Počáteční ignorantství považuju za svoje největší štěstí. Člověk nemusí být na všechno připravený, aby se mohl pustit do něčeho nového.
Je další z neúnosně horkých dní letošního léta a Marie Lichtenberg, jejíž jméno se ve vysokém šperkařství za posledních šest let stalo synonymem rebelie, sedí ve svém ateliéru na pařížské adrese Saint-Germain-des-Prés – ve čtvrti, která je jí odjakživa domovem.
„Comment ça va, hellooo,“ zazpívá, jako by šlo o jedno slovo, a jakmile oplatím otázkou, jak se má, bez váhání odtuší: „No, je pondělní ráno, ze mě leje jako z konve a připadá mi, jako by už byla půlnoc, jsem úplně mrtvá!“
Její familiárnost je stejně odzbrojující jako překvapivá, vidíme se poprvé. A ráno? Hodinky na jejím zápěstí – zlatý model Nautilus značky Patek Philippe z roku 1981 – ukazují jedenáct. Na pravé ruce má Marie masivní zlatý náramek s vyrytým a diamanty osázeným nápisem God’s Favourite, tedy Boží oblíbenkyně. Nosí ho prý téměř každý den. „Táta je Žid s polskými kořeny, v naší rodině díky tomu židovský smysl pro humor hraje důležitou roli. A tohle je podle mě nejlepší vtip na světě, už jen proto, že… kdo může říct, že nejsem? Dokažte mi opak!“
První dojem: Marie se nebere vážně. Ale to není nic, co by se nedalo vytušit už z pohledu na její tvorbu, jejíž cena se sice pohybuje i v desetitisících eur, ale svou originalitou dovede vykouzlit úsměv na tváři. Šperkařka ji ráda kombinuje s vintage kousky. „Pokud se k sobě hodí, beru to jako znamení, že jsou moje návrhy dobré.“
Když v roce 2019 značku zakládala, měla za sebou dvanáct let na pozici módní redaktorky francouzské Elle, zkušenosti v oboru ovšem žádné. Její úspěch byl přesto strmý. Hned první šperk vyvolal takový zájem, že proti kopiím bojovala ještě předtím, než se naučila vystavit fakturu. I o tom si dneska budeme povídat.
Přírůstek nejnovější: kožený kovbojský šátek, který nedlouho po našem rozhovoru představí na šperkařské show Couture v Las Vegas. Nakolik jde o mistrovské dílo, nejlépe vystihují čísla: dát mu vzniknout zabralo italským uměleckým řemeslníkům 280 hodin, využili přitom 286 zlatých elementů, z nichž každý je tvarovaný ručně. Dohromady šátek čítá 280 gramů 18karátového zlata. K tomu přičtěte 3,09 karátu blyštivých diamantů a 17,68 karátu rubínů. A zapomeňte na uzlík, váže se pomocí zapínání ze zlatých korálků a perel.
Tahle každoroční show je pro ni důležitá. Předloni na ní získala prestižní ocenění Best in Innovative za přívěsek Magic Ball, který vytvořila ve spolupráci s Mattelem, držitelem práv na legendární hračku Magic 8 Ball. Nepochybně ji znáte: stačí kouli položit otázku, zatřást s ní a za moment na její povrch vyplave odpověď, jestli ano, nebo ne.
V dětství ji Marie nemohla pustit z ruky. Dnes ji může nosit na krku, vyvedenou z broušeného zlata s barevnými smaltovanými akcenty a příznačnou osmičkou opět vysázenou z diamantů.
Mít jistotu, že vám poví pravdu, na co byste se Magic 8 Ballu zeptala?
To je zatraceně dobrá otázka. (zamýšlí se) Asi jestli jsem na správné cestě. Jak to se mnou dopadne, mě tolik nezajímá, protože vím, že nejspíš zestárnu a jednoho dne musím zemřít, ale chtěla bych vědět, jestli všechno opravdu dělám tak, jak nejlíp můžu.
Vraťme se do 90. let, kdy jste vyrůstala. Vybavujete si stále, jak jste šperky vnímala?
Jasně, v barvách. Už jako malá jsem se toho o nich hodně naučila. U nás doma se jim tedy nikdo profesně nevěnoval, ale máma jimi přímo žila. A tak se jednou tahle bláznivá žena rozhodla, že když se přes týden živí jako umělecká reklamní ředitelka, o sobotách by mohla provozovat obchůdek se šperky. Nemělo to dlouhého trvání, protože jich nepřekvapivě nakupovala víc, než byla schopná prodat, ale já jsem tam s ní tím pádem trávila soboty. Že bych se jednou mohla živit navrhováním šperků, by mě nicméně ani nenapadlo. Nikdy jsem se moc dobře neučila. I později, když jsem povyrostla, mě víc než škola zajímali kluci a noční kluby. Taky jsem rozená Pařížanka. Place Vendôme (mekka vysokého francouzského šperkařství – pozn. red.) vám nedovolí snít o špercích ve velkém. Jsou vám tak nějak svaté.
Ve smyslu, že je laťka vysoko?
Příliš vysoko. Nedosažitelně vysoko. A potom, u některých snů je podle mě beztak lepší vůbec se nesnažit si je splnit.
Proč ne?
No, někdy je zkrátka fantazie lepší než realita. Připadá mi zajímavější udržovat se v takovém tom „co kdyby“.
Jak se váš vkus vyvíjel?
Největší vliv na něj asi měla opravdu máma. Tahala mě po bleších trzích, kam až mi sahá paměť, a učila mě hledat krásu ve starých, třebaže úplně laciných věcech. Mívaly jsme taky takovou hru: když jsme se chtěly zabavit, nejezdily jsme do Disneylandu, ale do banky, kde jsme si otevřely náš sejf plný šperků a hrály si s nimi klidně celé hodiny. Nepředstavujte si ale zase moji mámu jako Elizabeth Taylor, o krásných starých diamantech nemohla být řeč, ale bylo tam pár zajímavých kousků. Perly po prababičce a tak podobně. Po čase se to omrzelo, protože v sejfu jako kouzlem nic nového nepřibývalo, ale… voilà! A pak můj vkus určitě ovlivnilo, jak moc jsem cestovala, a taky práce pro Elle France a Elle International. Připadá mi nicméně, že se mění a vyvíjí pořád.
Váš styl je na jedné straně elegantní, na druhé vtipný; působí luxusně, přitom lehce…
O čem mluvíte, je podle mě taková ta neuctivost. Ta je nedílnou součástí DNA mojí značky. I neuctivost totiž umí být krásná, když je podložená odbornou znalostí. Musíte savoir-faire ovládat, abyste si s ním mohl dělat, co vás napadne. Víte, kam mířím? Neuctivost bez pevného základu je jenom vulgární.
Okamžitě mi na mysli vytanul váš prsten Dick in a Box – diamant vybroušený do tvaru penisu, skrytý ve zlaté krabičce osázené diamanty a modrými safíry.
S tím je to tak trochu, jako když jdete s dětmi do kina na film od Pixaru. Máte dvě možnosti: buď se na něj budete dívat dětskýma očima, anebo se v něm pokusíte něco najít jako dospělý. Někdo vidí krásného diamantového ptáka v krabičce, já vidím feministický statement. Když ho mám na ruce, jsem to já, kdo rozhoduje, jestli bude vidět, nebo ne. Je to samozřejmě metafora: pokud o vašeho ptáka nikdo nestojí, měl by zůstat schovaný.
Jestli se nepletu, v začátcích svojí značky jste o byznysu nic nevěděla.
(prsty ukazuje nulu)
Co vám dodalo odvahu vrhnout se do neznámého?
Tohle bude znít jako další klišé, ale já jsem v tu chvíli byla úplně zoufalá. Procházela jsem si dost hardcore životním obdobím a toužila jsem po tom, naučit se něco nového. Něco, co by mi bylo k užitku.
Jako redaktorka módy jsem se dusila, už jsem v té práci nenacházela způsob, jak se kreativně vyjádřit, a potřebovala jsem se vydat jinudy. Do toho jsem měla příšerný poporodní splín. Ale aby bylo jasno, založit značku tehdy nebylo v plánu.
Ne?
Kdepak. Celé roky jsem si snila o tom, že bych si chtěla vyrobit vlastní šperk, ale nikdy jsem nevěděla, kde začít, a nakonec jsem se domluvila s jednou dílnou v Indii, že mi to umožní. A pak se to blížilo a já měla čím dál větší strach. Den před odletem mi z toho bylo tak zle, že mi můj doktor doporučil zůstat doma. Tak moc jsem se bála.
Jsem rád, že jste do toho letadla nakonec přece jen nasedla.
Já taky! Byla to dobrá lekce, kdykoliv od té doby cítím, že se něčeho bojím, tak do toho zkrátka jdu. Už se tomu nevyhýbám.
Tím prvním šperkem byl nakonec náhrdelník Love Locket, že?
Ano. Vychází ze šperku, který jsem od mámy dostala, když mi bylo čtrnáct. Máma je Kreolka s kořeny na Martiniku, kde si dříve otroci po osvobození vyráběli šperky – říká se jim forçat a symbolizují emancipaci. Protože tehdy neznali jiné, používali zapínání, jaké bylo na řetězech jejich otrokářů. Odtud ten snadno rozpoznatelný tvar. Nosili je jako připomínku minulosti. Aby nezapomněli… Jak už to bývá, pozdější generace šperk nosily čím dál méně, leda při zvláštních příležitostech, ale já jsem svůj náhrdelník měla vždycky ráda, a když jsem se stala matkou, chtěla jsem i já dát své dceři Palomě něco se zvláštním významem. A tak jsem mámin šperk v Indii přetvořila a tím to celé začalo.
Sdílela jste ho na Instagramu a ten explodoval.
(přikyvuje)
Někdy mi připadá, jako by se takový úspěch při sebevětší vůli nedal naplánovat.
Ale i v tom je krása, ne?
Stejně tak tuším, že nemusí být jistá neznalost oboru v začátcích nutně překážkou.
Jsme na stejné lodi! Já totiž to počáteční ignorantství považuju za svoje největší štěstí. Když nic nevíte, nic vás nelimituje. Snažím se udržet si tenhle přístup. Člověk nemusí být na všechno připravený, aby se mohl pustit do něčeho nového.
Netrvalo dlouho, než trh zaplavily padělky vašich šperků. Lichotilo vám to?
Ne, ani trochu, přišlo to ani ne po půl roce, kdy jsem si ani neuměla vystavit fakturu. Ještě pořád jsem se schovávala před svými dětmi na toaletě, abych mohla něco dodělat, a najednou mě někdo kopíroval. Připadala jsem si okradená. Osamělá. Hodně jsem plakala. Bylo to frustrující, protože jsem se neuměla bránit.
A pak jste přišla s odvetnou kolekcí Raiz’in, v rámci které nejenže prodáváte cenově dostupnější varianty svých šperků, ale ještě část výdělku z prodeje putuje na konto neziskové organizace Make-a-Wish, jež pomáhá dětem se závažným onemocněním.
Úplně nejdřív jsem se snažila bránit právní cestou. Jenže padělání nezastavíte, akorát vás to bude stát hromadu peněz a stejně to nikdy nebude dost. A tak jsem celou tu situaci potřebovala nějak odlehčit, přijít s něčím důvtipným. Raiz’in považuju za nejlepší způsob, jak vykrádačům vzkázat, ať jdou někam.
I tahle kolekce staví na našem savoir-faire. Jsou to šperky vyráběné ručně ve Francii, jejich kvalita je opravdu šíleně vysoká. A když si kupujete padělky, akorát tím podporujete drogové dealery a teroristy, co dávají do škol bomby… Prostě to není bez viny. Takže to vidím takhle: S Raiz’in si sice stále trochu připlatíte, ale budete mít originál a svoje peníze utratíte nejlíp, jak můžete. Anebo si koupíte padělek a podpoříte leda tyhle hajzly.
Jak na padělky nahlížíte dneska?
Když představím něco nového a vůbec nikdo to nekopíruje, začnu se trochu bát. (směje se)
Je náročné být kreativně svobodný a zároveň komerčně úspěšný?
Na to bohužel žádný osvědčený recept nemám. Jsem si vědoma toho, že moje šperky jsou drahé, ale věřím, že když je design opravdu dobrý, kupce si najde. Mým cílem navíc není snadno a rychle prodat, soustředím se hlavně na to, abych přicházela stále s něčím zajímavým, něčím jiným. V tom, co děláte, musí být velký kus pravdy… Proboha, teď zním jako nějaká šamanka! Ale je to tak. Pokud děláte věci upřímně, je to z nich cítit. Taky neublíží obklopit se šikovnými lidmi.
Jak velký je váš tým?
Teď je nás tu patnáct. Nebýt jich, nejspíš bych se před svými dětmi dál schovávala na toaletě. Opravdu věřím, že obchodní stránka nemusí zabíjet kreativní vizi, chce to jen mít kolem sebe ty správné lidi.
Sídlíte v Paříži. Odráží se nějak město ve vašich špercích?
Ne. Asi teď budu neslušná, pardon… Paříž je opravdu krásné město a zůstávám v něm, protože tady mám rodinu a přátele, které miluju nadevše, ale zároveň umí být velice, velice náročná, když se tu chcete živit jako designér. Nepřipadá mi, že by mě někam posouvala. Au contraire! Někdy jako by mě spíš obtěžkávala. Francouzi jsou snobi. Navíc pěkně konzervativní.
Vždycky jsem měl za to, že jsou Francouzi svobodomyslní.
Cože? Vůbec. Nebo možná jo, ale ne v módě a šperkařství. Tak. A teď se budu muset odstěhovat.
Exil!
Jo. „Víš co, Marie? Už raději… jdi.“ Ale vážně, Pařížané umí být šíleně striktní. Vím, o čem mluvím, v téhle čtvrti jsem vyrostla, jsem tady doma, znám tu každý kout. Dneska musíte vystát frontu, abyste si mohl sednout v Café de Flore, a lidé se chovají neomaleně. Nikdy s ničím nejsou spokojení. Na jednu stranu vás to zocelí, ale… uf!
Overthinkujete někdy svůj design?
Co to znamená?
Že nad ním rozjímáte tak moc, až se dostanete do myšlenkové spirály a najednou už nedovedete rozlišit, co je dobré a co ne.
O. k., tohle je možná ta správná chvíle, abych vám přiznala, že mám každou neděli večer pocit, jako by bylo po všem a musela jsem zavřít krám. Někdy nejsem daleko od toho, vzít si prozac. Možná je ale důležité být neustále na pochybách? Možná to bez toho nejde? Přitom dovedu být o spoustě věcí i neochvějně přesvědčená. Třeba u Magic Ballu nebo kovbojského šátku prostě neexistovalo, abychom to aspoň nezkusili. Museli jsme. Vím, co se mi líbí. Po těch šesti letech to vím čím dál líp. Vlastně bych řekla, že poslední kolekce je první, se kterou jsem opravdu naprosto spokojená. Kdykoliv dřív jsem měla chuť všechno každé dva týdny změnit. Teď se cítím mnohem sebejistěji.
Aby ne, když mezi vaši klientelu patří i Rihanna.
Pohybuju se v módním průmyslu už nějakou dobu, takže vím, že tohle všechno může skončit lusknutím prstu. Taky mi není dvacet. Ve dvaceti bych se z něčeho takového zbláznila radostí. Teď jsem za to sice vděčná, ale bude mi čtyřiačtyřicet a můj hlavní cíl je, abych se v tomhle průmyslu udržela aspoň ještě chvíli.
Co je pro vás tedy největším stvrzením úspěchu?
Upřímně? Že můžu každý měsíc zaplatit lidi ze svého týmu. Pardon, ale tak to je, nezachraňujeme životy ani je neměníme k lepšímu. Naše práce závisí na vkusu druhých a je potřeba věnovat pozornost tomu skutečně důležitému: Baví mě pořád, co dělám? Dokážu z toho svoje lidi zaplatit? A mám dobré vztahy s řemeslnými umělci z ateliérů, se kterými spolupracuju? Největší stvrzení úspěchu je už jen to, že tu den za dnem dál jsem. Fakt.
Nepopulární otázka, ale… Co vás nyní čeká?
Uf, tohle asi nebude ta nejzajímavější odpověď. Můj aktuální cíl je mít víc času na to, sednout si všechny procesy stabilizovat a být soustředěnější. Stále jsme nezávislí a já bych chtěla udělat všechno pro to, abychom si tu svoji neuctivost udrželi a neztratili se v marastu.
Prodala byste někdy svoji značku?
Myslím, že je tam ještě mezistupeň, a tím je otevření kapitálu někomu zvenčí, ale to bych nikdy neudělala čistě pro peníze. Dělat něco jenom kvůli penězům? To mě nezajímá. Muselo by jít o někoho, kdo má vizi. Někdy totiž stačí mít jednoho člověka, který vám rozumí, aby se byznys rozjel.
A když se ohlédnete, je něco, co byste za těch uplynulých šest let udělala jinak?
(vrtí hlavou) Bála bych se změnit byť jedinou drobnost. Připadá mi, že mám fakt štěstí. A jsem šťastná tam, kde teď jsem. Takže ne.
To je dobrá odpověď na závěr.
Počkejte! Vlastně… škoda že jsem neobjevila dřív tequillu. Mít ji v začátcích tohohle projektu, všechno by možná bylo snazší. (směje se) Ale jinak už vážně nic!
