Vzpomeňte si: dostali jste nádhernou kytici k příležitosti, která pro vás něco znamená, od lidí, které máte rádi. Po oslavách pak jen sledujete, jak květy den po dni tiše vadnou. Proč by ale měl například pugét k padesátinám nebo promoci skončit s těžkým srdcem v koši? Stejnou otázku si položila designérka a umělkyně Michaela Doležalová. Toužila najít způsob, jak květiny uchovat, „zmrazit“ jejich krásu v čase.
Spojila tuto myšlenku se svou láskou k papíru a světlu – a před pěti lety vzniklo Jasna Studio. „Je krásné vyrobit novomanželům ze svatební kytice svítidlo do ložnice, „ říká Michaela. Lehounké lampy už vytvořila z hortenzií, chrp, růží, pampelišek, kapradí a mnoha dalších rostlin. Jsou nejen v základu papíru, ale zároveň jeho dekorem. Na loňském Designbloku představila kolekci Floralis Orange ze slupek pomerančů – lampy září oranžovou, přitom jemně tlumenou barvou, která prostor spíš konejší, než aby jej zahltila.
Michaelino pražské studio není velké, zato má zajímavý výhled z okna – díváme se z něj na hřbitovní zahradu ozdobenou podzimním listím. I na hřbitovech výtvarnice občas posbírá právě opadané lístky nebo se ujme svazků květin připravených na vyhození, kterým tak vdechne nový život. Dnes Jasna Studio vyrábí jak sofistikované světelné instalace pro lobby hotelů, restaurace, kavárny nebo kanceláře, tak prodává ucelené kolekce lamp – stačí je vytáhnout z krabice, rozložit a zavěsit. Michaela také ráda pracuje na zakázku pro ty, kteří k ní přijdou s vlastním nápadem. Jednou ji oslovila paní se stovkou čtyřlístků: vznikla z nich lampička pro kamarádku na svatbu. „To pro mě bylo zajímavé i proto, že jsem sama snad nikdy žádný čtyřlístek nenašla. Ale slyšela jsem, že čtyřlístky buď člověk vidí, nebo ne,“ směje se Michaela.
Její chloubou není jen to, že si k práci vyvinula vlastní technologie, ale také že tvoří s nulovým odpadem a zpracovává jen to, na co narazí ve svém bezprostředním okolí – při procházkách po Praze, na své zahrádce na Ořechovce či v okolí ateliéru v Lomnici nad Popelkou. Aktuálně koketuje s nápadem tvořit z mořské řasy. K moři je sice daleko, ale přemýšlí, že by třeba oslovila asijská bistra, kde zbytky řasy končí v popelnici či nápad realizovala během nějaké práce v zahraničí.
Lehounké lampy už vytvořila z hortenzií, chrp, růží, pampelišek, kapradí nebo jehličí z odstrojených vánočních stromků. Rostliny jsou nejen v základu papíru, ale zároveň jeho dekorem.
Od křišťálu k vánočním stromkům
Mnoho z nás během covidu spíš přešlapovalo na místě, jiní ale „hluché“ období vzali jako příležitost vyzkoušet věci, na které za normálního provozu nebyl čas či energie. Michaela patří k těm druhým. Začala vyrábět papírové skládačky pro děti i dospělé, které mohly zabavit rodiny zavřené doma. Stačilo je objednat na e-shopu a podle přiloženého návodu poskládat.
Při práci s papírem jí došlo, že je jí bližší než sklo, jemuž se do té doby věnovala. Se světlem pracuje už patnáct let, fascinuje ji, jak jediná lampa dokáže proměnit strohý interiér v útulné místo. „Intimní osvětlení bylo moje téma od začátku. Dokonce jsem na něj dělala bakalářskou práci na UMPRUM,“ vysvětluje. Podvědomě ji ale masivní skleněné lustry nad hlavou trochu znervózňovaly a při práci se sklem se snažila o jemné rytí, aby materiál alespoň vizuálně odlehčila.
K designu a umění měla Michaela Doležalová vztah od dětství, výtvarníků bylo v rodině požehnaně. Otec zámečník měl doma dílnu, maminka se věnovala zlatnictví, sestra je ilustrátorka a strýc byl fotograf a tiskař. Rozhodnutí jít na uměleckou školu tak bylo jednoduché. Dilema přišlo až ve chvíli, kdy se rozhodovala, kam po střední umělecké škole Václava Hollara pokračovat. Lákalo ji vyzkoušet různé materiály. „Bavilo mě kreslit i malovat, ale nejvíc jsem chtěla vyrábět 3D – z čehokoliv,“ vzpomíná umělkyně. Byla natolik nerozhodná, že tehdy dokonce na Facebooku nechala v mladické odvaze kamarády hlasovat, který materiál se k ní „hodí“ nejvíc. Odhadli ji na sklo, a na to se tedy dala…
Už ve druhém ročníku na UMPRUM, v ateliéru Ronyho Plesla, se začala věnovat světelným objektům. Po škole ale zjistila, že navzdory diplomu ze sklářského designu chce najít materiál, jenž jí bude sedět víc – takový, který bude opravdu vnímat jako „svůj“. Prvních pět střihů lamp připravila už před lety; jedním z nejstarších je model „medúza“. Líbilo se jí, jak se výtvory pohupovaly nebo se jemně otáčely u pootevřeného okna a že stačilo vyměnit barvu žárovky, a vznikla „jiná květina“. Klid, který z toho vyzařoval, jí připomínal toulky v přírodě.
K tomu, jak dnes vypadají její svítidla, vedla složitá cesta, při níž musela proniknout do technologických tajů a vyvinout vlastní postupy. Díky nim vznikají v papírovém archu jemné ohybové linie a drobné otvory, které umožňují lampu tvarovat, aniž by se musela dál řezat nebo laserovat. Při práci využívá vlastní 3D tištěné nástroje, které navrhuje podle potřeb jednotlivých kolekcí. Svým výrobkům říká „high-tech origami“ a její poslední kolekce Floralis Orange už připomíná spíš umělecké dílo než užitý předmět. Tyto sofistikovaně vyhlížející „korunky“ drží pohromadě jen důmyslná papírová konstrukce. Tvoří beze zbytku, protože si na jednotlivé lampy připravuje přesně tolik buničiny, kolik potřebuje. Stínidla se dají v zásadě donekonečna recyklovat a jsou kompostovatelná – snad až na gumičku.
Každá kolekce vzniká v pětadvaceti až třiceti kusech a v každé hraje hlavní roli jiná rostlina. Třeba po Vánocích Michaela posbírala na ulicích několik odstrojených vánočních stromků, nechala z nich opadat jehličí a to stejně jako ostatní rostliny smíchala v kádi s konopnou koudelí a lýkem morušovníku. „Zní to jednoduše, ale je to opravdu mnoho hodin v dílně a pokusy, omyly. Nejsem chemik, takže nevím úplně přesně, jak se konkrétní rostlina zachová. U jehličí se mi zrovna stalo, že se začala buničina srážet, což není dobré. Musela jsem to přecedit a převařit,“ říká Michaela.
Při práci používá vlastní 3D tištěné nástroje, které navrhuje podle potřeb kolekcí. Svým výrobkům říká „high-tech origami“. Lampy ze slupek pomerančů Floralis drží pohromadě jen papírová konstrukce.
Kytky v mrazáku
Experimentuje s lecčím, platí ale, že rostlina musí být spíš plochá – třeba květ zvonku by při zpracování udělal na papíře jen tmavý flek. Květiny je nejlepší zpracovat čerstvé, některé ale Michaela i zamrazuje. „Teď mám v mrazáku třeba chrpu modrou, která kvete jen jednou za rok. Když jsem ji natrhala, neměla jsem zrovna kapacitu ji zpracovat. Někdo má v mrazáku jídlo, já tam mám kytičky,“ směje se. Vděčnější jsou třeba pampelišky, které kvetou dvakrát do roka. A například listy sakury nebo psího vína ztrácejí barvu jen pomalu, díky čemuž s nimi může pracovat déle.
Loni touhle dobou experimentovala i se zmíněnými pomerančovými slupkami. „Nejdřív jsem kůru brala od kamarádů a rodiny, ale problém byl, že mi ji nosili usušenou. Lépe se pracuje s čerstvou – no ale sníst kila pomerančů bych asi nezvládla,“ směje se Michaela. Nakonec ji odebírá z fresh barů, kde vyrábějí ovocné džusy. Práce s pomeranči, mandarinkami a grepy byla prý příjemná a voňavá; navíc díky tomu, že slupky citrusů obsahují olej, se vzniklá mazlavá kaše dobře oddělovala od síta. „Otázka je, jestli se výsledným archům dá ještě říkat papír, slupky totiž tvoří až šedesát procent hmoty,“ říká Michaela.
Jeden arch, jedna lampa Na Designbloku poprvé vystoupil sociální podnik SKOBA – a rovnou s projektem, který si vysloužil nominaci na Cenu za impakt. Ve spolupráci s designérem Jiřím Krejčiříkem vznikla kolekce B1 Lamps, založená na jednoduchém principu: jeden arch papíru formátu B1 = jedna lampa. Každý kus vznikal ručně, lokálně a s respektem k materiálu. Skládání a vrstvení papíru vytváří jemné nuance v propustnosti světla, takže lampy působí lehce, živě a přirozeně. „Chtěl jsem vytvořit svítidla, která budou skromná a zároveň jemná – jako japonské origami,“ podotkl pro Designblok Jiří Krejčiřík. Pro potřebnou pevnost se každý arch impregnuje včelím voskem. Ten zároveň dodá světlu měkkost a umožní, aby se barva jemně měnila podle použitého papíru. SKOBA je sociální podnik zaměstnávající lidi se zdravotním či sociálním znevýhodněním. Kromě spoluprací s designéry se věnuje také výtvarným kurzům a výrobě autorských zápisníků a diářů. Lampu B1 si můžete pořídit na e-shopu iskoba.cz za 4800 Kč. |
Z e-shopu jasna.store posílá zákazníkům lampy v krabicích, přiložené je i věnování, „rodokmen“ a návod na sestavení. Její limitované kolekce jsou pryč krátce poté, co je vypustí do světa. Největší část Michaelina podnikání tvoří zakázková práce pro velké prostory, jako jsou kavárny, restaurace, hotely, ale třeba i kanceláře, které nechtějí oči svých zaměstnanců dennodenně mučit pod neúprosnými zářivkami. Připravila též důmyslnou instalaci svítidel po celém prostoru honosně zrenovovaného hotelu W – dříve Evropa – na Václavském náměstí. Padesát světelných objektů propojila v instalaci v karlínské restauraci Pop-up, její chloubou je také osvětlení v kavárně Periferie. Seskupení lampionů zazářilo i ve výlohách Papelote, La Papír nebo Xao. Často za ní přicházejí majitelé kaváren a restaurací, kteří původně sázeli na ostré plošné osvětlení, ale postupem času zjistili, že chtějí vytvořit intimnější, jemnější atmosféru – třeba podobnou té, když si člověk hoví v místnosti osvětlené jen krbem.
Kromě komerčních zakázek nabízí Jasna Studio též workshopy pro děti i dospělé. Pro ty zkušenější je připraven kurz Masterclass – účastníci si přinesou fotku interiéru a vytvoří si vlastní „masterpiece“, tedy větší lampu, nejčastěji do ložnice nebo obýváku. Na výstavě Nejsem robot v galerii Atrium Žižkov Michaela Doležalová pořádala workshop, kam si lidé mohli přinést květy či listy podle svého gusta. „To jsme naskenovali, zvětšili, a vznikl tak třeba lampion s obrovskou fialkou – vypadalo to nádherně,“ vzpomíná designérka. Uspořádala i workshop v prostorách Technologického centra UMPRUM, kam si návštěvníci mohli přinést něco osobního. „Třeba obrázek babičky, fotky z dětství, palubní lístek z cesty trajektem, obal od bonbonu, který si koupili při cestě do Japonska… zkrátka jakoukoliv milou vzpomínku,“ vypráví Michaela. Kromě radosti z tvoření si účastníci odnesli svítidlo, které nemá – a ani nemůže mít – nikdo další na světě. Letos chystá podobné workshopy v Kunsthalle Praha.
Michaela se kromě toho chystá na svou druhou sólovou výstavu v Domě umění a designu Benešov a o tom, jak bude vypadat její další tvůrčí úsilí, má celkem jasnou představu. Ráda by dělala velké světelné objekty na stěnu, které by připomínaly obrazy. „Nikdy nedělám nic na sílu. Nechám se vést tím, co mě baví – to mi zatím vždycky ukázalo cestu.“
