Tak tohle byl ten nejpohodovější rozhovor, jaký jsem tady zažil,“ směje se Švýcar Sinan Taner, absolvent Curyšské univerzity, poté, co z Esprit Clubu míří po lázeňské kolonádě směrem k hotelu Thermal. „Včera tu byla moje kolegyně Veraa z Finska a taky ji to tu bavilo. Bál jsem se ale, co tu se mnou vlastně budete dělat,“ vrací se k situaci, kdy mu stylistka Bára Havlíková nabídla tričko a košili z olympijské kolekce módního návrháře Jana Černého.
Sinan se začne smát, jakmile se dozví, že má na sobě oblečení právě od módního návrháře, který se v Karlových Varech stal celebritou díky pivním šatům Pilsner Urquell pro herečku Aňu Geislerovou (v našem Esprit Clubu byl módní designér poměrně častým hostem: ať už pracovně, nebo jen posedět a odpočinout si). Ostatně návrhářova olympijská kolekce se pro Sinana Tanera nečekaně hodí: jeho krátký film se totiž odehrává během školního fotbalového zápasu.
Sinan Taner představil na karlovarském festivalu svůj absolventský, v mnoha ohledech autobiografický krátký film 1:10. Díky němu odpromoval na Zurich University of the Arts. A doporučuji ho vidět každému, kdo má malé sportující dítě – zachycuje konflikt mezi dětmi, který vygraduje vyhrocenou scénou mezi jejich otci. Otevírá témata tlaku rodičů na své ratolesti, ale i vztahů ve specifickém mikrokosmu, jakým sportovní prostředí bezesporu je. Nechybí ani téma skrytého rasismu a předsudků vůči imigrantům.
Snímek vznikl během čtyř dní na jedné curyšské základní škole. Filmaři vhodné prostředí vybírali dlouho, celých šest měsíců – prošli na čtyřicet curyšských základních škol. Osobně věřím, že o akčním a komunikativním Sinanovi ještě uslyšíme. Nyní se ale pohodlně usaďte, stejně jako my jsme seděli ve velice stylovém venkovním nábytku Dedeon před naším klubem, a začtěte se do slov Sinana Tanera. Mluví o jiném Švýcarsku, než jaké díky Espritu znáte z nablýskaného hodinářského prostředí.
Jak se vlastně seběhlo, že se váš film 1:10 promítal na karlovarském festivalu v sekci Future Frames?
Do soutěže mě přihlásila švýcarská filmařská asociace a já jsem byl superšťastný. Prostě mi zavolali, zda bych chtěl film přihlásit na festival – pro mě to byla velká čest. Dozvěděl jsem se, že sedm filmů promítaných v sekci Future Frames vybrali ze 42 přihlášených, což byla celkem velká konkurence. Navíc o karlovarském festivalu jsem už slyšel, můj kameraman je totiž napůl Čech, stejně jako já jsem napůl Turek.
Krátký snímek Sinana Tanera 1:10 zachycuje jeden fotbalový zápas malých dětí. Rozvíjí téma konfliktu mezi dětmi, který se přenese do světa dospělých. Režisér čerpal z vlastního zážitku z dětství.
Zmínil jste kameramana, ale celý tým mi přišel mezinárodní, když jsem si četla závěrečné titulky.
Jo – a jsem byl překvapený, že poměrně specifická historka, založená na mém zážitku z dětství, rezonovala nejen ve Varech, ale i v jiných zemích, kde se film na festivalech promítal. I když v každé zemi byl snímek vnímán trochu jinak, samozřejmě byl promítán v Turecku a ve Švýcarsku, ve Spojených státech nebo v Jižní Koreji se zase novináři zajímali více o technické aspekty. Hrozně jsem si užil, jak diváci tady ve Varech film vnímali, že je opravdu zaujal.
Proč jste se vůbec rozhodl studovat film na Curyšské univerzitě?
Vyrostl jsem v Sankt Gallen…
Tam je klášter svatého Havla a jedna z nejstarších knihoven na světě, už z 9. století, že?
Jo, a hlavně je to hodinu cesty od Curychu. Když chcete studovat film v německy mluvící části Švýcarska, máte na výběr buď Curych, nebo Luzern. Luzern je zaměřený více na experimentální snímky a dokumenty, Curych zase na fikci, proto jsem si vybral Curych. Ale rozhodně jsem nikdy nebyl takový ten filmový maniak, moc jsem se na filmy nedíval. Nepocházím z filmařské rodiny, nikoho z mé rodiny filmy moc nezajímaly. Prostě mě na střední začalo bavit točit krátké filmy, jako cvičení, zaangažoval jsem do toho své přátele a spolužáky. Tyhle filmy jsou samozřejmě příšerné, když se na ně dívám z dnešního pohledu.
Váš film mě opravdu zasáhl, vlastně jsem ho celý probrečela. Sama mám desetiletého syna, který hraje baseball, a moc dobře znám i domnělé konflikty mezi dětmi, které mohou kvůli rodičům přerůst ve velkou kauzu. Jak vás napadl tento námět – spor mezi chlapci Noahem a Vincentem a jejich otci?
To je teda náhoda. Mně tenkrát mohlo být taky kolem deseti let, prostě jsem byl na prvním stupni základní školy. A měl jsem takovou diskusi se svým spolužákem, mnohem nevinnější, než je spor mezi dětmi ve filmu. A pak se konala taková školní slavnost a jeho otec napadl mého tátu a řekl mu něco v tom smyslu, že tohle už se nesmí opakovat. Před všemi dospělými a učiteli, kteří tam byli. Absurdní na tom je, že já i můj spolužák jsme zůstali kamarádi, byli jsme v pohodě, chodili jsme společně na tenis a hned další týden mezi námi všechno bylo O.K.
Jenže jak jsem řekl, vyrostl jsme na maloměstě – a tam se z toho stala velká kauza. Navíc si myslím, že ten cizí otec, Švýcar by se choval poněkud jinak, kdyby můj táta nebyl Turek, ale byl by taky narozený ve Švýcarsku. Tahle věc se stala před zhruba před patnácti lety a nikdo v mé rodině si na ni už nepamatuje, ale mě zasáhla. Zasáhla mě její síla a intenzita, s jakou vše dokáže vnímat jen malý kluk – navíc je tam téma migrace a druhé generace potomků migrantů, což jsem já: narodil jsem se ve Švýcarsku, vyrostl jsem tam, ale vyrůstal jsem ve dvou kulturách, turecké a švýcarské. Navíc jsem dost často do Turecka jezdil za příbuznými.
Silné je také téma reakce ostatních rodičů, kteří sledují ten konflikt otců, kdy jeden z nich rozbije druhému telefon, ale nezasáhnou, neudělají vlastně nic.
Ano, je to kolektivní šok, když se na veřejnosti něco podobného stane. Chtěl jsem také porovnat dynamiku dětského kolektivu a dospělých. Každý hledáme své místo ve společnosti a všichni jsme pod tlakem. Kdybych já jako pozorovatel zažil tak vyhrocený konflikt, nevím, co bych dělal, jestli bych také nebyl úplně zamrzlý.
Krátký snímek Sinana Tanera 1:10 zachycuje jeden fotbalový zápas malých dětí. Rozvíjí téma konfliktu mezi dětmi, který se přenese do světa dospělých. Režisér čerpal z vlastního zážitku z dětství.
To, že ve filmu dojde k násilí mezi rodiči, vlastně předpovídá začátek, kdy se v klubovém baru promítá box a tatínek zakrývá svému synovi oči. Nechce, aby viděl násilí, byť ve sportu.
Ano, tahle scéna je pro mě je důležitá, je to scéna o násilí. A vybral jsem si box. Mnoho mužů sleduje násilí v televizi, dívají se na box i MMA – a já proti těmto sportům nic nemám, ale přece jen je to něco jiného než tenis. A ještě úplně jiná situace je, když někdo přímo zaútočí na vás nebo jste svědkem násilí v reálném životě. Všichni žijeme ve společnosti, jsme sociální stvoření a myslím, že násilí mezi nás nepatří. I když to bude znít jako klišé, v životě jde přece o to, milovat, užívat si ho a být šťastný.
Je váš tatínek také lékař? Ve filmu je to neurochirurg.
Ano, také. Často jsem tím šokoval ostatní, že můj otec je sice Turek, ale je neurochirurg. To nikdo nečekal.
Ano, neurochirurg má zcela jiný společenský status než dejme tomu prodavač kebabu.
Všichni byli zaražení: Aha, tak tohle fakt není typický Turek. Jako malé dítě se trochu stydíte, když se váš otec chová jinak než ostatní tátové – třeba nahlas telefonuje na veřejnosti. A sice jsem se za něj styděl, na druhou stranu jsem ho bránil. Ve snímku zazní jedna věta od učitele, možná vám přišla náhodná, ale pro mě má ohromný význam: „Ale on je dobrý cizinec.“ Jako že můj táta lékař je dobrý cizinec. Film není o rasismu. Je o soužití jiných kultur, o předsudcích, o tom, že nejrůznější řeči a události dokážou dítě opravdu ranit.
Vy jste si k tomu vybral sportovní prostředí, kde jsou emoce vyhrocenější než v běžném životě. Máte rád sport?
Sportovní události jsou mikrokosmos, kde se setkávají nejrůznější charaktery, které by spolu jinak nekomunikovaly a na které se přenášejí emoce dětí z vyhraných nebo prohraných zápasů. Když někomu řeknu, že se film odehrává během sportovního dne, hodně lidí to přestane zajímat. Ani já se o sport vůbec nezajímám. (Směje se: Slíbíte mi, že to bude titulek?) Ale hrál jsem tenis, tedy ne jako váš syn, ale jako hobby, jednou týdně, a můj otec opravdu vozil i mého spolužáka na tenisové lekce. Ale nebyl jsem v tenisu vůbec dobrý.
Další z dějových linek je tlak rodičů na děti ve sportovním prostředí. Vy ve snímku zmiňujete asi nejslavnějšího Švýcara Rogera Federera a to, že aby byl sportovec dobrý, musí dřít víc než ostatní.
Samozřejmě že jako dítě jsem ho hrozně obdivoval – kdo taky ne. Ale tady jsem chtěl zmínit ten tlak rodičů. Zejména turečtí rodiče jsou schopni na děti vyvíjet ohromný tlak, aby uspěly. Nejen ve sportu, ale vůbec v životě.
Jedním z dalších charakterů je snobská matka, která zdržuje ohromně dlouhou frontu, protože prudí obsluhu kvůli kvalitě vína… I takové lidi znám.
Jo, jo, to je také moje osobní vzpomínka, když jsem dělal chvíli barmana. Vzpomínám si, že jsem byl za barem sám, nechtěl jsem být nepříjemný, na druhou stranu mě šokovalo, jak někdo vůbec nebere ohled na další, kteří čekají ve frontě za ním. Prostě nemají žádný sociální cit a je to čirý disrespekt.
Krátký snímek Sinana Tanera 1:10 zachycuje jeden fotbalový zápas malých dětí. Rozvíjí téma konfliktu mezi dětmi, který se přenese do světa dospělých. Režisér čerpal z vlastního zážitku z dětství.
Váš otec je imigrant. Jak vidíte švýcarskou kulturu? Můžete srovnávat...
Tak trochu si ze Švýcarů dělám legraci: třeba jak ve filmu turecký otec během zápasu nahlas telefonuje – to by nikdo ze Švýcarů neudělal a taky to pobouřeně sledují. Na druhou stranu chápu, že tím ostatní ruší. Mezi lidmi z různých kultur vždycky vznikají určité tenze, napětí, třenice. Ale rozhodně nechci lidi soudit, kdo je dobrý a kdo špatný. V každém jsou ukryté obě stránky a pro každého bychom měli mít určitou dávku empatie a sympatií. Samozřejmě že Švýcarsko je opravdu bohatá země a Turecko je naprosto odlišná kultura. Turecká menšina není jen ve Švýcarsku, ale třeba i v Německu, kde jsou ve městech celé turecké čtvrti.
Zmínil jste, že jste jako dítě často jezdil do Turecka. Je vaše rodina z Istanbulu? Odehrává se v něm totiž film z Proximy Před a po.
Ne, z Izmiru, což je třetí největší turecké město po Istanbulu a Ankaře. Jezdíval jsem tam každý rok a stále tam mám velkou rodinu. Můj otec vyrostl na malé vesnici, mezi pěstiteli tabáku a chudými lidmi. Přihlásil se do jednoho internetového kurzu, byl v něm nejlepší a mohl se stát doktorem. A medicínu studoval také ve Švýcarsku – tak poznal mou matku. Je to takový americký sen. Jako malý kluk jsem se cítil opravdu privilegovaný, když jsem viděl své bratrance, kteří samozřejmě ani ve snu nemají takové možnosti, jako jsem měl já. Dodnes mám občas výčitky, že ne všichni lidé mají stejné podmínky k tomu, aby uspěli.
Život nerozdává karty spravedlivě. Na čem právě pracujete?
Dodělávám postprodukci filmu o pětici lidí ve starobinci – co se s nimi stane během pěti let. Chtěl jsem ukázat stejně jako ve filmu 1:10 svět sám pro sebe a vztahy lidí v něm. Je to film o lásce a o tom, jaké to je, když ztrácíte vše – fyzickou, ale i duševní sílu. Moc jsem se při tom naučil a hodně věcí o životě jsem si uvědomil.
