Vzrušený šepot dam usazených na starožitných divanech, cinkání stříbrných lžiček o míšeňský porcelán při míchání kávy, možná i několik tónů z klavíru a moře krásných šatů. V pařížském salonu Chanel na adrese 31 Rue Cambon sledují milovnice módy modelku z takové blízkosti, že rozeznají každý steh na lemu sukně. Zastaví se pár kroků od nich, otočí se a nechá je prohlédnout si látku i výšivku. Je tu jen pro ně. Molo se teprve za několik desetiletí promění v cosi připomínající náboženské procesí. Teď jde jen o příjemnou obchodní schůzku.
Skok do roku 2007. Modelky Fendi kráčejí podél hřebene Velké čínské zdi. Molo osvětlené reflektory se vine krajinou v délce téměř dvou kilometrů a sledují ho tisíce diváků. „První přehlídka viditelná z vesmíru,“ pochvalují si organizátoři. Z intimní a exkluzivní záležitosti pro pár desítek bohatých žen se stal spektákl srovnatelný se zahajovacím ceremoniálem olympijských her.
Chanel podzim/zima 2014/15 proměnil Grand Palais v supermarket, kde modelky nakupovaly mezi regály.
Přehlídka Chanel jaro/léto 2015 proměnila Grand Palais v pařížskou ulici a vyústila ve stylizovaný feministický protest s transparenty
Karl Lagerfeld poslal v roce 2014 modelky pro přehlídku Chanel do stylizovaného supermarketu – místa, kde se lidé normálně plouží mezi regály klidně v teplácích. Dívky v ruce třímaly kabelky připomínající kartony od vajec, tlačily před sebou vozíky a házely do nich „rybí“ konzervičky s nápisem Délice de Gabrielle. (Karl Lagerfeld nevkročil do supermarketu desítky let.) Demna Gvasalia je zase v roce 2022 nechal brodit se po kolena v bahně. Gruzínský návrhář stojící tehdy v čele Balenciagy přehlídku popsal jako „metaforu světa zmítaného válkami a krizemi, ve kterém je stále těžší odlišit realitu od iluze“.
Mezi těmito dvěma extrémy leží příběh století, během něhož se módní přehlídka proměnila z čajového dýchánku s hezkými šaty v nablýskanou kulturní událost. „Když jsem začínala, na přehlídkách postávaly skupinky návrhářových přátel. Dnes módní domy pečlivě přivážejí celebrity ze všech kultur. Kvůli sociálním sítím se z přehlídek stal divácký sport a lidé v publiku jsou součástí představení. Někdy máte pocit, jako byste šli na ples ve Versailles roku 1750,“ poznamenává módní kritička Cathy Horyn v knize Catwalk: The Art of Fashion Shows A–Z, kterou vloni vydalo německé Vitra Design Museum.
Jeanne Lanvin obléká v roce 1945 panenku pro poválečnou výstavu Théâtre de la Mode.
Bohyně ze salonu madam Lucile
Ještě v době, kdy si Marie Antoinetta vybírala róby do Versailles, putovaly mezi evropskými dvory módní panenky. Oblečené do zmenšených verzí nejnovějších modelů fungovaly jako fashion časopisy. Zlom přišel ve druhé polovině 19. století, kdy Angličan Charles Frederick Worth, zakladatel pařížské haute couture, začal své modely ukazovat na živých ženách – zákaznice konečně viděly šaty v pohybu. Worth si navíc uvědomil něco převratného: nestačí prodávat šaty, je třeba prodávat i sen. Jeho modely předváděly slavné herečky a společenské hvězdičky, a když se v některém z nich objevila Sarah Bernhardt, byla to reklama, kterou si nemohl vymámit žádným inzerátem.
Přesto by dnešní návštěvník fashion weeku tehdejší prezentace nejspíš odzíval. Modelky se pohybovaly pomalu a obřadně, nehrála k tomu hudba a celé představení se mohlo táhnout hodiny. Skutečná zábava přišla až s britskou návrhářkou Lucile, vlastním jménem Lady Duff Gordon, na počátku 20. století. Ve svém londýnském salonu nechala postavit malé pódium obklopené šifonovými závěsy, zatímco hosté popíjeli odpolední čaj a poslouchali orchestr. Kolekce dostávaly poetické názvy jako Gowns of Emotion a stejně pečlivě jako šaty „vytvářela“ madam Lucile i ženy, které je předváděly. Učila je chůzi, držení těla i dramatická gesta a ve svých pamětech je popisovala jako „nádherné bytosti podobné bohyním“. Dávala jim exotická umělecká jména, a tak proměňovala dívky z obyčejných londýnských předměstí v tajemné krásky. Některé z nich – Dolores nebo Hebe – získaly popularitu, jaká byla do té doby pro modelky nepředstavitelná.
Po první světové válce se střihy šatů bouřlivě měnily a s nimi i to, jakým způsobem se ženy pohybovaly. Modelky tedy musely svůj um rozvinout: úzké sukně vyžadovaly drobné klouzavé krůčky, tango šaty zase kolébavou chůzi. Ve dvacátých letech přišel uvolněnější krok inspirovaný jazzem a charlestonem. Coco Chanel učila svoje modelky kopírovat vlastní postoj: ležérní bezstarostnost, svěšená ramena, boky vpřed a ruce v kapsách.
Když Christian Dior v roce 1947 představil kolekci později známou jako New Look, Paříž se ještě vzpamatovávala z války. Po jeho salonu se pohybovaly modelky v sukních, na které padly dlouhé metry látky. Přehlídky už nebyly jen záležitostí několika bohatých Pařížanek. Do salonů se tlačili fotografové, novináři, obchodníci z celého světa i lidé, kteří přišli hlavně proto, aby je ostatní viděli. Podívaná trvala třeba i tři hodiny.
V šedesátých letech začalo být jasné, že starý svět módních salonů s nekonečnými čaji a rituály definitivně mizí. Těžiště módy se začalo přesouvat z pařížských salonů do Londýna. Mary Quant prodávala minisukně, André Courrèges posílal na přehlídky modelky v lesklých PVC pláštěnkách a „astronautských“ bílých kozačkách. Současně se prosazoval i formát show, jak ho známe dnes: modelky kráčely po dlouhém mole před publikem, hrála – někdy i živá – hudba.
Pozvánka Balenciaga na přehlídku jaro/léto 2024 měla podobu drobného klíčku uloženého v krabičce
Pozvánku Schiaparelli na haute couture jaro/léto 2025 tvořilo zlaté peříčko
Karneval na mole
Když v roce 1973 japonský návrhář Kenzo Takada uspořádal přehlídku v pařížské Burze, působila jako zjevení. Na mole se mísily profesionální modelky s přáteli a známými, lidé se smáli, tančili, popíjeli šampaňské a bavili se s fotografy. Francouzský tisk tehdy mluvil o „druhé francouzské revoluci“. Na přehlídku podzim/zima 1978/79 nechal Kenzo postavit obrovský stan pro patnáct set hostů. Na mole se střídaly okázalé modely inspirované vojenskými uniformami – hřímala k tomu hudba Sergeje Prokofjeva – s jeptiškami na kolečkových bruslích a ve slunečních brýlích a nakonec se objevila princezna na koni. Po mole se rozvinul červený koberec a průvod dvořanů v oděvech inspirovaných renesancí korunoval Kenza za nadšeného jásotu publika.
Se stejnou uvolněností začal pracovat na druhé straně Atlantiku americký návrhář Halston. Patřil k prvním návrhářům, kteří pravidelně obsazovali černošské modelky, například Pat Cleveland nebo Iman. Obklopoval se celebritami, mezi něž patřili Liza Minnelli, Bianca Jagger nebo Andy Warhol, a jeho přehlídky připomínaly spíš večírky než módní show. V roce 1972 uspořádal s Warholem bizarní happening, v němž se mísila hlasitá hudba, stepování, žonglování, hra na bonga a ve finále společenská prominentka smažící na pódiu slaninu na elektrickém vařiči. Halston patřil také k prvním návrhářům, kteří své přehlídky systematicky natáčeli a využívali televizi i tištěná média.
Thierry Mugler chápal módní přehlídku jako „Gesamtkunstwerk“ – totální umělecké dílo. Modelky učil chodit s rukama v bok, hlavou vztyčenou a výrazem, který nepřipouštěl pochybnosti. Na mole se objevovaly ženy se širokými rameny, úzkým pasem a siluetou připomínající futuristické bojovnice. V roce 1984 oslavil deset let své značky přehlídkou, která vstoupila do dějin. Jako první velký návrhář otevřel show široké veřejnosti a do pařížského koncertního sálu Zénith přišlo šest tisíc platících diváků.
Nová podoba krásy
Na počátku osmdesátých let se objevilo hnutí, kterému se začalo říkat anti-fashion. Rei Kawakubo, Yohji Yamamoto nebo Vivienne Westwood odmítali představu, že úkolem módy je zdůrazňovat dokonalé tělo, sex-appeal a společenský status. Na přehlídkách se objevily asymetrické střihy, roztrhané oděvy, vrstvení, černá barva a siluety, které tělo spíš skrývaly, než odhalovaly. Když Women’s Wear Daily v roce 1983 označil tento směr za „asexuální módu“, jeho zastánci oponovali jednoduchou otázkou: A proč by žena měla za každou cenu vypadat sexy?
Jednou z nejnápadnějších tváří tohoto vzdoru byla Vivienne Westwood. Když v roce 1981 představila kolekci Pirate, připomínala její přehlídka setkání pirátů, tuláků a punkerů. Modelky tančily po mole, nosily roztrhané oděvy, měly hřebíky místo šperků a na zubech zlatou fólii z cigaretových krabiček. Westwood míchala historické kostýmy s pouliční kulturou a s chutí porušovala pravidla, která módní svět po desetiletí považoval za samozřejmá. Britský kadeřník Sam McKnight vzpomíná, jak na jejích přehlídkách panovala téměř chaotická atmosféra: „Modelky už nastupovaly na molo a Vivienne jim ještě rukama projížděla vlasy a rozpatlávala rtěnku po tváři.“
Provokativně působily i první pařížské kolekce Rei Kawakubo. Když v roce 1981 debutovala v Paříži se značkou Comme des Garçons a o rok později představila kolekci Destroy, přivedla na molo modelky v černých oversized oděvech s dírami, rozparky a asymetrickými střihy. Rozmazaný make-up připomínal modřiny, vlasy působily neupraveně a modelky se po runwayi nepohybovaly svůdně jako u Muglera nebo Versaceho, ale pochodovaly chladně, bez emocí. Kritici byli zděšení. Jedni mluvili o „hirošimském šiku“, jiní větřili osvěžující změnu.
Kolem značky se brzy vytvořila skupina oddaných příznivců, oblečených téměř výhradně v černé. Ke stejným otázkám se návrhářka vracela i v dalších desetiletích. V roce 1997 představila kolekci Body Meets Dress, Dress Meets Body, která vstoupila do dějin pod přezdívkou „Lumps and Bumps“. Modelky měly pod šaty podivné vycpávky vytvářející boule na místech, kde je nikdo nečekal. Siluety připomínaly lidské tělo jen vzdáleně a působily téměř groteskně. Anti-fashion nechtěla nabídnout nový ideál krásy. Zpochybňovala samotnou představu, že nějaký ideál existuje.
Pokud Vivienne Westwood přinesla na molo punk a Rei Kawakubo zpochybnila samotnou představu krásy, Martin Margiela obrátil pozornost k místům, která módní svět dosud přehlížel. Jeho přehlídky se neodehrávaly v luxusních salonech ani koncertních halách, ale v opuštěných skladech, garážích, supermarketech, na zanedbaných předměstích nebo v bývalých nemocnicích. Na jedné z prvních přehlídek v roce 1989 kráčely modelky mezi sutí a rozpadajícími se zdmi v pařížské čtvrti určené k demolici.
Stejně radikální byl i jeho přístup k samotnému oblečení. Používal staré nalezené oděvy, přiznával švy, ponechával viditelné lemy, a někdy dokonce neodstraňoval původní štítky. To, co by jiní považovali za nedokončenou práci, proměňoval v estetický program. Margiela zpochybňoval i kult osobnosti, který se kolem módy vytvářel. Modelkám často zakrýval obličeje a sám se vyhýbal rozhovorům i fotografům. Zatímco jiní návrháři se stávali celebritami, on nechával mluvit svou práci. Modelky chtěl bez profesionální průpravy a jeho nejslavnější instrukce zněla prostě: „Choďte přesně tak, jak jste sem přišly.“ Ve chvíli, kdy se rodila éra supermodelek a módní průmysl začal oslavovat tváře celebrit, Margiela dělal pravý opak – snažil se je nechat zmizet.
Slavné finále Versace podzim/zima 1991/92 s písní Freedom! ’90 pomohlo proměnit modelky v celebrity.
Freedom!
Devadesátá léta byla ve znamení okázalosti a módní přehlídka začínala dávno před prvním krokem modelky na mole. Už samotné pozvánky se staly sběratelskými předměty a malými uměleckými díly. John Galliano poslal hostům na přehlídku jaro/léto 1997 krabičku s červeným baletním střevíčkem a listem s notovým zápisem. O rok později dorazilo psaníčko ukrývající rtěnku nebo krabičku sirek. Tento rozkošný zvyk přetrval dodnes.
A podobně hravě to vypadalo na samotných přehlídkách. Versace, Dolce & Gabbana, Valentino, Mugler, Alaïa, Gaultier – to všechno byly přehlídky plné barev, zlata, výšivek, leopardích vzorů, saténu, korzetů, obřích náušnic a sebevědomí. Móda se tehdy nestyděla být sexy ani teatrální. Na finále přehlídky Versace podzim/zima 1991/92 vyšly Naomi Campbell, Linda Evangelista, Christy Turlington a Cindy Crawford společně na molo za zpěvu Freedom! ‚90 od George Michaela.
Sláva nejzajímavějších modelek stoupala už v osmdesátých letech, kdy se z žen jako Gia Carangi, Elle Macpherson nebo Pavlína Pořízková stávaly celebrity. Versace ale pochopil jejich sílu lépe než většina konkurence. Místo aby byly jen „věšáky na šaty“, udělal z nich hlavní atrakci show. Jiní návrháři začali soutěžit v něčem jiném – kdo publikum víc překvapí. John Galliano posouval přehlídky stále blíž divadlu.
Alexander McQueen šel ještě dál. Ve slavné přehlídce No. 13 z roku 1999 stála modelka Shalom Harlow na otočné plošině, zatímco ji dvojice průmyslových robotů postupně postříkala barvou. Scéna připomínala zároveň módní show, výrobní linku i sci-fi film. „Alexander McQueen myslel nejdřív ze všeho na to, jak bude vypadat přehlídka. Měl představu, jak to půjde od začátku, a řekla bych, že takhle přemýšlel i Margiela. Návrháři od roku 1990 do začátku nultých let byli v tomto skutečně mistři,“ píše v knize Catwalk módní kritička Cathy Horyn.
Jako na pitevně
Na přelomu tisíciletí už nestačilo navrhnout zajímavé šaty ani připravit překvapivou show – stejně důležité bylo prostředí, ve kterém se objevily. A začaly divoké experimenty. Karl Lagerfeld nechal v pařížském Grand Palais vyrůst nejen zmíněný supermarket, ale letiště, pláž, alpskou vesnici či kosmickou raketu. Hosté už nepřicházeli jen na novou kolekci. Chtěli vidět, co Chanel postaví tentokrát. Takové podívané ovšem často vznikaly pod značným časovým tlakem. Kadeřník Sam McKnight vzpomíná: „Dělali jsme show pro Fendi, kde jsme vyrobili šedesát paruk, které vypadaly jako vršek od mopu. Karl se rozhodl noc předtím, že by měly být všechny černé. Takže jsme v hotelové vaně barvili šedesát paruk. Nakonec jsme museli zaplatit nový koberec!“
Alessandro Michele proměnil přehlídky Gucci v surrealistické podívané. Na jedné z nich modelky nesly v rukou repliky vlastních hlav, na jiné rozdělila publikum vysoká stěna. Teprve ve finále se ukázalo, že na obou stranách současně probíhala tatáž přehlídka a po molech celou dobu kráčela dvojčata. Pro přehlídku jaro/léto 2023 nechala Balenciaga navézt 275 kubíků bahna, kterým se modelové brodili. A protože bylo bahno předem vyčištěné a nemělo vlastní pach, vytvořila umělkyně Sissel Tolaas speciální vůni bahna, která se během show šířila mezi návštěvníky. To všechno se odehrálo v prostorách New York Stock Exchange a The New York Times o Demnovi napsaly: „Je jedním z mála návrhářů s dostatečnými ambicemi, aby na mole řešil klimatickou změnu, kult celebrit, válku. A dnes i peníze.“
Ne každý však považuje současný vývoj za pokrok. Berlínský obchodník Andreas Murkudis, který patří k nejrespektovanějším nákupčím v módním průmyslu, tvrdí, že dnes už pro něj přehlídky nejsou tak důležité jako dřív. „Dnes se do toho vkládá spousta úsilí, ale samotné produkty jsou prostě nudné. Tehdy to byla skvělá přehlídka, a navíc skvělý produkt. A návštěvníci nehráli vůbec žádnou roli. Dnes se natáčejí lidé sedící v první řadě, a móda už vůbec není v centru pozornosti.“
Ve finále McQueenovy přehlídky No. 13 z roku 1999 dva průmyslové roboty postříkaly barvou šaty modelky Shalom Harlow.
Pro Chanel podzim/zima 2017/18 nechal Karl Lagerfeld v Grand Palais vztyčit raketu, která se ve finále skutečně zvedla do vzduchu.
Podobně v knize Catwalk mluví i hudební režisér módních přehlídek Michel Gaubert. „Když má Prada v neděli v poledne přehlídku, v jednu odpoledne o ní ví celý svět. A všechno se analyzuje skoro jako při pitvě. Na jednu stranu je to skvělé, na druhou to trochu bere kouzlo.“ Podle něj se navíc změnil i způsob, jakým módu konzumujeme. „Je to jako s Uber Eats. Když máte chuť na pizzu, nečekáte do druhého dne, až půjdete do restaurace.“
Pandemie tento vývoj ještě urychlila. Módní domy experimentovaly s livestreamy a digitálními prezentacemi a na chvíli se zdálo, že tradiční přehlídka možná ztratila smysl. Michel Gauber to komentuje: „Všichni tehdy říkali: „Díkybohu, už žádné cestování. Nemusíme absolvovat osm přehlídek denně. Jenže po šesti měsících se jim po tom začalo stýskat. Jsme rádi, že se přehlídky vrátily. Jsou součástí komunikace. Člověk chce sdílet zážitek s ostatními. Je to stejné jako rozdíl mezi návštěvou divadla a sledováním filmu doma.“
Kočičí krokPo desetiletí se návrháři nezabývali jen tím, co budou jejich modelky nosit, ale i tím, jak se budou pohybovat. Ve dvacátých letech se na mole objevila nová silueta: boky vpřed, brada vzhůru a výraz, jako by modelku všechno kolem mírně obtěžovalo. Překvapivě právě tento lehce znuděný postoj přežil na přehlídkových molech dodnes. Každý další návrhář si budoval vlastní rukopis přehlídkové chůze. Když Christian Dior v roce 1947 uvedl New Look, jeho modelky se pohybovaly rychle a s rozmachem, aby široké sukně za nimi v salonech téměř smetávaly popelníky ze stolů. Mladý Yves Saint Laurent si diorovský styl přenesl i do vlastní značky. Jeho ozvěny byly na molech patrné ještě v sedmdesátých letech. Přehlídková chůze se tehdy stala součástí identity módních domů – stejně důležitou jako střihy a látky. Postupně se pozornost přesouvala od návrhářů k modelkám – chůze přestala být podpisem módního domu, ale stala se jejich poznávacím znamením. Ať už byl styl jakýkoli, profesionální přehlídková chůze zůstávala základní součástí modelčina repertoáru – od dravého, téměř šelmovského našlapování až po uvolněné pohupování v bocích. Dnešní topmodelky mají své vlastní charakteristické kroky: od slavného sebevědomého kroku Naomi Campbell po téměř kočičí pohyb Karlie Kloss. Gisele Bündchen ovlivnila celou mladší generaci modelek, které převzaly její proslulou chůzi z konce devadesátých let, přezdívanou „horse walk“. Rozruch vyvolala také dramatická chůze Leona Dameho pro Maison Margiela v kolekci jaro/léto 2020 – kombinace dupání, shrbeného držení těla a nasupeného výrazu z něj udělala jednu z mála skutečných mužských superhvězd modelingu.  |
