Přicházím k zákoutí, které je na ochozu Veletržního paláce Národní galerie Praha vyhrazeno dílům Dominika Adamce, a nestačím se divit: na stolech pokrytých ubrusy z latexu, které připomínají obří plátky masa nebo kůže, dřepí lahůdky, které by vážně nikdo jíst nechtěl – ani kdyby bylo všechno skutečné.
Pokud by vám nebylo žinantní hodovat lžícemi z kůstek jako z dílny kanibala Eda Geina, možná byste zaváhali nad pudinkem, který vyrůstá z mozku Dr. Oetkera. A nejspíš byste si rozmysleli i konzumaci párku, jejž místo hořčice zdobí šroubovice DNA. Kuře bez hlavy – hvězda nedělních rodinných obědů – je tady napěchované sáčkem s chipsy a zaťatými pařátky jako by žehralo na osud.
Objekt z cyklu Out of Sugar Factory. Dominik Adamec do hlavní role obsadil cukr: fenomén, který lidstvu přináší nemoci, smrt, rozkoš i uklidnění.
Dominikovy keramické objekty jsou fascinující svou živočišností: mají řitní otvory, všetečné jazyky i zuby – a najdete mezi nimi nakonec i sami sebe. Lidské torzo na stole je pokryto seznamem „éček“, z nichž jsme, ať se nám to líbí, nebo ne, uhněteni. A přece je ten emulgátorový hrudník ještě posypaný cukříky – jak to bývá u vánoček v Penny Maketu. Touto groteskní nadsázkou otevřel Dominik Adamec stěžejní otázku svého cyklu Plain, který vystavil na podzim v rámci expozice Ceny Jindřicha Chalupeckého 2025: Konzumujeme my jídlo, nebo jídlo požírá nás? Anebo se požíráme navzájem? Aby vzbudil co nejvíc otázek, zbavil Dominik své objekty barev. „Odstřihl“ je od vizuálního cukroví a nasměroval pozornost k obsahu. Návštěvník výstavy se mohl očima „dotýkat“ všech těch bizarních výčnělků, obtisků či skulin. Vizuální haptičnost je pro Dominika novým důležitým prostředkem vyjádření.
Už za své předchozí práce si mladý umělec vysloužil obdiv porotců Cen Jindřicha Chalupeckého. „Jeho díla vás upoutají – vyznačují se pečlivým řemeslným zpracováním, hlubokým vztahem k materialitě a hravým, ale sofistikovaným přístupem, který občas koketuje s estetikou kýče,“ vysvětlila porota, proč se Dominik loni zjara stal jedním ze tří laureátů. Prvek překvapení podle ní dává jeho sochám energii a rozšiřuje divákovu představivost.
Cena Jindřicha Chalupeckého je pro umělce významnou trofejí; z pohledu běžného diváka jsou ale někdy vyzdvihované práce na hranici srozumitelnosti. U děl tohoto mladého sochaře to však neplatí. Každý tvar, každá vrstva nese promyšlený koncept – propojuje dějiny, filozofii, biologii i sociologii do jednoho výstředního balíčku. Můžete si k němu přečíst „návod“ v katalogu – nebo si ho rozbalit po svém ve společnosti vlastní imaginace.
Jak pro prasata, tak pro lidi
Ačkoliv jeho díla – vesměs bizarní skrumáže roztodivných objektů a živočichů – mohou na první pohled připomínat horečné sny surrealisty, Dominik vychází z jiného základu. Fascinuje ho biologie, propojení živých systémů a vztah člověka k planetě. Zatímco věda i společenské konstrukty nás často staví nad přírodu, on připomíná, že jsme jen součástí jednoho organismu – Země. V tom světle působí směšně naše představa, že příroda je něco „tam venku“. Něco, z čeho můžeme jen bezstarostně brát, co se nám hodí, bez ohledu na důsledky.
Na výstavě Plain byla k vidění i socha připomínající obří pytel na kakao, který působí nepříjemně tělesně. „Zároveň je ten pytel svázaný provazem s oprátkou a je na něm vyškrábaný nápis addarome. To je sladidlo, které se ve velkochovech přidává zvířatům do krmiva, aby víc žrala a rychleji přibírala. Podobné látky se přitom nacházejí i ve většině sladidel pro lidi. Obchodník ví, že mají tyhle vedlejší účinky, ale stejně to prodává. Jde mu o zisk – podobně jako u těch zvířat. Právě na paralely jednání člověka k přírodě i člověka k člověku mě baví upozorňovat,“ vysvětluje Dominik.
Kolekce Plain má silný ekologický apel. Umělec vybízí k toleranci „jak vůči zvířatům, tak vůči sobě“. „Stejně cíleně, jako se z člověka lidství odbourávalo, by se mělo zase obnovovat. Člověk musí znovu mechanicky opravit zub, který se zkazil v době, kdy filozofie společnosti byla jiná. Darwin vytvořil homocentrický konstrukt odpovídající dobovým a nacionalistickým náladám. A my na tom nesmyslném modelu soutěžení jedeme trapně dodnes.“ Inspiruje se i vědkyní Lynn Margulis, jež prosazovala myšlenku, že evoluce netkví jen v soupeření, ale i ve spolupráci a vzájemném propojení organismů. Dominik Adamec vnímá různé „hybridní situace“ jako zdroj nových možností.
Zajímá se ale i o tolik dalších věcí, že to člověka až zaskočí. Nadšeně vypráví o hamburském muzeu aditiv (látek používaných v potravinářství), o farmě v Portugalsku, kde pozoroval, jak z kmenů stromů vytéká kaučuk jako slzy, o náboženském významu chleba v průběhu dějin nebo o navrtávání (trepanaci) lebky – svérázné metodě, kterou se ve středověku pokoušeli lidé léčit všemožné neduhy.
Chiméry organismy sladké i záhrobní
Především ho ale baví souvztažnost mezi věcmi, která není jednoznačná. Nechává se unášet procesem zkoumání a hledání odpovědí, divákovi však nabízí otevřené pole pro interpretaci. „Tím člověk může otevřít stavidla novým perspektivám nebo sebekritickému myšlení,“ říká sochař. Stejným způsobem přistupoval i k tvorbě cyklu The End of Pyramids, který byl v Praze k vidění loni na jaře v Karpuchina Gallery.
Různé organismy, předměty a symboly se volně prolínaly do jediného celku a vyrůstaly v záhadné vysoké sochy podobné totemům. Dominik odvážně smíchal historické, náboženské i popkulturní detaily, které navzdory své mnohoznačnosti měly překvapivě konkrétní účel: mnohé z nich mohly sloužit jako schránky na popel nebožtíků. Díky svému lesku, barevnosti a až barokní košatosti však působily jako luxusní designové objekty. Objevila se tu třeba i obrovská matrjoška napíchnutá na hlavu Buddhy – odkaz na dávno zapomenutý fakt, že tahle dřevěná „hypermatka“, dnes symbol Ruska, vznikla původně z inspirace japonskou hračkou mnicha Fukuruma.
Nechyběly ani hravé detaily: v organických směsicích se daly objevit hodinky s ručičkami na ciferníku ukazujícími „za pět minut dvanáct“, části zvířat nebo fragmenty výherních automatů. „Schválně jsem to přehnal, aby to bylo šťavnaté, barevné, až dětinské,“ říká Dominik. Výsledek? Makabrózní kabinet, v němž jste skoro mohli slyšet, jak z jakéhosi želvího těla pučí chapadla chobotnice – s tlapkou obutou ve fialovém sandálu Crocs. K výstavě patří i Dominikova kniha o jednom kusu Smrt je moje výhra (Sterben ist Mein Gewinn), jakýsi klíč k celému „záhrobnímu“ cyklu. Je opatřena texty, obrázky a skicami, které se dají použít i jako předloha k tetování. Rozepsal se v ní o smrti, která podle něj není triumfem, ale trapnou porážkou na cestě k dokonalosti.
Svůj tvůrčí přístup, díky němuž na první pohled celistvá hrouda nabývá při tom druhém jasných tvarů, nazývá Dominik chimérismus. Podle buněčného chimérismu, jevu, při němž může jedinec nést v těle dvě či více skupin buněk s odlišnou genetickou informací.
Podobně jako The End of Pyramids vznikl i jeho první cyklus vytvořený po škole, Out of Sugar Factory, v němž zkoumal, jaký význam měl a má cukr pro společnost. Kdysi výsada bohatých, dnes „bílý zabiják“, který číhá téměř ve všem, co nám přistane na talíři. Zdroj energie, bez kterého se neobejdeme, i příčina nemocí, jež nás mohou poslat do hrobu. Nebezpečná droga, odměna školáka za jedničky i rychlý prostředek k utišení nervů. Cukr vidí Dominik jako vypravěče mnoha příběhů o člověku. A jaký má k jídlu vztah on sám? „Skromný. Mám rád jednoduché věci a nejsem z rodiny zvyklý chodit do restaurací, natož abych byl gastro turista. Nemám vztah k jídlu položený přes jídlo jako takové, ale přes otázky, které vyvolává jeho získávání, protože honba za potravinami je motorem civilizace.“
Úspěch, který měla jeho díla, ho těšil, na druhou stranu by nechtěl „zamrznout“ u jednoho výtvarného média a stylu, přestože ho nyní baví hlavně keramika. „Nechci, aby si při vyslovení mého jména každý představil naleštěnou urnu.“
V cyklu The End of Pyramids vytvořil Dominik Adamec své „chiméry“ – bizarní „organické slepence“ – jako umělecké objekty, které vypadají až dětsky rozšafně, ve skutečnosti ale mají blízko k záhrobí.
Slova místo skicáku
Rodák z Frýdku-Místku už pět let pendluje mezi Českem a Německem – ateliér má v Berlíně. Za krátkou kariéru stihl vystavovat v Drážďanech, Bonnu i Dubaji a před časem vyhrál společně se zahradním architektem Markem Kratochvílem soutěž na umělecké dílo, které bude stát u Polikliniky Vysočany. Projekt má název Přírodní plastika Fluvizem.
Do zahraničí se vydal hned po studiích na pražské Akademii výtvarných umění – a měl přitom velký kus štěstí. Začal pracovat v ateliéru výtvarnice Kláry Hosnedlové, která se v posledních letech dočkala světového věhlasu. „Kláru obdivuji pro její cílevědomost, to je i mně blízké,“ říká Dominik. Pomáhal jí s přípravou jejích monumentálních instalací na pomezí sochařství, módy a architektury. Byla to příležitost, která ho zachránila od šokového skoku mezi absolutoriem a začátkem pracovního života. Udělal si zkrátka takovou přetlakovou komoru. „Když člověk odejde ze školy, často ztratí nutnost chodit do ateliéru, konzultovat věci, ten zájem o něj je najednou menší. Zároveň řeší, kde vydělá peníze, aby zaplatil ateliér a materiál. Pro to všechno je škola bezpečné zázemí,“ vysvětluje Dominik, s čím se musí popasovat jeho spolužáci, kterým se tolik nepoštěstilo.
Nakonec se rozhodl osamostatnit a začal se naplno věnovat vlastní tvorbě. Finančně ho podrželo mimo jiné to, že si od něj celou jednu kolekci koupil jeden začínající sběratel. Díky tomu si mohl pořídit vlastní pec a dva roky soustředěně pracovat. „Udělal jsem třeba tisíc výpalů, tvořil vzorníky, zkoušel, co s materiálem udělají různé teploty,“ popisuje objevitelské období. Loni ale začal přemýšlet o návratu do Prahy. Nevyhovovala mu univerzita, na níž v Berlíně začal studovat, a zrušil plánovanou výstavu, protože se mu nelíbil její koncept. „Radši bych dva roky nevystavoval, než dělal věci, které mě vnitřně nenaplňují,“ říká.
Berlín má ale rád pořád stejně jako před několika lety. „Je inspirativní ve své dichotomii: promyšlenost se tam střetává s nahodilostí, nedomyšlenost s velkolepostí. Město bylo úplně zničené, a ještě rozdělené, takže každá čtvrť vypadá jinak. Někde žijí přistěhovalci, jinde třeba rodiny levičáků, které nechtějí mít auto. Takže jdete ulicí, kde není jediné auto, pak zabočíte – a jste najednou v centru,“ popisuje. Zároveň si uvědomuje, jak je německá metropole anonymní. „Je těžké tam budovat dlouhodobá přátelství. Když nepracuju, mám rád kolem sebe lidi. Dřív jsem v ateliéru pořádal mejdany, ale časem jsem zjistil, že vztahy s lidmi, o nichž jsem si myslel, že z nich budou přátelé, prostě vyšuměly. Je to úplně jiná kvalita vztahů než v Praze.“
Když se dozvěděl, že získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, vrátila se mu energie. Znamenalo to, že může několik měsíců dál jen tvořit a nestrachovat se, jestli mu zbyde na zaplacení ateliéru a materiálu. Tvorba se pro něj postupně stala kombinací konceptu a instinktu.
Překvapivé je, že první návrhy na další objekt nevycházejí ze skic, nýbrž ze slov. Dominika fascinuje síla textu – to, jak jedno slovo může mít mnoho rovin. „Milan Kundera říkal, že je důležité, aby se člověk uměl vyjádřit textem, ať už dělá cokoliv. Protože při tom vzniká modelace prostředí, nějaké situace a podobně. Nejdřív si potřebuji vytvořit příběh, teprve potom vzniká skica, která někdy vypadá jen jako piktogram,“ líčí, jak se na svět klubou jeho chiméry. Když začne modelovat, je to čirý „freestyle“. Už na univerzitě ho nebavilo zažité pravidlo, že si má umělec nejdřív udělat malý model, zvětšit ho a teprve potom začít pracovat.
Čtyři sta odstínů šedi
Námět je pro Dominika při tvorbě důležitý, ale stejně tak ho zajímá zpracování, materiál a barvy, čemuž neváhá obětovat tuny času. K dosažení dojmu vysušené barvy pro cyklus Plain dva týdny jen ladil odstíny. Koupil si šest různých šedí a udělal asi čtyři stovky vzorků. „To mě začalo brutálně bavit. Díky novému počítači dokážu přesně řídit výpal i teplotní křivku. Pec chladne dva dny, a díky tomu dochází ke slinutí povrchu. Ty barvy jsou fakt nádherné – jemné, pastelové. Zjistil jsem, že když má socha barvu postavenou jen na různých sytostech jednoho tónu, působí nakonec paradoxně ještě barevněji.“
Dominik chce i do budoucna postupovat podle jednoduchého, ale jasného klíče: netvořit v první řadě komerčně ani za každou cenu rychle, ale dál rozvíjet svůj koncept, který každým novým cyklem promyšleně posouvá. Věří, že lidé, kteří jeho práci sledují dlouhodobě, už dnes chápou jeho vývoj i souvislosti. „Dva sběratelé, kteří mě sledují od začátku, mojí práci rozumějí. Zajímá je, jak se vyvíjí, proč dělám věci jinak než dřív,“ říká Dominik Adamec. Nedávno se mu dokonce ozval milovník umění, který ho chce podporovat jako mecenáš. „Ne proto, že by z toho něco měl, ale protože ho baví způsob, jakým o věcech přemýšlím. Že to má nějaký sociokulturní přesah. A to mi vlastně přijde daleko cennější než prodat věci do prázdného bytu.“
Koneckonců, pro koho tvoří, vždy určuje to, jak tvoří.
