Scotta, který se ve svých osmadvaceti letech omylem předávkoval alkoholem a léky na předpis. Paul se dostal do těžkých depresí a obviňoval sebe i ženu, že se synovi dostatečně nevěnovali. Nakonec mu manželka našla psychiatra a Paul založil nadaci na pomoc drogově závislým.
Více než herectví miloval auta – profesionálním závodníkem se stal už v polovině 70. let. Později založil potravinářskou firmu, jejíž výtěžek šel na charitu. Nikdy nepřišel o smysl pro humor a sebeironii. Když mu v roce 1985 udělili Oscara za přínos kinematografii, v děkovné řeči pronesl: „Jsem obzvlášť vděčný, že to není zabalené v dárkovém certifikátu na hřbitov Forest Lawn.“ Zemřel v roce 2008 na rakovinu plic ve věku 83 let.
Harrison Ford Dobrodruh v nebi i před kamerou
Jsou muži, kteří působí přitažlivě i ve věku, kdy je pro většinu lidí vzhled to poslední, co řeší. Harrison Ford je prostě sexy i coby třiaosmdesátiletý senior! Když na začátku filmu Dobyvatelé ztracené archy (1981) přednáší jako profesor archeologie, studentky si ho v učebně zamilovaně prohlížejí. Jedna z nich koketně přivře oči a na jejích víčkách čteme nápis „Love you“. Vsadím se, že něco podobného by herec zažil i dnes – a nemusel by přitom učit na univerzitě třetího věku. Součástí jeho kouzla je i to, že působí, jako by mu zájem žen byl trochu fuk.
Od začátku ztvárňuje role inteligentních dobrodruhů, kteří svůj osud snášejí s lehkou, ale ustavičnou sebeironií. A není jiný ani ve skutečnosti. Připravit s ním rozhovor je pro novináře oříšek – o sobě mluví nerad. Zato se ochotně rozpovídá o čemkoli, co souvisí s létáním. Má vlastní hangár, pilotní průkaz a mnohokrát asistoval při záchranných misích v okolí svého ranče ve Wyomingu. „Nechci být pohřben pod kamenem s nápisem Herec. Létání je pro mě stejně důležitou součástí života jako podnikání. Není to jako hrát golf,“ řekl časopisu Esquire.
Těžko říct, která role Harrisona Forda je slavnější: Han Solo z Hvězdných válek, nebo Indiana Jones.
Ostatně právě jako pilot – ovšem v kosmické lodi – se proslavil ve filmu. V době, kdy se mu herecky nedařilo, se živil jako truhlář. Díky tomu se seznámil s Georgem Lucasem: zrovna montoval nábytek v kancelářích studia, kde probíhal konkurz na Hvězdné války. Dnes je těžké říct, jestli je ikoničtější jeho role Hana Sola, nebo postava dobrodruha Indiana Jonese. Jisté je, že svou jedinou oscarovou nominaci si vykoledoval za roli ve filmu Svědek (1985). Byl několikrát ženatý a má pět dětí, posledních dvacet let žije s herečkou Calistou Flockhart.
Jak moc je s postavou Indiana Jonese srostlý – a jak moc si ji pořád hýčká –, dokládá historka z natáčení posledního dílu Indiana Jones a nástroj osudu (2023). Ve scéně, kdy Jones projíždí na koni po nástupišti metra, Ford po dojezdu ucítil na nohou doteky. „Co to, kurva, je? Jako by mě někdo osahával,“ vyprávěl. „Podívám se dolů – a tam tři kaskadéři. Hlídali, abych nespadl ze třmenu. Říkali: ‚No… my jsme se prostě báli, protože jsme si mysleli, víte…‘ A já jim řekl: ‚Nechte mě, kurva, na pokoji. Jsem starej chlap, co sesedá z koně – a chci, aby to tak vypadalo!‘“
Kevin Costner Paličák s tahem na branku
V Hollywoodu platí za jednoho z nejtvrdohlavějších filmařů. Jednasedmdesátiletý Kevin Costner je sice charismatický herec, víc si ale zakládá na vlastních projektech. Je navíc pověstný svou ochotou riskovat. Nedávno vsadil všechno – peníze, reputaci i osobní život – na film Horizont. Kvůli Horizontu, který má mít čtyři celovečerní díly (první měl premiéru v roce 2024 a byl diváky dobře přijat), zastavil své pozemky v Santa Barbaře, kde si chtěl postavit dům. „Můj účetní málem zkolaboval. Ale je to můj život a já tomu nápadu a příběhu věřím,“ řekl.
Kvůli téhle srdcovce, monumentální sáze z období americké občanské války, odešel z velebeného seriálu Yellowstone, který před pár lety znovu nastartoval jeho už poněkud upadající kariéru. Díky němu se z Kevina Costnera stal i nečekaný symbol mužnosti pro konzervativní Ameriku – drsný rančer, který chrání půdu, rodinu i starý řád. Ten chlap si prostě nenechá nic rozmluvit.
Kevin Costner mohl tančit s vlky, střílet z luku jako Robin Hood nebo být odvážným kovbojem, divačky si ho stejně nejčastěji pamatují jako málomluvného milovníka z filmu Osobní strážce.
Na konci osmdesátých let odmítl několik hlavních rolí, aby mohl režírovat a hrát ve snímku Tanec s vlky. Měl ohromující úspěch – film získal sedm Oscarů a vydělal přes padesát milionů dolarů (Costner do něj přitom vložil tři miliony z vlastní kapsy).
Costner se jako malý chlapec zamiloval do westernů – a kovboje i mnohokrát hrál. Jeho vzorem je Steve McQueen. „Nikdy nemáte pocit, že by postava Stevea McQueena měla matku nebo otce. Prostě se na plátně objeví jako záhadný Američan. Je to váš antihrdina, chlapík, který se nedostane do první ligy. Ztotožňuji se s ním. Takové postavy hraju. To jsem já,“ řekl časopisu Vanity Fair.
S první manželkou Cindy Silvou, s níž se znal od vysoké školy, byl šestnáct let. Když se poznali, prý vůbec nevěřil, že by o něj mohla mít zájem. „Jednou za mnou přišla znenadání na kolej se zmrzlinou. Jediné čisté oblečení, které jsem měl, byl neopren, tak jsem přišel dolů v neoprenu a jedli jsme zmrzlinu,“ líčil. S druhou ženou Christine Baumgartner vydržel osmnáct let a ukázal podruhé, že je ve vztazích běžec na dlouhé tratě.
Herec s obdivuhodným tahem na branku možná nikdy nebyl tou nejzářivější hvězdou své generace. Ale byl to muž, který v Hollywoodu vždy dokázal tvrdošíjně hájit vlastní vizi – a přitom zůstat filmovou tváří, na kterou se nezapomíná.
