Ploché lásce je bezmála osmdesát a užívá si úctu, za kterou by se kdejaké cédéčko vzdalo svého stříbrného lesku a kazeta přestala šmodrchat pásku. Stařena, která už měla být důstojně odložena v depozitáři dějin, znovu přitahuje nejen pamětníky, ale i novou generaci. Vinyl se stal součástí retro vlny, která před deseti lety vzkřísila i polaroid – a teď, otupělí nekonečným digitálním streamem, lidé zkoušejí jiný způsob poslechu. Protože ruku na srdce, kdy jste naposledy hudbu opravdu poslouchali, a ne jen konzumovali? Možná i proto se v ulicích opět objevují lidé s obřími sluchátky Marshall. Ta nejenže vypadají cool, ale jsou i šetrnější k ušním bubínkům než pecky (pravda, k účesu už méně).
Obálka časopisu Hudba a zvuk z roku 1970
Ohlédnout se za historií vinylu a příběhy, které k němu patří, je zajímavé, přesto to důkladně udělal až spisovatel, hudební publicista a zakladatel Popmusea Radek Diestler. Jeho nová kniha Vyprávění z vinylového věku: Historie české gramofonové desky je nabušená fakty, ale zůstává čtivá a mnohdy vtipná. On sám se s vinylem seznámil až v polovině 80. let, když dostal od blízkých desku Petera Nagyho – album Mne sa neschováš. Dnes se nad obalem, kde se zpěvák „rýpe jakousi žárovkou v žaluziích“, pobaveně usmívá, ale právě tahle vzpomínka odstartovala jeho zájem o nosič, který tehdy pro muziku znamenal všechno.
Tady si dovolím malou autorskou vsuvku, protože máloco pro mě ilustruje rychlost vinylového pádu tak přesně jako vlastní paměť. V roce 1994 jsem byla v prváku na pražské ekonomce a „co posloucháš“ bylo pořád jednou z hlavních identit člověka. Diskofil se nebavil s rockerem, rocker pohrdal popem, metalista byl kategorie sama pro sebe. Jenže vinyl už tehdy byl jen vzdálená legenda. Něco, co doma možná měli rodiče – a co tím pádem automaticky spadalo do „no go zóny“ většiny pubescentů. Kazeta byla jediný myslitelný nosič, cédéčka byla drahá. Stačilo pár let, a uctívané médium osmdesátek prakticky zmizelo ze slovníku čerstvých teenagerů.
Někdejší „fotrovský“ nosič se ale dnes stává vyhledávaným fenoménem. A je to opravdu epický twist: na konci 80. let se v Gramofonových závodech Loděnice produkovalo kolem dvanácti milionů desek ročně. Pět let po revoluci už jen 350 tisíc. A s nástupem nového milénia se zájem obnovil natolik, že dnes GZ znovu chrlí miliony kusů do celého světa, kde má firma i nové pobočky. V dokumentu České televize Vinyl pojmenoval hudební producent Vilém Spilka to, co se milovníci černých desek marně snaží vysvětlit přátelům žijícím jen ve streamu: proč je ten nepraktický velký formát pořád tak fascinující.
Podle Viléma Spilky lidé v překotné době hledají cosi stabilního – a to i na hudební frontě. „Hledají pevný bod, usebrání u něčeho stabilního, co má rituální charakter,“ říká ve filmu. A rituál to skutečně je. Vytáhnete desku, opatrně ji vysvobodíte z papírového pouzdra, podíváte se na obal (a poprvé po týdnu vypnete telefon), jemně ji oprášíte a položíte na talíř. Přenoska se skloní, deska se zavlní, vy zadržíte dech a čekáte na okamžik, kdy zazní první tóny vaší oblíbené hymny. A i to, že nemůžete přeskakovat z tracku na track, pokud nechcete udělat z desky linoryt, patří ke kouzlu.
Pohled do prodejny Gramofonových závodů v pražském Divadle hudby v prvních letech jeho existence
Třešně zrály, ovoce ale sklízel Gott
Prvním, kdo hudbu opravdu „přilepil“ na placku, byl Emil Berliner. Jeho šelaková gramodeska z konce 19. století postupně vytlačila Edisonovy válce a na desítky let ovládla domácí poslech. Ač křehká jako nervy po rodinné oslavě a těžká skoro jako litinová pánev, stala se standardem. Zlom nastal až po druhé světové válce: chemici nahradili křehký šelak polyvinylchloridem. Zrodil se vinyl – lehčí, odolnější a konečně schopný přežít i divočejší mejdan. Technologickou základnu mu ale dala už dvacátá léta, kdy se do nahrávání zapojily mikrofony, zesilovače a elektrické řezačky. Tehdy začalo moderní nahrávání, jak ho známe dnes.
Sháňka po vinylových dlouhohrajících deskách rostla i v Československu. Jenže to už se zatáhla železná opona a věci se rychle komplikovaly. Začátkem padesátých let si sice státní podnik Gramofonové závody Loděnice pořídil v USA moderní nahrávací aparaturu pro výrobu vinylů, ale brzy nato Západ uvalil embargo na vývoz elektroniky do Československa. Zařízení dorazilo pozdě, neúplné a prakticky nepoužitelné.
Technikům trvalo další dva roky, než chybějící součásti nahradili a aparaturu zprovoznili ve studiu v Rudolfinu. A potíže pokračovaly: československý vinyl se zpočátku nedařilo vyrobit v použitelné kvalitě a chemikům trvalo několik let, než vyvinuli vlastní vhodnou PVC směs. Přístup k západnímu materiálu teoreticky existoval, ale z politických i ekonomických důvodů se mu podnik vyhýbal.
Komunističtí pohlaváři rychle pochopili, že černá placka může lid nejen kulturně oblažovat, ale také sloužit jako ideální hlásná trouba. Radek Diestler ve své knize cituje dílčí pětiletý plán gramofonového průmyslu z roku 1948: „Gramofonová deska je v rukou státu důležitým instrumentem pro povznesení kulturní úrovně širokých vrstev našeho lidu a nejvhodnějším propagačním prostředkem slovanských kulturních hodnot v zahraničí.“
Není divu, že už v roce 1949 začaly Gramofonové závody uplatňovat cenovou politiku, v níž nešlo o výrobní náklady, ale o „kulturně-politický význam“. Čím závažnější poselství, tím levnější deska. Většina československých LP však mířila na export – a repertoár u nás odrážel ideologické mantinely doby. Na padesátkových deskách převažovala vážná hudba, lidovky, salonní orchestrálky a opatrně dávkovaný jazz; západní pop ani rock’n’roll se přes železnou oponu nedostaly.
A pak přišla kulturně-politická obleva 60. let. Tehdy se v Československu ozval velký třesk bigbeatu. Postaral se o něj nápad redakce Mladého světa, která v roce 1964 ve spolupráci se Státním hudebním vydavatelstvím připravila sérii pěti mikrodesek s deseti zahraničními bigbeatovými skladbami. A byla to trefa do černého: prodalo se kolem čtyř set tisíc kusů. Na dračku šly především hity jako Dominiku, Roň slzy, Jó, třešně zrály nebo Zčervená. Obrovský zájem překvapil i soudruhy ve Státním hudebním nakladatelství a rozhodli se pro šlechetný čin: dopřát některému z mladých zpěváků vlastní dlouhohrající desku.
Zvažoval se Jiří Suchý, ale ten byl vytížen prací na muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. První opravdové one man LP tak dostal v roce 1965 Karel Gott. V šedesátých letech existovala dvě hlavní hudební vydavatelství – Supraphon a Panton, v roce 1970 vznikl navíc slovenský Opus. Jejich desky nebyly tehdy žádná láce a bylo jich poskrovnu. Zahraniční muzika se k nám dostávala jen zdráhavě, a tak se zrodil bizár zvaný „přezpívané hity“. Licenční pravidla byla tehdy benevolentnější, ochota vydavatelství pořizovat drahé originální texty minimální. Zato potřeba rychle zásobit trh něčím novým obrovská.
Výsledkem byla česká verze popu, kde melodie světových hitů zůstala, avšak význam často utekl zadním vchodem. Jeden příklad za všechny: zatímco třeba Petula Clark ve své Downtown radí, že když je člověku úzko, má vyrazit mezi lidi do centra, Helena Vondráčková ve stejné melodii oznamuje, že „pátá právě teď odbila“ a Novák leze na jabloň. Proč? Protože to šlo. A protože tehdejší publikum chtělo hlavně domácí jazyk – i kdyby refrén vykládal úplně jiný příběh než originál.
Obálka nabídkového katalogu Gramofonového klubu
Zasvěcenci, zasvětitelé a jejich sítě
Za normalizace byly „přezpívánky“ pohodlná cesta, jak si pohlídat „závadný“ obsah. Supraphon ve výběru autorů příliš odvahy neprojevoval a ani jeden z předních hudebních publicistů, Pavel Klusák, si není dodnes jistý, jestli šlo o autocenzuru, cenzuru – nebo prostě zvláštní dramaturgii. „O tom se můžeme dohadovat, ale ten výsledek je stejný. Supraphon plnil vzorně dobovou roli tím, že vytvářel únikovou optimistickou tvorbu, všechno o tom smíchu a šťastném životě. A to bylo něco, co plnilo rádio.
Bylo to mnohem rafinovanější z hlediska propagandistické role, protože co může mít kdo proti míru, proti tomu, že naše země je krásná. Ale samozřejmě lidé v té době věděli, že je to součást dikce studené války, dikce proti emigraci a proti svobodnému životu. Myslím, že to je ten hřích Supraphonu a hořká pilulka pro veřejnost, která si dodnes nerada přiznává, že podlehla nějaké manipulaci,“ říká v dokumentu Vinyl režiséra Pavla Jiráska.
Kdo se nespokojil s výběrem LP v poslechových klubech, nabídkou obchodů, kopiemi na páscích ani cenzurovanými pořady v rádiu, musel se pustit do práce: nejlepší bylo znát „ty správný lidi“. Byli tací, kteří měli dobré napojení na Západ. „Ti pak disponovali rozsáhlými, průběžně doplňovanými sbírkami, a pokud nebyli hamižní, stávali se důležitým zdrojem nedostupné hudby pro širokou síť podobně postižených jedinců,“ glosuje autor Vyprávění z vinylového věku Radek Diestler.
Líčí i to, jak mu občas spadla brada, když u spolužáka pochopil, že má příbuzné v imperialistické cizině: „Na zdech jsou plakáty se zjevy z kategorie ,závadová mládež’. U zdí skříně plné desek. A vy si je můžete chodit nahrávat. Zároveň vás vede jako pedagog a mentální kouč dohromady: když se ti líbí tohle, zkus ještě tohle. Téhle desce předchází tahle, dobrá je ještě tahle. Postupně se propracujete tak daleko, že se můžete účastnit mejdanů s jeho vrstevníky – a ti vás naučí další praktické věci. A pak se postavíte na vlastní nohy, a co vás váš zasvětitel naučil, to zaprvé nikdy nezapomenete a zadruhé to předáváte dál.“ A co se poslouchalo? Právě hudební lahůdky, které k nám dorazily se zpožděním, složitě nebo vůbec: Pink Floyd, Miles Davis, Janis Joplin, progresivní jazzrock, exotické importy, které tehdejší posluchač lovil jen s velkým štěstím. Každý nový titul byl malá událost.
A pak tu samozřejmě byly legendární ilegální burzy. Šeptandou organizované shluky nadšenců se objevovaly v mnoha městech. Aby člověk pochopil, jak požitkový to tehdy byl výlet, stačí si uvědomit, že až do poloviny 70. let jste se v obchodě nemohli jen tak hrabat v bednách s elpíčky – prodavačka je měla za pultem a člověk musel tak nějak dopředu vědět, o co si říct.
Na burze to ale bylo úplně jiné univerzum. Desky jste si mohli vzít do ruky, prohlédnout, přičichnout k nim… a hlavně si svobodně vybírat. Burzy běžely paralelně na dvou místech Prahy a dokázaly během jediného dne změnit stanoviště, aby zmátly tehdejší policii. Prodávaly se tam desky německé, anglické, ale i polské či maďarské. Ležely na lavičkách, na dece nebo jen tak na zemi a ty západní stály kolem 250–300 Kčs, proto se často směňovalo. Nepsané pravidlo znělo: zkopíruj na magnetofonovou pásku, vyměň nebo prodej a kup si další. Kromě desek se tu obchodovalo i s plakáty, nálepkami, obaly a dalšími artefakty, ze kterých se tehdejšímu hudebnímu fanouškovi rozbušilo srdce. Byla to malá ilegální oáza svobody – a pro mnohé úplně první setkání s hudebním světem, který voněl Západem.
Reklama z časopisu Hudba a zvuk z roku 1970
Desku vyrobili za tři dny, obal za rok
Zvláštní kapitolu si zaslouží obaly k deskám. Nejdřív byly unifikované jen podle žánru, ke kterému patřily, nakonec ale dostalo vlastní tvář každé LP. Individuální obaly začaly v Československu nabírat na významu ve chvíli, kdy se i u nás připustilo, že nejde jen o bezvýznamnou dekoraci, ale o docela zásadní prodejní nástroj.
Ano, dokonce i v zemi, kde slova jako „zisk“ a „marketing“ dlouho patřila do slovníku buržoazních úchylek. Zatímco na Západě už dávno pochopili, že hezký obal prodá i průměrnou desku, u nás se tenhle luxus vyhradil hlavně vážné hudbě. Pop, jazz nebo rock? Ty se prý prodávaly samy, tak proč se obtěžovat se zdobením? On tedy stejně věčně nebyl papír, omezené byly i kapacity tiskáren. Dobová praxe měla proto specifikum, které by dnes grafikům zvedlo tlak i obočí.
„Návrh obalu předcházel natáčení desky: pokud prošel přes výtvarnou komisi vydavatelství, vytvořila se konečná verze a ta pak šla do tiskárny, kde její ‚zprocesování‘ trvalo v lepším případě půl roku, obvykle i rok,“ píše Radek Diestler. Výroba samotné desky trvala dva dny. Ediční plány se hroutily a obalů chyběly desetitisíce. „Nejvyšší stupeň v boji o největšího chudáka držel Pavel Novák: zpívajícímu tělocvikáři zadržovala tiskárna 60 000 obalů,“ dodává autor.
Nestávalo se často, že by výtvarník opakovaně spolupracoval s jedním muzikantem. Platí to snad jen pro Karla Halouna s Vladimírem Mišíkem; Karel Haloun nepřetržitě pracoval i na obalech nahrávek Jasné Páky / Hudby Praha – což ovšem, jak podotýká Radek Diestler, vyplývalo i z jeho funkce „nehrajícího kapitána“ obou těles.
A co na desce mohlo projít – a co už bylo pro soudruhy přes čáru? Bylo to stejné jako jinde v socialistické kultuře: něco prošlo až zázračně, a pak se komise zasekla u detailu, že někdo na obalu kouří cigaretu nebo že měl Michal Tučný na albu s Rattlesnake Annie stetson, který jim připadal příliš zápaďácký. „Jako úhybný manévr nasadila zpěvačka tvrdý klobouk typu bouřka, Tučný cylindr a bylo,“ líčí Radek Diestler.
Ovšem zadní strana obalu – to bylo něco jiného. Tam se často propašovalo, co bylo vykázáno z předku. Třeba Zdeněk Rytíř, textař a producent Tučného alba, má na fotografii na zadní straně právě onen stetson. Osmdesátky na obalech elpíček byly nejčastěji plné nadýchaných trvalých, mulletů a oblíbeného hvězdičkového efektu, který dokázal z dotyčného umělce udělat postavu takřka božsky zářící.
Hned po revoluci se výtvarníci a grafici „utrhli ze řetězu“. „Vždycky se mi líbila lapidární charakteristika tohoto období od Karla Halouna, podle nějž se ‚obaly nahrávek z počátku devadesátých let doslova prohýbaly pod nákladem listů Cannabis sativa, lebek, hnátů a píč‘. Jen tehdy asi bylo možné, aby Monitor, jedna z nejdravějších a nejperspektivnějších gramofirem, dal na obal lidské hlavy ve formaldehydu, jaké jí naservíroval František Štorm na obalu sampleru Ultrametal II. Nebo vydat obal nakreslený za půl hodiny stolní společností v hostinci nevalné pověsti (jediné album plzeňské HC skupiny Divnej pach),“ podotýká Radek Diestler.
Obálka časopisu Rock & Pop s anketou Československá deska desek
Rychlá smrt, nečekané zmrtvýchvstání
Když se v Gramofonovém závodě v Loděnici objevilo první cédéčko, byl vinyl právě na svém historickém vrcholu. Rok 1985 přinesl rekordních 13,3 milionu kusů, a ještě v roce 1989 z továrny odešlo bezmála dvanáct milionů černých kotoučů. Jenže zároveň se začala psát jiná budoucnost: kompaktní disk, lesklý symbol Západu, moderních technologií i nových hudebních žánrů. Vydavatelství čekala, že se budou Čechoslováci prát o kdysi zakázané tituly, jenže ti mezitím chtěli spíš Lucii a Kabát než Kryla. A tak se kvůli nerealisticky vysokým edicím válely desky po výprodejích jako nechtěné dědictví po tetě, kterou nikdo neznal.
V roce 1990 podnik vylisoval už jen pět milionů elpíček, o tři roky později pouhých 364 tisíc. V omezeném provozu a s občasnými pauzami se ve výrobě pokračovalo dál – po revoluci už pod názvem GZ Media. Staré stroje tak nikdy nezhasly úplně. Částečně z úspornosti, částečně kvůli nostalgii lidí, kteří s nimi strávili celý profesní život. Tehdy si dlouholetý ředitel loděnické gramofonky Zdeněk Pelc tiše slíbil, že jestli evropské fabriky výrobu desek ukončí, on tu svou zavře až jako poslední. Na přelomu tisíciletí ve výrobě zůstali jen „veteráni zlatých dob“, mnozí už pár kroků od důchodu.
„Noví zaměstnanci se na technologie desky ani nezaškolovali, to se zdálo jako ztráta času. Z celkových ročních tržeb firmy, přesahujících 1,1 miliardy korun, připadlo na cédéčko a na nově se rozjíždějící dévédéčko 688 milionů, tedy více než tři čtvrtiny. Vinyly do kolonky příjmů připsaly jen 184 milionů,“ vysvětluje v knize Gramofonka: Z Loděnice do velikého světa její autor Miroslav Čepický.
Na začátku nového tisíciletí, jak líčí Miroslav Čepický, jednou přijel do Loděnice pankáč s fialovým čírem. Eric Mueller ze San Franciska, majitel malé značky Pirates Press, začal objednávat barevné desky a přivezl s sebou americký marketingový instinkt i chuť experimentovat. Oživil zájem amerických zákazníků, kde se v té době rodil první velký vinylový comeback – o deset let dřív než v Evropě. Mueller si desky objednává dodnes, v hodnotách desítek milionů ročně, hlavně punk a metal.
Někdy kolem roku 2007 se po někom, kdo by vinyl dokázal spolehlivě vyrobit, začaly znovu ohlížet i velké labely. Jenže německé, nizozemské i britské lisovny byly dávno zavřené. GZ Media tak v té době začala dělat specializované zakázky pro Universal Music – a úspěch byl závratný. Dostala se k výrobě kompletní diskografie Rolling Stones, k albům U2 a k luxusním box setům Guns N’ Roses. V roce 2013 výroba GZ Media překročila sedm milionů kusů, o rok později deset. A do toho se mezi mladými začal zvedat obecný zájem o analog.
Není náhodou, že vinyl do této vlny zapadl dokonale. Má tělo, váhu a drobné nedokonalosti, které z poslechu dělají fyzický zážitek. Vidíte hrot sjíždět do drážky, slyšíte prasknutí. To, co perfekcionistu ruší, fanouška uklidňuje. Technické tabulky sice mluví ve prospěch digitálu, ale lidé často slyší něco jiného. Jak říká Zbyněk Lebr, vedoucí masteringu GZ Media, v knize Gramofonka od Miroslava Čepického: „Je to podobné, jako když si někdo digitálním přístrojem vyfotí krásnou ženu a pak ji nechá portrétovat malířem. Většina lidí se asi shodne, že fotografie nabízí věrnější obraz, ale doma si raději na zeď pověsí portrét od malíře. Je to víc o emocích než jen o technické stránce.“
Gramofonová deska dnes tvoří něco málo přes polovinu produkce podniku, který lisuje vinyl pro bezpočet hudebníků – od Beatles, U2 a ABBA po Boba Marleyho a Lady Gagu. Zbytek tvoří polygrafické výrobky a další nosiče – obaly, tiskoviny, knihy, CD a DVD, často pro největší světové značky. Právě díky této „tiché většině“ měla firma v době nejhlubší vinylové krize kapitál na investice, které umožnily renesanci elpíček. A protože devadesát procent produkce míří do zahraničí, stojí úspěch GZ mnohem víc na světové poptávce než na malém tuzemském trhu.
S vlnou nadšení pro vinyl ale přišel i jeden svízel: mnoho nezkušených nových fanoušků si pořizovalo gramofon hlavně podle líbivého designu. Jenže v řadě případů tu platí jednoduché pravidlo: čím hezčí kufřík, tím jistější průšvih. Jak popisuje Radek Diestler: „To vedlo k růstu poptávky po šikulech, kteří uměli zahladit napáchané škody i vrozené vady, a jak rostla poptávka, rostl i jejich kredit. Přesto si někteří vinyloví neofyti pořizovali desky, aniž by měli gramofon, jen jako artefakt.“
Za dnešní oblibou vinylů stojí i to, že vzývaná digitalizace sice z nahrávek leccos technicky neblahého odstranila, ale – jak se ukázalo později – něco též přidala. Jistou sterilitu, kterou lidské ucho prostě nebere. Hudební producent Petr Ostrouchov to v dokumentu České televize Vinyl shrnuje velmi výstižně: „Klasická streamovací digitální distribuce se příliš kvalitou zvukových snímků chlubit nemůže. A v tu chvíli přichází vinyl ze zálohy zpátky jako formát, který si lidé dnes už oblíbili…“
Takže tu máme starý formát, který přežil vlastní smrt, výprodeje i kufříkové gramofony – a teď tu stojí, lehce pobaven, jak se za ním lidstvo zase žene. Kdo by to byl řekl? Vinyl jako fénix, co se z popela zvedl díky metalistům, nostalgii a únavě z digitální dokonalosti.
