Marek Cpin Morgiana (1972)
Pst, právě sledujeme sourozeneckou rivalitu v té nejlepší (čtěte: nejděsivější) podobě! Dvě sestry, obě ztvárněné Ivou Janžurovou, spolu žijí na okázalém, ale poměrně dusivém rodinném sídle. Vzhledem veškerá podoba končí: zatímco jedna působí křehce, je laskavá a mezi ostatními oblíbená, druhá symbolizuje zlo, cítí se přehlížená a sílící nenávist v sobě už dál nedokáže skrývat. Svého protipólu se musí zbavit!
Filmů, které Marka Cpina ovlivnily po osobní i profesní stránce, je prý celá řada – záleží, které období jeho života si vyberete. „Pokud bych měl ale vybrat jeden příklad, tak mě určitě výtvarně velmi ovlivnila Morgiana Juraje Herze,“ říká scénograf a kostýmní výtvarník. Snímek z roku 1972 poprvé zahlédl omylem už v dětství. „V některých momentech vykazuje prvky hororu, jak už to měl Juraj Herz rád. A dodnes mi přijde krásně strašidelný.“ Celé dílo si vychutnal až v patnácti letech. „Druhý den jsme se o něm bavili se spolužačkou ve třídě, místo abych poslouchal výklad matematiky,“ vypráví. „Což jsem už potom v podstatě dělal celou střední školu.“
Jako teenager díky Morgianě pochopil, že film „může promlouvat k divákovi přes stylizaci. Že to nemusí být pokus o zachycení reality. Práce s kamerou, střihem, dekoracemi a kostýmy neodpovídaly přesně historické realitě a stylizaci používaly k většímu dramatickému účinku. Stejně tak to, že jedna herečka hrála dvě role. Tento divadelní přístup se mi ohromně líbil a začal jsem podobné filmy vyhledávat.“
Marek Cpin se řadí mezi nejvýraznější osobnosti nejen české divadelní scény: z nejnovějších projektů má na kontě inscenaci Služebnictvo, jejíž premiéra se nedávno uskutečnila v Dejvickém divadle, připravuje menší výstavu legendárního fotografa Bruce Webera, která proběhne v Karlových Varech, i design pop-up store módní značky Nehera. S režisérkou a scenáristkou Jitkou Rudolfovou chystá film Kryplině a příští rok najdete jeho jméno třeba pod novou inscenací Antigony ve Stavovském divadle – premiéra se plánuje na začátek března.
Nakolik se v jeho práci odráží Morgiana? „Nesnažím se o realismus. Důležité jsou pro mě právě emoce, atmosféra a téma. Film ani divadlo nejsou dokument. Tímto se řídím,“ vysvětluje. „A vzpomínám si, že před více než dvaceti lety vypadala Petra Hřebíčková, která byla moje spolužačka, v jedné naší studentské inscenaci velmi podobně jako Iva Janžurová v roli zlé sestry Viktorie… Dlouho jsem film neviděl a asi to někdy napravím,“ uzavírá Marek. „Ale myslím, že moje vnímání se moc nezmění. Ten příběh není a nebyl aktuální, spíše je to takový nadčasový, až pohádkový motiv souboje dobra a zla.“
Do hlavních rolí Amarcordu, mozaiky vzpomínek na dospívání v malém italském městě, obsadil režisér Federico Fellini humor i bezbřehou fantazii.
Ester Geislerová Amarcord (1973)
„To se zpětně dost těžko detekuje,“ uvažuje umělkyně Ester Geislerová. „Věřím, že mě ovlivnila většina filmů, které jsem viděla jako malá nebo na střední, kdy jsme s přáteli byli v kině Aero skoro jako doma.“ Pro dceru umělkyně Věry Geislerové, která vyučovala na FAMU a podle slov Ester „hltala filmy na festivalech“, byla navíc kinematografie vždy přirozenou součástí života.
Jeden snímek v ní přesto zanechal silnější emoční stopu: Amarcord, autobiografie Federica Felliniho z roku 1973. Ohlédnutí za svým dospíváním vyneslo legendárnímu italskému režisérovi Oscara za nejlepší zahraniční snímek a získal i nominaci na Zlatý glóbus.
Ester bylo teprve jedenáct, když film viděla na obrazovce v rámci Filmového klubu na ČT2. Už tehdy měla touhu po sebevyjádření a focení s natáčením jí jako umělecké formy byly nejblíž. „Cítila jsem, jak je Amarcord krásný i divný. Babí léto, které zachycoval, mi utkvělo v hlavě,“ vzpomíná s tím, že zároveň zažívala „pocit zvláštního souznění. Věci kolem rodiny, dětství, místa, odkud pocházíme, a všedních detailů, které nás formují, stojí za to zaznamenávat. Protože paměť se vytrácí.“
Ester letos ve spolupráci se sestrou Aňou a japonologem Petrem Holým uspořádala v Centru současného umění DOX rozsáhlou výstavu GA-I-SU-RA, věnovanou odkazu jejího otce Petra Geislera, japonologa, překladatele, fotografa i kaligrafa. Na KVIFF v předpremiéře uvádí dokumentární film Dvě deci tuše, který do českých kin půjde na podzim a na výstavu navazuje.
Odráží se Amarcord třeba právě ve Dvou decích tuše? „Myslím, že to jádro – místo, ze kterého tvořím – může být podobné. Také jsem ve Felliniho dalších filmech viděla větší odvahu experimentovat než u jiných tvůrců,“ říká umělkyně. I to ji lákalo prozkoumávat, proto se rozhodla studovat Nová média na AVU.
„Chtěla jsem pochytat ty rozprášené kousky tátovy duše a dát je na filmovou stopu, aby se na něj nezapomnělo. Možná je v tom podobná potřeba jako v Amarcordu, zachytit něco křehkého, osobního a mizejícího. Něco, co se nedá přesně rekonstruovat, ale dá se k tomu přiblížit skrze obrazy, atmosféru, detaily a paměť.“
Změnilo se v průběhu času to, jak Amarcord vnímá? „Myslím, že se možná nezměnil samotný způsob, jak film vnímám, ale časem se proměňuje, co ve mně rezonuje,“ říká. „Vždy jsem si ale uvědomovala jeho atmosféru, obraznost, humor a zvláštní poetiku. Líbí se mi, jak jsou tam zachycená různá roční období, italská krajina, poťouchlý Felliniho humor a některé skoro surrealistické momenty. A miluju hudbu, tu si čas od času pouštím jen tak.“
Herec Jack Nicholson v dramatu Přelet nad kukaččím hnízdem. Režisér Miloš Forman v něm staví důstojnost člověka do kontrastu s nelidským systémem psychiatrické léčebny.
Karel Havlíček Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)
Je jedním z nejžádanějších skladatelů na světě. Loni vydal desku It’s Never Late To See The Light, před několika týdny proběhl ve Volmanově vile jeho sólový koncert s violoncellistou Jurajem Škodou a ve stejný den uvedl svůj nejnovější singl Return Of The Sun. Jeho skladby jste určitě slyšeli ve filmu, seriálu, traileru či reklamě. Jen v poslední době mu za hudbu vděčí nedávno uvedený dokument Leoš anebo třeba i trailer k hollywoodskému blockbusteru F1.
Člověk by řekl, že vybrat film, který ho nejvíce ovlivnil, pro něj bude oříšek. Karel, kterého byste nejpravděpodobněji našli v Kabelovna Studios, jeho hudebním a zvukovém produkčním studiu v pražských Holešovicích (pokud zrovna není pracovně v Los Angeles), ovšem bez váhání jmenuje Přelet nad kukaččím hnízdem od Miloše Formana. „Je to jeden z těch snímků, které vás nezasáhnou jen jako diváka, ale usadí se vám pod kůží a už tam zůstanou.“
Drama z roku 1975 natočené podle knižního bestselleru Kena Keseye vypráví příběh podvodníčka Randlea P. McMurphyho (ztvárněného Jackem Nicholsonem), který coby neposlušný pacient obrátí psychiatrickou nemocnici vzhůru nohama.
Karel film poprvé viděl v mládí, což podle něj sehrálo důležitou roli. Bylo to období života, kdy člověk „hodně nasává a zároveň ještě nemá vytvořené obranné mechanismy, a proto ho věci zasahují mnohem silněji“. „Dnes už ten film vnímám jinak, možná analyticky, víc si uvědomuju režii, strukturu, práci s herci. Ale tehdy to byl čistý zážitek, intuitivní a syrový. To už se nedá zopakovat.“
Karel si ho vybavuje v barvách: „Pamatuju si velmi silný pocit fascinace. Nebyl to jen příběh, ale hlavně atmosféra. Ta zvláštní směs svobody a bezmoci, humoru a temnoty. Postava, kterou hraje Jack Nicholson, pro mě tehdy představovala něco nespoutaného a lidského zároveň. A vedle něj ty zdánlivě malé, ale silné role – třeba Danny DeVito – vytvářely svět, který působil až bolestně reálně. A samozřejmě postava ‚Indiána‘, tichého pozorovatele, který nakonec nese možná nejsilnější moment celého filmu…“
Snímek oceněný pěti Oscary ho coby člověka, ale i skladatele ovlivnil především svojí citlivostí. „Není tam žádná prvoplánová manipulace emocí, spíš velmi jemné vrstvení situací, které vás postupně dostanou. A to je něco, co se snažím přenést i do své hudby – nechat prostor, nechat věci dýchat, nesnažit se všechno říct hned.“
V jeho tvorbě se tento přístup projevuje například při práci s tichem a s napětím mezi jednotlivými momenty. „A myslím, že otisk filmu by se dal najít i v mých novějších věcech. Možná ne přímo, ale v přístupu, v tom, jak nechávám emoce vznikat spíš z detailu než z velkého gesta.“ Pustí si Přelet znovu i dnes? „Spíš výjimečně,“ říká, než dodá: „Ale o to víc ho v sobě nosím. Už ho nepotřebuju vidět, protože v něm vlastně pořád nějak jsem.“
Poetická tragikomedie Život v sedmém nebi vykresluje, jak málo někdy stačí, aby se z upjatého, nudného muže středního věku stal svobodomyslný tulák radující se z drobností.
Veronika Opatřilová Život v sedmém nebi (1996)
Osamělý technik Al Fountain využívá služební cesty k tomu, aby nechal svůj pedantsky nalinkovaný život za zády, a ve společnosti nového kamaráda, podivína Kida, objevuje svobodnější svět, ve kterém mají maličkosti tu největší váhu. Vítejte v melancholickém, absurdně humorném snímku o tom, jak snadné je ztratit se, ale i jak nečekaná cesta nás někdy dovede zpátky k sobě samým. Snímek Život v sedmém nebi na spisovatelku a překladatelku ze švédštiny Veroniku Opatřilovou zapůsobil nejvíc ze všech.
„Moje rodina byla filmy posedlá,“ říká Veronika. „Každý klubový film z ČT2 jsme museli nahrát na videokazetu a pak se na něj společně dívat. Jako dítě jsem proto zhlédla mnoho podivných, ale i skvělých filmů, které mě zasáhly.“ Komediální drama z režie Toma DiCilla jí vyplouvá na mysl jako první. „Život v sedmém nebi je převážně o setkání dvou naprosto neslučitelných povah, které jsou přinuceny koexistovat – a to je nakonec změní. Což je v určité formě tématem každé z mých knih, v té poslední možná ještě výrazněji než v ostatních. Nepravděpodobná přátelství mě odjakživa fascinují.“
Autorčina letošní novinka Zpívat bříze vás zavane na opuštěný ostrov uprostřed moře, kde žije starší umělkyně, vypravěčka příběhu. Po dlouhých letech dobrovolné samoty a klidu uvolí, aby s ní zde mohl pobýt mladičký Antonio, její protipól. Postupně mezi nimi vzniká křehké pouto, které má ale sílu změnit vše… Stejně jako Píseň L. (2024) a Počkej na moře (2022) vyšla kniha v nakladatelství Prostor. Spolu s eko-fikcí Ostrov žije, vydanou samonákladem roku 2021, jde o Veroničin čtvrtý román.
„Další otisk je určitě téma přírody a to, jak se podepisuje na naší transformaci,“ pokračuje spisovatelka. „Jak s námi komunikuje a jak nás osvobozuje a léčí. Film je pro mě esencí myšlenky, že všechno dobré je nezkrocené a že je to právě v souladu se zemí, kde můžeme nalézt sami sebe a eliminovat plynutí času.“
Jako dítě Veronika často marodila a zůstávala doma. Snímek z roku 1996 byl během takových dní její volbou číslo jedna, s chutí si ho pouštěla znovu a znovu. „Už tehdy na mě zapůsobil tou naléhavou potřebou utéct ze života, který vám okolí předkládá jako daný a vy ho přijímáte, protože to neumíte jinak,“ říká. „Chtěla jsem být pochopitelně jako Kid, přitom jsem netušila, že jsem mnohem víc jako Al. Sešněrovaný, vystrašený, plný různých nesmyslných mentálních blokád, které mu zabraňují se uvolnit a prožívat život naplno.“ Než se konečně vzdá absurdních pravidel, je Al v podání Johna Turturra učebnicový pedant: v přesně stanovený čas telefonuje domů, aby zkontroloval manželku i syna, toho přitom nutí odříkávat násobilku…
„Vzpomínám si hlavně na obrazy přírody, na ty okamžiky, kdy právě díky ní Al začíná skutečně žít, uvolňuje se a opouští svůj strach. Vybavuju si i pocit naprosté svobody ve filmu zhmotněný do postavy bezstarostného Kida a svoji touhu žít a být jako on. A taky ten drobný magický prvek, kdy Kid při loučení věnuje Alovi dřevěnou krabici se slovy, že do ní zachytil měsíční světlo,“ říká o filmu, který se v originále jmenuje Box of Moonlight.
Je film pro autorku stále volbou číslo jedna? „Bohužel je nesehnatelný – jako většina skvělých devadesátkových filmů – a kazeta s ním byla vyhozena spolu s přehrávačem,“ odpovídá Veronika. Kdyby však měla tu možnost si ho pustit, hádá, že by cítila to samé jako kdysi: „Stejnou touhu žít svobodně a bez zábran. Jen teď bych si už nepřála být Kidem. Věděla bych totiž, že jsem se jím kapánek stala.“
Poetická tragikomedie Život v sedmém nebi vykresluje, jak málo někdy stačí, aby se z upjatého, nudného muže středního věku stal svobodomyslný tulák radující se z drobností.
Tomáš Kučera Zloději (2018)
„K filmům se moc nevracím,“ říká Tomáš Kučera, absolvent ateliéru Ronyho Plesla na UMPRUM, designér vyhodnocený jako Objev roku v cenách Czech Grand Design roku 2021, ale také sochař a v neposlední řadě umělecký ředitel sklárny Květná 1794 (pozici sdílí s Klárou Janypkovou, produktovou a interiérovou designérkou a absolventkou Fakulty architektury ČVUT). „Nejčastěji vyhledávám nové snímky, nerad si je pouštím opakovaně.“ Slabost má nicméně pro dílo japonského režiséra Hirokazu Kore’edy. „Baví mě i sociální přesah jeho filmů. Často pracuje s tématem rodiny, sociální skupiny a obsazuje neherce, protože vychází z principu dokumentu, i když jde o hrané filmy.“
Jako první viděl snímek Zloději z roku 2018, oceněný Césarem coby nejlepší zahraniční film a Zlatou palmou v hlavní soutěži festivalu v Cannes. „Jde o velmi pomalý film o tokijské skupině lidí, která žije na okraji společnosti. Její členové nejsou všichni pokrevně spříznění, přesto je spojuje vzájemná péče a potřeba žít. Přivydělávají si drobnými krádežemi v obchodech. Film postupně odhaluje různá tajemství a jednotlivé postavy začínají být mnohem zajímavější a pochopitelnější,“ vypráví s tím, že „Kore’edovy filmy kladou otázky, aniž by nabízely jasné odpovědi“.
„Pamatuji si, že jsem měl tento film hodně dlouho v paměti a postupně jsem si vyhledával režisérovy další,“ pokračuje designér, který na filmy raději chodí do kina, kde se mu lépe daří odpojit se od prostředí a vnímat dílo jako celek.
Země vycházejícího slunce si našla cestu i do jeho designu. Senzaci způsobila spolupráce tradiční sklárny s japonským architektem Kengem Kumou, která byla představena během loňského Maison & Objet, mezinárodního veletrhu interiérového designu v Paříži. Výchozím bodem pro minimalistickou kolekci Haoto byla přirozená touha člověka kultivovat svůj vztah s přírodou. Skleněné objekty tak nesly textury listů, větví i okvětních lístků jako jemná gesta, což nás vrací k filmům Hirokazu Kore’edy: „Jeho autentičnost, pomalé záběry a velký důraz na ticho, malá gesta a detail jsou něčím, co mě inspiruje.“
Poctou přírodě, konkrétně klasickému zátiší s květinami, je také linie nejnovější. Jmenuje se Desidére a představuje odpověď uměleckých ředitelů sklárny na skutečnost, že v jejím portfoliu na rozdíl od řady nápojových setů vázy chyběly.
Muzikál Karlík a továrna na čokoládu nabízí známý příběh na motivy knihy Roalda Dahla komicky potemnělou perspektivou Tima Burtona. V hlavní roli září Johnny Depp.
Jan Černý Karlík a továrna na čokoládu (2005)
Naše anketa se chýlí ke konci, dá si někdo sladkou tečku? První film, který k televizní obrazovce přilepil módního návrháře a zakladatele Jan Société, jedné z nejúspěšnějších českých oděvních značek, která nás loni reprezentovala na výstavě EXPO v Ósace a předloni vytvořila nástupovou kolekci pro olympioniky na letní hry v Paříži, je muzikál z roku 2005 Karlík a továrna na čokoládu.
Druhá filmová adaptace oblíbené knihy Roalda Dahla je podepsaná Timem Burtonem a má blízko k psychologickému thrilleru: Karlík Bucket, hodný hoch z chudých poměrů, se spolu s dalšími čtyřmi dětmi, které v tabulce čokolády našly výherní kupon, vydává do továrny na čokoládu slavného Willyho Wonky (Johnny Depp). Během prohlídky ale jedno dítě za druhým mizí kvůli nějaké své slabé stránce. Jednou je to nenasytnost, podruhé rozmazlenost, nechybí ani – dnes ještě aktuálnější – posedlost technologiemi. Karlík zůstává. Hodnoty má srovnané a jeho charakter se ukáže být tak správný, až – spoiler alert – získá celou továrnu. Ale počkat. „Znamená to, že už nikdy neuvidím svou rodinu?“ děsí se. „Ano, samozřejmě!“ odpovídá Willy Wonka nadšeně. „Ber to jako bonus.“
Není divu, že obskurně komediální snímek malého Jana Černého pohltil, je to vizuální orchestr. Jen za kostýmy byl nominovaný na Oscary i ceny BAFTA. „Tehdy mi vlastně vůbec nepřišel strašidelný či nepříjemný, naopak. Nebyl to klasický pohádkový svět, všechno tam bylo nějak zvláštní. Možná občas až perverzní. Už jako malý jsem cítil, že je v něm něco neobvyklého. Kombinuje krásu, temnotu, neklid. Právě ten kontrast mě ovlivnil nejvíc. Myslím, že v dětství člověk všechno prožívá mnohem intenzivněji a bez filtru. U mě se to spojilo ještě s obdobím, kdy jsem začínal hodně vnímat vizualitu, zážitky a estetiku.“
Režisérův um vybudovat vlastní svět mu učaroval. „Každý detail, každá postava nebo každý prostor má vlastní logiku a atmosféru,“ pokračuje módní návrhář. „A navíc úplně jedinečnou. V této logice přemýšlím i já. U Jan Shows nejde jen o oblečení, ale o celkový pocit, emoci, charaktery.“
Nejnovější, loňská třináctá přehlídka jeho značky je toho dobrým příkladem: píše se 2. listopad, podvečer svátku zesnulých, potemnělou Prahu bičuje déšť a areál Barrandov Studio působí opuštěně. Jen v dáli svítí kulisy středověkého města. V jeho uličkách se pod dekami, pláštěnkami a deštníky mačká nespočet hostů, snad více, než se sem vejde. Venku na slámě se jako had stále točí desítky metrů dlouhá fronta. Jako by navzdory počasí dorazil celý svět, aby viděl Janovu novou kolekci – ano… ale hlavně show.
Návrhář se tentokrát nechal inspirovat tendencí velkých módních domů čerpat z vlastních archivů a vydal se v jejich šlépějích. Tedy ne tak docela. Jeho značka je na něco takového příliš mladá, a tak namísto archivu otevřel dveře barrandovského fundusu. Výsledkem byl vzrušující dialog mezi historickými prvky a jeho současnou vizí, pro kterou ho uctívá obzvlášť mladá generace.
Jak moc, bylo vidět i před pár týdny, kdy se uskutečnil už druhý Ball Société, večírek, co má našlápnuto stát se nejdůležitější událostí na české módní scéně. Svět, který pro něj Jan vytvořil, nesl název Orient Express a největší mladé hvězdy, oblečené dokonale v souladu s tématem, zaplavovaly Instagram několik dní. Co je nám známo, žádná se toho večera v Janově továrně na sny neztratila…
