Když vešla žena v šatech Balenciaga, ostatní ženy v místnosti přestaly existovat.
Paříž, šedesátá léta minulého století. Módní dům Balenciaga stále funguje. Ne na dlouho. Ale to nikdo z přítomných v ateliéru na Avenue George V ještě netuší. Právě zde probíhá fitting na modelce Danielle Slavik, oblíbenkyni Cristóbala Balenciagy.
Modelky si vždy vybírá sám, je tím přímo proslulý. Ona se jí však stala náhodou, a to když sem ve čtyřiašedesátém roce doprovodila svoji kamarádku, aby jí během konkurzu dělala společnost. Toho dne měla podomácku odbarvené vlasy a šaty si kvůli skvrně oblékla naruby. Přesto chtěl Cristóbal – tou dobou už couturiér po celém světě uznávaný nejen svými patronkami a médii, ale také kolegy jako Coco Chanel či Christian Dior – vidět také její chůzi.
Sotva tehdy dokázala zvednout bradu, jak nekomfortně jí z celé té situace bylo! Ředitelka salonu Mademoiselle Renée ji oblékla do kostýmku a poslala do ateliéru za svým šéfem. Tam dostala otázku, která pro ni změnila, no, vlastně tak nějak všechno: „Kdy můžete začít?“
A tak tu nyní stojí. Další z fittingů, co se může klidně protáhnout i dlouho do noci. A cítí, jak na ni jde slabost. Motá se jí hlava. „Co se děje?“ slyší k sobě přicházet Cristóbalova slova.
„Moc jsem toho dnes nesnědla,“ vysvětluje. Drží zrovna dietu. Copak to není zjevné, že jsou její stehna na tuhle práci příliš silná?
„Danielle, tvou prací není hubnout,“ odpoví Cristóbal. „Mou prací je obléct tě tak, aby kila nebyla vidět.“ Na to pošle do Relais de l’Alma, restaurace za rohem, pro steak s hranolky a počká, dokud se modelka nenají…
Ukázka Balenciagovy tvorby z období druhé světové války: saténový kabátec s pannierem oblečený přes krinolínové šaty z krajky.
Zpátky ke kořenům
Danielle Slavik zemřela letos 13. července, pouhých pár dní po poslední kolekci, kterou pro Balenciagu coby kreativní ředitel vytvořil Demna Gvasalia. I na této přehlídce měla ve svých jednaosmdesáti letech původně předvádět.
Když Demna na pozici kreativního ředitele roku 2015 nastupoval, měl před sebou těžký úkol. Jak to tehdy trefně vystihla módní kritička Sarah Mower, móda značky byla dlouhá léta zaseknutá na cocktail party. Demna si s výzvou poradil na výbornou: Během svého desetiletého působení u Balenciagy ji znovu proměnil v kultovní záležitost, a rovnou přitom redefinoval luxus.
Robustní tenisky i jehly volně přecházející v legíny, nadrozměrné mikiny s kapucí a jiné modely provokativně přepisující tělesné proporce se staly jeho charakteristickým rysem. Působily na hony vzdálené od estetických kódů, které za sebou zanechal Cristóbal? Absolutně. Ve skutečnosti však Demna svým architektonickým přístupem k tvorbě couturiérovu odkazu vzdal hold. A nakonec to byl on, kdo do repertoáru značky vrátil nedílnou součást její DNA, totiž haute couture, na míru šitou, nejvyšší formu módy.
Zatímco čtete tyto řádky, v ateliéru už probíhá příprava kolekce další, a to v režii ředitele nového: Pierpaolo Piccioli většinu své kariéry – neuvěřitelné čtvrtstoletí – vedl italskou značku Valentino. Proslul svou romantickou vizí i referencemi právě ke slavným modelům haute couture z minulosti. Dá se tedy očekávat, že na dílo zakladatele domu Balenciaga naváže o něco doslovněji než jeho předchůdce.
A potom: když Pierpaolo v roce 2018 na svůj instagram nahrával první post, byl na snímku svatební model od Cristóbala ze sedmašedesátého roku. „Jednoduchost je vyřešená složitost,“ napsal do popisku.
Diana Vreeland v roce 1973 coby bývalá šéfredaktorka amerického Vogue chystá v newyorském Metropolitním muzeu výstavu věnovanou tou dobou již zesnulému Cristóbalu Balenciagovi.
Jak se rodí mýtus
Ale kdo byl vlastně Cristóbal Balenciaga?
Věřte mi, způsobů, jak to zjistit, nemáte mnoho. Jistý představuje třeba loňský seriál nesoucí jeho jméno, najdete ho na Disney+. Je výborný po obsahové i vizuální stránce a ocení ho především ti, které zajímá, jak byl slavný tvůrce vnímán svými kolegy. Každý díl začíná citací některého ze známých návrhářů.
Prohlásili toho o něm totiž dost. Coco Chanel se nechala slyšet, že Balenciaga je jediný couturiér v pravém smyslu slova. „Pouze on je schopný látku nastříhat, vytvořit z ní návrh a ručně ho ušít.“ Podle Elsy Schiaparelli byl zase jediný, kdo „se odvažuje dělat, co chce“. A Christian Dior? Ten o něm rovnou řekl, že je „mistr nás všech“.
Právě Diorova slova si vypůjčila spisovatelka Mary Blume coby název pro jeho biografii. The Master of Us All: Balenciaga, His Workrooms, His World (tedy Mistr nás všech: Balenciaga, jeho ateliéry, jeho svět) představuje nedlouhé, zato fascinující čtení. Zakládá se z valné části na vyprávění Florette Chelot, Cristóbalovy hlavní prodejkyně. Byla první, koho najal po příjezdu do Paříže roku 1936, a zůstala s ním až do zavření domu o třicet dva let později, tedy v roce 1968.
Důvod relativního nedostatku informací o couturiérovi je poměrně prostý: potrpěl si na soukromí. Dobrá, to je v jeho případě zbytečně slabý výraz. Záleželo mu na něm tolik, že byl dokonce s prodejcem tisku odnaproti domluvený, aby ten mával péřovou prachovkou, kdykoliv by pod Cristóbalovým domem čekali novináři.
Nejenže toho moc nenamluvil, za svou půlstoletí trvající kariéru dal jeden jediný rozhovor, a to až v roce 1971, tedy rok před svou smrtí. Po přehlídkách se nikdy nepřišel uklonit, a i kdybyste si od něj objednali šaty, šance vidět ho byla mizivá.
V roce 1956 jeho nelibost vůči novinářům dosáhla takových rozměrů, že tisku bránil ve vstupu do salonu, dokud kolekci neuvidí nákupčí a klientela. Svůj podíl viny na tom jistě nesla sžíravá obava, že budou jeho návrhy kopírovány. Na rozdíl od Chanel něco takového nevnímal jako známku úspěchu. Jednou dokonce vyslal Florette, aby z přehlídky vyhodila hosta, který budil dojem, že modely překresluje.
Zní vám to povědomě? Není těžké si představit, že to byl Cristóbal, kdo o mnoho let později inspiroval sestry Olsenovy, aby před pár sezonami k pobouření hostů na přehlídkách své značky The Row zakázaly fotit a natáčet.
A tak zůstává nejvýznamnější couturiér všech dob zároveň tím nejzáhadnějším. Není divu, že si nejeden autor a nejedna autorka, kteří se rozhodli se jím zabývat, kladli otázku: Existoval vůbec?
Co se skrývá mezi řádky
Cristóbal Balenciaga se narodil 21. ledna 1895 v Getarii, baskické rybářské vesničce ležící asi třicet kilometrů po pobřeží od letoviska San Sebastián, letního sídla španělské královské rodiny. Otec rybář, krátce i starosta; matka švadlena. Byl nejmladší z pěti dětí, dvě z nich zemřely v útlém věku.
Když bylo Cristóbalovi jedenáct, jeho otec zemřel také. Starší sourozenci tou dobou už pracovali, a tak zůstal s matkou v podstatě sám. Nejenže ji díky tomu mohl sledovat, když dávala místním dívkám lekce šití nebo oblékala soukromou klientelu, byl jí také stále k ruce.
O tom, že to byla často klientela prestižní, není pochyb. Řadila se mezi ni třeba Markýza de Casa Torres, která mladíkovi pomohla dostat se ke krejčímu v San Sebastiánu, kde si osvojil řemeslo. Co by na to tenkrát asi Markýza řekla, kdyby jí vědma prozradila, že až se bude její pravnučka Fabiona v roce 1960 před zraky celého světa vdávat za belgického krále, bude na sobě mít svatební šaty právě od Cristóbala…
Dalším z jeho strážných andělů byla o generaci starší Madeleine Vionnet, v módě učiněná legenda. Museli se sblížit během léta 1920, kdy v San Sebastiánu španělskému dvoru představovala svou tvorbu. Lepší mentorku si snad ani nemohl přát. Blízcí si zůstali až do jeho smrti.
Že měl Cristóbal výjimečný talent, bylo jasné, jeho první návrhy ale nepředstavovaly nic světoborného. Rozhodně ne co do estetiky. Mohla to být vědomá volba? Jeho zákaznice byly přece jen spíš konzervativního ražení.
Pro velký úspěch ve Španělsku postupně otevřel několik obchodů, se kterými mu pomáhali sourozenci. Zboží také dovážel, hlavně z Paříže, a při jednom z takových nákupních výletů poznal mladého pohledného muže. Jmenoval se Wladzio Jaworowski d’Attainville a toto setkání se stalo osudným oběma.
Nejenže se stali partnery v životě i podnikání, Wladzio pro módní dům později vytvářel avantgardní klobouky, na jaké navázal třeba i Demna Gvasalia, a staral se o společenské kontakty nebo smlouvy – něco, co Cristóbala nechávalo zcela chladným.
Společně, ještě v doprovodu investorů Nicoláse a Virgilie Bizcarrondových, také před španělskou občanskou válkou, jež znamenala nízkou poptávku po luxusním zboží, ujeli do Paříže. Francouzská metropole jeho jméno ještě neznala, ale je důležité si uvědomit, že mu v té době bylo jednačtyřicet let a ve Španělsku byl už dávno etablovaný jako tvůrce a obchodník.
Unikátní krajkové svatební šaty, poslední look z podzimní kolekce Balenciaga haute couture.
Navzdory osudu
Výhled z Eiffelovy věže je fajn a procházka po Montmartru neurazí, ale pokud chcete poznat skutečné francouzské kulturní dědictví, nevynechejte v Paříži takzvaný zlatý trojúhelník, tedy epicentrum luxusní módy rámované Avenue des Champs-Élysées, Avenue Montaigne a Avenue George V. Na poslední z jmenovaných ulic si přitom nemůžete nevšimnout velkého nápisu Balenciaga.
Zrovna zde, jen pár bloků od Vionnet, se roku 1936 Cristóbal usídlil. Číslo popisné 10–12, třetí patro. Zde tvořil. Zde se konaly prezentace jeho couture. A v posledních letech také couture kolekcí Demny Gvasalii. Charakteristicky kolébavá chůze modelek, která nechyběla ani na zmiňované poslední červencové přehlídce, byla zakladatelovou invencí: dlouhé kroky, trup zakloněný dozadu, pánev předsunutá, hlavně žádný úsměv a žádný oční kontakt s hosty.
Vliv rodného Španělska se v Cristóbalově tvorbě odrážel v relativně malé míře, ale přece jen, a to počínaje slavnými šaty Infanta z devětatřicátého roku. Odkazoval také na býčí zápasy, byť je osobně nenáviděl, známé obrazy nebo regionální kroje.
Když už je řeč o krojích. „Móda umí být svým nepřímým způsobem až znepokojivě prorocká,“ všímá si v biografii Mary Blume. „Ostatně je o tom, co bude, a ne o tom, co je.“ A kdo ve třicátých letech dával bedlivý pozor, mohl si všimnout, jak roste obliba bavorských dirndlů a lederhosen. Dokonce i americký Harper’s Bazaar, tehdy nejvlivnější módní magazín, později uznal, že je opěvoval dost neuváženě.
Když 14. června 1940 do Paříže nakráčeli Němci, byl Balenciaga pracovně Madridu, jeho tamní pobočky totiž fungovaly i za války. Nebýt španělské ambasády, dům na Avenue George V by ovšem musel zavřít. Návrat do Paříže, tou dobou prázdné, přitom plné beznaděje, byl pro couturiéra pravděpodobně možný jen díky tomu, že nacisté doufali ve vstup neutrálního frankistického Španělska do války po jejich boku.
Haute couture byla na nacisty obsazených územích při všem tom drancování jedním z nejcennějších úlovků. Není divu, že ji okupanti měli v úmyslu přesídlit do Berlína a Vídně. Ve Francii představovala móda silný průmysl celá staletí, a jak napsala Germaine Beaumont: „Možná jsou to jen šaty, ale vytvořila je celá země.“
Pět německých důstojníků tak se svým ambiciózním plánem nakráčelo do Chambre Syndicale de la Haute Couture už koncem července 1940. Lucien Lelong, který ho vedl, udělal, co mohl, aby haute couture zachránil. Je buď francouzská, nebo neexistuje vůbec, nechal se slyšet. Módní kreativita se nedá převézt, protože pramení z kulturních tradic.
Vionnet odešla do důchodu, Schiaparelli opustila Francii, Diora cesta na výsluní teprve čekala a Chanel? To je, jak asi víte, příběh sám o sobě… Provoz módních domů byl pochopitelně dramaticky omezený. Podle Mary Blume to nicméně byly právě válečné roky, které Cristóbala proměnily v tak významného couturiéra.
Látky si tehdy vozil ze Španělska. Možná kvalitou neodpovídaly těm francouzským, ale pořád lepší než to, co bylo k dostání. Jeho návrhy z Madridu si našly cestu do Harper’s Bazaaru i Vogue. A on, zavřený v pařížském ateliéru, většinou o samotě, měl spoustu prostoru na to, aby se dál zdokonaloval ve svém řemesle. Slavné šaty s jedním švem, bezešvý kabát, čtyřstranné „obálkové“ šaty… Bylo to tam a tehdy, kdy skutečně začal dělat nemožné možným.
Francouzská herečka Isabelle Huppert, múza předchozího kreativního ředitele Balenciagy Demny Gvasalii, v looku z podzimní kolekce haute couture.
Nový hráč
Je čtvrtek 24. srpna 1944, osvobozování Paříže začíná. Ulicemi se poprvé za čtyři roky nese La Marseillaise. Roky následující ale pro nikoho snadné nebudou.
Dovedete si asi představit, jaký poprask v sedmačtyřicátém způsobil Christian Dior svou opulentní, snově krásnou kolekcí Corolle, kterou uvedl, jako by pro něj tou dobou stále platící přídělové lístky nic neznamenaly.
Jistě, jako Corolle ji dnes téměř nikdo nezná. Do dějin se zapsala pod jiným jménem, New Look. To jí dala mocná Carmel Snow, šéfredaktorka Harper’s Bazaaru: New Look. Co do vlivu na módu se této kolekci žádná – předcházející ani následující – nemůže rovnat. Byla šokující. Kontroverzní. Ale také úspěšná. A to tolik že v devětačtyřicátém roce módní dům Dior představoval 5 % exportních příjmů Francie.
To se pochopitelně podepsalo na Cristóbalových výdělcích, a mohlo by se proto zdát, že couturiéři byli konkurenty, nebo dokonce nepřáteli. Chyba lávky. Jeden totiž vynikal v tom, v čem druhý ne, a zatímco Diora bylo všude vidět a oblékal slavné ženy, Balenciaga si dál udržoval auru tajemnosti a soustředil se především na řemeslo a hledání nových konstrukčních řešení. Dior se podle vlastních slov za inovátora ani nepovažoval. Byl to navíc on, kdo o Balenciagovi tvrdil, že je dirigent, zatímco „my ostatní jsme jen členové orchestru“.
A byl to také on, kdo Cristóbala po náhlém úmrtí Wladzia v prosinci 1948 přemlouval, aby svůj módní dům nezavíral a nevstupoval do kláštera v Sully-sur-Loire, jak měl z nepřekonatelného žalu vážně v úmyslu.
Následující roky Cristóbal téměř nevyšel z ateliéru a vytvořil některé z nejúžasnějších modelů své kariéry. „Nejelegantnější couturiér dnešního světa,“ napsal o něm Bazaar roku 1950. A tak byl známý, dokud o osmnáct let později do důchodu skutečně neodešel a svůj přes třicet let budovaný módní dům nezavřel.
Nedlouho nato, 23. března 1972, Cristóbal Balenciaga v rodném Španělsku umírá a s ním jako by umírala i haute couture. Už v šedesátých letech móda začínala patřit mladým, demokratizovala se. Čím dál prominentnější místo na výsluní patřilo prêt-à-porter, tedy konceptu, který ani couturiérovi nebyl úplně cizí. Orientoval se v něm přece už před odjezdem do Paříže. A v roce, kdy svůj dům zavřel, si ho sám znovu vyzkoušel na uniformách pro stevardky Air France. Bylo mu už ale třiasedmdesát a na tak velkou změnu směřování nejspíš neměl ani sílu, ani chuť.
Konec jedné éry
Kalendář ohlašuje pátek 23. března 1973 a pod taktovkou Kostýmního institutu newyorského Metropolitního muzea umění je zahájena výstava The World of Balenciaga (tedy Svět Balenciagy). Přichystala ji Diana Vreeland, bývalá šéfredaktorka amerického Vogue, na jejíž tradici v devadesátých letech naváže Anna Wintour a zahájení výstav promění v nejdůležitější událost světa módy, Met Gala.
Diana – Cristóbalova oddaná fanynka, další anděl strážný. „Když vešla žena v šatech Balenciaga, ostatní ženy v místnosti přestaly existovat,“ popsala už dříve svůj dojem z jeho tvorby. „Nikdo nikdy nevěděl, co na přehlídce Balenciagy čekat. Lidé omdlévali. Mohli jste vyletět do povětří a zemřít.“
Navzdory své inklinaci k přehánění nebyla daleko od pravdy. V polovině století přece Balenciaga radikálně změnil, co bylo považované za moderní siluetu. Jeho klientky – jak dokázala nejen modelka Danielle Slavik, ale i jedna ze zákaznic ve svém epitafu – nemusely být dokonalé ani krásné, aby mohly jeho šaty nosit, to jeho oblečení je dělalo krásnými.
Patřily mezi ně ikony od Marlene Dietrich po Barbaru Hutton. Anebo Mona von Bismarck, první žena jmenovaná nejlépe oblékanou na světě. Byla zrovna s Dianou na Capri, když se o couturiérově smrti dozvěděla. Ta zpráva ji zdrtila natolik, že tři dny nevyšla ze svého pokoje.
„Navždy zůstal Španělem,“ píše Diana v katalogu ke zmiňované výstavě. „Svou inspiraci čerpal z býčích arén, tanečníků flamenka, rybářů ve volných halenách, z velkoleposti církve i chladu klášterů a opatství. Přebíral jejich barvy, jejich střihy – a pak je zkrášloval podle vlastního vkusu a po třicet let oblékal západní svět.“
„Byl to mistrovský krejčí, mistrovský návrhář. Hovořil tiše a usmíval se vřele. Bezvýhradně věřil v půvab a důstojnost žen a z každé své oddané patronky vytvořil jedinečnou a výjimečnou osobnost.“
Ještě téhož březnového dne ve třiasedmdesátém vychází o výstavě článek v The New York Times. A přestože od smrti couturiéra uplynul pouhý rok a od zavření jeho domu pět let, titulek hovoří jasně: „Éra Balenciagy: Zdá se být tak dávno“.
Pierpaolo Piccioli představí svou první kolekci coby nový kreativní ředitel módního domu Balenciaga už v říjnu.
Přítomný čas
Dům znovuožívá až o řadu let později. Nejprve pod vedením Nicolase Ghesquièra, jemuž pozice kreativního ředitele patří mezi lety 1997 a 2012, kdy Balenciagu vrací na výsluní svým intelektuálním, experimentálním, místy futuristickým přístupem k módě. Poté ho krátce střídá Alexander Wang s estetikou, jejíž sportovní ráz a nositelnost mu je často vytýkána, a v roce 2015 přichází kontroverzní, zato vizionářský Demna Gvasalia.
Jak jsem již psal, 9. července 2025 představila značka svou nejnovější, 54. kolekci haute couture, poslední Demnovu. Ten právě přebírá otěže jiné značky spadající pod skupinu Kering, totiž Gucci. Módní kritička Cathy Horyn kolekci ve svém článku pro The Cut označila za jeho dosud nejlepší dílo. „Co do designu i prezentace to byl skvělý závěr jednoho příběhu u pařížského módního domu,“ napsala. „Poprvé vyšel, aby se poklonil, běhal z místnosti do místnosti, zatímco lidé stáli a tleskali.“
Stejně jako Cristóbal před ním, i Demna proslul tím, že umí výborně číst svou dobu. Nyní už je ale na Pierpaolu Picciolim, aby převzal štafetu a pod střechou Balenciaga dal vzniknout tomu, co bude potřebovat ta dnešní…
