Režiséři točí scény z večírků, z nichž divákovi musí spadnout čelist a zároveň se jimi královsky bavit, s různými záměry. Damienu Chazelleovi, jemuž za takové sekvence ve filmu Babylon (2022) kdekdo gratuloval, se podařilo výrazu „dekadentní párty“ (posvítíme si na ni později) vtisknout zcela nový význam. Bezmála půlhodinovou jízdou, při níž se dějí nevídané věci a zároveň je zvrhle krásná, chtěl diváka náležitě vtáhnout do děje. Podařilo se mu to sice dobře, jenže zbytek filmu – neotřelého a vtipného, který má navíc Brada Pitta – vypadá trochu bledě. Byť je zachycení prostředí Hollywoodu 20. let vizuálně výjimečně propracované, vsadím se, že si z něj budete stejně jako já pamatovat hlavně onen večírek. A to asi Damien úplně nezamýšlel…
Jindy takové scény zapadají lépe do děje, někdy ho dokonce posouvají vpřed, často prostřednictvím opulentnosti „nastavují zrcadlo společnosti“ nebo výjimečně vypiplanými kostýmy odhalují divákovi i jiné stránky postav. Ty nejlepší dokážou udat módní trendy a celkově prosáknout do kultury. Je s nimi ovšem práce jako na kostele, vedení studia stojí majlant a štáb nervy.
Všechna čest českým (a československým) filmům, mezi nimiž se taky najde nejedna skvostná mejdanová scéna – jako například v Hoří, má panenko, Slavnostech sněženek nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Nicméně Američany s jejich vyhlášeným přístupem „více je více“ jen tak někdo neporazí. Vybrali jsme proto tři americké a jeden italský snímek, v nichž teče šampaňské proudem, nešetří se konfetami, zlatem ani diamanty, muzika řve a erotické napětí by se dalo krájet. Vítejte v barevném cirkuse a inspirujte se, ať už budete v zimě slavit cokoliv.
Díky filmu Velký Gatsby z roku 2013 se vzedmul zájem o módu dvacátých let. Vtipné je, že kostýmy ve filmu nejsou historicky úplně přesné, i když kostymérka vycházela z dobových návrhů.
Jazzová horečka bez jazzu
Jak vyjádřit nezměrné bohatství ústředního hrdiny, když je ruka filmového studia vzácně štědře otevřená? Na to hledala odpověď kostymérka a scénografka Catherine Martin při přípravách natáčení filmu Velký Gatsby (2013). Přišla na ni rychle – velkého rozpočtu využila ke spolupráci s italskými značkami Prada a Miu Miu. A trefila se do černého – snímek o lesku New Yorku dvacých let minulého století okouzlil diváky i další světové návrháře natolik, že se propsal do módních trendů.
Párty ve stylu Great Gatsby se staly téměř povinností, dokonce vznikl nový dress code používaný dodnes. Vtipné je, že kostýmy ve filmu nejsou historicky úplně přesné, přestože Catherine Martin vycházela z dobových návrhů. Jednak si na pomoc vzala kresby a fotografie v módních časopisech, jež ale úplně neodpovídaly tomu, co se ve skutečnosti nosilo, jednak brala v potaz velice specifické požadavky režiséra (a manžela) Baze Luhrmanna.
Kostýmy musela nenápadně opentlit moderními prvky, protože Luhrmann nechtěl líčit život New Yorku po první světové válce jako sentimentální vzpomínku na zašlé časy. Kladl Catherine na srdce: „Nemusíš se soustředit jen na rok 1922, který popisuje Francis Scott Fitzgerald, inspiruj se klidně celou dekádou. Hlavně ale najdi nečekaný způsob, jak na ni nahlížet. Nechci vidět lidi, kteří se ohánějí perlami a kroutí péřovými boa.“ Potřeboval, aby divák „zlatý věk“ viděl stejně živý, sexy a moderní, jak ho spatřila Zelda a Francis Scott Fitzgeraldovi – nebo jakákoliv postava v knize.
Obrovská párty – jedna z mnoha, které Jay Gatsby (Leonardo DiCaprio) pořádá, aby získal pozornost vysněné dívky Daisy (Carey Mulligan) – trvá ve filmu asi deset minut. „Dostal jsem pozvánku, ale zbytek New Yorku přijížděl jednoduše bez pozvání. Celý víkend, každý víkend, byl u Gatsbyho,“ říká vypravěč příběhu Nick Carraway (Tobey Maguire). Do Gatsbyho sídla přijíždí nekonečná šňůra aut přetékajících rozjívenými hejsky i boháči – „lidmi ze všech koutů života, ze všech koutů New Yorku“. Milionáři, dědičky magnátů, bulvární sloupkaři, gangsteři, guvernéři, filmové hvězdy, broadwayští režiséři i „pochybný potomek Beethovena“ hrající na ohromující varhany (filmaři je pozlatili a vyvedli na nich monogram J. G.)… Ti všichni se hrnou na večírek, kde je vítá polonahá dívka s obrovskými péřovými vějíři.
Pak už se oni i divák ztrácejí v reji tance, který rozhodně není klasický charleston, v přemíře neuvěřitelně krásných barevných kostýmů i třpytek ustavičně „pršících“ z balkonů. Vše je mohutně zaléváno šampaňským v půl metru vysokých lahvích – jde o značku Moët & Chandon, která využila snímek i k uvedení ročníku 1921 na trh. I tím, že ho mohl Gatsby za prohibice sehnat a nalévat hostům, co hrdlo ráčí, bylo vyjádřeno, s jakou vervou se snažil „udělat dojem“.
Paradoxně v záběrech burácí moderní hudba – Jay-Z, Beyoncé a hlavně skladba A Little Party Never Killed Nobody v podání Fergie, protože režisér chtěl divákům přiblížit, jak by se asi cítili, kdyby na večírku poprvé slyšeli jazz. „Musíte vylíčit, jak byly tyto věci jiskřivé, dynamické, musí tam být záchvěv nového, aby lidé pochopili, proč byla dvacátá léta tak přelomová a vzrušující,“ vysvětloval Baz Luhrmann.
A proč je scéna z večírku v tomto snímku tak důležitá? Ulítlá extravagance zbohatlíka je ilustrací někdejšího nadbytku Ameriky – společenská třída „nouveau riche“ okázalostí zkrátka nešetřila. Záhadný Gatsby pak žije přímo v jakémsi Disneylandu pro dospělé. Je trochu nevkusný, ale zábavnější než kdokoliv jiný na Long Islandu.
Catherine Martin, které nakonec snaha vynesla Oscara za kostýmy a výpravu (nominovaná byla též za film Austrálie v roce 2009 a roku 2023 za snímek Elvis), měla na starosti vytvořit všech 1700 kostýmů. Postavy z bohatého východního pobřeží oblékla z velké části Miuccia Prada, která reinterpretovala čtyřicet klasických stylů koktejlových a večerních šatů. Návrhářka řekla, že ji při práci na projektu nejvíce zaujalo, jak snadno šlo mnoho jejích současných návrhů převést do dvacátých let minulého století. Šaty, které měla Daisy na sobě ve scénách velkého večírku, vycházely z modelů kolekce Prada jaro/léto 2012.
Na dalších pěti stech kostýmech spolupracovala kostýmní výtvarnice Martin se značkou Brooks Brothers (ostatně sám Fitzgerald se mnohokrát v knize Velký Gatsby o této pánské módě zmiňuje).
Spisovatel byl také pravidelným zákazníkem šperkařského domu Tiffany & Co. a Catherine Martin dostala možnost procházet po libosti archiv značky – některé kousky si mohla zapůjčit, jiné nechala vytvořit speciálně pro film, například Daisyinu slavnou čelenku, která se objevuje i na filmovém plakátu. Vznikla na základě kresby z konce 10. let 20. století a neví se, jestli ji Tiffany někdy dříve vyrobilo.
Co se týče oblečení, považuje Catherine Martin tehdejší módu za součást sexuální revoluce. „Vezměte si, že ještě před válkou se ženy držely puritánské viktoriánské módy a bylo nemyslitelné ustrojit se bez korzetu. Ve dvacátých letech se pod šaty často nenosilo prádlo ani podvazkové pásy,“ říká návrhářka a scénografka. Moderněji smýšlející ženy se ve filmu objevují v kratších šatech, Daisy – jakožto představitelku aristokracie a „starých peněz“ – vidíme jako dítě 19. století. Tedy stále uvězněnou ve společenských očekáváních své třídy.
Martin připomíná, že lidé si sice pod pojmem 20. léta vybaví úzké šaty vyšívané korálky a zdobené třásněmi, ve skutečnosti ale byly tehdy vynalezeny všechny siluety – od šikmého střihu přes šaty bez ramínek až po robe de style. V módě začala panovat rozmanitost s folklorními, arabskými či egyptskými (mimo jiné díky otevření Tutanchamonovy hrobky) motivy. „Koncem 20. let je znát, že se měnil pohled lidí na to, jak vypadají. Myslím, že to vychází ze skutečnosti, že se začali více fotografovat. Co bylo považované za krásné, je najednou drobnější, štíhlejší, opálenější,“ říká Martin.
O tom, s jakou neuvěřitelnou pečlivostí a výdaji přistupoval Luhrmann k nejmenším detailům, ať už se to týká interiérů nebo aut, by se toho dalo napsat mnohem víc. Zakončeme ale chvalozpěv na jeho nejvýdělečnější film neoddiskutovatelným faktem: nikdy jsme neviděli obžalobu americké rozežranosti před krachem na newyorské burze v tak luxusním kabátě.
To, jak si Elizabeth Taylor hoví na třicetimetrové replice sfingy, je nezapomenutelná podívaná. I kvůli ní se však Kleopatra (1963) stala tak nákladným snímkem, že studio 20th Century Fox málem zkrachovalo.
Přijela ve zlatě – a filmové studio zaplakalo
Přenesme se teď do doby královny, která se pokládala za vtělení bohyně Isis a s nekroceným sebevědomím přistupovala stejně k politice jako k mužům. Není divu, že magnetická osobnost vládkyně Nilu lákala filmaře už od počátků kinematografie – první filmová verze Kleopatry pochází z roku 1917. V šedesátých letech se ale filmaři poprvé chopili příležitosti vylíčit její pompéznost s opravdovou vášní. Bohužel kvůli tomuto – řekněme megalomanskému – přístupu studio 20th Century Fox málem přišlo na buben. Z původních dvou milionů rozpočet nabobtnal na 44 milionů dolarů (dnes asi 426 milionů USD). V roce 1963 šlo o nejdražší snímek v historii amerického filmu, Elizabeth Taylor přitom jako první herečka dosáhla na honorář jednoho milionu dolarů, a navíc si vymínila deset procent ze zisků.
Jednou z nejnákladnějších scén byl příjezd Kleopatry do Říma. Snímek má čtyři hodiny, z dnešního pohledu je příliš divadelní, šustí papírem a nad válečnými scénami lze jen mávnout rukou. Ale to, jak si Elizabeth Taylor hoví na třicetimetrové replice sfingy, kterou sunou do římského Fóra stovky otroků, je nezapomenutelná podívaná. Přes vypasovanou róbu se zlatou výšivkou a skládanou sukní má plášť ze zlatě natřených pruhů kůže vyšívaných zlatými korálky a perličkami. I díky koruně tak kostyméři dosáhli vzhledu zlaté ptačí bohyně.
Předvojem vozu s egyptskou královnou jsou různí více či méně obskurní baviči: lučištníci, kteří místo šípů vystřelují konfety, polonahé tanečnice (při jejich vystoupení senátoři povstávají vzrušením z lavic), afričtí domorodci divoce se vrtící v jakémsi žlutém oparu a Egypťanky s křídly vážek. Estrádu zakončují muži obalení peřím odrážející se od tyčí. Představující bůhvíkoho, ale za jejich skoky by se nemusel stydět ani legendární Sergej Bubka.
Je to barevné, dnes trochu úsměvné, ve své době to ovšem muselo být pro diváka víc než přijatelné entrée pro „bohyni“. Při něm vidíme Marca Antonia (Richard Burton), jak zamilovaně tiskne ruce své manželce – a tušíme, že je to naposledy, co se mu zdá být nejkrásnější na světě. Královnu vítá římský lid – tisíce komparzistů – a jeho povyk je ohlušující, když vladařka s malým synem sestoupí z trůnu a pokloní se Caesarovi (Rex Harrison).
Trvá to celé deset minut, ale je to parádní scéna. Je samozřejmě vrcholně nepravděpodobné, že takto Kleopatřino přijetí v Římě kdysi vypadalo. Nejenže sfinga projíždí pod kamenným obloukem, který podle archeologických nálezů ve Fóru nikdy nebyl, římské právo navíc zakazovalo cizím vládcům do něj vůbec vstoupit. Kleopatru také na cestě z Egypta čekala dlouhá zrádná plavba přes moře a pak putování podél levantského, tureckého a řeckého pobřeží.
Egypt se vzpamatovával z alexandrijské války, která trvala přes deset měsíců a vyčerpala už tak finančně oslabené království. Kleopatra by tedy jen těžko cestovala s takovým cirkusem. Podle historiků by spíš byla uvítána před branami Říma a pak zdvořile odvedena do Caesarovy vily u řeky Tibery.
Pro film bylo vytvořeno přes 26 tisíc kostýmů (oceněných Oscarem; film získal Oscara i za práci s kamerou a vizuální efekty), Elizabeth Taylor se dostala do Guinnessovy knihy rekordů za nejvyšší počet převleků ve filmu (celých 65).
Studiu se však náklady vrátily až o deset let později díky prodeji televizních práv. Nepomohlo ani to, že se lidé do kin doslova hrnuli, lační vidět, jak se do sebe během natáčení zamilovali Elizabeth Taylor s Richardem Burtonem. Kdybyste se divili, proč je film tak dlouhý, bylo to právě kvůli jejich „skandální“ lásce (ona byla vdaná, on ženatý). Původně měl film sestávat ze dvou dílů, jenže producent snímku Darryl F. Zanuck se obával, že by na první díl, kde nemají společné scény, nikdo nepřišel. Snímek Kleopatra sice byl kasovní trhák, ale tehdejším kritikům pod nos nešel – i kvůli radikálnímu sestříhání původně zamýšlené dvojdílné verze. Každopádně natáčení v římském filmovém studiu Cinecittà bylo jasnou zprávou pro Hollywood: ne všechno gigantické musí vzniknout ve městě andělů.
Párty v Babylonu (2022) je jako horečnatý sen. Dvoutýdenní natáčení bylo zběsilé, nepřehledné a létající kamera byla jako všetečná moucha. „První den byl i na mě trochu šokující,“ řekl na ledacos zvyklý Brad Pitt.
Dokonalý blázinec se slonem
Vraťme se ještě na skok do dvacátých let, tentokrát do Hollywoodu, kde pár nadšenců vydupalo uprostřed pouště velkolepé město a hlavně „továrnu na sny“. Film Babylon (2022), jak již bylo zmíněno na začátku článku, proslul večírkovou scénou, jíž se opravdu žádná jiná nevyrovná.
Pokud je oslava ve snímku Velký Gatsby barevným cukrátkem, je párty v Babylonu jako horečnatý sen. Natáčela se dva týdny a zaskočila i samotného Brada Pitta, který ve filmu hraje stárnoucího herce-milovníka, jehož zničí přechod z němého filmu na zvuk. „První den byl i na mě trochu šokující,“ přiznal herec.
V odlehlém sídle se sejde společnost všech, kdo v Hollywoodu „něco znamenají“, mají peníze a jsou nakloněni tomu, zničit se na večírku všemi myslitelnými způsoby. Je to temné, šílené a nestoudné, prostě stejné jako odvrácená stránka Hollywoodu. Jsou tu explicitní sexuální scény, hory drog, výborná muzika a výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche.
Těla (někdy zcela nahá) se neúnavně vrtí, válí po zemi, občas se někdo zřítí ze schodů, kdesi se tříští sklo. Tlustá žena rozdává rány všem, kdo jí stojí v cestě, trpaslík vyskočí z krabice a stříká cosi na lidi z dekorace obrovského penisu, chlapík šňupe kokain z ňader… Uprostřed toho chaosu tančí aspirující hvězdička Nellie (Margot Robbie) oblečená v červeném cosi zakrývajícím jen nezbytné, aby upoutala pozornost „zvířat od filmu“. Do toho zničehonic vstupuje živý slon.
„Chtěl jsem se zblízka podívat na počátky umělecké formy a průmyslu, kdy si obojí teprve hledalo své místo,“ vysvětloval režisér Damien Chazelle. „Líbila se mi myšlenka zachytit společnost, která se mění. Hollywood prošel ve 20. letech řadou rychlých a někdy zdánlivě kataklyzmatických změn. Někteří lidé přežili, ale mnozí ne. Dnešními slovy bychom to nazvali rozvratem. Když se podíváte na to, čím tito lidé prošli, získáte představu o lidských ztrátách, které provázely ambice, jež v té době přitahovaly tolik lidí do Los Angeles. Je tu temnější stránka příběhu tohoto přechodu, než jakou jsem viděl předtím.“
„Párty roku“ se odehrává na reálném opuštěném hradě u jezera Elizabeth. Takzvaný Sheaův hrad je dílem Richarda Petera Sheaa. Postavil ho uprostřed pouště a pro své hosty zřídil i přistávací dráhu, aby se sem dostali z LA pohodlně letadlem. Osobnosti od filmu tady zůstávaly na víkend a dělaly si, co se jimi zachtělo. Interiér večírku je rovněž skutečným místem. Jde o taneční sál Ace Theatre v Los Angeles, který původně postavil Charlie Chaplin s herečkou Mary Pickford, aby v něm zahájili činnost svého filmového studia United Artist.
„Komplexnost této scény se nevyrovná ničemu, čeho jsem byl kdy součástí,“ poznamenal k natáčení Jovan Adepo, který hraje virtuózního trumpetistu Sidneyho Palmera. „Když jsem hrál na trubku, kamera se kolem mě točila a přibližovala se na centimetry k mému obličeji, takže jsem musel hrát dokonale, jinak jsem riskoval, že zničím celý záběr.“ Režisér Chazelle k takovému voyeurství použil robotickou kameru Spidercam, která se vertikálně i horizontálně pohybovala z jednoho rohu místnosti do druhého.
Babylon je syrový, ale především nápaditý a vtipný. Hollywood prostě nebyl nevinným, asexuálním průmyslem, jak ho klasické snímky typu Zpívání v dešti rády zobrazovaly. Byly ale jeho večírky opravdu tak šílené? Někdo střízlivý být musel, vždyť to by se nemohl stát podnikem, který se v roce 1920 katapultoval na pozici čtvrtého největšího průmyslového odvětví v USA.
Snímek Dolce Vita (1960) a párty v Caracallových lázních, kde tančí Marcello se švédsko-americkou herečkou Sylvií, ultimátní sexbombou, je výjimečná nejen živočišností a erotickým nábojem, ale hlavně estetikou.
Sexbomba s nacvičeným úsměvem
„Hoď tam Caracas!“ křikne ve filmu Dolce Vita (1960) na kapelu rozjívený herec Frankie, který zrovna vtrhl na poklidný snobský večírek v Římě. Tím odstartuje pár scén, které se staly jakýmsi symbolem Felliniho legendárního díla. Večírků je ve filmu požehnaně, ostatně jejich „dekadence“ (z dnešního pohledu k pousmání) tenkrát kdekoho, včetně Vatikánu, popudila a třeba ve Španělsku snímek zakázali promítat.
Párty v Caracallových lázních, kde tančí Marcello (Marcello Mastroianni) se švédsko-americkou herečkou Sylvií (Anita Ekberg), ultimátní sexbombou, je výjimečná nejen svou živočišností a erotickým nábojem, ale hlavně estetikou. Dokonalé je její nasvícení, kamera i hudba – a potěší i milovníky módy. Šaty bez ramínek se srdíčkovým výstřihem a vrstvenou sukní s kontrastním podkladem, které má Ekberg na sobě, jsou výsledkem Felliniho inspirace „pytlovými“ šaty Balenciaga z konce 50. let.
Podle Brunella Rondiho, Felliniho spoluscenáristy, „tyto pytlové šaty Felliniho zasáhly, protože vykreslovaly velmi nádhernou ženu, která by naopak uvnitř mohla být kostrou ubohosti a samoty“. A skutečně i Sylvie skrývá za svou okázalou veselostí zoufalství. Slavné šaty, v nichž vyniká její přirozená smyslnost, navrhly sestry Fontanovy – jejich ženské siluety přitahovaly tehdy zákazníky z celého světa, z toho filmového zejména. Noc pro Marcella a Sylvii končí ve fontáně di Trevi, kdy se z krásného snu budí do reality a oba si vyslouží facku od hereččina manžela. Mimochodem, sekvence ve vodě se natáčely v březnu a Mastroiannimu byla taková zima, že na sobě musel mít neopren.
Celý snímek, který se stal od roku svého uvedení předmětem rozborů, bádání, filozofických i pseudofilozofických pojednání i ikonou, na níž se učí filmaři po celém světě, udal také módní trend. Film Dolce Vita představil světu italskou módu, eleganci i styl. Nespočet módních návrhářů se od té doby inspirovalo kostýmy všech jeho postav. Film mimo jiné stvrdil nedotknutelný status „malých černých“ šatů a velkých slunečních brýlí. Designéra Toma Forda například inspirovaly kostýmy snímku k vytvoření slunečních brýlí s retro vzhledem, které nazval Anouk – po postavě Anouk Aimée, jež snímkem proplouvá se vznešeností kočky.
Vzhled snímku vytvořil Piero Gherardi – byl nejen kostýmním výtvarníkem a scénografem, ale i uměleckým ředitelem. Kladl stejný důraz na kostýmy jak pro ženské, tak mužské role, a i díky tomu každá scéna působí jako nádherně stylizovaná fotografie. Postava cynického šviháka Marcella se opírá o osobitý styl – vypasované oblečení na míru s jednořadými saky a úzkými kravatami nebo štíhlé smokingy, motýlky a sluneční brýle Persol, které nosí v interiéru a v noci. Ty mu slouží nejen jako stylový doplněk, ale i antikonverzační prvek, který má schopnost lidem zavřít pusu. Opakem Marcellovy elegance jsou otravní paparazziové v tvídových oblecích nebo svetrech.
Anouk Aimée se v roli bohaté Maddaleny Mastroiannimu vyrovná jak v eleganci, tak zkaženosti. Vidíme ji jen v malých černých šatech nebo ve svetru s výstřihem do V přes bílý top. Její sofistikovaný šatník je esencí glamouru konce 50. let a elegance počátku 60. let. Film by v roce 1962 nominovaný na čtyři Oscary, nakonec získal jen jednoho – právě za kostýmy.
