Stojí na poličkách v pozoru a trpělivě vyčkávají, nejsou to ale žádní absolventi kurzu nudy. Stačí se na ně zadívat, vzít je do ruky a hned vám budou ochotně – i když beze slov – vyprávět svůj příběh. Stvořitelka figurek Tititi Tereza Talichová je přesvědčená, že ji její „dětičky“ v ateliéru v Mánesu bedlivě sledují při práci. A ona na ně občas mluví jako na staré známé.
S výrobou figurek začala Tereza Talichová před šesti lety a záhy získala ocenění na Designbloku.
Před šesti lety se svými nápaditými soškami vyhrála v Cenách Designbloku – bylo to pro ni veliké překvapení, protože jako absolventka konceptuálního umění byla ve světě designu nováčkem. Pod značkou Tititi, jejíž název odkazuje k přezdívce z dětství, poslala od té doby do světa desítky hrdinů z precizně opracovaného dřeva.
Galerie jejich podob je takřka nekonečná: může to být Josef Čapek, Toyen, japonská gejša, ustaraná panímáma, kolombína, podsaditá opice, nejrůznější havěť z vesmíru či záhadných snových krajin. A panáčci, kteří se u Terezy v ateliéru vyhřívají ve slunečních paprscích na kartonovém podstavci, sem vtrhli z ulice: jejich předobrazem byla totiž skrumáž, kterou zahlédla Tereza na zastávce tramvaje číslo 17: zavalitý pán s cigaretkou, malíř pokojů pocákaný barvami, obrýlená stařenka nebo dívka s vysokým drdůlkem.
Od svých začátků se designérka zdokonalila v technologii výroby, v návrzích siluet se pořádně rozmáchla a od konkrétní malby jemných obličejů přešla i k odvážné abstrakci. „To, že každá figurka vzniká jen v jednom kuse, mě nutí k neustálému vývoji. Je příjemné, že právě abstraktnějším pojetím můžu reagovat na nějakou aktuální situaci,“ říká Tereza Talichová, která se svou dřevěnou rodinkou ladí přívětivou, klidnou a zábavnou povahou.
Každý rok přichází s novou kolekcí, inspirovala se už svými dětskými idoly, pierotskými postavami, výraznými osobnostmi z uměleckého světa, ale třeba i svéráznými návštěvníky svého oblíbeného koupaliště Petynka, které zvěčnila v groteskní sérii Plavci. Téma letošní kolekce, představené na říjnovém Designbloku v letohrádku Královny Anny, se však nese v méně rozšafné tónině. Myšlenku na ni nosila v hlavě už několik let, i proto, že ji hluboce zasáhl příběh Polky Doroty Lalikové, která zemřela poté, co jí lékaři kvůli přísnému potratovému zákonu odmítli včas ukončit těhotenství.
Letošní Designblok nesl název Odvaha, a proto se tam kolekce Pionýrky nemohla hodit lépe. „Líbila se mi představa protestních figurek. Vybrala jsem si ženy z historie, které nám prošlapávaly cestu k rovnoprávnosti. A schválně jsem si vybrala i ty, o kterých jsme nikdy neslyšely. I ony připomínají, že má smysl se bouřit proti předsudkům. A když je člověk malomyslný a má chuť to vzdát, figurka mu může připomenout jejich hrdinství a inspirovat,“ říká umělkyně. Tak vzniklo dvanáct jedinečných sošek z javorového a bukového dřeva – zpodobnění inspirativních žen, které převrátily pravidla ve sportu či ve světě vědy.
Tereza prozrazuje, že původně měl být projekt mnohem radikálnější, s aktivističtějším přístupem. Idea se rodila i při debatách s Marií Míčovou, historičkou umění a kurátorkou sbírky hraček v Uměleckoprůmyslovém museu. Napadlo je, že vytvoří z figurek dav s anarchistickými znaky a polijí je „krví“. Taková představa Terezu nadchla i proto, že na UMPRUM vystudovala v multimediálním a konceptuálním ateliéru a dodnes je „čistý koncept“ její srdcovka – ráda míchá tradiční postupy s nejnovějšími technologiemi. Při vytváření katalogu svých produktů si například připravuje v počítači 3D pozadí, některé pak tiskne jako grafické listy.
Konečné slovo, jak budou Pionýrky vypadat, měl budoucí divák. „Potoky krve by byly fajn,“ říká s nadsázkou, „schválně jsem to chtěla trochu přehnat, aby vyniklo sdělení, ale na figurky se musí hlavně dobře koukat.“ Při malbě zvolila abstraktní vyjádření a poprvé vedle akrylových barev použila i airbrush, aby docílila co nejjemnějších přechodů. Zarazilo ji, že mnoho lidí – žen i mužů – z jejího okolí bylo ze zvoleného tématu vzdorovitých hrdinek rozpačitých. „Říkali mi, že není na něco takového zapotřebí upozorňovat. Že to není aktuální téma. Přitom se s předsudky jako ženy setkáváme denně, i když si to často ani neuvědomujeme,“ vysvětluje Tereza Talichová. Sama například zažila, jaký rozdíl byl v tom, když si pro dřevo chodila k dodavatelům ona a když tam přišel její dvorní soustružník Jan Štembera.
První dopravní policistka v USA Leola N. King
Medúzy ať žahají, hlavně plavej dál
Klíč, podle něhož Tereza v historických análech lovila, byl jednoduchý. „Chtěla jsem najít takové ženy, kterým bylo v jejich záměrech nějakým způsobem bráněno,“ říká. Jednou z nich je plavkyně Gertrude Ederle. Ta jako první žena pokořila v roce 1926 kanál La Manche a přezdívali jí „královna vln“. Když oznámila, že se do plavání pustí, muži se durdili: prý je to pro ženské tělo příliš nebezpečné a únavné. Jenže Trudy, dcera německých přistěhovalců z New Yorku, vyrazila a za 14 hodin a 31 minut doplavala na francouzské pobřeží. Byla rychlejší než všichni muži před ní. Její triumf ale nebyl jen sportovní výkon, ukázal, že hranice síly a odvahy neurčuje pohlaví, ale odhodlání.
Když se dívám na figurku statečné Gertrudy, všimnu si oranžového oparu nad vlnkami, které jí šplouchají kolem pasu. Napadne mě, že je to zapadající slunce, ale Tereza mě vyvede z omylu. „V moři se ocitla uprostřed reje medúz, které ji ošklivě popálily. Přestože měla kůži rudou a muselo to nesnesitelně pálit, plavala dál,“ vysvětluje.
Další hrdinkou v kolekci Pionýrky je například první dopravní policistka v USA Leola N. King. Tereza figurce vtiskla siluetu uniformy s páskem a bílý podklad počmárala černými linkami. O kousek dál stojí v ateliéru Tititi modrá figurka podle australské plavkyně Annette Kellerman, která si v roce 1907 dovolila plavat v „necudných plavkách“. Na americké pláži se objevila v přiléhavém jednodílném úboru odhalujícím ruce i nohy a policie ji zatkla pro nemravnost. Dnes se to zdá k nevíře, ale tehdy musely ženy do vody v těžkých vlněných šatech s dlouhými sukněmi a punčochami. Annette trvala na tom, že mají právo se volně hýbat a sportovat, a právě díky jejímu vzdoru se jednodílné plavky postupně staly standardem.
Plavkyně a herečka Annette Kellerman si v roce 1907 dovolila plavat v „necudných plavkách“
Odvaha i ve vesmíru
Terezina oblíbená figurka ale v ateliéru postává jinde a je téměř „nahá“ – zdobí ji jen přirozená jemná kresba dřeva a štítek s číslem 261. Vzorem byla běžkyně Kathrine Switzer, která stále žije. Její příběh je neuvěřitelný: v roce 1967 se zapsala do dějin jako první žena oficiálně přihlášená na Bostonský maraton. Startovní číslo 261 jí přidělili omylem, protože pořadatelé nevěděli, že jde o ženu, a ani by je to nenapadlo – tehdy totiž ženy na maraton nesměly. Když ji na trati zahlédl ředitel závodu, rozběhl se za ní a pokusil se jí číslo strhnout. Kathrine ale běžela dál, chráněná ostatními běžci, a závod dokončila. Její výkon se stal symbolem boje za rovnost ve sportu a číslo 261 se dodnes nosí jako znak ženské odvahy a vytrvalosti. „Pro mě bylo zjištění, že žena nemohla ještě v roce 1967 běžet maraton, naprosto šokující. Je úžasné, že se Kathrine na start vrátila po padesáti letech, už jako sedmdesátiletá ikona, a doběhla s časem téměř shodným s tím prvním,“ vypráví Tereza.
Upozorňuje i na příběh Anny Fisher, která se stala průkopnicí coby astronautka-matka. V roce 1984 letěla na raketoplánu Discovery a ukázala, že astronautkou může být i žena s malým dítětem, čímž prolomila další společenské tabu. Jak podotýká Tereza, nikdo se nikdy nepozastavoval nad tím, že muži-astronauti nechávali doma své děti už od dob Jurije Gagarina. „Letos se ale znovu rozhořela debata, jestli má žena riskovat svůj život, když má doma dítě, a to po tragickém úmrtí horolezkyně Kláry Kolouchové, matky dvou dětí,“ říká Tereza Talichová. První bojová pilotka Sabiha Gökçen pak dostala podobu šedé sošky s přistávacími plochami pro letouny. Výjimečná žena se v roce 1937 stala symbolem emancipace tureckých žen a dodnes po ní nese jméno jedno z istanbulských letišť.
Mezi Pionýrkami se objevuje i sovětská kosmonautka Světlana Savická, kterou Tereza Talichová oblékla do černého skafandru s barevnými body. Světlana Savická se v roce 1984 stala první ženou, která se odvážila vystoupit do volného vesmíru. Na stanici Saljut 7 tehdy strávila mimo loď více než tři hodiny a dokázala, že i tak náročný úkol, dosud vyhrazený mužům, je v ženských silách. Světlana Savická byla přitom teprve druhou ženou v kosmu po Valentině Těreškovové. Její „procházka po nekonečnu“ se stala symbolem odvahy. Terezu Talichovou trochu mrzí, že se do výběru nakonec dostala jen jedna Češka, respektive Čechorakušanka. Bertha von Suttner, spisovatelka a hraběnka z Prahy, dokázala svým neústupným přesvědčením o míru ovlivnit i samotného Alfreda Nobela. V roce 1905 se stala první ženou oceněnou Nobelovou cenou za mír a její román Složte zbraně! se stal manifestem pacifismu na přelomu století.
Anna Fisher, která se v roce 1984 stala průkopnicí coby astronautka-matka
Divadélko na prstě
K cestě k dnešní tvorbě se Tereza Talichová dostala oklikou. Už během studií v Paříži ji okouzlily sošky amerického designéra Alexandra Girarda a začala je sbírat. Teprve o mnoho let později ji napadlo, že by mohla zkusit vytvořit vlastní figurku. Zkombinovat svou lásku k sochařství, malbě a kresbě. Ne pro výstavu nebo zákazníky, ale jen tak, pro radost z tvorby, „do šuplíku“. Zároveň ji celý život fascinovala tvorba výtvarnice Minky Podhajské, kterou považuje takřka za svou múzu. Adaptovala šest tvarů, jež Minka Podhajská ve své době používala, a z nich pak sestavila šestnáct figurek vysokých až 27 centimetrů. Sama Tereza s obdivem připomíná, že Minka za život vytvořila na dva tisíce návrhů hraček.
Zlom nastal v roce 2019. Svoji kolekci chtěla někde vystavit, a tak ji zkusmo přihlásila na Designblok. Tam nadchla nejen porotu a návštěvníky, ale také tehdejší ředitelku Uměleckoprůmyslového musea Helenu Koenigsmarkovou. Ta okamžitě rozpoznala talent a ocenila Terezinu tvorbu inspirovanou odkazem Artělu. Nabídla Tereze možnost nahlédnout do depozitáře muzea – a tak designérka na vlastní oči spatřila hračky a figurky Minky Podhajské, ale i další poklady z rukou členů slavného spolku dvacátých let minulého století. Minka Podhajská, Ladislav Sutnar, Václav Špála nebo Ladislav Horejc dokázali vnést umělecký impulz do řemeslné výroby hraček a spojit tradici, vysoké řemeslo a každodennost v krásné, funkční objekty.
Nová hvězda designové scény se sotva zaradovala z nenadálého úspěchu a všechno se obrátilo. Přišel covid a její tvorba se ocitla v ohrožení. Naštěstí tehdy Moravská galerie v Brně zakoupila několik jejích prací do své sbírky. „To mě zachránilo před krachem,“ přiznává dnes umělkyně, která se už suverénně pohybuje na scéně, jež pro ni ještě před pár lety byla neznámou půdou. Krize ji zároveň přiměla hledat nové cesty a spolupráce, díky nimž se její figurky ocitly v jiných, často nečekaných souvislostech.
Vedle hlavních kolekcí tak vznikl projekt Tititi Plus, v rámci něhož spolupracuje například s ilustrátory Filipem Pošivačem, Ilonou Polanski nebo Patrikem Antczakem a připravuje s nimi vtipné grafické listy. Tyto ilustrace však vytváří ráda i sama. Ostatně její nejmilejší „hračkou“ z dětství nebyl medvídek ani panenka, ale knížky s obrázky Květy Pacovské, protože nebyly příliš popisné a nechávaly prostor pro fantazii. Právě Pacovskou pak Tereza ztvárnila i jako figurku ve své kolekci Idoly.
Tereziny práce začínají vždy u kreseb a malby akvarelem či pastelem. Figurky dnes vytváří i na zakázku, do sériové výroby se ale pouštět nechce. Uvědomuje si, že Tititi nebývá zrovna levnou záležitostí, proto vytvořila sériovou kolekci pěti pimprlat Commedia dell’arte, kdy jeden „mrťafa“ stojí 1380 korun. Jsou ručně malovaná a dají se nasadit na prst. „Nechci bojovat proti čínskému masovému průmyslu, ale myslím si, že nabízím vtipnou alternativu. Přála bych si, aby každé dítě mělo svou jedinečnou hračku.“
