Nespokojený povyk kolem filmu Bouřlivé výšiny, který je spíš o chtíči než o romantice, se snesl na všechno – od ohýbání samotného klasického příběhu na hranici zmuchlání až po kostýmy. Kritici řeší i obsazení Jacoba Elordiho, který má ke snědému hrdinovi Heathcliffovi poměrně daleko – rasismus je přitom jedním z kořenů mizérie hlavních postav. A pak jsou tu Cathyiny šaty, jichž vzniklo pro snímek na padesát.
Už měsíce před únorovou premiérou, kdy na veřejnost unikly paparazzi snímky ze svatební scény, se sociální sítě chytaly za hlavu: „Závoj z Temu!“ – „Krinolína z AliExpressu!“ Oblečení temné hrdinky Catherine v podání Margot Robbie je všechno možné, jen ne historická rekonstrukce. Mísí se tu šaty ve stylu bavorské dojičky, fragmenty sedmnáctého století i gregoriánské a viktoriánské siluety – a dokonce i brýle à la Elton John. Mihnou se v nich ale též ozvěny Christiana Diora z padesátých let, pohádka o Červené karkulce, latex, a dokonce celofán.
Pro jedny je tento počin maškarní bál, který se utrhl ze řetězu, pro druhé – například pro britskou Elle – „šarlatový sen“, v němž šaty září příliš jasně na to, aby byly dobově přesné. „Tyto kousky nejsou zdaleka upjaté a slušné, ale jsou stejně smyslné jako Cathyina touha po Heathcliffovi.“ Každopádně vznikla zvláštní směsice, která znovu otevřela starou otázku: Jak vlastně zacházet s historickým kostýmem v adaptacích klasických děl?
Kostýmy v seriálu Bridgertonovi – levný polyester, viktoriánské korzety pod empírovými šaty a zipy – omlouvá to, že dílo je žánr fantasy.
Ve filmu Emma má oděv hlavní hrdinky vyjadřovat její excentričnost. Výsledek připomíná spíš venkovskou interpretaci trendů z módních žurnálů.
Vize Jacqueline Durran
Režisérka Emerald Fennell tentokrát zamířila někam, kam se zatím neodvážili ani cirkusoví Bridgertonovi. Svérázné pojetí jejích Bouřlivých výšin však mělo i jeden nečekaně blahodárný důsledek: mladí diváci se začetli do téměř dvě stě let starého románu Na Větrné hůrce Emily Brontë – a s jistým úžasem zjistili, jak příběh vlastně vypadá „doopravdy“. Kostýmy přitom navrhla Oscary ověnčená Jacqueline Durran, John Galliano filmového světa.
V Anně Karenině z roku 2012 přetvořila historicky inspirované šaty v haute couture kreace a v Malých ženách nechala některé postavy dýchat bez korzetů. Má také na svědomí jeden z nejslavnějších filmových outfitů – proslulé zelené šaty, které Keira Knightley nosila ve filmu Pokání (mají dokonce vlastní stránku na Wikipedii). Přestože se Pokání odehrává během druhé světové války, Durran se při jejich návrhu inspirovala modely Coco Chanel z dvacátých let. Pro Annu Kareninu se s Keirou Knightley znovu spojila a opět sáhla do archivu Chanel – tentokrát však kombinovala ruskou módu sedmdesátých let 19. století s dlouhými perlovými náhrdelníky.
Míchání různých časových období je pro Jacqueline Durran typické, zdaleka však není jediná, kdo k němu sahá. Vezměme si například loňský film Frankenstein Guillerma del Tora. Novozélandská kostýmní výtvarnice Kate Hawley byla za svou práci na tomto filmu nominována na Oscara a otevřeně přiznává, že historickou přesnost nepovažuje za hlavní cíl. Na rozdíl od Bouřlivých výšin nebo třeba Malých žen ale šlo už v době vzniku románu Mary Shelley o jakési proto sci-fi.
Módní posuny ve filmových adaptacích klasické literatury nejsou ničím novým. Stačí se podívat na adaptace románů Jane Austen. Anya Taylor-Joy ve snímku Emma z roku 2020 nosí pastelové empírové šaty připomínající cukrovinky z vitríny a její jasně žlutá bunda byla navržena tak, aby z ní udělala archetyp včelí královny – prostě vůdkyně dívčí party. Naproti tomu ve slavné Pýše a předsudku Joea Wrighta působí oblečení hrdinů téměř zanedbaně – sukně jsou zmačkané, kabáty ošoupané a Elizabeth Bennet chodí často bez rukavic. Má to naznačit způsob, jakým se dívá na svět: spíš jako intelektuálka než mondéna prahnoucí po nejnovějších šatech. Historická věrnost tu ustupuje atmosféře – jednou je to romantická fantazie, podruhé téměř sociální realismus.
Mix střihů Christiana Diora z 50. let, viktoriánské éry, latexu i renesance v Bouřlivých výšinách vyvolal nevoli.
Mix střihů Christiana Diora z 50. let, viktoriánské éry, latexu i renePro film Anna Karenina se kostýmní výtvarnice Jacqueline Durran spojila se značkou Chanel – a získala Oscara.
Skutečný zločin? Nuda
Je dobře, že se historické kostýmy upravují tak, aby promlouvaly k dnešnímu divákovi, nebo je lepší nechat je jako nově ušité „muzeální kusy“? Co je vlastně v tomto směru autenticita? Jak upozorňuje British Film Institute, autenticita v kostýmních filmech je delikátní balancování: přílišný realismus může diváka odcizit, přílišná stylizace zase riskuje, že se historie promění ve frašku. Je to tedy neustálé vyjednávání mezi tím, „co bylo“, a tím, „co by mohlo být“. Režiséři většinou volí zlatou střední cestu – aby divák cítil dobovost, ale zároveň příběh prožil jako současný. Film není historie. Jenže mnoho lidí se z něj o historii učí a vnímají ho právě tak.
„Jediným skutečným zločinem je být nudný. Když ve vás kostýmní drama vyvolá nějaké pocity – vztek, úctu, touhu –, je úspěšné, i když jsou všechny knoflíky špatně,“ říká filmový historik Mark Cousins z British Film Institute. Pokud chcete vidět maximální filmové přiblížení historické realitě, podívejte se na Geparda Luchina Viscontiho nebo Věk nevinnosti Martina Scorseseho. A u nových Bouřlivých výšin raději zavřete oči – kdybyste je náhodou někdy zahlédli v televizi.
Romanticky založené duše letos mezitím zhltly netrpělivě očekávanou novou řadu Bridgertonových. Tam lze mluvit spíš o fantazii, která si na historickou věrnost ani moc nehraje. Šperky a make-up postav v reji vztahových dramat jsou už vyložený úlet – asi jako conversky v botníku Marie Antoinetty ve vizi Sofie Coppoly. Co ale občas zarazí i diváka nepolíbeného historií, je jejich poněkud levný vzhled – tu a tam lze zahlédnout dokonce zipy. Levné materiály jsou navíc mnohem viditelnější díky digitálnímu obrazu; zrnitý film byl v tomto směru milosrdným filtrem. „Sebemenší chyba je dnes vidět. Levnost materiálů vynikne paradoxně i díky sytějším barvám. Je to otázka financí a také času, kterého je málo,“ říká módní historička a youtuberka Karolina Žebrowska.
U první řady Bridgertonových bylo potřeba v krátkém čase vytvořit zhruba pět tisíc kostýmů. Podobná debata se rozhořela i letos u filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana. Jakmile byly zveřejněny první fotografie z natáčení, fanoušci se okamžitě zděsili: král Odysseus má na hlavě přilbu z PVC!
Karolina Žebrowska, která historické kostýmy ve filmech často nemilosrdně rozebírá, připomíná, že nemusejí přísně odpovídat realitě – divák však určitou míru historické logiky očekává. „Pokud tam není elektřina, nejezdí auta a morálka je viktoriánská, člověk čeká i historické oblečení. Proč by se jinak Cathy nerozvedla s Edgarem a nevzala si Heathcliffa, aby to bylo uzavřené?“ Historiky módy někdy nerozčilují ani tak odchylky od reality jako spíš to, když kostýmy selžou nejen kvalitou, ale i nedotažeností umělecké vize. Jak píše historička z FrockFlicks.com, specializovaného webu o kostýmním designu v historických filmech: „Klidně upravujte historické kostýmy. Oblečte všechny do neoprenu a dejte jim vílí křídla. Ale udělejte to dobře. Buď do toho jděte naplno, nebo jděte domů.“
