Pojem „talentovaný umělec“ může znamenat něco jiného pro slovutného kurátora, sarkastického novináře nebo „obyčejnou“ zvědavou duši, která se prostě ráda dívá na zajímavé věci. Všichni se ale shodnou na jednom: skutečný talent má vlastní rukopis a nic nepředstírá. Práce Dana Nguyena jsou nejen osobité, ale i syrové. Upoutají a vtáhnou svou mnohovrstevnatostí, znejistí a nakonec možná i trochu rozesmutní. Dan pochází z Orlové, města mezi Ostravou a polskou hranicí, jež má k Varšavě blíž než k Praze. Na Moravskoslezský kraj hledí mnozí jako na bezútěšnou končinu uhlí, paneláků, chudoby a těžkých lidských osudů. Pro Dana je to ale zdroj inspirace, a to nejen výtvarné, ale i hudební.
I před čtyřicítkou zůstává tělem i duší anarchistou a pankáčem. Systému se už nevzpírá tak impulzivně jako v patnácti, ale nepřestává zpochybňovat to, co považujeme za normu, zvlášť když na to doplácejí lidé, zvířata nebo příroda. Člověk přitom nemusí být zapřisáhlý levičák, aby ho Danova práce oslovila a porozuměl jí, přestože je to divočina z koláží, patchworků, strojopisných textů, kusů map, nečitelného písma, grafiky, kresby pastelkami i linorytu. Když Dan při procházkách přírodou narazí na něco, co ho zaujme, prostě to vezme a použije. Ví, že listy a květiny, které se v jeho tvorbě často objevují, jsou pomíjivé. Právě proces rozkladu, zániku a návratu ho ale fascinuje.
Součástí punkové scény ve slezském městě Orlová, odkud pochází, se stal už jako teenager. Nejdřív „chtěl dělat hluk“, rychle si ale osvojil anarchistickou filozofii DIY – Do It Yourself, kterou se řídí dodnes. Jeho muzika i výtvarná činnost poukazují na to, co ho tíží: sociální problémy, rasismus nebo ničení životního prostředí.
Nemám rád dokonalost
Na výstavě v knihovně Archivu výtvarného umění v pražském DOX představil nedávno knihu – nebo spíš jakési autorské leporelo – s názvem Sedimenty. Jednotlivé listy jsou sešité provázkem, klasickým punkovým švem, a skrývá se v ní třeba i malá kapsička, v níž je zašitý kus hlušiny z Dolu Darkov, který si Dan kdysi strčil do kapsy při toulkách krajem. V DIY (Do It Yourself) sešitu najdeme třeba i na psacím stroji přepsané útržky novinových článků o neštěstích v dolech. Mezi nimi lze číst třeba: „Sedm horníků zahynulo... nedalo se nic dělat, jen utíkat.“ Zaniklé doly a ekologické rány jsou pro mnohé symbolem úpadku. Dan je ale vnímá jinak. „Nikdy jsem to neviděl jako bezútěšné. Vím, že Orlové spousta věcí chybí. Byla vytržená ze své historie a má spoustu jizev. Ty se ale postupně hojí. Vytěžily se tu tuny uhlí, ale příroda si bere zpátky, co jsme jí vzali, divoce to tam zase zarůstá. To všechno se odráží v mojí tvorbě.“
Má rád špínu, patinu, ne dokonalost. Papír trhá, propichuje jehlou, drápe. Některé motivy jsou vidět jen pod určitým světlem nebo úhlem. Jeho práce nejsou určené do šuplíku, chce, abyste je vzali do ruky a nechali je pracovat v čase. A když se kniha nebo obrázek díky povaze materiálu promění? Prostě je přelepí či spraví. „A někdy je nechám tak, jak jsou,“ říká s úsměvem. „Vlastně si to pak píše vlastní historii a já do toho jen trochu přicmrndávám.“
Některé jeho obrazy visí na větvičkách, jiné se odmítají držet formátu a připomínají spíš patchworky. Skrývají v sobě motivy, které se ukážou až ve chvíli, kdy divák odklopí přeložený papír, nebo je v nich sem tam zakleto pár slov, například odkaz na citát ruské anarchistky Emmy Goldman. V autorské knížce Hlas se objevuje i papír vyrobený z mechu, který Dan dostal od své kamarádky, či chlorofylové tisky na listech, jež Dan sbírá pod stromy. Pracuje s obrazem i za pomoci světla. Na papír položí list nebo šablonu a nechá ho osvětlit. Tam, kde byl papír zakrytý, zůstane tmavý, jinde zesvětlá – podobně jako u starých fotogramů. Světlo tu doslova maluje. Mezi stránkami vykukuje třeba i strojopisem vyvedený kus česko-vietnamského slovníku, který poukazuje na Danovy kořeny.
V sérii Záblesky jsou listy a květy uspořádané v diapozitivech do tvaru lidských tváří s různými grimasami. Usychající rostliny mění barvu tak, jako když čas zanechává stopy – na lidské kůži i na starých fotografiích, které pomalu žloutnou. V knížce Mžourání do větru si zase hraje s motivy změny klimatu a touhy po svobodě: prostříhává papír a nechává se vést obrazem ptáka v kleci.
Vyloženou schovávačkou je pak kolekce Sklizeň – ukrývá se ve starém plechovém obalu na filmové kotouče, který objevil ve sklepě prarodičů své manželky. Kromě obrazů na kulatých zlatých dortových táccích, které dostal od kamarádky v cukrárně, nebo kusu seznamu druhů živočichů, které v posledních deseti letech vyhynuly, je v krabičce i sada drobných ampulek zabalených v kousku látky a převázaná provázkem. Původně to byly tuby od bublifuku, které mu dala paní v hračkářství. Dnes skrývají zeminu ze dvou míst, jež člověk silně poničil – Dan ale nechce říct odkud přesně. „Jsou tam jen souřadnice. Myslím, že je lepší, když si to člověk dohledá sám,“ vysvětluje. Třetí ampulka ukrývá semena hrachu setého. „Symbolizuje házení hrachu na stěnu. Připomíná, že se nepoučíme,“ dodává. Hádanku se můžete pokusit vyřešit na jeho stránkách danchay.art.
Má rád špínu, patinu, ne dokonalost. Papír trhá, propichuje jehlou, drápe. Některé motivy jsou vidět jen pod určitým světlem nebo úhlem. Jeho práce nejsou určené do šuplíku, Dan Nguyen chce, abyste je vzali do ruky a nechali je pracovat v čase.
Co můžeš, udělej si sám
Když netvoří obrazy, věnuje se hudbě. Všechno, co dělá, má společného jmenovatele: odpor k prázdnému konzumování světa. Dan vyrůstal v panelákové džungli a pamatuje si celé čtvrti, které už dávno nejsou. Zůstaly po nich jen proděravělé chodníky a odpojené pouliční lampy. Odjakživa ho přitahovala témata ztráty a proměny: domova, historie i kořenů. „Někteří lidé říkají, že moje vizuální tvorba je temná, ale já ji tak nevnímám. Spíš melancholická. Vždycky se snažím vidět ve věcech i naději,“ komentuje.
Orlová, stejně jako celá oblast severní Moravy, nesla všechny neduhy postindustriálního severu: nezaměstnanost, alkohol, drogy, chudobu. Hned po revoluci se tady ale vylíhla i silná neonacistická základna. V roce 1998 otřásla městem jedna z nejznámějších rasově motivovaných vražd v Česku: skinheadi napadli Roma Milana Lacka, zmlátili ho do bezvědomí a nechali ležet na ulici, kde ho pak přejel policista ve svém autě. Rasismus a nespravedlnost Dana hluboce zasáhly. Sám se jako syn Vietnamce ocitl v neonacistickém hledáčku.
„Poprvé jsem dostal přes hubu, když mi bylo sedm,“ vzpomíná. „Každý den se něco stalo, spousta z nás xkrát dostala na budku, moji kamarádku pořezali v centru města, a nikdo to neřešil. Nejhorší bylo, že si na to člověk zvykl.“ Na koncerty punkových kapel tehdy občas přilétl granát se slzným plynem, a někdy dokonce i Molotovovy koktejly. Právě tahle zkušenost v něm probudila chuť pomáhat. Na Slezské univerzitě v Opavě tedy vystudoval obor sociální patologie a prevence a pak pracoval jako streetworker. „Bylo to obohacující, ale po deseti letech jsem vyhořel,“ přiznává. Dnes se živí jako ilustrátor a grafik.
Anarchisticko-punkové hnutí ve Slezsku má letité kořeny, takže bylo na co navazovat. Už na začátku osmdesátých let vznikla v Havířově jedna z prvních punkových kapel, Radegast, fenomén srovnatelný s pražskými Plexis nebo Visacím zámkem. Radegast nebyli žádní pozéři, ale naštvaní kluci z fabrik – a bylo to slyšet. Nezajímala je image, ale potřeba vyřvat se z frustrace z režimu i každodenní reality. Komunistům se to samozřejmě nelíbilo, následovaly zákazy a policejní šikana. Byli součástí toho, čemu se dnes říká DIY punk – i když tehdy ten pojem nikdo nepoužíval. Udělej si to sám a nečekej, až ti to někdo dovolí, dá se shrnout filozofie, která ho provází. Pankáči si tehdy dělali – a dodnes dělají – všechno sami, často vyloženě na koleni: hudbu, koncerty, obaly desek, oblečení i distribuci.
Kreslit umí každý
Dan v pubertě drnkal na kytaru, s kapelou (ta první se jmenovala Extrudovaný výrobek) si třeba vyrobili bicí z kýblů. Prostě chtěli dělat hluk. „Zkoušeli jsme u kamaráda v bytě, měli buřičské texty a byli jsme oháklí maximálně punkově, ale když zaklepala sousedka, ať to ztlumíme, šoupali jsme nohama,“ směje se Dan. Postupem času se naučil hrát jak na elektrickou kytaru, tak na různé akustické nástroje. „Nevím, jestli na ně umím hrát, prostě je používám. Klavírní nástroje, flétnu nebo mlácení železem do topení. Baví mě ale i elektronické věci.“
Hudba pro něj nikdy nestála na technice, ale na energii. Stejně jako ve výtvarné tvorbě ho těší, když se v nahrávce objeví nečekaný šum, třeba špatná kvalita pásky, která přidá zvuku nedokonalost, a tím vytvoří něco unikátního, co by nikdo nečekal. V tomhle byl vždycky samouk. Nejprve u hudby, která ho naučila, že když něco chceš vytvořit, prostě to uděláš s tím, co máš po ruce. Později stejný přístup přenesl i do výtvarné tvorby. „Sám se za umělce nepovažuju,“ dodává. Během let vytvořil řadu ilustrací pro podzemní kapely, ziny, aktivistické kolektivy i nezávislé labely.
K výtvarničení se dostal přirozeně – stejně jako si kapely dělaly vlastní nahrávky, chtěly si samy navrhovat obaly. „Podle mě umí kreslit úplně každý,“ říká. „Spousta lidí přestala kvůli tomu, že jim někdo na základce řekl, že je to hrozné. Mně zase říkali, že nikdy nebudu hrát v kapelách. Hlavní je přece radost z tvorby. Nechápu, proč jsme tak konzervativní ve věcech, které konzervativní být vůbec nemusejí.“ Postupně se z toho stala i jeho životní filozofie. Kdysi nosil kalhoty, které držely jen na nášivkách; později místo nášivek začal sešívat papír při své vizuální tvorbě. „Punková estetika se v tom pořád zrcadlí,“ směje se.
Skutečnou radost z tvorby pocítil až ve chvíli, kdy se vykašlal na to, jestli zapadá do vizuálního stylu „tradiční“ černobílé punkové estetiky, do níž se kdysi prý podvědomě tlačil. V jeho obrazech se objevují krátké texty, třeba „Kdo ke zlu mlčí, ten zlo tvoří“. „Záměrně vypisuju věci, které se dají vyložit různě,“ vysvětluje. „Když napíšu ‚pálit hranice‘, každý si pod tím představí něco jiného. Může to znít negativně – jako když se spalují hranice a povolují se stavidla nenávisti. Ale někdo jiný v tom uvidí pálící se hranice mezi lidmi, kteří se díky tomu mohou propojit. Nebo si pod tím člověk vybaví hranici jako vatru, u které se lidé sejdou na párty. Výkladů je spousta.“
Říká, že tvoří jen tehdy, když cítí „pnutí“. Měsíce nemusí nakreslit nic, sbírá podněty, a pak ho to zničehonic chytne. Třeba i ve dvě ráno nebo uprostřed mytí nádobí se vrhne k papíru, nůžkám, pastelkám a jehle s nití. V posledních letech se vyjadřuje spíš obrazem než slovy, která mohou být snadno špatně pochopena. Loni také vydal svépomocí album Úhor. Na kazetě, tradičním médiu punkových kapel, a digitálně na svých stránkách, uhor.bandcamp.com.
„Vytyčte mi cestu, přidělte mi roli. Upravte mi názory, ať zapadnu do soukolí. Osviťte mě moudrostí televizních hlasů. Dobře se pak vládne bez projevů nesouhlasu. Dobře se to hospodaří s polem plným rovných klasů,“ zpívá Dan například ve skladbě Býti automatem konformity ze svého akustického anarchisticko-punkového projektu.
Hraje také v kapele Marne, jejíž produkci popisuje jako „výplach“. Koncert trvá sotva dvanáct minut. „Dcera se mě nedávno ptala, o čem tam zpívám. Tak jsme se bavili o textech a ona říkala: ,Dobře, ale k čemu to je, když ti není rozumět?’“ směje se Dan. Proto ke koncertu hudebníci rozdávají texty.
„Vím, že Orlové spousta věcí chybí. Byla vytržená ze své historie a má spoustu jizev. Ty se ale postupně hojí. Vytěžily se tu tuny uhlí, ale příroda si bere zpátky, co jsme jí vzali, divoce to tam zase zarůstá. To všechno se odráží v mojí tvorbě,“ říká Dan Nguyen.
Nikdy nedospět
Z punku si vzal víc než jen hluk a špendlíky. Především víru, že odpor nemusí být agresivní. Byl by rád, kdybychom spolu dokázali víc mluvit, nejen se vymezovat. Zároveň je pro něj alarmující, jak se dnes znovu posouvají hranice toho, co je ve veřejném prostoru tolerovatelné. „Zase se objevují nálepky z devadesátých let jako ,bílá rasa’ a podobné blbosti. Zase se začíná zpochybňovat právo žen na potrat. Nechápu, jak je v roce 2026 něco takového možné. Jednou jsme takovou netoleranci zažili a víme, kam to může dojít.“
Má však radost z toho, že punková scéna nejen kolem Orlové neutichá. Naopak, pořád přicházejí noví lidé, a generačně se tak propojuje. Některé staré pankáče občas po koncertech bolí kolena a záda, ale teď prý díky mladým dostala scéna novou energii. Dan s kapelou občas vyrazí i do zahraničí, třeba do Německa. Jeho kamarádi z jiné podzemní kapely dokonce jeli turné po Japonsku. To všechno díky celosvětové DIY punkové scéně, která funguje napříč státy i kontinenty. „Kdybych přijel kamkoliv, narazil bych nejspíš na nějaké punks – a neměl bych problém najít místo, kde přespat,“ popisuje Dan tuhle solidaritu. „Stojí mi za to jet i čtyři hodiny na koncert, abych zahrál deset minut hluku. Potkat se s lidmi.“
Hlídá si, aby neztratil dětskou zvědavost a neustrnul na místě. „Vnímám to tak, že když někdo dospěje, je to konec. Nejdete dál.“ Považuje se za nenapravitelného idealistu. „Pořád věřím, že pod chodníkem je pláž.“ I vztek, který je s punkem neodmyslitelně spojen, bere pozitivně, jako možný hnací motor. Něco, co může přetavit v akci, a jako emoci, která má blízko k lásce. A když mu někdo řekne, že to zní jako heslo od hippies, jen se usměje. „Já jsem s tím v pohodě. Myslím, že my anarchopankáči jsme vlastně jen hipíci v černém.“
