S lehkostí peříčka
Noviny na stole hlásí 4. listopad 1932. Typicky šedé nebe nad Paříží už začíná halit tma, těžko říct, jestli oblaka, nebo pomalu nastupující noc. Ulicemi osmého obvodu profukuje chladný vánek. Na to, že je páteční večer, zůstává město nezvykle tiché. Klid před bouří? Doslova i přeneseně…
Gabrielle Chanelová stojí ve svém apartmá na adrese 29, Rue du Faubourg Saint-Honoré. Pronajala si ho před rovnými deseti lety. Lakované paravány. Zrcadla odrážející mihotající se plamínky svící. Lustry z růženínu. Knihovna plná svazků, jaké bývají k vidění leda v muzeích. Klavírní křídlo. Vysoké koberce.
Brož Plume navrhla v roce 1932 pro svou kolekci vysokého šperkařství Bijoux de Diamants samotná Gabrielle Chanelová.
A pak ona. Jednu ruku má příznačně v bok, druhou svírá cigaretu. Z dokonale nalíčených rtů vyfukuje kouř a přivřenýma očima přísně sjíždí ženskou siluetu před sebou. Opodál sedí Christian Bérard a výjev kreslí. Sám má přitom v zádech zabodnutý pohled Jeana Cocteaua, dalšího z přátel slavné návrhářky, kteří jí přišli pomoct s přípravou velice nezvyklé výstavy.
Ano, Gabrielle už je dávno slavná. Ve svých devětačtyřiceti letech modernizovala způsob odívání, dala mu téměř šokující lehkost, ale tisk plní také svým osobním životem. Aby ne, když se stýká s tak mocnými muži. A nejen jmenovanými umělci. (Zájem budí její vztah s vévodou z Westminsteru, s nímž se seznámila roku 1923 na jachtě vévody z Windsoru, pozdějšího krále Edwarda VIII.) Co víc, dokonce už dobyla Ameriku, její vize se obtiskla do nejednoho hollywoodského snímku.
Gabrielle stojí před voskovou figurínou, kterou sama učesala i nalíčila, a aranžuje na ni diamantové šperky. Jsou to pochopitelně její vlastní návrhy, jimiž znovu zaskočí svět.
Hned nazítří se právě v tomto apartmá, kde žila, než se nadobro přestěhovala do nedalekého hotelu Ritz, objevil každý, kdo byl někdo. Od tisku přes umělce až po ty nejpestřejší motýly vyšší společnosti. Mezi osobnostmi, kterým se toho víkendu dostalo zvláštní péče, nechyběla herečka Gloria Swansonová či malíř Pablo Picasso. (Ten měl ostatně u Gabrielle svůj vlastní hostinský pokoj.) Návrhářka je u sebe uvítala, aby jim mohla osobně představit svůj nejnovější, opět revoluční počin. Vůbec první kolekci haute joaillerie, tedy vysokého šperkařství.
Už jen pořádání výstavy k takové příležitosti bylo neslýchané, do té doby se klenoty obvykle představovaly ve vitrínách. Daleko větší skandál než forma prezentace ovšem způsobilo samotné jméno Chanel. Přetočme hodinky do minulosti ještě o kousek!
Od tzv. černého úterý, krachu na newyorské burze, uplynuly tři roky, když se londýnská společnost Diamond Corporation Limited ve snaze rozdmýchat zájem o diamanty uchýlila k pro mnohé šokujícímu kroku a oslovila s nabídkou spolupráce právě Gabrielle Chanelovou. Mohli jste ji obdivovat, mohli jste ji nenávidět, ale rozhodně jste jí nemohli upřít, že jde svou vlastní cestou. A ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Gabrielle, k nevíře uznávaných pařížských šperkařů z Place Vendôme, na klenoty aplikovala principy haute couture. Vzniklo tak okolo padesáti děl z bílých a žlutých diamantů zasazených do platiny a žlutého zlata. Jako by ani nevěděla o existenci spon, navrhla nezvykle působící kousky, které bylo možné vzájemně kombinovat, nosit ve dne i v noci, zkrátka jakkoliv podle chuti. Přesahovaly hranice své funkce: Brož ve tvaru peříčka mohla zdobit klopu, ale klidně i kopírovat oblý tvar ramene, mohli jste s ní uzavřít kabát, ale taky si ji dát do vlasů. Co víc, části byly odnímatelné. Mademoiselle, jak se jí běžně přezdívalo, v navrhování šperků a oděvů velký rozdíl opravdu neviděla.
A třebaže úkol splnila na výbornou – pouhé dva dny po uvedení kolekce Bijoux de Diamants hodnota akcií londýnské společnosti vystřelila do nebes –, právě Place Vendôme se nepřestávalo bouřit. Urážka uměleckého řemesla, ozývalo se z něj. Kdo to kdy slyšel, aby se krejčová pouštěla do něčeho tak cenného, tak křehkého? Řada šperkařů požadovala, aby byly kreace urychleně rozebrány a kameny navráceny Diamond Corporation Limited. Jen několik, které se prodaly okamžitě, byly ušetřeny krutého osudu. Dodnes se ví pouze o dvou.
Pouze o dvou ze sedmačtyřiceti děl, která byla toho listopadu před téměř sto lety nafocena (na přání Mademoiselle Robertem Bressonem) anebo se o nich psalo v některém z více než 340 článků. Pozdější digitalizace mediálních archivů módnímu domu Chanel značně pomohla v pátrání. A že to byla skutečně detektivní práce, protože se nedochovaly žádné kresby ani objednávkové knihy. Bylo potřeba mezi tisíci lidmi, kteří výstavu trvající třináct dnů navštívili, vystopovat potenciální klienty, za pomoci genealoga jejich potomky a ty kontaktovat. To se zdařilo u pouhých pětačtyřiceti.
Ale i dvě brože stačí coby dosud neutuchající zdroj inspirace: Comète, krásně uloženou v krabičce vystlané saténem v odstínu půlnoční modři, se módnímu domu podařilo získat v roce 2000 na aukci v Ženevě. A pak Plume. Jedno hodně drahocenné peříčko, které dodnes zůstává v soukromé sbírce.
A je to právě brož Plume, která loni znovu ožila coby nejnovější přírůstek vysokého šperkařství Chanel. Pochodeň bezprecedentní kolekce Bijoux de Diamants z roku 1932 nesl od roku 2009 hrdě Patrice Leguéreau, ředitel Chanel Fine Jewelry Creation Studio. Ten vzdal legendárním návrhům hold už svým prvním počinem v rámci vysoké šperkařství domu v roce 2010 a znovu pak výročními kolekcemi v letech 2012 a 2022. Nyní tuto oslavu kreativní odvahy, svobody, univerzálnosti a elegance znovu promítl do zbrusu nových kreací Plume de Chanel. Stačí se podívat na nejvýraznější z kousků – náhrdelník. Vyznačuje se lehkostí, kterou umocňuje paleta pnoucí se od bílé na zlatě i diamantech po odstíny růžové – pudrovém na safírech, plnějším na centrálním diamantu. Peříčko se přitom dá snadno odepnout a nosit jako brož.
Je to další pokývnutí nejen k roku 1932, ale i 1910, kdy Gabrielle Chanelová, tehdy ještě neznámá, poprvé představila svou tvorbu tisku. Klobouk s jedním jediným velkým bílým brkem na snímku otištěném v Comoedia illustré, příloze předního francouzského kulturního deníku té doby, měla na hlavě sama. „Lidé si šuškali o mých neobvyklých kloboucích,“ měla podle své biografie od Justine Picardie vyprávět příteli, spisovateli a diplomatu Paulu Morandovi. „Tak elegantních a prostých…“
Dnes už se o tvorbě Chanel nešušká, ale hovoří pěkně nahlas. Není skandální, ale obdivovaná jako stále dýchající odkaz ženy, která předběhla svou dobu. A to i tím, že dala světu historicky první kolekci vysokého šperkařství módní značky. Patrice Leguéreau loni v listopadu zemřel. Kdo nastoupí na jeho místo, v současné době není známo.
Patrice Leguéreau, který do své smrti loni na podzim vedl Chanel Fine Jewelry Creation Studio, vzdal vizionářskému přístupu zakladatelky módního domu hold i svou poslední kolekcí vysokého šperkařství Plume de Chanel.
V plném rozkvětu
Bylo to, jako by na Place Vendôme přistálo UFO. Tak alespoň někteří hodnotili příchod Dior Joaillerie, šperkařské divize dalšího francouzského národního pokladu, v roce 1998. V jejím čele hned od prvního dne stanula pařížská aristokratka Victoire de Castellaneová, v módních kruzích žádný nováček. Předchozích čtrnáct let pracovala pro Chanel, byla nedílnou součástí užšího týmu legendárního návrháře Karla Lagerfelda. Podílela se na tvorbě šperků a nese svůj podíl na založení Chanel Fine Jewelry v roce 1993.
Není těžké si představit, co jí muselo problesknout hlavou, když ji onoho mrazivého lednového dne oslovil Bernard Arnault, generální ředitel LVMH, a nabídl jí pozici kreativní ředitelky. Pravděpodobně: Oui. Stručné a všeříkající jako prsten ve tvaru tohoto slovíčka s diamantem místo tečky nad i, který později pro dům navrhla. Jak nepsaná, tak zažitá pravidla vysokého šperkařství se okamžitě začala bořit jako domečky z karet.
Victoire totiž přicházela s návrhy tak fantaskními, že jste se při jejich prezentaci v sídle značky na 30 Avenue Montaigne nemohli ubránit myšlence, zda vás zrovna nezabírá skrytá kamera. Aniž by kdykoliv zlehčila, nebo snad dokonce zesměšnila luxus, dává vzniknout klenotům, z nichž čiší nadhled a humor. Takovým, co dávají tušit, že se umělci při práci v ateliéru museli dobře bavit.
Jakou energii do tvorby vložíte, takovou klient dostane. A některé kreace skutečně připomínaly kousky z pouti. Tedy pochopitelně pokud by na pouti byly k dostání klenoty stvořené s absolutní péčí a důrazem na excelentní kvalitu z těch nejcennějších materiálů. „Jinak to prostě dělat neumím,“ řekla Victoire v rozhovoru pro Esprit před lety, kdy slavila dvacáté výročí u značky. „Nekalkuluji. Je to spontánní.“
Není těžké si představit, kde pramení její vytříbený a odvážný vkus. Už jako malá milovala šperky. Některé z nejpůsobivějších kousků doby měla ostatně na dosah ruky, a to doslova. Její babičkou z matčiny strany nebyl nikdo jiný než elegantní dědička rodu spojeného s výrobou slavného koňaku Sylvia Hennessy, mezi jejíž blízké přítelkyně se řadila například Barbara Huttonová, další ikona stylu. Victoire bylo pět, když se jí splnilo přání a dostala svou první šperkovnici. Ve dvanácti už potají přetavovala zlaté medailonky v prstýnky.
Blížící se milénium vonělo novým začátkem a tvorba Dior Joaillerie jako by byla jeho první vlaštovkou. Kolekce za kolekcí překvapovala. Nezvyklé objemy, šťavnaté a odvážné kombinace barev i drahokamů. Kde jinde byste našli diamanty v doprovodu opálů? Kreace jako z jiného světa, jako z pohádek a legend, co ovšem v podání Victoire de Castellaneové končí vždy šťastně.
Jistěže na Place Vendôme coby Mekce šperkařství působila dojmem mimozemšťanky, jistěže šokovala. Jenže přesně takový efekt je hluboce zakořeněný ve značce Dior: Píše se rok 1947 a jednačtyřicetiletý Christian představuje svou vizi pro soudobou ženu. Je to něžná silueta přesýpacích hodin, která vejde do dějin coby New Look, vystavěná na konvenčních základech, tedy v ostrém rozporu s osvobozující, pánským šatníkem inspirovanou tvorbou Gabrielle Chanelové. Couturiérova neskrývaná slabost pro opulenci zaskočí poválečnou Paříž poněkud nepřipravenou. Během jednoho focení dokonce pohoršené ženy na ulici Diorův model z modelky doslova strhají. A přece jím navždy změní chod světové módy…
Koho jiného by o půlstoletí později měla mít mladá Victoire na mysli při navrhování své debutové kolekce pro Dior Joaillerie? V té, představené roku 1999, jako by se znovu probouzely jeho elegantní modely s mašlemi a peřím a setkávaly se s květinami z jeho slavné zahrady v obci Milly-la-Forêt, především růžemi a konvalinkami, které zbožňoval obzvlášť.
Kreativní ředitelka se ke kořenům značky nejednou vrátila. Zrovna nejnovější kolekce je toho dobrým příkladem. Druhá kapitola Diorama & Diorigami, představená loni, je květin v živoucích tónech plná. „Šperky jsou dobré jen natolik, nakolik je dobrá jejich barva,“ mínil Christian Dior. Jako další uznání jeho odkazu se dá počítat také pocta technice plisování, tedy skládání látky, jako tomu bylo třeba u sukně doplněné sakem Bar ze zmiňovaného New Looku. V kolekci se zároveň objevuje motiv tzv. toile de jouy – látky zachycující idylickou pastorální scenerii, která zdobila stěny malého butiku pojmenovaného Colifichets (česky cennosti). Ten si návrhář otevřel v přízemí na 30 Avenue Montaigne. Zatímco v salonech v poschodí vznikala couture, zde byste si mohli udělat radost jednoduššími modely – nebo spíš drobnostmi, jako byly parfémy a šátky.
„Vždy jsem svou profesi považoval za jakýsi boj proti všemu demoralizujícímu a průměrnému, co nám naše společnost může nabídnout,“ uvažoval kdysi. A třebaže se sám do navrhování šperků nepustil po hlavě jako Gabrielle Chanelová, jeho původní vize se dál promítá do toho nejblyštivějšího, co dnes módní dům Dior nabízí.
Victoire de Castellane vede Dior Joaillerie od samého počátku, roku 1998. Ve druhé kapitole Diorama & Diorigami – své nejnovější barvité kolekce – se znovu vrací ke kořenům značky a hojně využívá motivy květin.
Pierre Hardy, který u Hermès působí jako designér bot od roku 1990 a jako designér šperků od roku 2001, zde dává vysokému šperkařství vzniknout posledních patnáct let. V kolekci Les formes de la couleur se zabývá vztahem barvy a tvaru.
Třímat otěže dobrodružství
Hermès. Mezi pařížskými domy prodávajícími luxus není žádný jiný, který by se tolik bránil označení „módní“. Kdo by se mu ovšem divil, vždyť měl za svého prvního klienta koně…
„Tahle událost je pro značku důležitější než módní přehlídka,“ slyším říkat slečnu sedící opodál na tribuně. Je 22. březen 2019 a já mám to štěstí účastnit se Saut d’Hermès – parkurové soutěže, která má (podle Francouzské jezdecké federace a Mezinárodní jezdecké federace) tu nejvyšší obtížnost.
Nejsem si jistý, jestli slečna pro značku pracuje, ale vsadil bych se, že nežertuje. Tradiční dům založený už roku 1837 zpočátku prodával sedla, postroje a uzdy. A i dnes, kdy má sortiment mnohonásobně širší, se v jeho dílnách využívá sedlářský steh i na kabelky a jiné kožené zboží. Jde o jeden z klíčových dílků cenného savoir-faire.
Do toho od roku 2010 spadá také vysoké šperkařství. Dům ho představil pod názvem haute bijouterie a na pozici jeho kreativního ředitele byl jmenován Pierre Hardy. Ten začínal jako ilustrátor v časopisech, než mu kresby vynesly místo v ateliéru obuvi značky Dior, odkud pokračoval k Hermès. Zde navrhuje boty od roku 1990. Na přání Jeana-Louise Dumase, uměleckého ředitele, se v roce 2001 stal šéfem také šperkařského ateliéru. Těm nejvyšším kolekcím dává vzniknout jednou za dva roky. U Hermès se nespěchá.
Abyste pochopili, čím je vysoké šperkařství tohoto domu výjimečné, je potřeba nejprve poznat právě jeho jezdectvím protknutou minulost. A k tomu není na světě vhodnějšího místa, než které se přede mnou právě rozprostírá: Výtah v budově na adrese 24, Rue du Faubourg Saint-Honoré zastavuje ve třetím patře. Pod sebou mám vlajkový butik značky, nad sebou ateliéry. Tedy jen některé, část jich sídlí také na pařížském předměstí Pantin.
Z výtahu následuji kroky usměvavé Ménéhould de Bazelaire du Chatelle, ředitelky umělecké kolekce Émila Hermèse, vnuka zakladatele značky. Sbírka čítá úctyhodných více než třináct tisíc exponátů – a neustále se rozrůstá. Nechybí zde bičík, podle kterého Pierre Hardy navrhl svůj diamanty posetý náhrdelník Fouet v debutové kolekci vysokého šperkařství v roce 2020, ale třeba ani obraz z počátku 19. století od Alfreda de Dreuxe, předloha pro nezaměnitelné logo značky. Všimli jste si někdy, že vyobrazuje kočár tažený dvěma koňmi, zpředu hlídaný služebníkem, ale chybí člověk, který by ho řídil? To proto, že tím někým klidně můžete být vy. K tomu se ještě dostanu.
Sbírka je nepřekvapivě uzavřená pro veřejnost. Návštěvy zde probíhají výhradně po domluvě, a i tak jsou velice vzácné. Místo slouží především kreativcům na vedoucích pozicích coby zdroj nových nápadů. Mimo jiné samozřejmě Pierru Hardymu.
Jeho nejnovější kolekce pro haute bijouterie nese výmluvný název Les formes de la couleur, neboli Tvary barvy. Ty v ní totiž přímo ožívají. Skrze stimulaci receptorů na sítnici působí, jako by i něco tak nepolapitelného, jako je barva, mohlo mít tvar. Je to zajímavý experiment s vnímáním světla. Klasicky broušené drahokamy se setkávají s asymetrickými siluetami, v jiném případě zase kousek osázený technikou pavé zářivě barvitými drahokamy vyvolává dojem rozpixelovaného digitálního snímku.
Barva coby leitmotiv kolekce není náhodnou volbou. V historii domu hraje důležitou roli. Co vás napadne, když se řekne Hermès? Možná kabelka Birkin. Možná unikátní vůně ztělesňující kouzlo jednoduchosti. A možná hedvábné šátky. A právě k jejich tvorbě existuje knihovna hedvábí se 75 000 odstíny. Kolekce Les formes de la couleur, v níž byla využita široká škála drahokamů – od smaragdů přes rubíny a safíry po diamanty –, je za patnáct let vysokého šperkařství značky tou nejbarvitější.
„Kombinace barvy a tvaru podněcuje k zamyšlení,“ říká designér. „Pokud je červená čtvercová, co tento čtverec vyjadřuje? Jestliže je žlutá trojúhelníková, může vám na mysli vytanout symbol ze superhrdinského kostýmu – anebo pojítko s jinou vzpomínkou, například uměleckým dílem, obálkou alba, architektonickým prvkem či pocitem.“
Pokud se zajímáte o módu, je velká šance, že vloni i na vás chrlil algoritmus přes sociální sítě zprávy o tom, že se značce Hermès navzdory nejisté době v porovnání s ostatními luxusními brandy daří. A možná jste se ani vy neubránili úvahám nad tím, že za to možná nevděčí pouze precizně zvládnutému řemeslu, ale také inteligentnímu designu napříč odvětvími, vysoké šperkařství nevyjímaje. Jako by byla značka o krok napřed. Náhoda? Spíš ne. Živě si vybavuji slova Ménéhould, když jsme stáli před zmiňovaným obrazem: „Stále čekáme, kdo bude náš další zákazník. Nevíme, kdo jím bude, ale až přijde, musíme být připraveni ho nebo ji na cestě doprovázet.“
Druhá kapitola kolekce Awakened Hands, Awakened Minds je dalším mistrovským dílem Francescy Amfitheatrofové, která byla jmenována uměleckou ředitelkou pro šperky a hodinky Louis Vuitton v roce 2018.
Ve jménu umění žít
Awakened Hands, Awakened Minds, v překladu Probuzené ruce, probuzené mysli. Poetická kolekce si žádá poetický název. A nejnovější přírůstek vysokého šperkařství Louis Vuitton se dál rozvíjí, tradiční dům totiž právě představil jeho druhou kapitolu, navazující na tu loňskou. Společně jsou blyštivou oslavou období 19. století ve Francii, kdy neutuchající chuť inovovat posunula řemeslné savoir-faire do nebeských výšin a začala ho proměňovat v to, čím je dnes: podstatný díl kulturního dědictví země.
„Francie 19. století byla fenomenální éra neuvěřitelných změn a Paříž se skutečně stala centrem světa,“ vysvětluje zdroj své inspirace Francesca Amfitheatrof, umělecká ředitelka šperkařské a hodinářské divize značky. Tehdejší překonávání tvůrčích výzev promítla do mistrovských 220 děl rozdělených do třinácti tematických okruhů. Jedná se o její šestou a zatím největší kolekci vysokého šperkařství navrženou pro Louis Vuitton. Ale kdo byl vlastně muž, jehož jméno slavný dům nese?
Rok 1837. (Ano, tentýž, kdy byla založena značka Hermès.) Do sesazení červencové monarchie a abdikace krále Ludvíka Filipa I., tedy i faktického konce královské vlády ve Francii, zbývá ještě devět let, ale už nyní je ve vzduchu cítit příslib něčeho vzrušujícího. Klíčící art de vivre neboli umění žít jde ruku v ruce s novými možnostmi řemeslníků – od truhlářů přes tvůrce textilií až po šperkaře – experimentovat a svobodněji rozvíjet svá unikátní nadání.
Je mezi nimi i jeden učeň, jak mladý, tak ambiciózní. Oslavil teprve šestnácté narozeniny a zrovna – po dvou letech pěší cesty z vesnice Anchay – dorazil do Paříže. Tuší vůbec, co ho čeká? Že bude mít to štěstí naučit se od známého výrobce kufrů Romaina Maréchala jeho řemeslu? Možná. Ani v těch nejdivočejších představách ho ale jistě nenapadá, že jeho jméno bude jednou znát celý svět.
Louis Vuitton v Maréchalově dílně strávil sedmnáct let. Dával vzniknout převážně zavazadlům na míru pro klientelu, která chtěla mít své cennosti během cest v bezpečí. A není ani třeba dodávat, že v době kočárů, vlaků a lodí coby hlavních dopravních prostředků musela být taková zavazadla skutečně kvalitní. Nabyté zkušenosti zúročil Louis v roce 1854. Na adrese 4, Rue Neuve-des-Capucines, jen pár kroků od Place Vendôme, si otevřel vlastní obchod.
Přeskočte 155 let a impérium, ve které jeho značka za tu dobu vyrostla, uvádí první kolekci vysokého šperkařství. O necelých deset roků později je pak jako umělecká ředitelka této divize jmenována Francesca Amfitheatrofová.
Její jméno vám musí být přinejmenším povědomé. Mezi lety 2014 a 2018 působila coby ředitelka designu u šperkařské značky Tiffany & Co., a to jako vůbec první žena na tomto prestižním postu. Také spolupracovala s módními velikány Chanel, Fendi nebo Marni, a do toho kultivovala vlastní, stejnojmennou značku.
Pro Louis Vuitton se inspirovala ledasčím, od středověké hrdinky Johanky z Arku až po Mléčnou dráhu. A v charakteristicky inovátorském duchu značky sama přišla s nejedním poprvé. Právě díky ní se začaly diamanty brousit do nových tvarů – hvězdy a květiny, známých z nezaměnitelného monogramu módního domu.
V kolekci nejnovější se jí podařilo vystihnout pokrok doby, v níž dospívající Louis Vuitton hledal své místo. Kreace Awakened Hands, Awakened Minds je snadné docenit už při samotném pohledu na fotografii. Co teprve když se dozvíte jejich příběh! Vezměte si třeba jeden z vůbec nejkomplexnějších (tedy na výrobu nejnáročnějších) kousků, náhrdelník Splendeur. Vychází z ikonického monogramového květu. Zdobí ho dvaapadesát rubínů a už jen tím je výjimečný, protože ho to řadí mezi klenoty s největším počtem rubínů v historii. Okolo drahokamů se linou zlaté květy budící dojem dřevorytu. Aby vznikl, bylo potřeba sedmnácti fasetérů a třiceti šperkařů, kteří ho sestavili z nepředstavitelných 2400 kousků. Celý proces trval okolo 3217 hodin.
Za zmínku – to jen tak mimochodem – stojí i skutečnost, že jsou jeho mozambické rubíny zcela trasovatelné. Louis Vuitton je tak prvním domem zabývajícím se vysokým šperkařstvím, který svým klientům nabízí dohledatelnost barevných kamenů.
Tendence inspirovat se původními vizemi zakladatelů je více než jen trend. Taková oslava samotné esence značky dává pro kreativní ředitele vysokého šperkařství smysl. Udržují tak správný směr; sázejí na osvědčené, aniž by přitom ztráceli možnost překvapovat a budit vzrušení.
V případě Louis Vuitton je touto esencí nadčasovost. Pověstné art de vivre může mít mnoho podob, od precizně konstruovaného kufru po náhrdelník, ze kterého se tají dech. Za všech okolností ale zůstává nezlomné.
