Jako by nám stále chybělo pár dílků skládačky. Není rok, kdy by nevyšla nová kniha o Gabrielle „Coco“ Chanel (1883–1971) a nepřinesla nové informace nebo alespoň nový úhel pohledu na život a práci jedné z nejvýznamnějších osobností minulého století, nositelky jednoho z nejskloňovanějších jmen všech dob. Jako by byla nevyčerpatelným zdrojem fascinace a inspirace…
„Skutečně jím je,“ míní Isabelle Fiermayer, autorka knihy Chanel intime (v angličtině vydané jako Chanel: Her Intimate World, Flammarion). Autorka v ní dává nahlédnout do návrhářčina soukromí jako nikdo před ní – staví totiž na vyprávění Gabrielle Palasse-Labrunie, praneteře Gabrielle Chanel a jediného přímého potomka, s nímž si Coco byla blízká přes čtyřicet let svého života.
„Je nevyčerpatelným zdrojem fascinace a inspirace především proto, že byla průkopnicí a radikální osobností,“ pokračuje Isabelle v rozhovoru pro Esprit. „Přispěla k emancipaci žen a usilovala o to, aby přestaly být pouze zdobnými objekty sešněrovanými do korzetů. V dobách těžkých sukní, korzetů a klobouků se širokou krempou, které omezovaly pohyb, se nechávala inspirovat mužským šatníkem a nově definovala ženskost.“
 Skrze dosud nezveřejněné vzpomínky Gabrielle Palasse-Labrunie, neteře Gabrielle Chanel, ožívá návrhářka na stranách knihy Chanel: Her Intimate World. |
Nejinak to vidí herečka Tilda Swinton, jedna z tváří módního domu Chanel. V předmluvě knihy Chanel Shows: Fashon Mise-en-scène, kterou Flammarion vydá ve spolupráci s knihkupectvím Librairie 7L letos na podzim, píše: „Když Gabrielle Chanel na počátku dvacátého století poprvé představila ženám šatník, který nejen odrážel, ale zároveň předjímal nový způsob života založený na pohybu, svobodě, demokratickém sebeurčení, oproštěný od zatuchlé zdobnosti a pompéznosti, vytvořila tím zcela novou krajinu s originálním, moderním přístupem a radikálně zářnými vyhlídkami.“
Isabelle také připomíná slova spisovatele a politika Andrého Malrauxe, podle kterého Coco nosila jedno ze tří velkých jmen dvacátého století, spolu s de Gaullem a Picassem: „Žena, která si mohla konečně volně natáhnout nohy v poddajných, jednoduše střižených sukních a kalhotách a obejmout svoji novou, nezávislejší a pohodlnější existenci rukama oděnýma do žerzeje, musela mít pocit, že vstoupila do revolucionářsky odvážného nového světa plného možností.“
Mnoho podob pravdy
Coco (jde o přezdívku, kterou dal Gabrielle v dětství její otec) o svém životě vyprávěla nejednomu životopisci. Potíž je, že to ne vždy odpovídalo faktům. Než tedy nahlédnete do intimního světa umně zachyceného Isabelle Fiemeyer, doporučoval bych začít biografií, která se považuje za návrhářčinu definitivní, a sice Coco Chanel: Legenda a skutečnost. Vyšla poprvé v roce 2010 a autorka Justine Picardie ji na základě nově objevených zdrojů už dvakrát aktualizovala, naposledy v roce 2023. Nejnovější verzi v českém překladu vydal Prostor.
Proč měla Coco tendenci fabulovat? Podle Justine za to může extrémně nelehké dětství a dospívání. Narodila se jako nemanželské dítě do příšerně chudých poměrů. Když jí bylo jedenáct, její matka zemřela, nejspíš na tuberkulózu a bídu, a otec ji i její sourozence opustil. Ztráta jako by ji provázela celý život: jedna sestra se upila k smrti, druhá spáchala sebevraždu a jedna z jejích životních lásek, Arthur Edward Capel přezdívaný Boy, zahynul tragicky při autonehodě…
Ale vraťme se do let, kdy se snažila osamostatnit. Pro mladou ženu z takových poměrů by v té době bylo naprosto obdivuhodné už jen najít práci, natož vybudovat módní impérium. Coco se uchytila jako šikovná švadlena v krejčovství, kde trávila dny, a po večerech zpívala v nočním podniku. „Její aférka s Étiennem Balsanem, příslušníkem kavalerie, byla způsobem, jak uniknout před hrůzou provinčního života plného dřiny. Jistě se bála, aby nedopadla jako její matka, a její odhodlání bylo ohromné. Stejně tak její utrpení a zranitelnost i pocit studu a ponížení, které pramenily v jejím dětství stráveném v chudobě a sirotčinci, řekla bych,“ řekla Justine v rozhovoru pro Esprit.
Podle ní návrhářčiny fabulace znamenaly mnohem víc než snahu přikrášlit vlastní životní příběh. Vedly ji k nim silné psychologické podněty a sama svým báchorkám nejspíš i uvěřila. „Musíme chápat, jak byla hluboce traumatizována. Pronásledovaly ji noční můry. Na konci života se probouzela děsem, vždy vstala a dokola si umývala ruce. Jindy měla nutkání vzít nůžky a začít něco přetvářet. Možná i proto je její příběh tak neodolatelný. Působí jako pohádka, ale opravdu velice ponurá pohádka.“
Kniha Chanel: Her Intimate World bohatě ilustruje, jak se vyvíjel vkus Coco Chanel. Inklinace k pánskému stylu, kterým se inspirovala, je znát už okolo roku 1910.
Za zavřenými dveřmi
Když se Isabelle Fiemeyer začala o návrhářku zajímat, existovalo o ní jen málo knih. „Ohromilo mě zjištění, že vybudovala impérium na bolesti z dětství nebo že byla blízkou přítelkyní největších umělců své doby,“ vzpomíná. „Ale stále jsem nechápala, kým byla doopravdy. Přetrvávalo příliš mnoho nejasností, skrývala se za svým dílem.“
Psal se rok 1996 a Isabelle, která působila jako novinářka, se v hlavě rýsoval nápad na knihu čím dál jasněji. Byla rozhodnutá dozvědět se o Coco co nejvíce, sama svůj zájem zpětně přirovnává k posedlosti, ale zároveň věděla, že nesmí sklouznout k nekritickému obdivu. Potřebovala odhalit pravdu, vyslechnout všechny, kdo ji znají. Následovala kaskáda setkání s klíčovými lidmi návrhářčina života: s rodinou, přáteli, právníky, spolupracovníky i modelkami. Navštívila všechna klíčová místa, od Auvergne, kde Coco prožila dětství, po Lausanne, kde je pochována.
Ještě téhož roku poznala osobu, která se pro její bádání stala vůbec nejdůležitější – Gabrielle Palasse-Labrunie přezdívanou Tiny, dceru Andrého Palasse, synovce Coco, jehož vychovávala jako vlastního syna. „Postupem času jsme se s Tiny staly přítelkyněmi,“ vypráví dál Isabelle. „A já jsem se tak ponořila do rodinného, dosud utajeného světa Coco Chanel. Objevila jsem, co pro ni bylo důležité, co chtěla skrývat, její víru, její zranění, její vkus, její zvyky, tvůrčí proces i zdroje inspirace. Také její symboly z dětství, mimo jiné pšenici, která měla návaznost na jejího otce, lva spojeného s jejím narozením, šťastné číslo pět, hvězdy, proplétaná C, černou a bílou barvu. Najednou jsem měla přístup k jejím knihám, označeným prostým písmenem C, k jejímu šatníku, šperkům a flakonům, k vzácnému nábytku, fotografiím, talismanům a předmětům často souvisejícím s lidmi, kteří jí byli blízcí, obzvlášť se dvěma muži, které skutečně milovala: Boyem Capelem a Pierrem Reverdym.“
Nejvíce prý spisovatelku překvapilo, jak málo byla Coco materialistická. Jen k několika málo předmětům skutečně lnula, například k zápisníku popsaném Boyem Capelem, rukopisům Pierra Reverdyho anebo k medailonku, který nosila v kapse na řetízku, a svatým obrázkům skrytým v kabelce. „Pomáhala nezištně. Viděla jsem děkovné dopisy, třeba vzkaz od Paula Éluarda – nikdo nevěděl, že mu pomáhala,“ pokračuje Isabelle.
Název knihy Chanel intime zvolily s Tiny společně, dával jim dokonalý smysl vzhledem k tomu, čeho publikací chtěly docílit. A sice intimně představit skutečnou Coco, na hony vzdálenou slavné Gabrielle.
Věčná otázka
Kniha Chanel intime vyšla poprvé už v roce 2011 a loni se jí dostalo rozšířeného vydání s kapitolou o období druhé světové války. Autorka strávila celá léta výzkumem, studiem, porovnáváním stovek archivních dokumentů, hledáním nových materiálů, setkáváním se svědky, historiky, archiváři či pracovníky zpravodajských služeb i odborníky. Válečná kapitola, pojmenovaná Alias Coco, doplněná o fascinující snímky vybraných materiálů, se drží stranou domněnek, pověstí a fantazií. „Jde o faktografickou chronologii, která začíná v září 1939 uzavřením módního domu a končí v březnu 1948, kdy byl sestaven spis ERIC.“ Ten dokládal členství ve stejnojmenné odbojové síti a figuruje v něm i Coco.
Druhá světová válka představuje v životě návrhářky období vůbec nejkontroverznější. Otázka, která jako by byla na jazyku každého, kdo se o ni kdy zajímal: Skutečně kolaborovala s nacisty? Odpověď přináší i zmíněná Justine Picardie a vůbec podle ní není tak černobílá, jak se často podává. Zaprvé, říká spisovatelka, byla po válce veřejností – už jen proto, že byla žena – souzena daleko přísněji. „Spoustě žen po válce oholili hlavu nebo se musely před zraky ostatních promenovat nahé ulicemi, čelily ponižování a zneužívání. Nic z toho se mužům nedělo.“
A pokud jde konkrétně o Coco? „Učinila některá rozhodnutí, která pro ni byla výhodná, třeba aby zachránila svého synovce, umírajícího na tuberkulózu v německém zajateckém táboře.“ A to je další důvod, proč stojí za to četbu Chanel intime doplnit o Coco Chanel: Legenda a skutečnost: André Palasse se narodil mimo manželství. Jako matka se uvádí ta z Gabrielliných sester, která spáchala sebevraždu. Andrého tak od útlého dětství vychovávala „teta“ Coco, jež však podle některých spekulací mohla být jeho vlastní matkou.
Fotka Gabrielle Chanel se synovcem Andrém Palassem z archivu, který Coco krátce před svou smrtí věnovala své praneteři Gabrielle Palasse-Labrunie. Třetí, tajemnou osobu návrhářka ze snímku odstřihla.
Na správném místě
Není lepší adresy, kde si literaturou o Coco udělat radost, než 7 Rue de Lille v Paříži. Leží na ní totiž zmiňované Librairie 7L, tedy knihkupectví založené Karlem Lagerfeldem, který vedl módní dům Chanel šestatřicet let a zasloužil se o to, jak dnes značku vnímáme. Obchod je mekkou všech, kdo milují knihy o umění, fotografii, architektuře, designu a pochopitelně i módě.
Kdybyste si měli vybrat ještě jednu, doporučil bych vám naprostou klasiku z roku 1979, jíž se právě dostalo přepracovaného, rozšířeného a prudce stylového vydání: Le temps Chanel od Edmonde Charles-Roux, spisovatelky, předsedkyně Goncourtovy akademie a v letech 1954 až 1966 šéfredaktorky francouzské Vogue. Také ona šla, tehdy jako jedna z prvních, po stopách Coco v nejrůznějších jejích polohách, od svůdnice přes umělkyni a podnikatelku až po vizionářku. V knize navíc vykresluje postavení žen, společenské mravy či proměny módy a pozornost kromě hlavní hrdinky věnuje i dalším významným osobnostem uměleckého a literárního života té doby.
Zbrusu nové vydání, které vzniklo ve spolupráci nakladatelství Éditions de La Martinière a Grasset, je zatím k dostání pouze ve francouzštině, ale jde v podstatě o fotografické album, kterým je zábavné i listovat. Po stránce textové je unikátní tím, že se Edmonde (1920–2016) s Coco osobně znala a pohybovala se ve stejném okruhu lidí, takže mohla čerpat z jejich vyprávění. Co víc, kniha je jednou z prvních, kterým se podařilo rozbít návrhářčin úpěnlivě vystavěný mýtus. Edmonde například jako první doložila, že Coco vyrůstala v sirotčinci. Autorka se nezalekla ani kontroverzních témat, jako byly vztahy Coco s německými důstojníky během okupace Paříže, její poválečná izolace anebo třeba politické postoje.
Cestování časem
Skvělou práci odvedlo také Nouveau Musée National de Monaco loňskou výstavou Les années foles de Coco Chanel (anglicky Coco Chanel’s Roaring Twenties). Stejně jako stejnojmenná publikace přichystaná ve spolupráci s nakladatelstvím Hatje Cantz přibližuje desetiletí, během něhož dala Coco vzniknout obrazu nové ženy, a to na pozadí rostoucí obliby přímořské rekreace.
Nezapomínejme, že základy svého impéria položila Coco po první světové válce právě ve slavných letoviscích. Její první butik otevřel své dveře roku 1912 v Deauville a nabízel dámské sportovní oblečení z žerzeje, které postavilo dosavadní pravidla ženského odívání vzhůru nohama. Ten v Monte Carlu následoval o rok později.
„Příprava výstavy v NMNM vedla k objevu, že moje babička z otcovy strany, princezna Charlotte, měla při svém civilním svatebním obřadu v březnu 1920 na sobě model Chanel,“ píše v předmluvě katalogu hannoverská princezna Caroline. „O osm let později, v roce 1928, koupila Gabrielle Chanel pozemek na svazích nad Roquebrune-Cap-Martin, kde si nechala postavit svou vilu La Pausa.“
Slavná vila, která byla pro Coco jedním z domovů po dvacet let a mezi jejíž hosty patřily přední osobnosti doby jako vévoda z Westminsteru, Jean Cocteau, Salvador Dalí nebo Pierre Reverdy, si hned v roce 1920 zasloužila rozsáhlý článek Mademoiselle Chanel’s House v americké Vogue. V publikaci ho najdete částečně přetištěný.
La Pausa, kde se mimo jiné fotila kampaň módního domu ke kolekci na letošní jaro a léto – vůbec první nového uměleckého ředitele Matthieua Blazyho –, později sehrála důležitou roli i v odboji. Jak se můžete dočíst v knize Coco Chanel: Legenda a skutečnost, Coco udržovala přátelství s Winstonem Churchillem a od roku 1943 poskytovala informace spojencům v Londýně. Návrhářka využívala sklepení vily k uchování bezdrátového vysílače a také tam poskytovala útočiště Židům schovávajícím se před nacisty.
Zatímco chystaná publikace Chanel Shows dává nahlédnout do příprav velkolepých přehlídek značky, biografie Coco Chanel: Legenda a skutečnost nebo Le temps Chanel se vydávají za pravdivým životním příběhem téměř mytické ženy.
Konkrétně na dvacátá léta se zaměřuje Coco Chanel’s Roaring Twenties, která doprovodila stejnojmennou výstavu. Dvě publikace od nakladatelství Assouline zachycují, jak návrhářka ovlivnila módu i jiné obory, a její příběh vyprávějí převážně vizuálním jazykem.
Tady a teď
Předloňské jmenování Matthieua Blazyho a následné představení jeho osvěžujícího přístupu k odkazu Coco spustilo učiněné tsunami zájmu o Chanel. Pokud by vás proto více než osobní příběh zakladatelky slavného módního domu zajímala tvorba značky, zavítejte k nakladatelství Assouline. V rychlosti vám ji představí například stručný třídílný memoár, ve kterém Anne Berest pokrývá módu, Fabienne Reybaud šperky i hodinky a Marion Vignal zase vůně a kosmetiku.
Největší a nejtěžší publikací je pak Chanel: The Impossible Collection, kterou kompletoval Alexander Fury a zaměřil se na to, jak Coco ovlivnila odívání dvacátého století, ale i jak na její vizi volně navázal Karl Lagerfeld.
V úvodu článku nastíněná Chanel Shows: Fashion Mise-en-scène vás zase vezme do zákulisí velkolepých přehlídek značky, ať už za Karla, jeho nástupkyně Virginie Viard, nebo Matthieua. „Schopnost, kterou si jednotlivé kolekce uchovávají, totiž proměňovat náš pohled na svět, obnovovat náš vztah k vlastním možnostem i schopnostem, je darem módního domu Chanel od samého počátku jeho existence,“ píše v úvodu dál Tilda Swinton.
A jedním z nejdůležitějších způsobů, jimiž dům komunikuje svoji vizi, je skrze svoje slavné přehlídky: od Západního jezera v čínském Chang-čou po newyorské metro, od naprosto věrohodné repliky spodního patra Eiffelovy věže přes supermarket s regály plnými produktů s logem Chanel až po vlakové nádraží nebo třeba celý vesmír, v němž jako by se modelky vznášely mezi obrovskými, barvitě zářícími planetami. Dnešní shows jsou pochopitelně diametrálně velkolepější, než když Coco představovala svoje modely v salonku, kde by klientkám stačilo natáhnout ruku a dotkly by se modelu.
Možná spočívá neutuchající kouzlo dalších a dalších knih o návrhářce právě v tom, že se čtou – mnohdy zároveň – jako detektivka, kde se vám dostane nepřeberného množství důkazních materiálů v podobě ilustračních fotek, ale také jako červená knihovna, byznysová příručka, nebo dokonce seberozvojová literatura pro ty, kdo nemají mnoho, ale nechybí jim drive a vize. Jak ostatně jednou prohlásila Coco: pokud jste se narodili bez křídel, nedělejte nic, co by jim bránilo vyrůst.
