V rukou české malířky a multidisciplinární umělkyně se předměty spojené s kouřením proměnily v instalaci na pomezí sochy, materiálového experimentu a osobního vzkazu. Některé zůstaly rozeznatelné, jiné autorka rozdrtila a zakomponovala do samotné hmoty objektu. Jeho spodní část působí temně a těžce, směrem vzhůru se ale materiál i barevnost postupně odlehčují až k průsvitnosti. Dílo tak nevypráví jen o odkládání zlozvyku, ale i o okamžiku, kdy se člověk pokouší pohnout z místa. „Sama vím, jak je těžké přestat kouřit, udělat změnu. Tématem proměny se zabývám už několik let,“ říká autorka. „Dílo má v sobě napětí a kontrast pocitů, kdy chceme něco změnit, ale zároveň si v tom sami bráníme a nechceme vystoupit z komfortní zóny.“
Umělkyně ve své tvorbě překračuje hranice klasické malby. Pracuje s objektem, textilem, světlem, murály i novými technologiemi a zajímá ji, jak materiál dokáže nést emoci. I proto pro ni projekt nebyl jen recyklací starých věcí, ale možností dát příběhům novou formu. „Pro téma změny jsem zvolila princip objektové instalace, v níž se divák stává svědkem okamžiku, který jako by byl těsně před zlomem, mezi pohybem a zastavením, mezi stabilitou a zhroucením,“ vysvětluje.
Její objekt vznikal téměř půl roku. Autorka musela hledat, jak s popelníky technicky pracovat, jak zachovat jejich charakter a zároveň je proměnit v kompaktní výtvarný celek. „U tohoto objektu jsem pracovala s novými materiály a musela jsem dodržovat určité postupy, technické i bezpečnostní. A právě to pro mě bylo největší výzvou,“ říká.
Spolupráci se Světem bez kouře popisuje jako mimořádně svobodnou: „Zadání bylo dané, hlavní myšlenka i materiál byly jasné, ale spolupráce byla úžasná právě díky volnosti a komunikaci. Za mě to byla dream spolupráce.“ Výsledný objekt ukazuje, že minulost nemusí zmizet beze stopy. Může se stát materiálem, z něhož vznikne nový význam. „Pracuji s přenosem emocí,“ dodává Lucie Jindrák Skřivánková. „A právě emoce jsou podle mě to nejdůležitější – ať už jde o film, knihu, nebo výtvarné umění. To je to, co si z něj chceme odnést.“
Foto: Jan Hrdý
