Vlámská metropole nejspíš není tím prvním, co vás napadne, když se hovoří o hlavních městech módy. Přesto právě z místní Královské akademie výtvarných umění vzešla celá řada návrhářů proslulých pokrokovým přístupem k módě. Martin Margiela je nepochybně tím nejznámějším, ale jsou tu i další jména: Kris Van Assche, Glenn Martens, který dnes kreativně vede značku Maison Margiela, nebo Demna Gvasalia, od loňska kreativní ředitel Gucci.
Kolem Šestky existuje silný mýtus. A cílem MoMu je pochopitelně poskytnout fakta a kontext, ale ani v nejmenším jsme neměli v úmyslu jejich příběh demystifikovat.
A pak je tu šestice designérů, kteří se stali společným fenoménem. Právě jim svou novou výstavou vzdává hold MoMu, antverpské Muzeum módy. Od 28. března až do půlky ledna příštího roku v něm potrvá rozsáhlá expozice mapující čtyřicetiletý odkaz těchto mýty opředených tvůrců. Navíc na přípravách se návrháři sami podíleli.
Ann Demeulemeester, Dirk Bikkembergs, Dries Van Noten, Walter Van Beirendonck, Marina Yee a Dirk Van Saene by mohli být zapsáni mezi divy světa. Proč se jim poté, co své kolekce v roce 1986 prezentovali na British Designer Show v Londýně, dostalo mezinárodního uznání? Jak se jim podařilo proměnit Antverpy v epicentrum progresivní módy, změnit kurz módního průmyslu a ve svých sólových kariérách ovlivnit celé generace talentů? Proč se to podařilo právě jim? Není nikdo kovanější, koho se zeptat, než hlavní kurátorka a ředitelka muzea Kaat Debo.
Jak byste Antverpskou šestku představila těm, kdo toho o ní příliš nevědí?
Složitá otázka hned na začátek! Hlavní je pochopit, že se nejedná o kolektiv návrhářů ani o žádnou skupinu, která by spolupracovala v rámci jedné značky nebo společně navrhovala kolekce. Ačkoliv z logistického hlediska a z praktických důvodů si pomáhali – například když vyrazili do Londýna, kde je poprvé zaznamenalo širší módní publikum. Ve skutečnosti však Antverpská šestka začala zkrátka tím, že společně studovali na Královské akademii výtvarných umění v Antverpách, postupně se spřátelili, chodili spolu na večírky, cestovali…
Ann Demeulemeester
Kolekce Ann Demeulemeester pro jaro/léto 1990.
Sami sebe přitom Antverpskou šestkou nenazývali. Je to tak?
Přesně tak. A vynikli právě proto, že se každý vydal svou vlastní cestou. Každý si vybudoval individuální kariéru, svůj velmi specifický rukopis.
Přesto jako by je kromě Akademie a přátelství pojilo ještě něco…
Myslím, že všichni přišli na to – třeba když spolu jako studenti vycestovali do Japonska –, že móda nestojí pouze na návrzích a oděvech. Že je to kreativní svět, který je potřeba přetavit do značky: jak oblečení prezentujete, jak ho prodáváte, jak komunikujete. A podle mě tomu porozuměli velmi intuitivně. Nicméně vždy chtěli navrhovat oblečení, které mohou nosit jak muži, tak ženy. Vidím v tom určitý realismus, možná i humanismus.
Šestka představuje také princip periferie versus centrum. Antverpy jsou sice od Paříže jen dvě hodiny cesty, ale oni se stejně rozhodli zůstat mimo módní centrum. A to je, alespoň podle mě, obzvlášť přitažlivé pro dnešní mladou generaci – můžete něčeho dosáhnout i jako malá značka nebo jednotlivec. Dokonce i po čtyřiceti letech, během kterých se změnil celý svět, zůstává tato myšlenka velice svůdná.
Vraťme se ke Královské akademii výtvarných umění. Co bylo na této škole na periferii, jak říkáte, tak výjimečné, že se jejím bývalým studentům podařilo formovat současnou módu?
Svoji roli sehrála určitě náhoda. Třeba to, že na Akademii studovali ve stejnou dobu. Martin Margiela sice není součástí Šestky, ale patřil do okruhu jejich přátel. On a Walter Van Beirendonck začali studia v roce 1976, zbylých pět nastoupilo o rok později. Byla to tehdy malá škola a relativně malá byla i Katedra módy. Spolu s nimi tam studovali samozřejmě i další studenti, přesto se jim podařilo výrazně se odlišit.
Řada jejich spolužáků byla spíš buržoazního původu a neměli nutně ambice stát se profesionálními módními návrháři. Myslím třeba mladé ženy z rodin střední třídy, které si jednoduše jen chtěly ušít vlastní svatební šaty – a tím to haslo. V tomto smyslu byla Šestka už na škole výjimečná. Chtěli upřímně tvořit módu a tato ambice je spojovala. Navzdory tomu, že měli odlišné estetické a umělecké preference, sdíleli cíl, chtěli se učit jeden od druhého, bok po boku objevovat. Ale jak jsem říkala, to, že studovali na Akademii ve stejnou dobu, byla náhoda. To, že byli všichni výjimečně talentovaní? To byla také náhoda.
Dirk Bikkembergs
Kolekce Dirka Bikkembergse pro jaro/léto 2007.
Čím se podle vás Antverpy liší od ostatních měst proslavených módou?
Nejsme tak strukturovaní jako Paříž nebo Milán. Nemáme vlastní fashion week. I módní průmysl v Belgii má jiné uspořádání než ve Francii či v Itálii. Je zajímavé, že před těmi čtyřiceti lety, kdy Šestka začínala, měla Belgie ještě stále rozsáhlý, fungující textilní i módní průmysl a šlo o jedno z hlavních odvětví v zemi. Koncem šedesátých a během sedmdesátých let se výroba začala postupně přesouvat do zemí s nízkými mzdami a o značnou část průmyslu jsme přišli. Některé textilní společnosti zůstaly, ale vlastně byste je mohli spočítat na prstech jedné ruky, kdežto Itálie s Francií dál fungovaly na vysoké úrovni.
V osmdesátých letech už Belgie nebyla známá svou módou a většina přeživších podniků vyráběla produkty spíš pro nižší segment trhu, šlo o lacinější věci. Belgická vláda tehdy zadala konzultační firmě McKinsey analýzu situace a jedním z klíčových závěrů bylo: „Chybí vám identita. Musíte vytvářet módnější produkty.“ Tak se zrodila myšlenka investovat do talentu a spojovat výrobce s mladými návrháři, aby vznikala progresivnější tvorba. Zpětně vzato jsme sice ztratili většinu průmyslu, ale talent zůstal. V neposlední řadě hraje ve výjimečnosti Antverp klíčovou roli samotná škola. Šestka jí dala silný stimul. Přilákala zahraniční studenty, z nichž někteří byli mimořádně talentovaní, a během posledních čtyřiceti let se tak Akademie stala mezinárodní a mnohem profesionálnější.
Dries Van Noten
Kolekce Driese Van Notena pro podzim/zimu 2012/13
Zmínila jste Martina Margielu. Proběhla během příprav v MoMu diskuse o tom, zda ho do výstavy nezahrnout?
Ano. Zmiňujeme ho jak v rámci výstavy, tak v doprovodné knize. Byl přítomný během jejich studií na Akademii a přátelili se. A v roce 1984 s nimi podnikl důležitou cestu do Japonska, ačkoliv té o rok později se už neúčastnil… Tím chci říct, že s nimi některé části příběhu sdílí, jiné ne. A protože je příběh Šestky velice bohatý sám o sobě, rozhodli jsme se Martinovu kariéru nezdůrazňovat. Ostatně jeho odkazu jsme v minulosti věnovali dvě samostatné výstavy.
V listopadu obletěla svět zpráva o úmrtí Mariny Yee. Ovlivnilo to nějak způsob, jakým jste poté k výstavě přistupovali?
Kdepak. Věděli jsme, že je Marina nemocná. Výstavy takového rozsahu se navíc chystají dlouho dopředu a já jsem nesmírně vděčná, že jsme měli možnost s ní všechno včas probrat. Marina přesně věděla, jak zamýšlíme její práci prezentovat, a v době, kdy zemřela, už byly veškeré plány i s jejím schválením hotové.
Je úžasné, že se na výstavě Šestka aktivně podílela.
To pro mě bylo velmi důležité. Chtěla jsem, aby šlo o autorizovanou výstavu. Takovou, s níž bude všech šest z nich souhlasit a budou ochotní na ní spolupracovat a zpřístupnit své archivy.
Jak dlouho vlastně přípravy trvaly?
Okolo dvou let, myslím… Nějakou dobu trvalo, než jsme se sešli, ne všichni totiž žijí v Belgii. Nakonec se nám ale podařilo přivézt návrháře do muzea a mohli jsme jim odprezentovat naši vizi. Už první z rozhovorů byl opravdu krásný, okamžitě začali vzpomínat, občas bylo potřeba říct: „Zadržte, potřebujeme se vrátit k programu!“ (směje se) Bylo zvláštní být svědkem dynamiky, kterou mezi sebou mají.
Co je podle vás přesvědčilo ke spolupráci?
Řekla jsem jim, že nám připadá důležité vytvořit jak výstavu, tak publikaci, protože dříve či později – možná za dvacet, možná za čtyřicet let – by s tím přišel někdo jiný, a pak už by nemuseli mít šanci být u toho. Vysvětlila jsem jim, že jestli chtějí mít vliv na to, jak bude jejich minulost zaznamenána a vyprávěna, pak tohle je ta správná chvíle. Myslím, že si také uvědomili, že kolem Šestky existuje silný mýtus. A cílem MoMu je pochopitelně poskytnout fakta a kontext, ale ani v nejmenším jsme neměli v úmyslu jejich příběh demystifikovat.
Walter Van Beirendonck
Kolekce Waltera Van Beirendoncka pro podzim/zimu 1995/96.
Nastínila byste ten kontext?
V sedmdesátých letech se odehrávalo mnoho změn. V Londýně jste měl Mary Quant s minisukní, v Paříži Yves Saint Laurent představil prêt-à-porter díky linii Rive Gauche… A Antverpy měly zase velmi živou uměleckou scénu: v Amsterdamu vzniklo hnutí Provo, které později dorazilo i k nám, následované Fluxusem… Pak přišla osmdesátá léta a punk. Hudba s módou byly silně provázané, všimli byste si toho už na obalech vinylů – kdo by si nevybavil Davida Bowieho v outfitu od Kansaie Jamamota? Hudba hrála zásadní roli, stejně tak noční život – a Antverpská šestka hodně pařila. Ne všichni, ale někteří ano a klubovou scénou se hodně inspirovali.
Byli si přitom dobře vědomi toho, jak se svět mění. V roce 1984 objevili japonské návrháře – poznali práci Jódžiho Jamamota, navštívili obchody Comme des Garçons… To vše je fascinovalo. Nikdy předtím neviděli, že by někdo prezentoval módu tak minimalisticky. Došlo jim, že obrovské rozpočty nejsou potřeba. Je potřeba silný koncept, skvělý nápad, kreativní strategie. Jak bude vypadat váš butik? Jak bude vypadat pozvánka na vaši show?
Nevěděl jsem, že pro ně bylo Japonsko tak zásadní.
Ano, bylo. Souviselo to s tehdejší strategií belgické vlády na podporu textilního průmyslu. Na počátku osmdesátých let vláda spustila soutěž pro mladé talenty zvanou Golden Spindle. Návrháři mohli získat možnost vytvořit kolekci ve spolupráci s belgickými výrobci. Nešlo tedy jen o finanční výhru, ale o možnost skutečně profesionální výroby oděvů. Žádné šití na stroji v ložnici.
Pochopitelně docházelo k jistému napětí. Výrobci často nechápali, o co návrhářům jde, jejich práce jim připadala příliš avantgardní, možná dokonce trochu bláznivá. Přesto to byla pro návrháře šance realizovat své kolekce, a díky tomu se pak mohli prezentovat na mezinárodní úrovni. Právě belgická vláda je pozvala do Japonska. Jednalo se o obchodní misi. Alespoň tedy v případě první cesty. Když se tam znovu vydali v roce 1985, cílem byla prezentace na Světové výstavě v Tsukubě. Nejprve je čekala módní přehlídka v Tokiu a pak v Tsukubě.
Marina Yee
Kolekce Mariny Yee z linie Marie by Marina Yee pro jaro/léto 1988
To pro ně muselo mít neskutečný význam.
Ano – a ta show byla úžasná. Měli tam obří LED obrazovku… Z fotografií je vidět, že to celé působilo opravdu profesionálně. Nicméně – anekdota – belgická vláda tehdy neměla úplně vhodnou síť kontaktů, takže v publiku Světové výstavy nebyli žádní nákupčí ani módní tisk, jen pár školáků, kteří se tam ten den náhodou přišli podívat. (směje se)
Když jste podobné příběhy rozkrývala, natrefila jste na něco, co vás překvapilo?
Když jsem bádala o podrobnostech pětiletého textilního plánu belgické vlády, už jsem sice znala jeho hlavní body, ale stejně mě ohromila jak samotná strategie, tak její rozsah. Zahrnoval financování nových technologií a strojů pro výrobce i investice do viditelnosti belgických značek a návrhářů prostřednictvím velké komunikační kampaně. Zaujala mě například ta v časopise Fashion, this is Belgian. V podstatě požádali mladé návrháře, aby se postarali o styling módních stories, což by je pomohlo zviditelnit. V praxi ale narazili na spoustu třecích ploch.
Časopis zastupoval výhradně belgické značky, hned v prvním vydání jich bylo na dvě stě, což mi připadá docela působivé, ale většinou se jednalo o střední tržní segment. A návrháři nechtěli při stylingu využívat značek, které se jim nelíbily. Přirozeně je přitahovala spíš italská a francouzská móda. Když jsem o tom psala esej do knihy, nejednou jsem se u některých příběhů musela smát.
Zamýšlela jste knihu jako doprovodný materiál k výstavě, nebo samostatné dílo pro ty, kdo nemohou do Antverp přijet a MoMu navštívit?
Řekla bych, že obojí. Kniha samozřejmě dokumentuje velkou část příběhu zahrnutou na výstavě, a to včetně bohatého archivního materiálu, ale nabízí i něco navíc. Třeba zrovna eseje, která vám poskytnou kontext i analýzu. Vnímám ji proto jako dílo, které bude žít i poté, co výstava skončí, a nadále bude čtenářům poskytovat hluboké porozumění tomu, co Antverpská šestka představuje. Nezapomínejme, že se vše odehrálo před dost dlouhou dobou a každý z Šestky si příběhy vybavuje trochu jinak. A naší prací je stanovit fakta. Takhle krásně to popsal jeden z nich: „Když si někdy v budoucnu nebudeme něčím jistí, můžeme se podívat do vaší knihy. Bude to bible vyprávějící náš příběh.“
Dirk Van Saene
Kolekce Dirka Van Saeneho pro podzim/zimu 1991/92
Jak byste popsala dnešní vztah belgické vlády a místní módní scény?
Samozřejmě se změnil. Belgie před čtyřiceti lety ještě nebyla federalizovanou zemí, což je jeden z důvodů, proč program skončil. Vlády vlámského a frankofonního regionu ho prostě nedokázaly převzít a postupně se vše rozplynulo. Později vznikly iniciativy jako Flanders Fashion Institute, dnes známý jako Flanders District of Creativity. Došlo také k investicím do našeho Muzea módy a do Akademie, i když už ne v takovém rozsahu. Bývá náročné přesvědčit městskou radu Antverp nebo vlámskou vládu, aby do módy investovaly. Protože co to vlastně přesně znamená, když se řekne „antverpská móda“? Ano, je to silná značka, ale v porovnání třeba s naším přístavem žádný velký průmysl nepředstavuje.
Na druhou stranu je naše renomé obrovské a těží z něj celé město. Proto by se mělo v investicích do talentu pokračovat. Nehledě na to, jestli pak talent v Antverpách zůstane, nebo se odstěhuje jinam. Všichni budou považováni za návrháře antverpské školy. Podívejte se na Demnu Gvasaliu. Často říká, že se sice narodil v Gruzii, ale jako designér v Antverpách. Myslím, že to krásně shrnuje podstatu věci.
Je to pro vás náročné, upoutat pozornost mladších generací?
Zvlášť náročné mi to nepřipadá. Už v tuto chvíli, před samotným otevřením výstavy, cítíme vlnu nadšených reakcí. Je to téma, které rezonuje. Dostali jsme spoustu dojemných e-mailů. Jeden přišel zrovna tento týden od studenta z Mexika, který nám napsal, že je obří fanoušek Šestky a přijede, protože to zkrátka musí vidět. „Bylo by možné, abych se zúčastnil i vernisáže?“ A já si jen říkala: Wow, tak mladý člověk a tak oddaný… Dojalo mě to. Část mladé generace chce zažívat věci i jinak než jen prostřednictvím počítače nebo telefonu a je zajímavé sledovat, jak i je fascinuje všechno, co se Šestkou souvisí. Chtějí se něco přiučit. Chtějí vědět, co se stalo a proč.
Než se rozloučíme, rád bych s vámi probral ještě jedno téma, a tím je vaše kariéra. Pokud se nepletu, tento rok je vaším pětadvacátým v MoMu, z toho sedmnáct let tam působíte jako ředitelka a hlavní kurátorka…
Počkejte, vážně? Není to až příští rok? (přemýšlí) Bože, máte pravdu! Víte to lépe než já. Tak teď se cítím opravdu stará! (směje se)
Kdysi jste mi vyprávěla, že v době nástupu do muzea jste nejenže neměla žádné profesní zkušenosti s výstavami, ale ani s módou. Jak se od té doby MoMu rozvinulo a jak se za ta léta změnilo to, jak přistupujete k módě?
Žádnou zkušenost s prací v módním průmyslu nemám dosud, vždy jsem byla na druhé straně. Zato v něm pracují moji přátelé i rodina, takže mám určitou představu. A věnuji pozornost všemu, co mi pro Muzeum připadá relevantní. Chci, aby se lidé dozvěděli o historii a zároveň se zajímali o to, jak móda ovlivňuje dnešní společnost. Jak fungují módní značky a jaké výzvy řeší. Obzvlášť si přitom užívám spolupráci s návrháři. I my, tím myslím MoMu, jim máme co nabídnout. Nemají čas ohlížet se, jejich prací je soustředit se na to, co bude.
Když s námi chystají výstavu, dáváme jim svobodu. Mají šanci se zastavit a reflektovat svou práci. Což není vždy snadné. Někdy je až bolestivé poodstoupit a podívat se, co nadále zůstává relevantní. Tím je v mých očích MoMu výjimečné. Vždy se také snažíme být inovativní nejen jako kurátoři, ale i v integraci nových technologií. Když chcete například vysvětlit dopad Antverpské šestky, samotné manekýny vám k tomu nestačí. A to mě opravdu velmi baví. Každá výstava je úplně jiná. Každá je tak trochu experiment. Často se při práci přistihnu, že uvažuji nejen o módě, ale i o tom, co nás činí Belgičany.
To zní jako práce snů.
Je to vzrušující, ale i náročné. Vlastně bych řekla, že práce v našem muzeu je tak trochu jako být návrhářem. Zvenčí se to zdá oslnivé: Všechna ta přehlídková mola, designéři se přátelí se slavnými modelkami… Ale kdo lidi z módního průmyslu zná, ujistí vás, že dřou. Nikdy bychom neměli podceňovat, jak náročná jejich práce je. Dokonce i legendy jako Dries Van Noten nebo Walter Van Beirendonck se hned po přehlídce dávají zas do práce. A totéž platí pro nás v MoMu. Někdy jsou to krev, pot a slzy, ale výsledek je vždy obohacující. A v tom já osobně vidím krásu.
