Není zvláštní, jak hlasité ticho dovede být? Petar Petrov nám svou další kolekcí nechce vyrazit dech a výstřednost byste v jeho slovníku hledali marně, trendy nesleduje, a už vůbec se je nesnaží udávat. Jede mimo vyjeté koleje – a jakoby náhodou se přitom co do věhlasu může rovnat předním módním značkám.
Jakmile si ho všimnete jednou, je všude. Sandra Hüller má na sobě jeho oblečení v říjnovém vydání německého Vogue, zachytil ji sám Juergen Teller. Petarovo jméno není ničím novým ani na webu WWD, Wallpaperu, i-D... Pravidelně se objevuje na stranách mezinárodních edic nejen Vogue, ale i dalších slavných módních titulů, jako je Harper’s Bazaar, Elle či Marie Claire, anebo třeba Variety a HTSI, které s módou spíš jen tak flirtují.
Otevřete instagram a sledujete, jak v jeho modelu Catherine O’Hara během benátského filmového festivalu propaguje svůj nový snímek Beetlejuice Beetlejuice a Eva Herzigová slaví šedesátiny italského Vogue. Charli XCX ve značce Petar Petrov vyrazila na večírek Vanity Fair a Zendaya zase na tiskové turné k druhé části filmu Duna.
Na ulici v jeho tvorbě paparazzi zachytili Carey Mulligan, Hailey Bieber i Kim Kardashian. A to je jen zlomek příkladů za poslední měsíce. Něco takového se většinou poštěstí módním velikánům ze stáje LVMH nebo Kering, případně tradičním domům formátu Hermès. Ale značce z našeho regionu?
O náhodu přitom pochopitelně nejde. Petarovou největší devízou je, že umí naslouchat ženám. Šije pro ně, ne pouze na ně. Jeho oděvy musejí být pohodlné a univerzální, nebo nesmějí být vůbec. Propůjčují vám sebevědomí. Co do estetiky jeho oděvy trefně vystihla třeba legendární módní kritička Suzy Menkes, když v únoru 2020 během londýnského týdne módy představil svou kolekci na podzim a zimu: „Elegantní zdrženlivost v dokonale sladěné krejčovině a jemných barvách.“
Petar se narodil na Ukrajině, vyrostl v Bulharsku, dospělý život strávil v Rakousku. Ve Vídni chtěl studovat ekonomiku. Pak se ovšem doslechl o výuce módy na prestižní Univerzitě užitného umění. Stříhat uměl, naučila ho to jeho matka, která se živí jako krejčová. Pro sebe a své přátele tou dobou už oblečení dokonce tvořil, základy tedy měl. Na školu byl přijat a jeho život nabral jiný směr. Zprvu se věnoval pánské tvorbě. V roce 2009 začal šít výhradně pro ženy.
Aby se designérovi dařilo, neměl by podle Petara Petrova čekat, že všeho dosáhne přes noc, a měl by si být vědom svých silných stránek i slabin.
Lidovky.cz: Vaše značka letos slaví patnácté narozeniny.
(zamyšlené ticho) Ano.
Lidovky.cz: Vypadáte překvapeně.
Vůbec nad tím totiž nepřemýšlím. Trochu mě to děsí. (směje se) Každou sezonu s něčím přijdete a hned se soustředíte na to další a další… Až vám jednoho dne někdo připomene, že vaše značka funguje už patnáct let, a vám dojde: Páni, patnáct let, to je dlouhá doba!
Lidovky.cz: Jak ty roky zpětně hodnotíte?
Když jsem začínal, byl jsem stále ještě student. Ačkoliv učit jsem se nikdy nepřestal. Člověk si musí uchovat mladou mysl, aby zůstal relevantní a mohl být pro klientelu dál přitažlivý. A zatímco na začátku jsem se soustředil na to, abych nějaké zákaznice vůbec měl, teď je pro mě nejdůležitější porozumět jejich potřebám.
Taky mi už tolik nesejde na tom, abych pořád přicházel s něčím novým. Za těch patnáct let se hodně změnil způsob, jakým módu konzumujeme. Obzvlášť během pandemie. Pro mě to znamená soustředit se především to, aby moje oblečení bylo nadčasové. Už mi ani nedává smysl dělat víc než dvě kolekce ročně. Mám ten luxus, že můžu dělat, co chci a kdy chci.
Lidovky.cz: Sledujete přitom čísla prodejů, nebo se řídíte výhradně instinktem?
Čísla rozhodně sleduji, to mi připadá docela důležité. Nutno dodat, že se nevnímám jako typický designér. Užívám si i byznysovou stránku věci. Chci porozumět všem procesům od vývoje produktu až po merchandising. A abych chápal, co ženy skutečně chtějí nosit, pomáhá mi ta čísla znát. Tím ale nechci tvrdit, že se jimi striktně řídím.
Lidovky.cz: Dovedou vás ještě překvapit?
Zajímavé mi připadá třeba to, jak moc se někdy liší názor nákupčích a majitelů obchodů, kteří jsou obvykle spíš zdrženliví a sázejí na jistotu, od názoru klientek. Ty k nám potom přijdou a zamilují se spíš do kousku, co vybočuje z řady.
Lidovky.cz: Říkal jste, že se za posledních patnáct let změnil způsob konzumace módy. Jak?
Všímám si, že lidi čím dál více přitahuje luxusní móda, která je niche. Tedy značky, co nejsou až tak velké nebo snadno dostupné. Zákazníci už taky nejsou tak věrní jako dříve. Vždycky mě potěší, když se k nám klientka vrátí, protože rozumí naší vizi a ta tichá extravagance jí imponuje.
Lidovky.cz: Kolik vašich klientek je z Vídně a kolik ze zahraničí?
Většina je ze zahraničí. Ve Vídni mám velmi malý okruh klientek. Do našeho showroomu sice přicházejí ty nejstylovější místní ženy, a za to jsem neskutečně vděčný, ale tvoří jen malý zlomek veškerých prodejů.
Zbytek jsou objednávky přes internet – zasíláme kamkoliv, kam se dostane kurýr – a prodeje z široké sítě maloobchodů. I ty mě někdy dokážou překvapit. Jeden takový například leží ve Svatém Mořici. Řekli byste, že na samém konci světa, ale ve skutečnosti má docela zajímavou klientelu. Nedávno nás díky němu objevila třeba Eva Herzigová a potom nám přes sociální síť napsala, že miluje každičký náš kousek.
Lidovky.cz: Jak důležité pro vás tedy je sídlit právě ve Vídni?
To, že tu jsem, se spíš tak nějak stalo. A vlastně jsem za to rád, i když je to po byznysové stránce někdy obtížné. Vídeň se nedá chápat jako město módy. Toho, co by pro naše podnikání mohlo být prospěšné, se tady moc neděje. Na druhou stranu mi vyhovuje místní život, ta tichost, díky které se můžu soustředit.
Lidovky.cz: Inspiruje vás?
To ne, neinspiruji se svým prostředím, ale ženami. Zajímá mě, jaké doopravdy jsou a po čem touží. V rámci týmu o tom diskutujeme prakticky neustále. Je to nedílná součást mého kreativního procesu. Všechno to uvažování a rozhodování, co, z čeho a jak vyrobíme, zabere víc času než samotná produkce.
Zpočátku se Petar Petrov věnoval pánské módě. I dnes, jak přiznává, mívá občas pocit, že k dámskému oblečení přistupuje, jako by šil pro muže.
Lidovky.cz: Jak jste se vůbec dostal k módě? Tipnul bych si, že Ukrajina ani Bulharsko – podobně jako je tomu v Česku – asi nebudou místa, kde by móda v životě většiny lidí hrála zvlášť významnou roli.
A přece je na všech těchto zemích bývalého východního bloku z hlediska módy něco zajímavého. Když jsem vyrůstal, neměli jsme k luxusní módě přístup, to je pravda. Vlastně… Člověk neměl přístup prakticky k ničemu.
Toho, co se k nám ze Západu dostalo, bylo málo a přišlo to pozdě, takže jsme všichni museli být o něco vynalézavější. Pokud jste něco chtěl, musel jste si to vyrobit sám. Měl jsem kliku, že je moje máma krejčová a v začátcích mi pomáhala.
Ještě dlouho předtím, než šila pro moji značku, jsem ji mohl sledovat a učit se, jak komunikuje se svojí klientelou, jak se zákaznicemi vybírá látky, jak probíhají zkoušky… Třebaže to jsem nikdy sám dělat nechtěl.
Lidovky.cz: Šití na zakázku vám neučarovalo?
Nenávidím to. Vždycky mi to připadalo vyčerpávající. Musíte čelit tomu, jakou má vaše klientka zrovna náladu, nebo tomu, jak by si přála vypadat, přestože toho není možné dosáhnout.
Lidovky.cz: Pardon, že se směju. To je poprvé, co mi něco takového návrhář v rozhovoru přiznal.
Pro mě je při navrhování daleko zajímavější myslet na různé ženy, vytvářet konfekci. Nemyslím masovou produkci. Zkrátka vyvinout produkt a ten pak třeba někomu upravit na míru, což samozřejmě děláme, ale to je něco odlišného. Není to tak, že bychom pro každou klientku tvořili něco exkluzivního.
Lidovky.cz: Chtějí to po vás často?
Občas přijde celebrita s tím, jestli by mohla mít něco speciálního, ale to je pro mě vždy obtížné. Vkládáme do našich kolekcí velké úsilí a tvořit pak nad jejich rámec mě zkrátka neláká.
Lidovky.cz: Ještě se na chvíli vrátím v čase: Jak se doma tvářili na to, že chcete studovat módu?
U nás doma módu nikdo nechápal jako něco, čím by se člověk mohl živit. Pro prarodiče – jako pro celou generaci, která se narodila před válkou – móda prakticky neexistovala. Mysleli si, že chci být krejčí. Začali chápat, co dělám, až když o mně vyšel první článek v časopise.
Lidovky.cz: Během studií ve Vídni mezi vaše tutory patřili třeba Raf Simons nebo Viktor & Rolf. Co jste si z jejich působení na univerzitě odnesl?
Především pochopení, jak důležitá je individualita. S Viktorem & Rolfem to pro mě bylo náročnější, máme odlišný pohled na věc, navíc tam působili velmi krátce, snad jen rok. Možná jim došlo, že vlastně učit nechtějí… Nechat se vést Rafem bylo zajímavější.
Jeho cesta k módě totiž nebyla přímá a myslím, že mu to dalo jedinečnou perspektivu. Učil nás vytvářet si vlastní svět. To se mi líbilo. Abych byl ale úplně upřímný, já jsem měl už tehdy dost jasnou vizi, co chci dělat, a nikoho jsem moc neposlouchal. (směje se)
Lidovky.cz: A co jste tedy chtěl dělat?
Během studií jsem se věnoval výhradně pánské módě. Ještě dnes mi občas připadá, že k oblečení pro ženy přistupuji, jako bych stále šil pro muže. Chtěl jsem, aby moje oblečení dávalo smysl. Bylo pro mě důležité vědět, kam a jak se bude nosit. Výstřednost mi nic neříkala.
Vzpomínám si, že nejčastější kritika, kterou jsem za svoji práci během studia schytával, byla, že jsem příliš komerční. Ostatní studenty zajímalo hlavně to, jak model působí navenek, neustále experimentovali. Já byl spíš praktický. Bavila mě samotná výroba, hledal jsem různá řešení, vychutnával si konečné úpravy… Mezi našimi tutory byl i Hussein Chalayan.
Někteří spolužáci ho přímo zbožňovali. Já jsem jeho práci nechápal. Připadala mi jako umění do muzea. Jakmile bylo něco příliš abstraktní, ztratil jsem o to zájem. Raději jsem pracoval s klasickými siluetami – a tak to mám dodnes. Moje práce se dá podle příležitosti nosit tak, aby působila spíš elegantněji, nebo naopak ležérněji, ale přehnaně nepůsobí nikdy.
Na škole mu vyčítali, že je příliš komerční. Dnes je Petar Petrov nejúspěšnějším módním návrhářem působícím ve střední Evropě.
Lidovky.cz: Když dojde na přítomnost vašeho oblečení v médiích a na hvězdné klientky, lepší už to být snad ani nemůže. Jak obtížné bylo mezinárodně prorazit ze střední Evropy?
Zpočátku to bylo docela drsné. Potíž je, že v Rakousku nemáte dostatek konexí. Obzvlášť pokud ještě nejste zavedení. Uvedu příklad na prodejci Matches Fashion, který už dnes sice neexistuje, ale dříve byl velmi populární. Když jsme začínali, trvalo mi tři roky se k nim jen dostat.
Pak se vždycky podívali na mou kolekci a přišli s důvodem, proč ji odmítnout. Stále dokola, dokud se mi nepodařilo na ně udělat dojem a přesvědčit je, že můj produkt je pro ně ten správný. Tím začala naše spolupráce. A byla velmi úspěšná. Je potřeba být houževnatý.
Může trvat opravdu dlouho, než lidé začnou věřit tomu, co děláte. A aby se tak stalo, musíte dobře rozumět tomu, co umíte nejlépe – a co vám naopak nejde. Kdybych se já, jehož silná stránka je klasické oblečení, snažil stát příštím Margielou, měl bych problém.
Lidovky.cz: Velkým krokem pro vás asi byla přehlídka na londýnském týdnu módy. Jaký význam měla v dalším vývoji vaší značky?
Tenkrát jsme měli více možnosti, komunikovali jsme i s Paříží, ale už jsme měli v Londýně tiskovou agenturu a všechny nejlepší prodejce. Naše oblečení bylo k dostání v Selfridges, Harrod’s, Harvey Nichols, přes Net-a-Porter… Takže nám to dávalo větší smysl a bylo to snazší. Navíc když v módě hledáte něco nového, Londýn je tím správným místem.
A my jsme mezi všemi těmi londýnskými designéry, kteří představovali spíš bláznivé věci, vyčnívali. Bohužel pouhé dva týdny nato přišla pandemie a zamíchala kartami. Dnes už přehlídky ani jiné oficiální eventy nepořádáme. Místo toho připravujeme lookbooky a naše produkty propagujeme v obchodech. Chci být co nejblíž klientkám.
Chci vytvářet události především pro ně, nejen pro tisk. To byla ostatně potíž už v Londýně. Když lidé z naší tiskové agentury viděli, kolik míst jsem vyhradil jen klientkám, úplně se zděsili, že to tedy rozhodně ne.
Lidovky.cz: Jak jste na to reagoval?
Řekl jsem jim: Poslyšte, to ony platí vaše účty, takže to tedy rozhodně ano – budou sedět v první řadě. (směje se)
Lidovky.cz: Většina návrhářů si o mediálním pokrytí, jaké máte vy, může nechat leda zdát. Jste na stránkách časopisů a nosí vás některé z největších popkulturních ikon současnosti. Jaký reálný dopad to má na vaše podnikání?
Pokud jde o média, to je pro mě velký otazník. Být na Vogue Runway nám před lety hodně pomohlo. Zviditelnilo nás to. Začali nás registrovat stylisté celebrit a jiní důležití lidé z branže. Ale kolik čtenářek časopisy skutečně mají? A nakolik se čtenářky opravdu řídí tím, co na stránkách vidí?
Lichotí mi, že naši značku nosí celebrity, ale stejně tak si cením kterékoliv jiné z našich klientek. A tak jako vám některá hvězda může zákaznice přivést, můžete kvůli jiné o zákaznice přijít. Je to dvousečný meč. Nejdůležitější je podle mě hledat způsoby, jak zůstat relevantní.
Existují značky, o kterých nikdo nepíše, nikdo slavný je nenosí a na instagramu je sleduje 800 lidí, ale mají uznalou klientelu a prostě fungují. Každý si musí zvolit strategii, která je správná pro něj. A občas mít různé strategie pro různé produkty.
Lidovky.cz: Měl jste to takhle nastavené vždycky?
Kdepak, jako mladý jsem byl schopný dát veškeré svoje úspory za to, abych mohl mít přehlídku v Paříži a psalo se o mně, a stejně jsem nic neprodal. Když jsem pak začal s dámskou módou, rozhodl jsem se na to jít jinak. Bylo to vědomé rozhodnutí, že musím mít především silný produkt – a mediální pokrytí bude až druhotné.
Lidovky.cz: V mých představách si na sebe oblečení značky Petar Petrov vezme Kim Kardashian, a vám druhý den exploduje e-mail. Mýlím se?
Jsou osobnosti, které tenhle efekt mají, ačkoliv exploze to nikdy není. Například s Hailey Bieber jsme to tak měli. A pak s pár influencerkami, kterými se sledující skutečně inspirují. Ale zrovna na Kim Kardashian mnoho lidí nereagovalo.
Lidovky.cz: Čím si to vysvětlujete?
Má obtížně dosažitelnou image. Nemyslím si, že by většina žen chtěla vypadat jako Kim Kardashian. A ty, které ano, u nás tak super sexy módu nenajdou. Náš design je opravdu spíš tichý. Ano, Charli XCX byla v našem oblečení prakticky nahá, ale šlo o něco jiného než působit sexy. Vyzařovala z ní síla, sebevědomí.
Jako by svým vzhledem říkala, že si může dělat, co bude chtít… Ale poslyšte, rok má 365 dní a tyhle dívky během něj vynesou 700 různých outfitů, takže na tom, co nosí, už nezáleží tolik jako dřív. Všichni jsme tím trochu přehlcení.
Petar Petrov
Lidovky.cz: Jaké ženy vás inspirují?
Mám rád silné, úspěšné ženy, které se oblékají pro sebe. Vážím si jich pro jejich styl, ale i pro to, co dělají – a také pro jejich přístup k životu. Nedávno se například v našem modelu ukázala Catherine O’Hara, která je jistě inspirací nejen pro ženy ve svém věku. Myslím, že to bylo skvělé spojení.
Lidovky.cz: Nechcete se vrátit k pánskému oblečení?
Potíž je, že na to nemám kapacitu. Kdybych jen trochu mohl, jdu do toho hned, ale s dámskými kolekcemi mám práce víc než dost.
Lidovky.cz: A zvolil byste stejný přístup?
Rozhodně by nešlo o sezonní nabídku. Nedělal bych každý rok dvě kolekce plné nových produktů. Spíš bych nové produkty vyvíjel až v okamžiku, kdy by ty starší přestaly být relevantní. Ale to všechno je zatím opravdu jen v rámci úvah.
Lidovky.cz: Jste svým vlastním klientem?
Ani ne. Někdy mám to štěstí, že se mi podaří něco si pro sebe ušít, ale to je velmi vzácné. Tomu, co chtějí nosit ženy, v tuhle chvíli věnuji tolik energie, že mě pouhá myšlenka na to, co bych měl nosit já, dovede vysílit. (směje se)
Lidovky.cz: Zmiňoval jste, že se Vídeň nedá chápat jako město módy. Má podle vás přesto příznačný styl odívání?
Dokonce ani klientky, které tu mám, nejsou mnohdy původem z Vídně. Žijí tu, protože je přitahuje vídeňský způsob života, ten určitě výjimečný je. Setkávají se tu díky tomu různé mezinárodní styly. Ale jak jsem říkal, ty nejstylovější místní ženy chodí k nám. A my jsme zase jediní, kdo tu tvoří módu na téhle úrovni. Takže kdoví – možná dáme jednou vídeňskému stylu vzniknout právě v našem ateliéru.
