Čekám v zasedačce, ve které by nejedné nostalgické duši ukápla slza. Podél stěn se totiž rozprostírá malé filmové muzeum: kostýmy z Návštěvníků nebo Tajemství hradu v Karpatech a třeba i piano, na kterém sedí Modrej a Zelenej z Chobotnic z II. patra – moje dětské vzory drzosti. Velký dřevěný stůl obklopují zarámované fotografie z natáčení zahraničních hitů, které na Barrandově vznikaly – od Mission: Impossible přes Casino Royale až po Letopisy Narnie nebo Olivera Twista.
Generální ředitel Barrandov Studio přichází v pruhovaném polotriku a bílých kalhotách; a musí našlapovat opatrně: zranil si hamstring. „Na skejtu. Já už bych se na to vykašlal, ale dcera jezdí, tak jsem jel s ní,“ směje se Petr Tichý. Ve dvaceti projížděl Evropu s krosnou na zádech, spal všude možně a sbíral historky. Dnes vede Barrandov, pořád ale působí spíš jako člověk, který se sem zastavil jen na chvíli mezi dvěma výpravami stejně jako jeho oblíbená filmová postava Indiana Jones.
Za pár dní studio otevře dva nové ateliéry, symbol další proměny místa, které Petr Tichý vede už čtrnáct let. Přestože se ho všichni vyptávají hlavně na herce a režiséry, nejraději se vrací k jiným profesím: truhlářům, krejčím, vlásenkářům, štukatérům, patinérům, lakýrníkům nebo kovářům… Za jeho éry zažil Barrandov ekonomicky složité období, seriálový boom i požár, který zničil dekorace za miliony korun. Vznikal tu Nosferatu režiséra Roberta Eggerse, jehož výprava v čele s Češkou Beatricí Brentnerovou získala vloni oscarovou nominaci, i seriál Věk nevinnosti, v němž v některých sekvencích Praha představuje New York 19. století. Po dlouhé době si ale česká metropole zahraje samu sebe – začne se tu natáčet adaptace nové knihy Dana Browna Tajemství všech tajemství.
Ve stavbě dekorací patříme mezi světovou špičku. Za to dám ruku do ohně. Nejde jen o kvalitu, ale i o náročnost této práce.
Barrandov Studio cílí především na historické a sci-fi filmy a seriály. V těchto žánrech se může opřít nejen o stavbu rozsáhlých dekorací, ale také o fundus kostýmů a rekvizit, který patří k největším v Evropě.
K filmu jste se dostal během pobytu v Austrálii, to jste už měl za sebou slušnou novinářskou kariéru. Proč jste tam odjel?
Do Austrálie jsem odjížděl v roce 1998, kdy jsem pracoval v televizi Prima. Studoval jsem ruštinu a francouzštinu, ale bylo mi jasné, že potřebuji angličtinu. Jenže jsem dobrodružný typ, a tak mě vůbec nelákala Velká Británie ani Amerika, kam tehdy jezdil skoro každý. Chtěl jsem něco exotičtějšího, kam se člověk jen tak nepodívá. A tak mě napadla Austrálie. Původní plán byl zůstat šest měsíců. Naivně jsem si myslel, že za půl roku se člověk naučí perfektně jazyk. Jenže po těch šesti měsících zjistíte, že se to vlastně ani pořádně neláme. Pobyt jsem si začal prodlužovat, z půl roku byl rok a ve mně se probouzela nechuť vrátit se, a naopak rostla chuť zkusit v Austrálii něco vybudovat.
Kdy se zrodila myšlenka, že byste mohl skončit u filmu?
Když jsem v kině v Brisbane viděl Matrix. Uchvátil mě. Říkal jsem si: Bože, já ty digitální efekty miluju! A tehdy mě poprvé napadlo, že bych je možná chtěl studovat a v tomto oboru pracovat.
A pak jste se v Austrálii opravdu přihlásil na filmovou školu.
Ano, díky novinářskému portfoliu jsem se dostal na Griffithovu univerzitu. Už jsem fungoval na volné noze, přivydělával si kamerou a měl jsem i nějaké vlastní práce z Austrálie. Zaujalo je, že jsem byl takový „one man show“ – kamera, střih, scénář, všechno jsem si u reportáží dělal sám.
Jenže jste nakonec neskončil u vizuálních efektů ani kamery, ale u producentství a managementu. Proč?
Na té škole bylo skvělé, že vás hned na začátku nenutili vybrat si jednu profesi. Naopak jste si museli projít vším – od režie přes kameru, střih, zvuk až po svícení scén. Až během studia člověk zjistil, co ho táhne nejvíc. Já si postupně uvědomil, že mě fascinuje nejen natáčení samotné, ale i to, jak celý filmový organismus funguje. Byl jsem vždycky spíš vůdčí typ, organizoval jsem spolužáky na place a začalo mě zajímat, jak se celý projekt organizuje a financuje. V Austrálii jsem pochopil, že producent není jen člověk od logistiky. Musí rozumět byznysu, financování, lidem i celému procesu kolem filmu.
A co ty vizuální efekty? To se nakonec vytratilo?
To úplně ne. Moje první práce byla ve společnosti Photon ve Warner Bros. Studios na Gold Coastu. Byl jsem vůbec první student z Griffithovy univerzity, který se tam – s prominutím – vetřel. (směje se) Měl jsem ale jednoduchý přístup: budu dělat cokoliv, klidně zadarmo. Vedle školy jsem si vydělával mytím nádobí a brigádami. Po několika měsících mi nabídli i placenou práci a já se mohl dostat k natáčení a k výrobě vizuálních a digitálních efektů. A při tomto prvním praktickém střetu s filmovou výrobou jsem pochopil, že mě nejvíc baví rozumět filmu jako celku. Což se mi dneska na Barrandově pořád hodí.
Jenže po návratu do Česka jste nakonec skončil zpátky v televizi.
A paradoxně dost neplánovaně. Po sedmi letech v Austrálii jsem se vrátil domů a zjistil, že tady nemám ve filmovém průmyslu kontakty. Myslel jsem si, že se nějak přirozeně dostanu k filmu nebo k vizuálním a digitálním efektům, ale nikdo se na životopisy neozýval. Zato si někteří pamatovali „toho bývalého televizního redaktora“. Takže jsem se na chvíli zase vrátil do televize, dokonce jsem moderoval zprávy na Primě. Jenže to mě moc nenaplňovalo. Měl jsem pocit, že jsem strávil roky studiem filmu v zahraničí – a teď jen čtu texty ze čtecího zařízení.
Co vás zachránilo?
V meziobdobí přišla nabídka z Microsoftu, který chtěl budovat vlastní audiovizuální platformu. A pak zareagovali na můj životopis, který jsem poslal do filmového studia Barrandov. Původně jsem měl na starosti zahraniční zakázky, postupně jsem se stal obchodním ředitelem a od roku 2012 vedu celé studio.
Co vás nejvíc překvapilo?
V jakém stavu filmový areál na Barrandově i v Hostivaři byl. Jako kluk z Karlových Varů jsem vyrůstal na barrandovských filmech, samozřejmě především těch dětských nebo rodinných, dodnes jsou to asi mé nejoblíbenější filmy z té doby. Vytvořil jsem si určitou iluzi, jak to tady na kopci bude vypadat, a realita byla nakonec odlišná. Bylo to asi dáno i tím rokem 2009 a můj pocit musel být samozřejmě ovlivněn zkušeností z návštěv zahraničních studií v Austrálii.
Opravdu byl Barrandov v tak špatném stavu?
Ano, navíc v té době tady nebyl žádný pořádný projekt. V ateliérech stála dekorace z nějakého ruského projektu, který byl spíš „zaparkovaný“ – platilo se za pronájmy, ale reálně se moc netočilo. Jinak byla velká část ateliérů prázdná. Byl to trochu šok. Ale já jsem to vlastně ani nebral negativně. Spíš jako výzvu. Měl jsem pocit, že chci pomoct něčemu, co má obrovskou hodnotu a co je spojené i s mým dětstvím. A to mě pohání dodnes. Nejde o ego nebo o to „někým být“. Mě baví něco budovat a zachraňovat věci, které mají smysl. Jako takový ten princ z pohádky, co zachraňuje princeznu… Tak já jsem si místo princezny vybral Barrandov. (směje se)
Na přelomu tisíciletí jsme pro zahraniční filmaře byli atraktivní lokací. Co se stalo?
Na přelomu tisíciletí byla Česká republika pro zahraniční filmaře úžasný objev. Našli tady výborné filmové profesionály a řemeslníky, nádherné lokace, a ještě i takovou trochu syrovou Prahu, do které se filmaři zamilovali. Třeba Agnieszka Holland nedávno při natáčení filmu Franz prohlásila, že Praha dnes vypadá úplně jinak než před dvaceti lety a že je pryč ta zvláštní atmosféra, která by se jí pro film Franz hodila více. Jenže za pár let už jen zajímavé lokace a šikovní lidé nestačili. Film začal být mnohem víc soustředěný na pobídkové systémy (stát díky nim vrací filmařům část nákladů utracených v Česku, byly tady zavedeny v roce 2010 – pozn. red). Produkce začaly přemýšlet: pojďme tam, kde tyto možnosti existují, vrátí nám část peněz a sníží riziko. V tu chvíli se začalo rozhodovat jinak. Když jsem přišel na Barrandov, bylo jasné, že bez filmových pobídek a zahraničních zakázek studia dlouhodobě fungovat nemohou.
Barrandovští tam něco upraví, opraví, dodělají – a majitelé pak často řeknou: Nechte nám to tady takhle.
Zahraniční filmaři dnes jezdí hodně natáčet do Maďarska. V čem jsme ve srovnání s ním ve výhodě?
Dnes je již konkurence velmi vyrovnaná, ale nadále věřím v to, že když fungují pobídky, naše zkušenosti, tradice, kontakty a celá infrastruktura jsou výhodou. Ve stavbě dekorací patříme mezi světovou špičku. Za to dám ruku do ohně. Nejde jen o kvalitu, ale i o náročnost té práce. A to je dnes, především u nově vznikající konkurence, čím dál vzácnější.
Takže dnes rozhodují zkušenosti?
To bylo důležité i dříve, ale s rostoucím nástupem výroby pro streamovací platformy přišla do audiovizuálního průmyslu spousta nových lidí, kteří moc zkušeností neměli. A právě tam, kde mohli nabídnout zkušené týmy, které pomáhaly řešit veškeré problémy, měli obrovskou výhodu. Mnoho českých filmových profesionálů funguje jako opora celého projektu.
Často říkáte, že Barrandov je silný hlavně v historických filmech, fantasy nebo sci-fi. Jenže dnes se přece nejvíc točí kriminálky a detektivní seriály...
Hodně nám finančně pomáhají pronájmy ateliérů, ale obrovsky důležitá je i stavba dekorací. A právě historické filmy a seriály, fantasy nebo science fiction potřebují často složité a velké dekorace, kde se naplno uplatní zkušenost filmových řemeslníků. Kriminálku obvykle natočíte na lokacích, postavíte kancelář, možná policejní stanici. To je úplně jiný typ projektů, než které potřebujeme.
Jenže velká část všech filmů vzniká i v exteriérech.
Samozřejmě. Nikdo nepřijíždí s tím, že všechno natočí v ateliérech. Moje největší konkurence často nejsou jiná studia, ale české lokace – zámky, hrady, interiéry i exteriéry. Často se navíc pronajímají za relativně menší peníze, které jsou ale pro majitele těchto prostor zajímavé. Na druhou stranu mám radost z toho, že filmaři a často i naši řemeslníci během natáčení pomůžou ty prostory opravit nebo zvelebit. Barrandovští tam něco upraví, opraví, dodělají – a majitelé pak často řeknou: Nechte nám to tady takhle. Takže se občas stane, že po natáčení zůstane zámek nebo historický objekt v lepším stavu, než byl.
Nároky na dekorace jsou pořád větší.
Digitál některé věci zjednodušil, jiné výrazně zkomplikoval. Analogový film spoustu věcí schoval, zatímco dnešní digitální kamery vidí extrémní detaily, texturu materiálu, spoje či nedokonalosti malby. Nicméně my tyto věci dokážeme dopilovat do neuvěřitelné podoby. Zároveň české filmy ani seriály často nemají rozpočty na takhle velké stavby, a kdyby sem nejezdily zahraniční produkce, část filmových profesí by časem zanikla. Pro nás všechny to dává smysl – zahraniční produkce sem přivezou své stamiliony až miliardy, utratí je v České republice, stát z toho své získá, rozvíjí se filmový průmysl a infrastruktura a naši lidé se zároveň často učí od těch nejlepších na světě. Často si vzpomínám, že jsem si za své filmové vzdělání v zahraničí musel zaplatit sám – a tady se najednou při praxi vzděláváte dál, a ještě za to dostanete zaplaceno.
Na kterou dekoraci nebo projekt jste nejvíc pyšný?
Velmi rád vzpomínám třeba na Snowpiercer (česky Ledová archa; snímek o vlaku s posledními obyvateli planety – pozn. red.). Na první pohled to možná nebyla ta nejmonumentálnější dekorace, protože šlo hlavně o vagony vlaku, ale celý projekt byl propojený i s mechanickými efekty. Všechno se muselo ladit s možnostmi reálného natáčení, vlaky se hýbaly a nakláněly a hercům z toho pohybu bývalo někdy i fyzicky špatně. A pak samozřejmě musím zmínit všechny ty obrovské projekty jako Babylon A.D., Oliver Twist, Borgia, Soumrak templářů, Carnival Row, Blade Runner 2099 nebo Nosferatu. To jsem žasl, co se tady dá vytvořit pro kameru.
Jak to dnes funguje s předáváním filmových řemesel?
Velký problém je podle mě ve školství a v tom, jak se po revoluci začalo na řemesla dívat. Najednou vznikl pocit, že práce rukama je něco méněcenného a že ta správná cesta vede pouze do kanceláře. Filmová řemesla jsou fyzicky velmi náročná práce. Stavíte venku – v zimě, v dešti, v horku, často v časovém presu. Chápu, že spousta nejen mladých lidí si řekne, že tohle dělat nechce. My se maximálně snažíme spolupracovat i s učilišti a brát studenty na praxe. Hledáme mezi nimi talenty, které by to mohlo chytit. Protože upřímně, kdybych já byl truhlář, raději bych si vybral pracovat na dekoracích pro film než celý život vyrábět něco v továrně.
Myslíte, že klasické dekorace mohou jednou úplně vytlačit počítačové efekty nebo AI?
Už když jsem studoval filmovou školu, všichni předpovídali, že se jednou přestane téměř stavět. Že herci budou stát jen před modrým nebo zeleným pozadím a všechno se dodělá digitálně. O dvacet šest let později pořád stavíme obrovské dekorace. Samozřejmě technologie se neuvěřitelně posouvají a AI do toho určitě vstoupí ještě mnohem víc. Ale nemyslím si, že by v dohledné době vznikaly všechny filmy jen v nějakém prázdném digitálním prostoru.
Možná diváci časem začnou být z těch digitálních efektů unavení.
Možné to je. Ale já si myslím, že největší problém dnešních filmů neleží v technologiích a způsobu výroby. Leží velmi často v samotném příběhu, scénáři, dramaturgii. Když vás dnes něco nebaví, většinou to není tím, že by byla špatná kamera nebo nekvalitně postavená dekorace. Divák bohužel často ani neumí přesně pojmenovat, proč se mu film či seriál nelíbil, jen cítí, že to bylo „rozplizlé“ nebo nudné. A to je podle mě často problém scénářů a někdy i jejich režijního zpracování.
Mám pocit, že kolektivní spolupráce dnes z filmu trochu mizí. Dřív jsme častěji měli v týmu velmi zkušené a kreativní partnery, kteří vám dokázali říct, že je něco nesmysl. A hlavně se tito lidé navzájem poslouchali, a skládali tak film dohromady. Často díky vztahu režiséra a zkušeného střihače. Právě ve střižně se totiž filmy občas „pohnojí“. Producent či režisér řeknou: „Víš, kolik mě to stálo? Prostě to tam chci.“ Jenže zkušený střihač se na jednotlivé záběry dokáže dívat velmi střízlivě a očima diváka. Dokáže rozeznat, co je rušivé, zbytečné, vytrhne vás z příběhu. Myslím, že to byla vždy velmi důležitá profese, která dokázala filmu prospět. Dnes často pochybuji, že se těmto lidem vůbec naslouchá.
Za své filmové vzdělání v zahraničí jsem si musel zaplatit sám. U nás se při praxi vzděláváte dál, a ještě za to dostanete zaplaceno.
Zázraky umělé inteligence podle Petra Tichého filmový průmysl promění, ve stavbě dekorací ale podle něj lidskou práci v dohledné době nenahradí.
Co myslíte, že by lidi nejvíc překvapilo, kdyby přišli sem do dekorací? Já jsem třeba vůbec netušila, že filmová města fungují trochu jako Potěmkinovy vesnice.
Přesně tak jim taky říkám. Protože když se na dekorace díváte přes objektiv kamery, věříte všemu. Vidíte kamenné domy, kovové zvony, staré ulice. Jenže pak si na stěnu zaťukáte a zjistíte, že je to dřevotříska, polystyren. Nebo chodíte jen po upraveném betonu, iluzi kamenné cesty.
V roce 2016 shořely dekorace pro seriál Soumrak templářů, které dohromady tvořily středověké městečko o rozloze 160 tisíc metrů čtverečních. Přitom se mělo druhý den natáčet. Jak vypadal ten moment, kdy vám někdo zavolal, že to hoří?
To byla jedna z největších dekorací, co se tady po dlouhé době stavěly. Předali jsme klíče produkci a já si říkal: Dobrý, můžu konečně odjet s dětmi k vodě. Byli jsme někde u jezera, děti se koupaly, krásný den… A najednou telefonát: „Hoří ti Barrandov.“ Hasiči přijeli asi za patnáct minut, ale protože to byla dekorace z dřeva, dřevotřísky, polystyrenu a dalších velmi hořlavých materiálů, navíc po dlouhém suchu, vše chytlo a shořelo neuvěřitelně rychle.
Hasiči sami prohlásili, že už vlastně ani nebylo co zachraňovat, jen bránili, aby se požár nerozšířil na ateliéry a blízkou benzinovou pumpu. Na místě zůstal kus hradu a někteří klečící a brečící lidé. To je na tom možná nejhorší. Když vidíte shořet měsíce těžké práce, a hlavně si představíte ty lidi, kteří tam vyráběli každý detail dekorace, a pak přijde někdo, kdo asi hloupě odhodí nedopalek – a všechno zmizí během chvíle. To ve vás rezonuje dlouho.
Co se dělo dál?
Vzali jsme to jako výzvu a během dvou až tří měsíců celé městečko postavili znovu. Dělaly na tom stovky lidí. Producenti byli zoufalí, protože jim shořela nejen dekorace, ale i jejich natáčecí plán, a celá škoda tak přesáhla sto milionů. Jenže právě to, jak rychle a kvalitně se podařilo dekoraci obnovit, nám nakonec paradoxně udělalo ještě větší jméno v zahraničí. Byl jsem po předání nové dekorace v USA a spousta lidí už o tom věděla a panovalo mezi nimi nadšení, co naše dekoračka dokázala. A i pro mě to byl silný moment. Takový filmový fénix. Všechno shoří, a vy to stejně znovu úžasně postavíte.
Když zahraniční studia viděla, co čeští řemeslníci dokážou, nesnažila se je pak přetáhnout?
Ty nabídky asi dostávali a stále dostávají, ale já trochu spoléhám i na to, že Češi mají jednu specifickou vlastnost – strašně neradi se stěhují za prací. Myslím, že i ze svého okolí jsem byl skoro jediný, kdo byl ochotný odejít na roky žít a pracovat do zahraničí. Spousta lidí je navázaná na rodinu, dům, region, svůj způsob života. I když někdo dostane zajímavou nabídku, často si řekne: Dokud to funguje tady, proč bych odcházel?
Je nějaké filmové řemeslo, které obdivujete nejvíc?
Mně vždycky strašně „voněla“ truhlařina. A pak kovářství. Když někde vidím kováře při práci, pokaždé se zastavím a musím se aspoň chvíli dívat. Práce s kovem, oheň, špinavá zástěra… Ale vlastně mě fascinuje skoro každé filmové řemeslo. Když tady na Barrandově přijdu do krejčovny a vidím, co tam lidé dokážou vytvořit, je to stejně zajímavé jako stavba dekorací.
Máte jeden z největších fundusů v Evropě, čítá kolem tří set tisíc kostýmů. Už jste si někdy nějaký zkusil?
(směje se) Já úplně nejsem kostýmový typ. Ale pamatuji si, že při jedné akci k výročí Karla Zemana mi tady ušili oblek ve stylu jeho filmů. To mě moc bavilo. A možná bych ještě mohl zkoušet něco z doby mušketýrů, protože ty filmy jsem měl rád jako kluk. Jinak se vždycky směju, že jediné, co bych od Barrandova opravdu potřeboval, je pořádný smoking na míru. Protože jak člověk jezdí po festivalech a akcích, pořád je někde black tie.
Ve kterých filmech nebo seriálech bude v nejbližší době Barrandov výrazně vidět?
Myslím, že teď všichni s chutí připravujeme projekt Tajemství všech tajemství podle Dana Browna. Natáčet se začíná letos a tentokrát bude Praha hrát opravdu Prahu. Je tu ještě jedna věc, která je pro mě důležitá: pokaždé když jsem v zahraničí, cítím, že filmové studio Barrandov má obrovský respekt. V zahraničí má český filmový průmysl velmi dobré renomé. V Česku se někdy objevuje posměšné označení „montovna“, ale ze své osobní zkušenosti to považuju za nesmysl. Už za mých studií v Austrálii mi lidé z oboru ukazovali scény z filmů, které se tady točily, a byli fascinovaní tím, co čeští filmaři dokážou.
