Pařížskou rue de la Bourse se nese nadšený křik, na jednom z jejích konců se srocují davy. Nebýt neustávajících blesků fotoaparátů a toho, že už je krátce před osmou večerní, člověk by si myslel, že městem otřásá demonstrace. Tmou zářící Palais Brongniart, vystavěný v neoklasicistním stylu na příkaz Napoleona Bonaparteho v roce 1807, je v obložení paparazziů a fanoušků. Netrpělivě hypnotizují změť nablýskaných černých vozů, které kolem budovy krouží. Co když právě z toho příštího vystoupí některý z jejich idolů?
O půl hodiny později uvnitř usedají hudebníci Travis Scottt a Usher, herci James McAvoy i Rus-sell Tovey a další stovky osobností, novinářů, zkrátka přátel tradičního francouzského domu Hermès z celého světa. Švitoření ustává, světla se tlumí, hudba začíná hrát. Belgický model Bas Van Geertruy vychází z backstage a otevírá přehlídku do rytmu postpunkového bangeru Bed Stuy ‚79 od Vanessy Van Ness. Na sobě má úzké kalhoty z bavlněno-vlněného gabardénu, košili a bundu – obojí z kompaktní bavlněné plátěné tkaniny v odstínu rašeliny, přes to černou parku z telecí kůže.
Je to přehlídka, která se vepíše do dějin, ať už bude dalších osmapadesát looků vypadat jakkoliv. Na jejím konci se totiž během pětiminutového potlesku Véronique Nichanian, učiněná rock star, naposledy ukloní jako umělecká ředitelka pánského „vesmíru“ Hermès. Není jiné módní návrhářky ani návrháře, kteří by k dnešnímu dni byli v podobné pozici tak dlouho, neuvěřitelných osmatřicet let.
Carte blanche
Oznámení o odchodu přišlo loni v polovině října, kdy se módní průmysl otřásal v základech. Ještě nikdy se nestalo, aby byly u tolika (konkrétně patnácti) významných oděvních značek předány otěže uměleckého vedení. Chanel chytl nový vítr do plachet díky Matthieumu Blazymu, který do té doby působil u Bottega Veneta, směřování Dioru zase udává Jonathan Anderson (dříve Loewe), Demna Gvasalia (původně Balenciaga) převzal Gucci a na jeho místo usedl Pierpaolo Piccioli, jenž se po čtvrt století rozloučil s Valentinem, kam nastoupil Alessandro Michele.
Véronique Nichanian nikam neodchází. U Hermès zůstává. Jako konzultantka bude po boku Christopha Goineaua dohlížet na pánské hedvábí a s Priscilou Alexandre Spring na pánské kožené zboží.
Narodila se a vyrostla v Paříži. Matka Francouzka, otec Američan, oba elegantní, oba fanoušci hedvábných šátků Hermès, kterými byl francouzský dům – na rozdíl od oblečení – už v době dětství Véronique známý. Když v sedmdesátých letech začínala studovat na prestižní L’École de la Chambre Syndicale de la Couture Parisienne, koncept kolekcí prêt-à-porter byl stále v plenkách a ani pánské módě se nedostávalo zdaleka tolik pozornosti jako dnes.
Výjimky ovšem existovaly, například italská legenda Nino Cerruti. Právě ten jednoho dne školu navštívil, aby si vybral svého asistenta. Mezi pěti kandidáty byla Véronique jedinou dívkou. A ve svých devatenácti letech práci získala.
Když později přišla nabídka od Jeana-Louise Dumase, tehdejšího uměleckého ředitele Hermès a pravnuka zakladatele značky, aby převzala pánskou tvorbu a pečovala o ni jako o svou vlastní firmu ve firmě, dlouho neodolávala. Cerruti jí popřál hodně štěstí a pár měsíců nato už se v Paříži konala její první přehlídka. Hostů tehdy dorazilo na sto. Poměřte.
Móda Hermès zraje jako víno. Mezi novými kousky se po přehlídkovém mole znovu prošly i návrhy z kolekcí předchozích, některé dokonce z devadesátých let minulého století.
Jestli je pro práci uměleckých ředitelů Hermès (vedených synem Jeana-Louise – Pierrem-Alexisem Dumasem, který sedí na přehlídce pouhých pár metrů ode mě po boku Paula Smithe) něco příznačné, pak je to absolutní svoboda. Zatímco jinde velí čísla, zde je to fantazie a inovativnost.
A tak měla Véronique, vždy fascinovaná výzkumem a posouváním hranic v oblasti materiálů, ty nejlepší podmínky: za necelé čtyři desetiletí vdechla pánským kolekcím Hermès elegantní styl, jaký se na jedné straně opírá o její estetické cítění, na druhé o funkčnost. Že jde o přístup, který se vyplácí, nakonec potvrzují čísla. Tradiční módní dům dnes díky neustálému růstu tržeb působí v luxusním segmentu jako bílá vrána.
Véronique Nichanian
Návrat do budoucnosti
A co kolekce, jíž patří dnešní večer? Jednoduše sofistikovaná. (Sofistikovaně jednoduchá?) Zkrátka: čisté linie. Tenký proužek, jaký znáte z obleků – Véronique pro něj má slabost –, tentokrát třeba vyšitý do košile z beránka. Rolák z kašmíru ozdobený koženou intarzií. Nebo kašmír, na němž rozkvétají vzory vyvedené jehlovým filcováním, tedy technikou, kterou návrhářka využívá už třicet let.
Převážně neutrální paletou prostupují intenzivnější akcenty jako správně zvolená interpunkce. Ale zapomeňte na obyčejné názvosloví barev, u Hermès není nic tak docela obyčejné. Kdybyste nahlédli do kreativního zápisníku Véronique, zjistili byste, že černá je černá lékořicově a zelená je zelená lišejníkově. Žlutá má evokovat narcis, šedomodrá bouřku, růžová marshmallow. Také je tam štěrková, kmínová a tabáková. Limonádová, ledovcová i oblázková. A samozřejmě i Rouge H, tedy speciální odstín červené, co jako by flirtoval s mahagonovou.
Zapomeňte i na loga. Namísto nich je kolekce plná „sobeckých“ detailů, které zůstávají oku skryté, rozhodně tedy na přehlídce. Stačí, že o nich ví ten, kdo o nich vědět má – nositel. V době, kdy se na módu upírá nejvíc pohledů přes telefon, je to gesto stejně odvážné jako osvěžující.
Oblečení pro teď a navždy. Tak Véronique svoji tvorbu definuje. A třebaže se s nostalgií nezaplete ani omylem, tentokrát vrátila do hry některé z nejvýznamnějších návrhů: kombinéza z telecí kůže v odstínu moka, poprvé zamýšlená pro sezonu podzim/zima 1999; oboustranná bunda pojmenovaná Quick z jehněčí kůže (podzim/zima 2000); khaki bunda s žebrovanými lemy a odnímatelným dvojitým předním dílem z lehké telecí kůže (podzim/zima 2004); rovná žebrovaná košile z praného hedvábí v šedobéžové (podzim/zima 2018)…
Přičtěte hedvábné šátky a vázanky, titanové hodinky Hermès H08 nebo třeba tašku Plume Fourre-Tour On Radio zrcadlící přenosné rádio, a to i ve variantě z kůže Barénia, která – to jen tak mimochodem – propůjčila svoji vůni i jméno nejnovější kompozici Christine Nagel, dvorní parfémářky domu. Ani ta mezi hosty nechybí.
V rozhovoru, který dala krátce před přehlídkou slavnému kritikovi Timu Blanksovi pro server Business of Fashion, Véronique vyprávěla, jak jí jednou její tým prezentoval nové nápady. „To je hezké,“ říkali, zatímco jí ukazovali referenci. „Ano,“ odpověděla. „To jsem dělala u Cerruti v roce 1988.“ Když už jí nosí i její staré věci, je načase přestat, pomyslela si v tu chvíli. Axel (CEO) i Pierre-Alexis Dumasové jí při volbě času, který k tomu bude správný, dali volnou ruku. Jak jinak.
Novou uměleckou ředitelkou pánských kolekcí byla jmenována britská návrhářka Grace Wales Bonner. Svoji první kolekci pro Hermès by měla představit v lednu příštího roku.
