Takovou událost, jako je aktuální výstava Cartier, byste si neměli nechat ujít. V britské metropoli byla totiž obdobně rozsáhlá expozice, věnovaná francouzskému domu založenému v roce 1847 Louisem-Françoisem Cartierem, k vidění naposledy před téměř třiceti lety.
Pokud tedy budete mít cestu do Londýna, rozhodně si rezervujte lístky s předstihem. Jedinečná výstava ukazuje nejen šperky, hodinky a další umělecké objekty, z nichž zrak přechází, ale je též důkazem významu značky Cartier pro hodinářství a šperkařství.
Čeká vás procházka 20. stoletím v opravdu vybrané společnosti korunovaných hlav, šlechticů, extravagantních indických mahárádžů i bohatých amerických dědiček či nejjasnějších hollywoodských hvězd. Ti všichni si v obchodě Cartier na pařížské 13 Rue de la Paix podávali dveře.
„Londýnská výstava svědčí o tom, že šperky jsou formou uměleckého vyjádření, ostatně proto tuto výstavu pořádá tak významná instituce, jako je Victoria & Albert Museum. Svědčí však též o tom, že existuje styl Cartier. Styl, který formoval celé generace a který existuje dodnes. Cartier zůstává konzistentní, toho jsou důkazem i současné šperky. Styl Cartier má relevanci v každé době,“ vysvětluje v online interview pro Esprit Pierre Rainero, ředitel dědictví a stylu značky.
Pierre Rainero je ředitelem dědictví a stylu značky Cartier. „Šperky jsou formou uměleckého vyjádření,“ říká.
V londýnském Victoria & Albert Museum můžete do 16. 11. navštívit výstavu Cartier.
ManchesterSká tiára
Londýnská výstava vypráví také příběh tří bratrů Cartierů – Louise (1875–1942), který coby nejstarší vnuk Louise-Françoise působil v Paříži, Pierra (1878–1964), jenž založil v roce 1902 londýnskou a v roce 1909 newyorskou pobočku značky, a nejmladšího Jacquese (1884–1941). Jacques později převzal vedení obchodu na londýnské ulici New Bond Street, kde Cartier sídlí dodnes. Právě bratři Cartierové dokázali z malého francouzského klenotnictví vybudovat dům s mezinárodním věhlasem.
Sepětí tří světových metropolí – Paříže, Londýna a New Yorku – podtrhuje hned první vystavený objekt, jemuž kurátoři jedinečné expozice věnovali samostatný výstavní prostor. Jde o takzvanou Manchesterskou tiáru z roku 1903, ozdobu do vlasů vyrobenou ze stříbra, zlata a diamantů. Dostala ji darem bohatá americká dědička Consuelo Montagu, jež se provdala za britského vévodu z Manchesteru. Tiára byla vyrobena v Paříži, její majitelka pocházela ze Spojených států a provdala se právě do Británie. Consuelo s kubánsko-americkými předky, mezi něž patřili majitelé rozsáhlých plantáží z americké Louisiany, si šperk příliš neužila. Zemřela v roce 1909.
„Ale za tímto šperkem je něco víc,“ vysvětluje Pierre Rainero, „ilustruje změny ve společnosti na počátku 20. století, kdy lidé s old money chtěli mít ještě více peněz – a docházelo ke sňatkům s bohatými Američankami s new money. Tento společenský posun byl důležitý i pro Cartier, který na proměny doby dokázal dobře reagovat a odpovídat na poptávku nové klientely. Cartier byl vždy velmi moderním, současným domem.“
O tom, že Pierre Rainero nemluví do větru, svědčí jeden prostý fakt: jen v roce 1900 si u oltáře své „ano“ řeklo 50 bohatých amerických dědiček a britských šlechticů.
Přelomová platina
Tiárám značky Cartier je na výstavě věnováno více prostoru. Procházka expozicí končí v místnosti, kde jsou vystaveny další z křehkých okouzlujících ozdob do vlasů. Důvod je nasnadě: tiáry byly zapotřebí nejen počátkem 20. století, ale i v době mezi světovými válkami. Byly povinnou součástí dress code žen na speciální události u britského královského dvora, jako byly třeba královské svatby. Například v roce 1937, kdy už těmto ozdobám v pevninské Evropě odzvonilo a ženy toužily spíše po brožích, Cartier vytvořil na zakázku celých 30 tiár, a to při příležitosti korunovace Jiřího VI.
Jiří se stal novým britským králem poměrně nečekaně v květnu, po abdikaci svého bratra Eduarda VIII. Eduard se vzdal trůnu kvůli dvakrát rozvedené Američance Wallis Simpson, jež ho naprosto okouzlila. Wallis – byť se korunovace neúčastnila – byla jednou z věrných zákaznic značky Cartier. Prý chtěla mít při každé příležitosti na sobě takové šperky, že vyrazí dech všem ženám, které ji spatří.
Význam půvabných tiár spočívá nejen v tom, že byly dobrým byznysem pro značku Cartier, ale staly se i důkazem inovativnosti značky. Francouzský dům pro ně využíval platinu – materiál mnohem vzácnější než zlato, ale též pevnější, a tedy náročnější na opracování. K vytvoření šperku jej bylo zapotřebí méně než zlata či stříbra, a díky platinovým tiárám tak mohla lépe vyniknout nádhera perel a hlavně diamantů, jež se staly populárními na počátku 20. století, po otevření dolů v Jižní Africe (takzvaná minerální revoluce vypukla již v roce 1867, kdy byl v Jižní Africe objeven první diamant).
„Tiára byla šperkem potřebným na nejrůznější speciální ceremonie, je to nejvíce viditelná a nejprestižnější ozdoba. Je ztělesněním sociálního statusu, síly, moci a vlivu. A nezapomeňte, že se nosí na hlavě, stejně jako například královská koruna, a vyjadřuje sílu nejen politickou, ale i náboženskou. Tato ozdoba je navíc už od viktoriánských dob spjatá právě s britským impériem,“ doplňuje Pierre Rainero.
Ředitel stylu a dědictví značky Cartier též v souvislosti s tiárami upozorňuje na význam Louise Cartiera, který byl průkopníkem platiny. Šperky z tohoto kovu se staly trumfem v rukávu značky Cartier, protože dokonale podtrhovaly zdobný girlandový styl, v němž vynikal zejména designér Charles Jacqueau.
„Nesmíme zapomenout, že platina byla využívána i kvůli elektrickému osvětlení. Díky němu záře diamantů v tiárách mnohem více vynikla, šperky byly lépe vidět – i proto bylo důležité jejich perfektní, inovativní zpracování,“ popisuje Pierre Rainero. „A o kráse platinových šperků svědčí ještě jedna věc. Pierre Cartier otevřel v New Yorku pobočku Cartier již v roce 1909, kdy značka nebyla ve Spojených státech známá. Proto půjčoval na víkendy šperky Cartier významným ženám, aby je vynesly na nejrůznější společenské události. A v pondělí je do obchodu už nevrátily, ale klenoty Cartier si koupily.“
O tom, že byly bohaté Američanky schopné dát za šperky Cartier v podstatě cokoliv, svědčí i jedna – dnes poměrně nepochopitelná – výměna. V roce 1916 vyměnil Morton Plant, jehož otec zakládal železnici na americkém Jihu, dům na Páté Avenue v New Yorku za perlový náhrdelník Cartier, po němž nesmírně toužila jeho žena Maisie. Obchod to pro pana Planta nebyl příliš výhodný – v té době se perly, dlouho pokládané za vzácnější kameny než diamanty (v první dekádě 20. století byla perla čtyřikrát dražší než diamant stejné váhy), začaly pěstovat uměle – a jejich cena značně poklesla. V roce 1957, po smrti Maisie, jež svého muže přežila téměř o čtyřicet let, byl milionový náhrdelník prodán za „pouhých“ 151 000 dolarů.
Platinovou tiáru s diamanty a akvamaríny Cartier vyrobil na korunovaci Jiřího VI. v roce 1937.
Náhrdelník ve tvaru hada z bílého a žlutého zlata, platiny, diamantů, smaragdů a smaltu si nechala v roce 1968 vyrobit na zakázku María Félix. Šperk je dlouhý 57 cm.
Ve společnosti rodiny Worthů
Díky londýnské výstavě si její návštěvník uvědomí význam, jaký značka od konce 19. století měla. V roce 1898 její vedení převzal už zmíněný Louis Cartier, nejstarší z bratrů Cartierů. A hned o rok později nastartoval její budoucí rozvoj.
Díky sňatku s dívkou z rodiny Charlese Fredericka Wortha, známého pařížského couturiéra, totiž mohl v roce 1899 přenést své klenotnictví na slavnou adresu 13 Rue de la Paix, hned vedle Worthova vyhlášeného módního salonu, kam mířila pro opulentní toalety i šaty na denní nošení vybraná klientela z celé Evropy.
I když by za běžných okolností Louis Cartier coby nápadník neměl u významné a bohaté rodiny Worthů šanci, štěstí mu hrálo do karet: Andrée-Caroline Worth byla nejen nemanželským dítětem Jeana-Philippa Wortha, ale navíc se vyznačovala nežádoucí labilitou a nevyzpytatelným chováním (manželství později skončilo rozvodem). Její otec byl tak více než rád, že jeho milovaná dcera získala poměrně slušného manžela, a Louise s radostí podporoval: jen nevěstino věno mělo v přepočtu na dnešní dobu hodnotu 3,85 milionu dolarů. Navíc Jean-Philippe šperky svého zetě aktivně nabízel vlastní klientele.
Díky získanému kapitálu mohl Louis Cartier zařídit nový obchod ve velkém stylu – byl jeden z prvních v Paříži s elektrickým osvětlením a telefony, navíc zaměstnával vlastní řidiče, kteří vozili šperky na vyzkoušení zákaznicím až do jejich domovů.
Později Cartier sdílel s Worthovým salonem i první obchod v Londýně, kde si podával dveře král Eduard VII. (ostatně právě on označil Cartiera za krále klenotníků a klenotníka králů) s nejvýznamnějšími anglickými šlechtici. Na korunovaci Eduarda VII. v roce 1902 přichystal Cartier řadu výjimečných šperků.
Značka bratrů Cartierů se tak pomalu, ale jistě dostávala do povědomí těch nejlepších a nejbohatších evropských zákaznic. „Louis Cartier byl mezi svými bratry Pierrem a Jacquesem velkou autoritou, vždyť právě jej jejich otec Alfred pověřil vedením domu. Louis vynikal kreativitou, jeho bratr Pierre byl zase velice podnikavý a výborný obchodník, nejmladší z bratrů Jacques byl respektovaný i po lidské stránce,“ vysvětluje Pierre Rainero.
Inovativní Louis Cartier
Louisi Cartierovi byla hned po převzetí firmy jasná jedna věc: nechtěl nabízet jen šperky a hodinky, které vytvořily menší francouzské firmy a nezávislí řemeslníci, jak bylo dosud zvykem. Rozhodl se vytvořit jedinečný styl Cartier, velmi moderní a inovativní. Jsou to právě Louisovy návrhy, jež si spojujeme se značkou dodnes.
Louis Cartier se pohyboval v té nejvybranější společnosti, a navíc dokázal pomocí drahých kovů a kamenů dokonale zachytit proměny doby a její trendy. Díky svému společenskému postavení byl například členem Paris Tennis Club nebo Aéro Club de France, kde se sdružovali významní podnikatelé, bankéři a šlechtici. Večery trávil ve vyhlášeném podniku Maxim’s. Zde se scházeli bohatí muži se svými milenkami – ideální místo pro navazování kontaktů a k prodeji šperků.
Louis Cartier v roce 1904 navrhl první sportovní náramkové hodinky vůbec – pro brazilského letce a podnikatele Alberta Santose-Dumonta. Na hodinkách s tenkými strojky mohl pracovat díky kontraktu s výjimečným hodinářem Edmondem Jaegerem, jemuž od roku 1907 zaručil zakázky v dnešní hodnotě milion dolarů ročně po dobu 14 let. V roce 1917 Louis naskicoval model Tank s prodlouženými vertikálními stranami pouzdra. Hodinky se na 13 Rue de la Paix začaly prodávat o dva roky později a nabyly velké popularity. Vyrábějí se dodnes a od počátků mezi jejich poznávací znamení patří římské číslice a vnitřní minutová stupnice připomínající železniční pražce.
Louis Cartier též spolu s hodinářem Mauricem Couëtem, s nímž začal spolupracovat v roce 1911, stojí za mysteriózními stolními hodinami značky, které zdobily příbytky těch nejbohatších mužů a žen. Hodiny, jejichž ručky působí, jako by se vznášely nad číselníkem, značka vyrábí ve speciálních edicích dodnes. „Louis Cartier věřil v sílu designu a v originalitu. Jeho nápady skýtaly množství variant do budoucnosti, přestože je poznáte okamžitě: ať jde o čtvercový Santos, Tank nebo Tortue s pouzdrem ve tvaru soudku. Všechny tyto hodiny zůstaly relevantní dodnes, jejich design přetrval více než století,“ míní Pierre Rainero.
Inovativní přístup k designu se netýkal jen hodinek, ale též šperků. Cartier jako první přišel s Indií inspirovaným stylem Tutti Frutti. Je pro něj charakteristická v Evropě do té doby nevídaná kombinace barevných kamenů v červené (rubínů), modré (safírů) a zelené barvě (smaragdů). Když v roce 1933 převzala kreativní vedení domu Jeanne Toussaint, blízká přítelkyně Louise Cartiera, značka se proslavila šperky s rostlinnými a zvířecími motivy, jako je například dodnes proslulý panter. Jeanne je též autorkou pověstných broží, jež přišly do módy koncem 20. let, a neváhala využívat žluté zlato, korály ani tyrkysy.
Podnikaví bratři zřídili nejen zmíněné obchody v New Yorku a Londýně, ale během 20. let je vybavili vlastními ateliéry. Důvod byl nasnadě: klientky nechtěly čekat na opravu nebo vyčištění svých šperků (jen perly v náhrdelnících se musely každý rok převěšovat), jež byly do té doby posílány do Paříže. Místní ateliéry s vlastními designéry celý proces urychlily, navíc v pobočkách značky vznikaly i vlastní návrhy. Ovšem ty byly vždy – jak zdůrazňuje Pierre Rainero – posílány ke schválení do Paříže a ateliéry vedli francouzští designéři. „V Paříži bylo možné sehnat jen klenoty navržené přímo v Paříži, v Londýně pak šperky z Paříže a Londýna, a New York prodával vše ze všech tří ateliérů,“ popisuje ředitel dědictví a stylu Cartier.
Brož ve tvaru růže z platiny a diamantů byla vyrobena v roce 1938 pro princeznu Margaret. Měla ji na sobě i na korunovaci své sestry Alžběty II. v roce 1953.
Mezi nejslavnější hodinky Cartier s netradičními tvary pouzder patří Crash z roku 1967. Vytvořil je hodinář Rupert Emmerson ve spolupráci s Jeanem-Jacquesem Cartierem.
Cesty do ciziny
Obchod v Paříži a pobočky v Londýně a New Yorku sice byly základnou značky, ale modus operandi bratrů Cartierů byl mnohem širší. Na cesty se vydávali ze tří důvodů: za inspirací, za vzácnými kameny a za urozenou klientelou. Ostatně jednou z prvních zákaznic zakladatele značky Louise-Françoise, syna pradleny a kováře, byla princezna Matylda Bonaparte, manželka bohatého ruského podnikatele Anatolije Demidova di San Donato, který byl kvůli sňatku s ní povýšen do šlechtického stavu.
Vzácnými kameny značka proslula zejména díky Louisi a Pierrovi, kteří je byli schopní díky svým kontaktům získat. Šperky tak zdobily perly z Perského zálivu nebo nádherné safíry ze Srí Lanky (tehdejšího Cejlonu). Jedním ze slavných kamenů je i růžový diamant Williamson, objevený v roce 1947 u afrického jezera Tanganika. Cartier jím ozdobil diamantovou brož ve tvaru růže, kterou měla na sobě královna Alžběta II. v den své korunovace v roce 1953 a vzala si ji i na svatbu svého syna, prince Charlese s princeznou Dianou v roce 1981.
Už v roce 1904 zamířil do Ruska jako první z rodiny Pierre Cartier, který zde navázal spolupráci s místními dílnami. Louise Cartiera totiž zaujal styl carského klenotníka Carla Fabergého, jenž proslul zdobením pomocí smaltu nanášeného na ručně gilošovaný základ (dnes se tato náročná technika coby plique-à-jour využívá zejména v hodinářství pro zdobení číselníků a pouzder). Cartier smalt plique-à-jour posunul do sofistikovanější barevnosti, což dokládají některé kapesní hodinky na výstavě. Jedny z nich pocházejí i z Královské sbírky krále Karla III.
Kontakty s ruskou šlechtou navázal v roce 1910 sám Louis Cartier při návštěvě Petrohradu. Ruský car s příjmem na dnešní ceny přepočítaným na 260 milionů dolarů ročně byl v té době nejbohatším mužem na světě. V Petrohradě šperky okouzlily i tu největší z ruských velkokněžen, známou svým bohatým společenským životem – Marii Pavlovnu. Byla manželkou Vladimira Alexandroviče, syna ruského cara Alexandra II. Velkokněžna po smrti svého muže v roce 1908 konečně mohla popustit uzdu své vášni pro drahé šperky a drahokamy, a patřila tak k nejváženějším zákaznicím francouzských šperkařských domů.
Po bolševickém převratu v roce 1917 se části ruských šlechticů podařilo i se svými klenoty opustit zemi. Některé z nich se dostaly k prodeji ke značce Cartier, i když šlo jen o zlomek neuvěřitelného ruského bohatství. Například Felix Jusupov, v dějinách známý jako jeden z vrahů nechvalně proslulého Rasputina, v roce 1922 prodal Pierru Cartierovi diamantové náušnice patřící původně Marii Antoinettě, náhrdelník z černých perel, který nosila Kateřina Veliká, a diamant známý jako Polar Star o váze 41,28 karátu.
Pohádkově bohatí a neskutečně výstřední byli indičtí mahárádžové, které měli samozřejmě bratři Cartierové též v hledáčku. V roce 1911 se v indickém Dillí chystala velkolepá slavnost při příležitosti prosincové korunovace nového britského krále Jiřího V. a jeho manželky za císaře a císařovnu Indie. Do Indie tak zamířil i nejmladší z bratrů Cartierů, Jacques, aby získal kontakty na místní mahárádži, z nichž se později stali významní klienti značky. Právě zde pochopil, jak odlišný vkus má indická klientela. Šperky, nápadné klenoty s barevnými kameny, nosili převážně muži, kteří jimi zdůrazňovali svůj společenský status.
Mahárádžové byli známí nejen svým pohádkovým bohatstvím, ale též opulentním životním stylem: mahárádža z Patialy, jenž si v roce 1925 objednal u Cartier největší zakázku své doby, proslul kavalkádou rolls-royců. Nizám z Hajdarábádu zase nakupoval šperky tak, že si pořídil vše, co bylo v obchodě vystavené. Zahanbit se nenechal ani mahárádža z Nawanagaru: od roku 1933 si během pěti let objednal u Cartier neuvěřitelných 280 (!) náhrdelníků.
Opulentní náhrdelník vytvořil Cartier v roce 1928 pro mahárádžu z Patialy. Náhrdelník byl objeven v roce 1998, avšak bez velkých kamenů, jež byly při restaurování nahrazeny syntetickými.
Čelenka ozdobená peřím z roku 1924 je vyrobena z platiny, zlata a zdobí ji i diamanty.
Nástup Hollywoodu
Po první světové válce se s proměnou doby změnil i vkus zákazníků. Cartier na něj zareagoval nejen geometrickými dekory a bagetovým brusem kamenů, ale proslavil se též výrobou nejrůznějších dekorativních předmětů, jako byly krabičky na cigarety nebo kosmetické kufříky. Ženy si totiž začaly upravovat make-up na veřejnosti, což bylo před první světovou válkou nemyslitelné.
Kromě indického stylu Tutti Frutti se Louis Cartier nechal inspirovat Asií (známé jsou například hodinky Tank Chinoise), po objevení Tutanchamonovy hrobky v roce 1924 i kulturou starého Egypta. Ve 30. letech značka začala využívat i jiné kameny než perly, diamanty, rubíny, smaragdy a safíry, jež byly tradičně považovány za nejhodnotnější. Ve šperkových kreacích tak našly uplatnění i topazy či turmalíny.
„Otevřenost vůči jiným civilizacím je pro Cartier velice zásadní, ať už to byl vliv Indie, Egypta, nebo Asie. Například v Indii nebyl používán fasetový brus, ale kameny ve tvaru kabošonu, stejně tak figurativní motivy nebo rostlinné motivy. Tento přístup svědčí o neustálém posouvání hranic kreativity,“ shrnuje Pierre Rainero.
Po krachu newyorské burzy doba nebyla zrovna nakloněná nákupům drahých šperků. Cartier navíc zasáhla krize trhu s perlami, jejichž cena v roce 1930 poklesla o 85 %. „Myslím si, že mého otce Jacquese zasáhl pokles cen perel ještě více než celosvětová ekonomická krize,“ poznamenal v knize „The Cartiers. The Untold Story of the Family Behind the Jewelry Empire“, kterou napsala Francesca Cartier Brickell, Jean-Jacques Cartier, syn Jacquese Cartiera. Stejně jako jeho otec působil v londýnské pobočce značky.
V té době též vznikaly šperky s křišťály místo diamantů, jimiž se proslavily herečka Gloria Swanson (masivní náramky Cartier měla na ruce i ve snímku z roku 1950 Sunset Boulevard, kde hraje stárnoucí hollywoodskou divu) nebo operní pěvkyně Ganna Walska, jež se dokázala několikrát po sobě vdát za americké milionáře.
Hollywoodské herečky postupně začaly konkurovat evropským šlechtičnám a bohatým americkým dědičkám. Nastal též čas hravých broží, jež si oblíbila už zmíněná Wallis Simpson, vévodkyně z Windsoru. Proslulá je třeba její brož ve tvaru pantera či plameňáka.
Po druhé světové válce si značku zamilovaly extravagantní operní divy, jako byla Maria Callas, ale i herečky. Nápadné náhrdelníky ve tvaru krokodýla nebo hada, které si nezadaly s opulencí klenotů pro indické mahárádži, Cartier vytvořil pro mexickou herečku Maríi Félix.
Zákaznicemi Cartier se staly i Elizabeth Taylor nebo Grace Kelly. I ty mají na londýnské výstavě svůj prostor, stejně jako současné celebrity, jako je rapper Tyler, the Creator, jeden z největších sběratelů hodinek Cartier s netradičními tvary pouzder. Vznikaly na přelomu 60. a 70. let v londýnské pobočce značky pod vedením už zmíněného Jeana-Jacquese Cartiera a modely Pebble nebo Crash jsou dnes velmi ceněné.
Značka Cartier byla rodinou prodána v roce 1974 a dnes patří do skupiny Richemont. Hodinky Santos, Tank, styl Tutti Frutti, prsten Trinity nebo šperky ve tvaru pantera ale i v 21. století zůstávají dědictvím vize bratrů Cartierů.
