„V lidských dějinách se nenajde osobnost, která by žila lépe zdokumentovaným životem než britská královna,“ píše Craig Brown v úvodu své knihy a o několik stran později dodává: „Někdy mě dokonce napadá, jestli toho o královně a její rodině nevím víc než o sobě.“
Jeho Podivuhodná cesta kolem královny, deníkem The Guardian označená za korunní klenot mezi královskými biografiemi, nepředstavuje obligátní výčet událostí. Autor se v ní nezaplete ani s chronologickým vyprávěním a vše, co mu jen trochu zavánělo nudou, po zásluze potrestal vyškrtnutím. Výsledkem je osvěžující, odlehčený pohled na jednu z nejvýznamnějších osobností všech dob, která byla po šestadevadesát let svého života na očích veřejnosti, a přesto může jen málokdo tvrdit, že ji skutečně znal.
Myslím, že ji překvapovalo, s jistým pobavením, jak ji lidé obdivují a jak podivně se v její přítomnosti chovají.
Craig Brown, jehož sloupky i parodie vycházejí v předním britském tisku, má na kontě knihu o bývalém britském ministru Tonym Blairovi (a přešlapech jeho kabinetu), princezně Margaret či Beatles. Jeho nejnovější dílo, v knihkupectví nepřehlédnutelné díky obálce s portrétem Alžběty II. od Andyho Warhola, nyní v češtině vydalo nakladatelství Prostor.
Bravurní překlad má o to větší hodnotu, že je pod ním podepsaný Michael Žantovský, bývalý velvyslanec České republiky ve Spojeném království, který se s královnou několikrát setkal a senzační publikaci opatřil doslovem.
Autor Craig Brown přicestoval do Prahy, aby knihu českému publiku představil během Světa knihy – a Espritu poskytl rozhovor.
Britský kritik a humorista Craig Brown přispíval do deníků Daily Mail nebo The Guardian a je také autorem knih o Tonym Blairovi, princezně Margaret či Beatles.
Vaše biografie královnu vystihuje očima druhých, každý v ní viděl tak trochu sebe. Osobně jsem se dost pobavil třeba u Nancy Reagan. „Nebyly jsme královna a první dáma, ale dvě matky a manželky, které se spolu baví o životě, zpravidla dětech,“ vzpomínala, kdežto podle vás ve skutečnosti mluvila Nancy a královna dávala najevo přiměřený zájem. Cituji: „Je to, jako když se hází míček proti zdi a zase se chytá. Aktivní účastník ho hází a chytá, zatímco zeď má za úkol stát pevně a nehybně, aby se míček pokaždé odrazil zpět.“ Jak jste Alžbětu II. vnímal vy?
Mám dojem, že to někde v knize píšu: Odpůrcům monarchie se zdála podezřelá… optimistům optimistická, pesimistům pesimistická. Podle mě byla v jádru docela nevýrazná. Svým způsobem je to vlastně docela výkon, být v takové pozici tak nějak nudná. Většina lidí, kteří dosáhnou slávy, se stane dost egocentrickými, kdežto ona zůstávala v jistém smyslu až obyčejná. Právě proto se s ní lidé dokázali ztotožnit. A ona s nimi. Kromě toho, že se narodila do velmi zvláštního postavení, nijak mimořádně nevynikala. Nebyla výjimečně nadaná ani výjimečně krásná, ale zároveň si svůj charakter uvědomovala a myslím, že ji překvapovalo, s jistým pobavením, jak ji lidé obdivují a jak podivně se v její přítomnosti chovají.
V knize to ilustrujete třeba anekdotou, že když někomu v její přítomnosti zazvonil telefon, reagovala: „Jen to vezměte – mohl by to být někdo důležitý!“
Což je docela dobrý vtip a člověk jí to nemůže mít za zlé, párkrát se to stát muselo. Zároveň to byl chytrý způsob, jak se snížit na úroveň ostatních, aby se necítili špatně.
Ještě se vrátím k příměru s míčkem a zdí. Matně si na to konto vybavuji scénu ze seriálu Koruna, kde ji, myslím, královna matka upozorňuje, že nedělat nic je ze všech úkolů nejtěžší a vyžádá si to veškerou její energii.
Popravdě řečeno jsem z Koruny viděl jen části, některé mi připadaly povedené, i když byla spousta věcí nepochybně smyšlená, včetně tohoto citátu. Ale připadá mi zábavný, zrovna královna matka si totiž s tím, že nic nedělala, docela vystačila. Byla dost pohodlná. Pokud vím, nikdy ani nepronesla jediný projev. Nepamatuji si, že bych ji někdy slyšel veřejně mluvit. Měla poměrně jednoduchý život. Zvlášť poté, co se vlády ujala její dcera.
Četl jsem o Alžbětě II. stovky knih a myslím, že občas pro ni muselo být těžké nic neříct, například když hostila monstra, jako byl Ceaușescu. Přesto v tom, že nic nedělala, byla velice zdatná. Je to opravdová dovednost. Vzpomeňte si, že Charlese zachytila kamera, jak nadává, že mu nepíše pero, pouhé dva dny poté, co se stal králem. A to není zvlášť nerudný. Je neuvěřitelné, jak královna za celý svůj život na veřejnosti ani jednou neztratila nervy.
Fotit královnu? Myslela jsem, že umřu, vzpomíná uznávaná fotografka. Propojení s lidmi je pro ni zásadní |
Když už padla řeč na monstra… Donald Trump se televizní stanici Fox News chlubil, že byl nepochybně královniným nejoblíbenějším hostem, kdežto ona se podle vaší biografie svěřila jednomu z hostů, jak „velmi hrubý“ jí připadal. Co víc, právě tento úryvek z vaší knihy ještě před vydáním zveřejnil Daily Mail – a Trump to nenechal bez reakce: „Myslím, že je škoda, že nějaký slizoun může napsat článek, který je úplně nepravdivý.“
(směje se) Moje děti mě nikdy neobdivovaly víc! Tolik jsem si přál, aby v tom pokračoval a byl vůči mně hrubý další a další den. Mimochodem, ten příběh je pravdivý. A říká se, že královna měla na lidi dobrý odhad.
Zmínil jste se, že jste o ní přečetl stovky knih. Jak rozsáhlá byla vaše rešerše?
Svým způsobem byla celoživotní, protože je mi devětašedesát a ona tu až do své smrti vždy byla. Jako novinář jsem o ní psal už v devatenácti. Intenzivně jsem ale pátral třeba rok a půl, přitom nějakou novou zajímavou drobnost nebo vtipnou historku jsem našel zhruba v jedné z patnácti knih. Zbytek jsem si doplnil vyprávěním lidí, kteří se s ní setkali. Podle smutečního proslovu bývalého premiéra Davida Camerona jich bylo na čtyři miliony. Jen já jich znám spoustu a mnoho z nich bylo ochotných o tom mluvit. Akorát většina nakonec neměla moc co říct – téměř nikdo si pořádně nepamatuje, co mu královna vlastně řekla. Ona tedy pravděpodobně ani nic moc neřekla, nejspíš se jich jen zeptala na ně samotné…
Pokud se nemýlím, vy sám jste se s ní jednou setkal.
Ano, muselo mi být okolo devatenácti. Kamarádovi rodiče byli vznešení lidé, kteří se s královnou znali, a jednou pořádali událost, kam si směl pozvat pár přátel. Tak jsem se tam dostal, ale vůbec by mě nenapadlo, že tam královna bude. Snažil jsem se zrovna dostat sálem plným lidí za kamarádem, když jsem narazil do jeho otce. „Craigu! Chtěl bys být představen?“ A já, trochu pod vlivem, odpověděl: „Aha, jo, jasně.“ Kamarádův otec královně řekl, že studuji drama, na což ona odpověděla, že to je zajímavé, a než jsem se nadál, vyprávěl jsem jí o Bertoltu Brechtovi. Těžko si představit, že by v té místnosti mohl Brecht někoho zajímat méně. Musela to pro ni být noční můra!
„Ach, jak zajímavé,“ opakovala pořád ze zdvořilosti a já, příliš mladý a opilý, měl za to, že to myslí vážně, a tak jsem pokračoval o Brechtově teorii odcizení. Kdykoliv udělala krok vzad, udělal jsem já krok vpřed, a přes její rameno přitom sledoval přátele, jak se mi v dáli chechtají. Vzpomínám si, jak jsem se pak ještě asi dva týdny budil uprostřed noci a říkal si: „Bože, co jsem to…“ Později jsem zjistil, že to je úplně normální reakce. Že to měl podobně každý, kdo se s královnou setkal.
Když v roce 1961 královnu navštívil americký prezidentský pár, Jackie Kennedy podle všeho připadal královský protokol zkostnatělý a večeře v Buckinghamském paláci nudná. „Myslím, že mě královna nesnáší,“ měla se později svěřit romanopisci Goru Vidalovi.
Výborná je třeba příhoda, kdy se královna v Buckinghamském paláci setkává s představiteli britského hudebního průmyslu a Phil Collins, asi úlevou, že už má krátký rozhovor za sebou, si začne hvízdat melodii k filmu Blízká setkání třetího druhu, načež se královna otočí a s úsměvem se zeptá, o co se jedná.
Collins se pak moderátoru Terrymu Woganovi svěřil, že vůbec neví, proč to udělal. Podle Wogana se tomu říká královský efekt: řeknete to první, co vám přijde na mysl, a pak toho do konce života litujete.
Jedna kapitola knihy je věnována výhradně tomu, jak královnu slavní lidé, kteří se s ní setkali, popisují coby třpytivou. Třpytila se i ve vašich očích?
Ať už se třpytila, nebo ne, všiml jsem si určité nutnosti neustále se usmívat. Je náročné udržet úsměv pouhou minutu, když pózujete pro fotografa – a teď si představte, že byste se museli usmívat i tři nebo čtyři hodiny v kuse. Pravděpodobně se musela usmívat déle než kdokoli jiný v historii, ale možná to součástí pracovní náplně panovnice udělala sama, protože její otec ani dědeček pod takovým drobnohledem fotoaparátů a kamer nebyli.
Zmínkou o pracovní náplni mi nahráváte k jedné z nejčastějších otázek, jaké královská rodina budí: Co vlastně dělají?
Nutno předeslat, že nejsem ani úplný monarchista, ani nejsem úplně proti, záleží, jak se vyspím. Když ale vidím někoho, jako je Trump, chápu, proč je královská rodina důležitá. Odděluje výkonnou moc od reprezentativní funkce. Vidím na svých amerických přátelích, jak se za svého prezidenta stydí. Jako by nad nimi visel temný mrak. A já si myslím, že i kdybychom měli špatného premiéra nebo premiérku, nebylo by to totéž. Máme totiž tento malý pojistný mechanismus, který zabrání tomu, aby takový člověk zosobňoval celou zemi.
Dokázala podle vás královna sama dobře rozlišovat mezi sebou coby soukromou osobou a institucí?
Myslím, že ano. V jedné knize, která o ní právě vyšla, se píše něco v tom smyslu, že o sobě občas dokonce mluvila ve třetí osobě. Třeba když ji oblékali, ptala se, jaký klobouk by se hodil „pro královnu“, jako by se jednalo o divadelní roli. Francouzský prezident Holland se jí zeptal, čím by si přála být, kdyby nebyla královnou, a ona prý jako malá snila o tom, že se stane herečkou. Odpověděl, že se jí to svým způsobem splnilo, a ona na to: „Ano, jenom je to pořád ta samá role.“ Opravdu svou úlohu mohla vnímat do jisté míry jako divadelní, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že byla od přírody docela plachá. Pokud máte vystoupit na státní hostině před třemi sty lidmi a s korunou na hlavě, určitý druh inscenace to je.
Napadlo vás, že by si knihu mohli členové královské domácnosti číst a co by si o ní asi mysleli?
Někdo mi říkal, že jel na návštěvu k novému králi do Balmoralu a uvažoval, že mu přiveze moji knihu jako dárek. Pověděl jsem mu, že je v ní i pasáž o Charlesovi, a není to jen samá legrace, takže by to mohlo vyznít trochu netaktně. Navíc si tedy neumím představit Charlese, jak sedí a čte si o královně… Vím, že mou knihu o princezně Margaret četla jedna z jejích dvorních dam a prý to nesnášela. Dokonce se na princezninu obranu dala do psaní vlastní knihy. Ta byla tedy ve výsledku docela podobná té mojí, ale chápu to. Když jste dvorní dáma, je vaší úlohou tak trochu uklízet spoušť. Nicméně myslím, že je můj portrét královny v zásadě docela laskavý. Není tam nic, co by někoho mohlo pobouřit.
Laskavý a božsky vtipný. Při čtení jsem se neubránil myšlence, jak si během psaní biografie celou dobu zvládnete udržet takovou lehkost, takový nadhled…
Vynechal jsem všechno, co mi připadalo nezábavné. Myslím, že to je základní pravidlo pro každého životopisce: Cokoli mě nudí, do knihy nedám, i když se to jeví jako povinnost – i když to například znamená nezahrnout nic, co se dělo mezi lety 1972 a 1977. Vezměte si takovou zahraniční cestu královny do Austrálie. Většina dní byla vlastně dost nezáživná. Jistě, pro lidi, se kterými se setkala, to byla významná událost, ale na čtení to příliš zajímavé není. Také se mi osvědčilo psát krátké kapitoly a soustředil jsem se vždy jen na to, co má širší význam nebo nabízí nový pohled.
Panovnice jako dítě snila o tom, že se jednou stane herečkou. Ve věku 96 let, tedy v posledním roce svého života, si naposledy zahrála samu sebe coby sparingpartnerka slavného medvídka Paddingtona. Její výkon ocenila i lady Judi Dench.
Což mě přivádí k pasáži o královniných psech, kde citujete knihu Všichni královnini corgiové od Penny Junor. Ta pasáž je vtipná paradoxně právě tím, jak je zdlouhavá a nudná.
Po pár odstavcích jsem si říkal: Proboha, já už nemůžu! Všechny ty rodokmeny corgiů. Pak se to naštěstí rozjede, protože se začnou navzájem napadat… Ale dobře to ukazuje, jak nesmírně nudná může kniha o královské rodině být. A také že většina těchto knih velmi nezáživná je.
Po smrti královny vyšel článek, jehož autor monarchii označil za nejdelší telenovelu, kterou celý svět miluje. A mně připadalo, jako by ten popis královniných corgiů – jejich rodokmenů, komplikovaných vztahů i jisté nepředvídatelnosti – tak trochu odrážel samotnou královskou rodinu.
Na tom něco je… Vlastně se ale divím, že je královna měla tak ráda, je o nich známo, že jsou dost nezkrotní, a navíc útoční. Na druhou stranu, v životě, který byl jinak naprosto uspořádaný, kde bylo všechno předvídatelné a ona přesně věděla, co bude dělat 9. února za dva roky, jí možná takový prvek nepořádku vyhovoval. Trocha příjemného chaosu. Neustále o ně totiž někdo zakopával, kousali lidi do nohou a tak podobně.
Určitě pro ni byli i vcelku užitečným nástrojem. Způsobem, jak prolomit ledy.
Ano, v knize třeba líčím, jak se královnina oběda pro význačné osobnosti zúčastnil chirurg David Nott, který se právě vrátil z válečné zóny. Když se ho královna zeptala na Aleppo, tak při vzpomínce na hrůzu, kterou zažil, dostal posttraumatický záchvat. Podle něj to královna poznala a nabídla, že spolu nakrmí corgie pod stolem… Vnímal to jako velmi empatické gesto, což také bylo, ale zároveň to byl, myslím, její způsob, jak se vyhnout přímému projevu emocí.
Sama v jádru nebyla příliš emocionální. Byla empatická, ale ne emocionální. Její corgiové byli neutrálním územím. V tomhle ohledu přišli nepochybně vhod. Když přijel někdo jako Trump – nebo vlastně kdokoliv jiný –, vždycky se dalo mluvit o psech. Měla jich tolik. V jednu chvíli myslím až dvanáct, což je docela šílené.
Nůžky si vždycky beru s sebou, říká výtvarnice. Co zažijete, pokud si zajdete na arteterapii pod jejím vedením? |
Královna zemřela, když jste měl knihu rozepsanou. Všiml jste si po jejím úmrtí změny v tom, jak lidé vnímají monarchii?
Její smrt byla jednou z těch událostí, které otřásly celým světem. I když jí bylo šestadevadesát, všichni tím byli vlastně překvapení. Je na tom dobře vidět, jak velmi diskrétní život vedla. Jeden den vítala katastrofální novou premiérku Liz Truss a druhý den byla mrtvá.
Člověku by muselo být tak sto dva let, aby si pamatoval dobu, kdy nebyla v jeho životě. Byla slavná už jako dítě. Je ale zvláštní, že se jakoby vypařila. Někdy se to tak děje u autorů: zemřou a najednou to je, jako by nikdy nic nenapsali. A pak se za čas třeba znovu objeví. S ní to asi bude podobné, každopádně v tu chvíli jako by se pozornost začala stáčet jinam. Víte, jak se to říká: Král je mrtev, ať žije král!
Když jsem byl v Sandringhamu asi půl roku po nástupu krále na trůn, překvapilo mě, kolik už tam stačilo proběhnout změn. Ne všechno bylo jinak, ale třeba si vytvořil vlastní zahradu a podtácky na odkládání sklenic nesly jeho vlastní erb. Musela to být rychlá operace, během které bylo potřeba jistým způsobem odstranit vše, co předchozí panovnici připomíná. Působí to nemilosrdně, ale také se bavíme o docela nemilosrdné rodině. Tak monarchie zkrátka funguje. Musí se jít rychle dál, obzvlášť po smrti tak oblíbené královny – jinak by s ní lidé krále akorát srovnávali. Musí vzniknout něco nového.
V mnoha ohledech to pro něj asi není lehké.
No, navíc je to trochu složitý člověk, že? Královna zůstávala po celý život stejná. V podstatě se nezměnila, dokonce od nějakých šesti let vypadala zhruba stejně. Kdežto Charles měl různé etapy, ať už šlo o Dianu, nebo to, že se netajil svým názorem. Jako princ z Walesu psával dopisy premiérovi nebo třeba ministru zdravotnictví a sdílel s nimi svoje myšlenky. V určitém smyslu ale působí díky všem svým nedokonalostem lidštěji. Myslím, že si dobře uvědomuje, co má za sebou. Také je to už starší muž, má rakovinu, tohle je jeho chvíle a on se zkrátka snaží dělat, co může. A myslím, že si v očích veřejnosti vede docela dobře.
Podle vás královna vypadala celý život v podstatě stejně. Ve vaší knize je fotografie z roku 1939, kdy ve svých třinácti navštívila londýnskou zoo, a opravdu se moc nezměnila. Šlo o uměle vytvořenou image?
Myslím, že byla spíš konzervativní typ. Lidé, kteří ji znali, se shodují, že kdyby se nenarodila jako královna, byla by z ní nejspíš žena z vyšší společnosti, která žije na venkově se svými psy a koňmi. Společenský život zvlášť nepotřebovala. Když v roce 1936 Eduard VIII. abdikoval a stal se vévodou z Windsoru, bylo jí deset let a od té chvíle věděla, že se jednou stane královnou. To je, myslím, velmi dlouhá doba na přípravu…
Poměrně brzy se vdala a zůstala s jedním mužem. Na pozadí sice probíhaly důležité události jako druhá světová válka, válka o Falklandy nebo všichni ti různí premiéři a premiérky, ale její život zůstával v podstatě neměnný. Vždy byla ve stejném období v Sandringhamu, ve stejném období ve Windsoru, v Buckinghamském paláci… Měla velmi uspořádaný život a zjevně jí to tak vyhovovalo.
Kdybyste měl vybrat jednu věc, ve které se v ní lidé často pletou, co by to bylo?
Mě třeba překvapilo, že královská jachta byla jejím nejoblíbenějším místem na světě. Milovala, když mohla každý rok odplout na čtrnáct dní do Skotska anebo na ní vycestovat do zahraničí. Byl jsem se na té jachtě podívat a je to velmi zvláštní prostředí. Uvnitř tak kolosální věci měla královna velmi malou kajutu, vlastně tam všechno bylo dost malé a vybavení tak trochu nudné, jako v tříhvězdičkovém hotelu z padesátých let.
Ale to by bylo ještě v pořádku, kdyby to všechno bylo jen pro ni a rodinu. Člověk by si řekl, že si tam prostě užívali klidu. Jenže v podpalubí bylo na dvě stě lidí a vojenská kapela. A neplula do Hongkongu, ona si je všechny brala s sebou i na dovolenou – a pak musela večeřet s kapitánem, navštěvovat podpalubí, všechno podléhalo složitým ceremoniím… Posádka se musela neustále vyhýbat královské rodině a ta zase posádce. A tak si říkáte: Proč? Čekali byste, že bude toužit po jednoduchém životě. Jenže ona chtěla od obojího trochu. Jedna její část možná toužila po soukromí, ale stejně silná byla ta druhá, která si všechnu tu okázalost uměla užívat.
