Dostatečně daleko, abyste o dnech v ní strávených mohli smýšlet jako o dovolené, přitom tak blízko, že pobyt téměř připomíná čím dál populárnější staycation: Vídeň je pro Čechy senzační destinací. A pokud jí to dovolíte, nastaví vám svou pravou, ryze současnou, od Sissi na hony vzdálenou tvář.
Prvním krokem je umět si správně vybrat ubytování – a loni otevřená pobočka butikových hotelů The Hoxton se přímo nabízí. Patří jí modernistická dominanta navržená architektem Carlem Appelem ve třetím vídeňském okrsku, který je domovem předních designových a uměleckých škol i muzeí. V sousedství přitom panuje tak klidná atmosféra, že téměř zapomenete, že jste tu pouhými turisty.
První dojem
Trefit do cíle je snadné i pro ty méně orientačně zdatné, nepřehlédnutelná mramorová fasáda hotelu vám přátelsky otevírá náruč a už zdálky dává tušit, že si zde milovníci architektury a designu přijdou na své. A taky že ano: v budově z 50. let, kde dříve sídlila Rakouská obchodní komora, se vintage nábytek a dekor odkazující k polovině 20. století setkávají s hravějšími moderními prvky, jako je třeba abstraktní malba od místní umělkyně Rini Spiel.
AIME Studios se při zařizování interiéru inspirovalo nejen estetikou Carla Appela, ale i Wiener Werkstätte, tedy hnutím Vídeňské umělecké dílny. První dojem je díky tomu ohromující i sympaticky nestrojený zároveň. Cítíte se jako doma ještě dřív, než vám obsluha na recepci podá kartu od pokoje a prozradí otevírací dobu střešního bazénu.
The Hoxton
Domov mimo domov
Hotel čítá 196 pokojů rozdělených do kategorií s výmluvnými názvy Shoebox, Snug, Cosy, Roomy a Biggy. V každém se setkává rakouský design z počátku 20. století (tu vzor inspirovaný právě Vídeňskými uměleckými dílnami, tu čelo postele vycházející z díla Adolfa Loose) s komfortem, jaký si žádá dnešní doba.
Zatímco si vybaluji kufr, přichází mi na WhatsApp zpráva od hotelového personálu. „Doufáme, že check-in proběhl hladce a pokoj je přesně podle vašich představ.“ Kdyby něco, mám napsat. „Náhodou, neměli byste misku pro psa?“ odepisuji. Ano, čtyřnohým parťákům je – s výjimkou střešního baru a bazénu – vstup povolen.
V přízemí se kromě recepce nachází moderní bar, za ním pak Bouvier, bistro v pařížském stylu šmrncnuté New Yorkem. (Nebojte, šnycl na menu nechybí, dokonce si můžete vybrat z několika příloh. Co třeba s černým lanýžem, houbami či parmazánem?)
O patro níž se skrývá bar Salon Paradise, který podává koktejly v intimní atmosféře vzdávající hold beatnické generaci. Na střeše je to pak bar Cayo Coco, tentokrát v duchu zlaté éry cestování na Kubu. Navštívit ho stojí za to už kvůli výhledu. V dáli se tyčí katedrála sv. Štěpána, kamenem byste dohodili do Stadtparku.
Stačí pár hodin a získáte pocit, že byste hotel vůbec nemuseli opustit. Pokud vás navíc fascinuje představa dlouhodobého žití v hotelu – myslím na způsob Coco Chanel, nikoli hrabě Rostova z románu Gentleman v Moskvě od Amora Towlese –, je velká šance, že si vás The Hoxton získá.
The Hoxton
Tam venku
Celé sousedství působí jako jedna velká pocta hotelovému životu: The InterContinental, Marriot, Hilton, The Ritz Carlton… The Hoxton je zvučnými jmény obklíčený. „Vídeň je plná velkolepých lobby a formálního servisu,“ komentuje můj poznatek generální manažer Nils Jansen. „My jsme tu od toho, abychom obrátili list. Jsme otevření celému městu. Zatímco ostatní sázejí na sametové šňůry, my jsme vytvořili prostor, který je skutečně pro každého.“
Mějte oči na stopkách a všimnete si, do jaké míry je to pravda. Lidé, které během dne míjíte, nemohou být různorodější – a nemyslím tím pouze cestovatele. Brzy ráno natrefíte na místní, kteří se tu zastaví pro kávu, v době oběda mají v Bouvieru schůzku a večer se vracejí na koktejl s přáteli.
Prakticky nepřetržitě navíc někdo v lobby pracuje na laptopu. Nils proto prostoru trefně přezdívá „obývací pokoj Vídně. Žádné pózy, žádná exkluzivita. Jen dobrý design, skvělá atmosféra a tým, kterému záleží na tom, abyste se u nás cítil jako na návštěvě u kamaráda.“
Přece jen jste přijeli i za císařskými paláci a dalšími pamětihodnostmi? Od historického centra vás dělí jen krátká procházka, druhým směrem zase dojdete k legendárnímu Hundertwasserhausu, jednomu z nejdivočejších architektonických počinů ve městě.
The Hoxton
Po vzoru místních
Stejně tak jste ovšem blízko čtvrtému, šestému a sedmému okresu. Ty jsou proslulé vintage story a nezávislými butiky, obchody s vinylovými deskami, cool restauracemi i galeriemi vystavujícími mladé tvůrce. Večer pak nezapomeňte zaplout do některého z intimně osvětlených beislů – tradičních vídeňských hospod, kde se šnycl podává pozdě do noci.
„Pokud chcete Vídeň zažít jako místní, první pravidlo zní: zpomalte,“ dodává Nils Jansen. „Tohle město nikam nespěchá. Začněte den v tradiční kavárně – ne kvůli kávě, kvůli rituálu. Objednejte si melange, vezměte do rukou noviny a chvíli poseďte. Laptop nechte zavřený. Vídeň odměňuje zvídavost a pomalost. Skutečný vídeňský lifestyle spočívá v přítomném okamžiku, ne v produktivitě.“
V hlavních časech se pak turistickým hotspotům raději vyhněte. Imperiální minulost je beztak cítit téměř na každém kroku. Představa města zapadlého prachem by ovšem nemohla být mylnější. „Pod vší tou opulencí tepe syrová kreativní energie,“ přitakává Nils. „Současné umění, nezávislá filmová tvorba, experimentální móda… To všechno se tu děje jen pár ulic od míst, kde se kdysi procházeli císaři. Vídeň je místem, kde se někdejší elegance střetává s novou vlnou energie.“
Co dělá hotel výjimečným? uvažuji, když pozdě večer ležím v posteli a přepínám televizní kanály – aktivita, která k hotelu tak nějak patří. Stejně jako velká snídaně, stejně jako prádlo, co si necháte vyprat a vyžehlit ne proto, že to potřebujete, ale zkrátka proto, že můžete…
Nevím, nakolik by se mnou Coco Chanel nebo hrabě Rostov souhlasili, ale ve výjimečném hotelu se podle mě cítíte hýčkaní, a přitom dočista jako doma. Dokonce ani check-out si nežádá vystání fronty na recepci. Máte vše vyřízené? Prostě hoďte kartu do schránky a auf Wiedersehen.
