Když se čas stává spojencem. Ománská značka mění svět moderního parfémářství

Nezávislá ománská značka Amouage představuje tři nové interpretace geometrie času a obrací pozornost ke třem základním tvarům – přímce, kruhu a bodu. Seznamte se s vůněmi Line 618, Remain a Sequence, které jsou už druhou částí trilogie. | foto: Foto: archiv Amouage

  9:00
Oud, šedá ambra, kosatec, jasmín, růže, šafrán. Co je vlastně nejvzácnější složkou parfémářovy palety? Kreativní ředitel ománské značky Amouage Renaud Salmon vás přesvědčí, že tajemstvím výjimečné receptury je v moderním parfémářství často opomíjená ingredience – čas.

Bylo třeba vybrat lokaci, která by odpovídala odvaze, s níž Amouage přistupuje k tvorbě svých vůní. Parfémový dům, který v roce 1983 založil ománský sultán Kábús bin Saíd, oslavuje ušlechtilé suroviny Arabského poloostrova a připomíná, že ománské kadidlo si zaslouží pozornost celého světa.

První trojici jedinečných esencí The Essences – Act I představila značka na přelomu let 2024 a 2025 a vzbudila mezi zákazníky bezmála šílenství. K odhalení druhé trilogie The Essences – Act II si Renaud Salmon, umělecký ředitel Amouage od roku 2019, zvolil kodaňský The Alchemist, futuristickou restauraci ikonoklastického šéfkuchaře Rasmuse Munka, která se v roce 2025 umístila na pátém stupínku žebříčku World’s 50 Best Restaurants.

Je to doslova gastronomické divadlo, kde hosté polykají myšlenky a klimatické postoje stejně jako sousta delikátních pokrmů. I samotná Kodaň se svým důrazem na design, kulturu a neklidnou tvůrčí zvídavost přesně odrážela charakter večera. Nekonvenčního, intelektuálního a zcela pohlcujícího.

Velký bratr se dívá

Během šestihodinové večeře, rytmizované sekvencemi a projekcemi, které byly stejně fascinující jako spektakulární, jsem měl po boku vybraných novinářů z celého světa možnost poznat tři nové esence Amouage jménem Line 618, Remain a Sequence.

Tlumené světlo, soustředěné ticho a menu, které hosty nenechalo v klidu ani vteřinu. Jedno sousto fascinovalo, další vyvádělo z rovnováhy. Právě neustálý pohyb mezi obdivem a diskomfortem dal celému večeru mimořádnou sílu.

Některé se objevily i v podobě hravých odkazů. Třeba bonbony ve formě lesních mravenců zalitých tasmánským medem připomínaly krystaly ambry, hovězí tatarák s černým pepřem byl servírovaný na jazyku z gumy a jeden z koktejlů podávaný ve flakonu Amouage dokonce fosforeskoval ve tmě. Nešlo však o scénografický rozmar. Pro Renauda Salmona bylo zásadní, aby se přítomnost značky během celého večera nezredukovala na pouhé gesto.

„Nechtěl jsem příliš měnit šéfkuchařovo menu, protože jsem ho chtěl respektovat. Chtěl jsem mít jistotu, že přítomnost Amouage zážitek z jídla neoslabí jen kvůli tomu, že ho nějak označkujeme,“ vysvětluje vysoký elegán oblečený od hlavy k patě ve značce Bottega Veneta. Jeho gesta jsou úsporná, působí soustředěně a vyrovnaně. Ani na okamžik neuhne pohledem.

Přípravy na speciální lednový večer podle něj trvaly několik měsíců a začaly už loni. Výsledkem byla spolupráce se chefem Rasmusem Munkem, kterou popisuje jako mimořádně harmonickou, jako setkání dvou tvůrčích světů, jež spojuje skutečné řemeslo, chuť experimentovat a odvaha nevydat se cestou prvoplánového efektu.

Večer začal v úplném tichu. V úvodní místnosti nás uvítala obří krychle s projekcemi, které propojovaly historické tváře, současné obrazy i fragmenty vlastních odrazů. Jednu chvíli jsem byl karikaturou Donalda Trumpa, za okamžik Monou Lisou a nakonec zajatcem pod dohledem velkého bratra během protestů proti AI.

Atmosféra byla téměř hypnotická a udala tón celému večeru. Jak zdůraznil Renaud Salmon: „Zpočátku jsme si na obrazech byli všichni cizí, ale skrze reflexi a empatii jsme se okamžitě propojili.“

Šest hodin strávených u stolu mezi neznámými lidmi vytvořilo zvláštní druh blízkosti. Nejen díky konverzaci, ale i sdílenému soustředění. Projekce zachycovaly protiklady. Něhu i násilí, pokrok i úpadek, nejednoznačnost, která zůstává nevyřčená, přesto je mimořádně podmanivá. Parfém zde nepůsobil jako izolovaný luxusní objekt, ale jako filtr, skrze nějž lze číst kulturu samotnou.

Vyhlášený dánský šéfkuchař Rasmus Munk přenesl svět Amouage na talíř s až znepokojivou přesností. Lesní mravenci v medu, tatarák podaný na gumovém jazyku či pohyblivý jehněčí mozeček posouvaly každý chod o něco dál.

Když projekce dozněly, stěny se otevřely a odhalily prostor připomínající kulinářskou svatyni. Něco jako ve filmu The Menu, jen s tím rozdílem, že z restaurace ověnčené dvěma michelinskými hvězdami opravdu nechcete odejít. Šéfkuchař Rasmus Munk převedl jednotlivé vůně Amouage do chutí a pracoval se sladkostí, hořkostí, kovovými i animálními texturami ještě dřív, než se samotné kompozice naplno rozvinuly.

Diskomfort je žádoucí

Ten večer nebyl Renaud Salmon jen hostitelem. Prožíval vše stejně intenzivně jako ostatní pozvaní lidé a podléhal stejným smyslovým vzruchům. Právě to pro něj bylo klíčové. Večeře neměla pouze potěšit, ale také znejistit, vyvést z rovnováhy a podnítit k zamyšlení.

Druhý den na otázku, který moment na něj zapůsobil nejsilněji, odpovídá bez váhání. „Myslím, že to byla jednohubka s motýlem.“ Nešlo přitom o nejvýraznější chuť večera. „Z chuťového hlediska to asi nebyl ten nejzapamatovatelnější moment, ale vyvolal ve mně něco zvláštního. Říkal jsem si: Proč vlastně, proč bych měl chtít sníst tak krásného motýla?“ Přesto dobře věděl, že šlo o ekologicky promyšlené gesto. „Jedná se o velmi udržitelný proces. Pravděpodobně mnohem udržitelnější než chov hovězího skotu a drůbeže. A má mnohem víc bílkovin než kuře. Ale stejně nejsem zvyklý jíst motýly.“

Právě tento pocit podle něj patřil k podstatě večera. „Cílem nebylo jen potěšit každého, ale nabídnout něco, co nás přiměje přemýšlet.“ A dodává i důležitý detail. „Bylo mi vlastně docela nepříjemně. Ale to byl ten záměr.“

Večeře se tak proměnila v sociální experiment. Navzájem jsme sledovali své reakce, sdíleli nejistotu a komentovali hranice vlastního komfortu. Zatímco kolegyně z W Magazine bojovala se slizkým kuřecím pařátkem, mou přísedící z polské Vogue vyděsil jehněčí mozeček servírovaný na pohyblivé maketě lidského mozku. „Stal se z toho i trochu společenský zážitek. Vidíte lidi kolem sebe, reagujete na ně, musíte spolu komunikovat.“

Parfém jako whisky

Vztah ke gastronomii letos Amouage rozvíjí velmi intenzivně. Toto propojení se však neomezuje pouze na spektakulární zážitky. Promítá se přímo do formulace parfémů. V kontrastu k přesycenému odvětví, které sází na rychlé extrakce a optimalizované procesy, hájí Renaud Salmon pomalé, téměř enologické gesto při vzniku nových vůní. Za těmito kompozicemi stojí technická inovace stejně odvážná jako nečekaná. Dvojitá infuze. Princip? Zacházet s parfémem jako s vínem či whisky.

„Původní myšlenkou bylo vzít parfém a nechat ho infuzovat přímo v sudech s hoblinami santalového dřeva uvnitř, abychom získali dualitu a dřevitou komplexnost,“ říká Renaud Salmon. První pokus však selhal. Dubové sudy, ačkoli je vyrobil zkušený bednář z Bordeaux, netěsnily. Ale právě z této nehody se zrodila skutečná inovace. Alkohol v sudu zůstal. A tak vyvstala otázka, proč v něm parfém nenechat zrát. Po dobu šesti měsíců se maceruje v dubových sudech a nasává dřevité, hřejivé a ambrové tóny.

Současně je parfémový koncentrát uložen do kovových nádob, kde infuzuje s kousky santalového dřeva. Během těchto šesti měsíců hmota zraje, formuje se a získává větší hloubku. Po této dvojité maturaci se obě složky znovu spojí. Třicet procent koncentrátu infuzovaného santalem a sedmdesát procent alkoholu vyzrálého v dubovém sudu. Výsledek? Parfém s dosud nevídanou komplexností, který vás bude v průběhu dalších měsíců znovu a znovu překvapovat.

Za patnáct let v beauty byznysu jsem nic podobného nezažil. Ano, mám rozmazlený nos i nákladný, velmi specifický vkus. O to rychleji mi došlo, že jsem součástí něčeho skutečně výjimečného.

Souboj s časem

Během samotného zrání však přetrvává nejistota. Jakmile je parfém uložen do sudu, nikdo nedokáže přesně zaručit, co z něj vzejde. Tato neznámá a náhodná část se místo překážky stává hnací silou. Nathalie Lorson, velká osobnost parfémového světa, která stojí mimo jiné za vůní Black Opium pro Yves Saint Laurent a pro Amouage jich vytvořila hned několik, včetně nové Line 618, v tom vidí výjimečné pole pro experiment. „Po pětačtyřiceti letech v oboru mohou stále přicházet premiéry a lidé jako Renaud mají mimořádné nápady,“ říká s nadšením.

Čas je v této nové trilogii vůní jednou z nejradikálnějších ingrediencí. Podle Renauda Salmona nejde o to, že by parfémářský průmysl nevěděl, jak je důležitý. Spíš si ho už nemůže dovolit. „Lidé vědí, že čas je důležitý, jen si ho nemohou vzít,“ říká otevřeně. Většina dodavatelů se dnes soustředí na co nejstabilnější ingredience, které nepotřebují zrání a šetří právě to nejvzácnější, co máme, tedy čas. „Každý dodavatel ingrediencí mi říká, že chci přesný opak toho, co chtějí všichni ostatní. Všichni chtějí složky, které nemusejí zrát, protože nechtějí ztrácet čas. Já naopak žádám ingredience, které stabilní nejsou.“

V době, kdy celý sektor hledá předvídatelnost, Renaud Salmon volí proměnlivost. „Lidé chtějí stabilitu. Lidé chtějí předvídatelnost. Ale chtít po přírodní ingredienci, aby vždy voněla stejně, je jako chtít, aby každá květina vypadala úplně stejně.“ A právě tady se jeho přístup od dnešního mainstreamu výrazně odlišuje. Nejde o moralizování, ale o vědomou volbu jiné cesty.

„Není to tak, že jedna cesta je špatná a druhá dobrá. Jen pokud chcete vytvořit něco skutečně originálního, je možná dobré jít opačným směrem,“ popisuje rodilý Belgičan. Skutečnost je taková, že většina parfémů dnes obsahuje převážně syntetické složky – a syntetika nezraje ani se neproměňuje. I značky, které pracují s přírodními surovinami, se zrání často vyhýbají kvůli vysokým nákladům, časové náročnosti, potřebnému know-how i nepředvídatelnosti.

Zrání klame

Tato filozofie se propsala i do samotného výběru surovin. Dřevo, ambra či vanilka zrají přirozeně krásně, zatímco květiny a citrusy představují mnohem riskantnější teritorium. Je třeba rozpoznat rozdíl mezi zráním a zkažením, právě tam totiž leží hranice celého experimentu. Renaud Salmon to potvrzuje zcela konkrétně. „Dřevo, ambra a podobné tóny budou zrát velmi dobře. Vanilka nás příjemně překvapila. Ale květiny a citrusy tak dobře stárnout nebudou.“

A právě zde přichází jeden z nejzajímavějších momentů celého procesu. „U citrusů je fascinující, že naše představa o tom, co znamená, že nějaká ingredience dobře zraje, je založená hlavně na našich předsudcích. Citrus obvykle používáte kvůli jeho jiskřivé, šťavnaté stránce. Když ho ale necháte zrát, začne získávat kandované, marmeládové, někdy až lehce likérové tóny.“

Jinými slovy, neztrácí se, jen mění charakter. Právě tím je celý proces tak zajímavý. Některé květinové složky naopak po čase ustupují. „To je trochu srdcervoucí,“ přiznává. „Ale i to je krása toho procesu.“ Výsledek se nedá zcela kontrolovat. Musí se mu naslouchat.

Posvátné kadidlo

V samém srdci této trilogie stojí surovina, která Renauda Salmona doslova fascinuje. Ománské kadidlo je součástí podpisu Amouage od samého počátku. Jde o pryskyřici sbíranou v oblasti Afrického rohu. Přestože má v parfémářství zásadní význam, zůstává často v pozadí. Hlavním důvodem je mimořádně složité získávání této ingredience. Geopoliticky citlivé oblasti, řetězce prostředníků a velmi nízké odměny pro samotné sběrače činí celý dodavatelský řetězec značně problematickým.

Amouage proto přistoupila k tomu, že kultivaci kadidla integrovala od sklizně až po jeho využití a přímo se angažuje v oblasti Wadi Dawkah, chráněném údolí o rozloze 3 500 hektarů, kde roste téměř 4 000 kadidlovníků. Z čichového hlediska odhaluje kadidlo nečekanou komplexnost. „V Evropě si ho často spojujeme s něčím temným a kouřovým. Jenže to je kadidlo ve chvíli, kdy se pálí. To, co v parfémářství používáme především, je esenciální olej z kadidla – a ten s touto představou nemá nic společného,“ vysvětluje Renaud Salmon. Čerstvý, téměř minerální tón odhaluje akordy připomínající saunu, borovici, zázvor, či dokonce citrusy. „Je to dokonalá ingredience pro vybudování čichové páteře.“

Na této zářivé a návykové surovině postavili parfémáři Nathalie Lorson, Pierre Negrin a Julien Rasquinet své kompozice, přičemž každý z nich rozvinul geometrický koncept spojený s časem. Vůně Remain od Pierra Negrina ztělesňuje prvotní bod. Pevný a intenzivní. Od kodaňské večeře se mi Remain vrací do hlavy se stejnou vytrvalostí, s jakou drží na kůži. Základ tvoří posvátné kadidlo, kastoreum a hluboké tóny santalového dřeva, které vůni ukotvují v samotných počátcích historie parfémářství.

Tato esence podle Renauda Salmona nejlépe ukazuje, co dvojitá infuze ve skutečnosti dokáže. „Cílem nebylo produkt úplně změnit. Je to pořád ten samý parfém. Ale objeví se kolem něj dřevitý závoj. Je jemný, ale je tam,“ popisuje vzorek před zráním v sudech, než mi vzápětí podává koncentrát po šestiměsíčním odpočinku. Rozdíl je podle něj patrný nejen v samotné vůni, ale především v její projekci. „Jak se vůně rozvíjí, rozdíl mezi oběma verzemi se výrazně zvětšuje.“ A pak přidává myšlenku, která vystihuje filozofii kolekce. „Původní produkt je už sám o sobě velmi dobrý. Ta nová verze ale působí, jako by byla skutečně dokončená.“

Od roku 2019 určuje Renaud Salmon jako kreativní ředitel novou tvář Amouage. Jeho profesní dráha k parfémářství vedla od kožených doplňků Louis Vuitton přes svět módy a beauty. V Česku jsou jeho vůně k dostání v concept storu Ingredients.

Sequence od Juliena Rasquineta evokuje kruh. Cyklický pohyb nesený ovocnými a květinovými fasetami. Červené plody a liči vytvářejí lehkou a návykovou čichovou smyčku, velkorysou kytici, která se otáčí, proměňuje a znovu vrací sama k sobě.

Jestliže Sequence připomíná časovou smyčku, Line 618 od Nathalie Lorson je vůně v neustálém pohybu, která se táhne jako přímka až za horizont. Jde o lineární čichovou stopu, v níž se ománské kadidlo rozvine už v prvních sekundách v citrusovém, vibrujícím a jiskřivém tónu. Přímý nástup pokračuje do srdce z pepře a dřev, aby se nakonec usadil na smyslném koženém akordu. Ten nečekaně změkčuje mléčně ovocný akord, který celek zaobluje a dodává mu lehkost.

Seznam ingrediencí nestačí

Celá kolekce zároveň otevírá nový dialog, jak o vůních můžeme mluvit. Renaud Salmon upozorňuje, že parfém bývá příliš často redukován na seznam ingrediencí, který sám o sobě o výsledku neříká téměř nic. „Když vám řeknu, že nějaké sako je z padesáti procent vlna a z padesáti procent bavlna, co vám to vlastně řekne o tom saku? Vůbec nic.“ Stejně tak nefunguje ani klasický jazyk parfémářství.

Mnohem přesnější je podle něj mluvit o tvaru, textuře a dojmu. „Když řeknu, že vůně je fluidní nebo hustá a že ji obklopuje dřevitý závoj, vypoví to mnohem víc o tom, jak se bude nosit, jaký má tvar a jak se v ní budete cítit.“

Právě tímto jazykem chtěl nové esence definovat. Nejen skrze složení, ale i skrze jejich patinu, hustotu a způsob, jakým se rozvíjejí na kůži. Jaro je možná na beauty scéně tradičně spojováno s lehkostí, ale mě jako někoho, kdo v parfémech hledá především jedinečnost a extrémní výdrž, zaujal mnohem víc právě tento přístup než květinové kompozice, které nevydrží ani do odpoledne.

Luxus v éře kopií

Trilogií The Essences – Act II kreslí ománský dům novou představu o tom, čím dnes může být vysoké pafémářství. Územím, kde tradice vede dialog s odvahou a kde čas přestává být omezením a stává se spojencem. Zároveň jde o jemnou, ale jasnou odpověď na kulturu parfémových dupes neboli levnějších napodobenin, která v posledních letech proměnila vnímání luxusu.

Renaud Salmon v tom není dogmatický, přesto mluví přesně. „Do určité míry je to zdravé, protože to ukazuje, co luxusní značky možná dělají špatně. Pokud může být váš produkt snadno okopírovatelný, byl to vůbec od začátku luxus?“ Proto se soustředí na proces, který se napodobuje mnohem obtížněji než parfémy založené na líbivých marketingových sloganech doprovázených slavnými tvářemi. „Proto pracuji na těchto procesech. Aby bylo jasné, že tohle se kopíruje jen velmi těžko. Hodně štěstí při pokusu to napodobit.“ A pointa je vlastně velmi jednoduchá: čas se ošidit nedá.

Budoucnost parfémového průmyslu podle něj neleží ani v zaprášené představě dědictví, ani v laciné snaze být za každou cenu disruptivní. Vidí ji v možnosti být domem s historií, ale s mentalitou nováčka. „Musí existovat způsob, jak být domem s dědictvím, ale s mindsetem nově příchozí značky.“ Jinými slovy, pracovat s tradičním řemeslem, aniž by působilo povýšeně. „Nevidím důvod, proč by značka nemohla být hluboce ukotvená v řemesle a zároveň velmi otevřená, transparentní a moderní.“

Jsou to pozoruhodná slova od člověka, který během kariéry působil na nejvyšších pozicích ve značkách Alexander McQueen, Louis Vuitton, Marc Jacobs a Dolce & Gabbana, než před sedmi lety přijal místo kreativního ředitele ománského parfémového domu Amouage. Ten proměnil k nepoznání a značka povstala jako pověstný Fénix z popela.

Když má jedním slovem shrnout náladu nadcházejícího období, nevolí efektní hesla, ale přesnost. „Možná kvalita. Kvalita ve vztazích, kvalita v čase. Méně věcí, ale takových, které jsou skutečně smysluplné.“ A vzápětí přidává ještě výstižnější dvojici slov. „Substance. Nebo hodnota.“ Právě to dnes esence Amouage zosobňují nejlépe. Nejsou jen dalšími novými vůněmi v řadě. Jsou manifestem času, hloubky a jasného záměru v době, která si zvykla chtít všechno okamžitě.

Vstoupit do diskuse
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.