Příliš mladá noc (2012), Rodinný film (2015), Atlas ptáků (2021) nebo Všechno bude (2018), za nějž získal cenu za režii na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. A nyní Nevděčné bytosti. Režisér a scenárista, absolvent pražské FAMU Olmo Omerzu ve svých filmech s oblibou prozkoumává skrytá zákoutí lidských duší: zajímají ho zejména drobné lži, manipulace a morální selhání, jichž se my lidé, mnohdy z ušlechtilých důvodů, dopouštíme. Ve svém nejnovějším filmu rozehrává strhující rodinné drama, tentokrát i s napínavou detektivní zápletkou.
Snímek Nevděčné bytosti vypráví o rodině, do níž zasáhne nejen rozchod rodičů, ale také život ohrožující anorexie dospívající dcery. „Když jsem s přáteli diskutoval o tématu filmu, zaskočilo mě, kolik žen má zkušenosti s poruchou příjmu potravy,“ říká filmový režisér, který se narodil v Lublani, ale za svůj domov považuje Prahu.
Už na základce jsem chtěl být pořád v kině, rodiče se museli střídat, aby mě tam doprovázeli, což je dost unavovalo.
Olmo Omerzu studoval FAMU v letech 2004–2011, byl ovlivněn zejména snímky Jana Švankmajera, Jana Němce a Věry Chytilové.
Je filmová režie nejlepší profese na světě?
Pro mě ano, film miluju odmalička. Už na základce jsem chtěl být pořád v kině, rodiče se museli střídat, aby mě tam doprovázeli, což je dost unavovalo. Ve Slovinsku ale neplatila žádná věková omezení, takže jsem leccos viděl mnohem dřív, než by asi bývalo vhodné, Tarantina, Rodrigueze, Avaryho… Jednou – to mě zrovna doprovázela máma – jsem si vybral film Crash Davida Cronenberga. Paní uvaděčka se do mámy pustila, proč mě bere na takový film, že se asi zbláznila. Máma v tom byla nevinně, myslela si, že jdeme na nějaký akčňák, jenže ten film je brutální psychologické drama o lidech, kteří zažívají sexuální vzrušení při autonehodách. Uvaděčka nás do sálu nepustila a vrátila nám peníze za lístky, takže jsem film viděl až mnohem později.
Měl jste to tak i s literaturou?
Ano, četl jsem autory, kteří nebyli pro děti, ale myslím, že člověk si v každé fázi života dosazuje do věcí významy, které jsou pro něj právě v ten okamžik důležité. Navíc mám za to, že v pubertě je člověk mimořádně vnímavý a z knížek i filmů si toho může vzít opravdu hodně. Jasně že jsem mnoha věcem nerozuměl, ale právě to na mě zabíralo, přemýšlel jsem o tom a interpretoval si to po svém. Vstupovat do tajemství umělecké tvorby mě přitahovalo a vůbec mi nepřijde, že by na tom bylo něco špatně.
Jsou vaši rodiče z branže? Měl jste k filmu automaticky nakročeno?
To ne, táta je výtvarník, loutkář a režisér loutkových představení, máma není z branže vůbec. S filmem jsme neměli nic společného.
V dětství jste filmy nejen hltal, ve třinácti jste taky svůj první snímek natočil.
Ano, slovinská televize tehdy vyzvala tvůrce, že se mohou přihlásit s povídkou – a nejlepší že se natočí. Já vyhrál, a vznikl tak krátký film Almir. Byl o klukovi z Bosny, který uprchl před válkou do Slovinska, kde ho adoptovala slovinská rodina. Ten kluk ale zjistí, že členové té rodiny jsou upíři. Film pak odvysílala televize a měl skvělé recenze – v kontextu války v Bosně to všichni vnímali politicky, intuitivně se to trefilo do nějaké vlny zájmu.
Ale já to bral čistě žánrově, psal jsem to ze své tehdejší fascinace hororem. Vtipné na tom bylo, že nikdo netušil, že je mi jen třináct. Což způsobovalo paradoxní situace. Jednou k nám volal profesor z lublaňské filozofické fakulty a chtěl mě pozvat na projekci a diskusi se studenty. Když zjistil, kolik mi je, byl úplně zmatený.
Šel jste tam?
Nešel. Bylo to určitě lepší pro nás oba. (směje se) Ale ten film se pak vysílal poměrně často, předpokládám, že se to s tou patnáctiminutovou stopáží hodilo jako výplň, když vznikla nějaká nečekaná pauza ve vysílání.
Viděl jste ho od té doby?
Dlouho jsem to neviděl. Ale zrovna nedávno mi ho poslal kamarád, tak ho chci pustit své ženě Monice. Sám jsem zvědavý, jak na mě bude po letech působit.
Z malých nevinných lží se může postupně stát velká manipulace – a to mi přišlo jako aktuální a nosné téma pro můj film.
Olmo Omerzu se narodil v Lublani, v Praze vystudoval FAMU. Oceňovaný režisér začínal ve slovinském komiksovém časopisu Stripburger.
Ve filmech dáváte často prostor rodinným vztahům, ale taky drobným morálním selháním i lžím. Patří podle vás do života?
Myslím, že patří. Slabosti filmové postavy polidšťují a můžete skrze ně pochopit, jak lidé přemýšlejí. Z malých nevinných lží se může postupně stát velká manipulace – a to mi přišlo jako aktuální a nosné téma pro můj poslední film. Před natáčením Nevděčných bytostí jsem s herci na téma lží hodně improvizoval, představovali jsme si příběhy jednotlivých členů rodiny předcházející samotnému filmovému příběhu. Vždycky mě fascinovala rodina, skrz rodinné vztahy můžete přemýšlet o společnosti a o mechanismech, které ji ovlivňují.
Mám pocit, že toho ve filmech hodně necháváte na divákovi – mnoho věcí jen naznačíte, ale nedořeknete.
To je pravda, ale je důležité znát míru. Divák musí vědět, co chci říct. Nedořečenost znejišťuje a nutí klást otázky, co by člověk dělal na místě filmových hrdinů. V Nevděčných bytostech jsem chtěl, aby byli diváci pořád aktivní. I proto se tam objevují hodně dramatické zvraty, které jsem dosud tolik nepoužíval, tedy princip vyprávění, který známe spíš z americké dramaturgie. Snažil jsem se jít proti očekávání.
Děj se dotýká tématu poruch příjmu potravy. Jak vás tohle téma oslovilo?
Zajímala mě situace, kdy jde rodičům o život dítěte a kdy jim přijde lež jako něco, co jim v tu chvíli může pomoct. Použijí ji jako zkratku, což lidé v životě dělají, místo aby problém skutečně řešili. Ve fázi, kdy jsem o tom přemýšlel a psal si různé nápady, jsme byli s manželkou u moře. Na pláži před námi seděla v písku dívka, celá zachumlaná do svetru. Byla extrémně štíhlá, evidentně bojovala s poruchou příjmu potravy – a v jednu chvíli jí na lopatku sedl motýl. Tenhle obraz se mi vryl do paměti. Začal jsem se o anorexii zajímat, mluvil jsem s mnoha lidmi a překvapilo mě, kolik žen tou zkušeností prošlo a kolik rodin tenhle problém zblízka řešilo.
Je to tak, jen se o tom nahlas nemluví.
Když jsem to pochopil, dodalo mi to sebevědomí, že jde o nosné téma. Postavu Kláry jsem vlastně sestavil ze zkušeností blízkých. Vytváří ve filmu drama, ale film vyprávím z perspektivy rodičů, kteří se o ni bojí a jsou ochotni udělat skoro cokoli, aby ji zachránili. Abych ukázal, co prožívá Klára, využil jsem nápad s jejími esemeskami, skrze něž jí můžeme nahlédnout do hlavy. Ten film je plný morálních provokací, ale v uvěřitelné míře.
Děj se točí okolo Kláry nemocné anorexií. Mně ale bylo líto jejího mladšího bratra, který se stal kvůli problematické sestře pro rodiče takřka neviditelným.
Ano, vidím to stejně, Teo pro mě ztělesňuje fenomén „glass child“ – skleněného dítěte. Objevuje se v rodinách nemocných dětí, kdy se péče a pozornost rodičů soustředí na nemocné dítě a to zdravé se stává téměř neviditelným. Přišlo mi zajímavé z něj nakonec udělat hybatele děje. Ve druhé půlce filmu se vyskytuje jen okrajově, aby na něj divák trochu pozapomněl – stejně jako jeho rodiče. On si o tu pozornost ale nakonec řekne.
Na rozdíl od Atlasu ptáků, v němž jste měl české hvězdy jako Miroslava Donutila, Alenu Mihulovou nebo Vojtu Kotka, jste tentokrát vsadil na neokoukané tváře. Rodina je navíc mezinárodní, otce hraje Ir Barry Ward a matku Slovenka žijící v Itálii Barbora Bobuľová.
Vize rodiny, která je rozpadlá i v jazycích, mi přišla zajímavá. Všichni členové filmové rodiny jsou skvělí herci, Barryho jsem potkal v Karlových Varech, kde jsme byli oba v porotě a padli si do oka. Ale znal jsem ho už z filmu Jimmy’s Hall od Kena Loache, který mám moc rád. A Barbora Bobuľová má fenomenální kariéru v Itálii a nabídky na hraní v Česku nebo na Slovensku doposud spíše odmítala.
Čím jste ji přesvědčil?
Scénářem, který ji oslovil. Myslím, že společně s Barrym, Dexterem Francem a Tondou Chmelou vytvořili reálně působící rodinu. Před natáčením jsme měli luxus deseti dnů, kdy Barbora přijela z Říma a Barry z Irska, a mohli jsme s Dexterem a Tondou jenom zkoušet, improvizovat a diskutovat. Hodně mě bavilo zkoumat, jak ve filmu budou fungovat ty odlišné jazyky, kterými se ve smíšené rodině mluví. Dnes je to ale docela běžná věc.
Kláru hraje Dexter Franc, který se narodil jako žena, ale identifikuje se jako muž. Čím vás oslovil?
Pro mě bylo nejdůležitější najít silnou osobnost. Castingová režisérka Mirka Hyžíková mě na Dexe upozornila, protože ho předtím obsadila do Amerikánky Viktora Tauše, kde má menší roli. Na castingu byla navíc skvělá dynamika mezi Dexem a Tondou. Dex mě především oslovil svou autenticitou, citlivostí a schopností pracovat s velmi jemnými emocemi.
Psaní je skvělé, ale scénář se hodně přepisuje a ve spolupráci s dramaturgem vznikají různé verze. I ve střižně je hodně práce a rozhodování.
Omerzův snímek Všechno bude (2018) získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za režii, a dokonce bojoval za Českou republiku o Oscara.
Když to vezmeme obecně, jakou fázi přípravy filmu máte nejradši? Přemýšlení o příběhu, natáčení, střižnu – nebo červený koberec?
Ještě jste přeskočila podstatnou fázi shánění financí, což je tedy ta nejmíň oblíbená část. (směje se) Jinak mě asi baví všechno, i když každá fáze má svou zábavnou i otravnou část. Psaní je skvělé, ale scénář se hodně přepisuje a ve spolupráci s dramaturgem vznikají různé verze. I ve střižně je hodně práce a rozhodování.
A samotné natáčení? Nastávají někdy „magické“ momenty, kdy se scéna povede nad vaše očekávání?
Stává se to. Ale víc věcí objevím při zkoušení, kde se leccos vymyslí a lze zasahovat do scénáře. Natáčení už je přesně naplánovaná práce, kdy se musí dodržovat časový plán a nelze něco měnit, nebo nad něčím dlouze hloubat. To už ani překvapován být nechci.
Nikdy se třeba netleská „na otevřené scéně“?
(přemýšlí) Občas se zatleská, třeba když se podaří něco hodně složitého. Anebo po posledním záběru. Ale jinak asi ne. Moment překvapení přichází spíš při práci s neherci, u herců vím, co čekat. Když se ale společně dotkneme něčeho pravdivého, je to velká radost.
Působíte jako klidný, vlídný člověk. Jste takový i na place?
Doufám, že ano, to se musíte zeptat herců a lidí ze štábu. Určitě věnuju hodně času přípravě, chci, aby měli herci čas být se svou rolí, proniknout do ní. Když herec přesně ví, koho hraje, a dotkne se všech důležitých věcí, můžeme daleko líp pracovat třeba i s tou nedořečeností, nemusíme být v dialozích tak konkrétní. Při zkouškách rád pracuju s protiúkoly, snažím se rozbíjet předsudky, které máme vůči postavám, a vystavět jejich vnitřní svět. Už řadu let mi s tím pomáhá Eliška Křenková.
Mají herci rádi improvizaci?
Mají, herci rádi zkoušejí a objevují a podle mě je tahle část přípravy pro výsledek strašně důležitá. Myslím, že i proto mají tak rádi divadlo, kde se hodně zkouší.
Premiéru měly Nevděčné bytosti na festivalu v San Sebastiánu, kde měl mimochodem premiéru i váš Rodinný film. Baví vás sedět v sále a vnímat první emoce publika?
Nevím, jestli baví je přesné slovo, protože bývám dost nervózní. Ale reakce publika mě samozřejmě zajímají, je to první zkouška, jestli film funguje, jestli diváky vtáhl. U zahraničních diváků je to ještě důležitější, protože film vnímají bez znalosti kontextu mé předcházející tvorby. I proto mám rád diskuse po projekci v sále. Po dokončení Atlasu ptáků, který vznikl v nešťastném covidovém období, jsem měl počítač plný úvodních videí, která jsem natáčel pro různé festivaly, co se přesouvaly ze sálů do onlinu – a já na ně nemohl vyrazit. Tehdy mi došlo, jak moc mám kontakt s živým publikem rád. Těší mě, že moje filmy hodně jezdí po zahraničních festivalech, a rád je tam představuju.
Liší se reakce evropského publika a diváků ze vzdálených zemí světa?
Asi jsou různé temperamenty a různá divácká očekávání, ale naštěstí se nikdy nestalo, že bych někde s filmem narazil na úplné nepochopení. Třeba s Rodinným filmem jsme vyhráli hlavní cenu na festivalu v Tokiu, diváky ten film vysloveně nadchl, diskutovali o něm a všude se s námi fotili. To pro mě byl fascinující zážitek.
Jak těžké je udržet si pozici mimo mainstream?
Moje filmy vznikají ve větších mezinárodních koprodukcích. Vlastně mi to už ve fázi přípravy scénáře dává určitou zpětnou vazbu, že ten projekt má perspektivu, protože u některých zahraničních filmových fondů je opravdu velká konkurence, jako je například francouzské CNC, které jsme pro Nevděčné bytosti získali. Tím, že ty filmy nejsou komerční, se financování skládá docela složitě, ale jde to.
Dá se podle vás z filmu vyčíst povaha režiséra?
U autorských filmů, v nichž tvůrci rozvíjejí svoje témata a svůj jazyk, to asi možné je. Často mě při sledování nějakého filmu napadne, že má tvůrce podobnou senzibilitu. Někdy si říkám, že bych si s tím člověkem asi lidsky rozuměl. Pak čtu rozhovory v médiích a vidím, že máme podobné reference a fascinují nás podobné věci.
S kým si takhle skrz tvorbu rozumíte?
Teď jsem byl nějaký čas v Irsku a četl jsem tam rozhovory s Terencem Daviesem, který už bohužel není mezi námi a jehož první tři filmy mě hluboce ovlivnily. Z těch starších rozhovorů jsem zjistil, že mě přitahují a fascinují podobná témata a že čtu i stejné básníky. Pak jsou režiséři, ke kterým jsme generačně hodně vzhlíželi, třeba Michael Haneke, ovlivnila mě určitě taky Věra Chytilová, kterou jsem ještě zažil na FAMU, nebo Jan Němec.
Znal jste je ještě předtím, než jste přijel z Lublaně do Prahy?
Ano, rok předtím, než jsem jel na přijímačky na FAMU, proběhly ve slovinské cinematéce jejich velké retrospektivy. Kromě Chytilové a Němce tehdy pouštěli taky filmy Jana Švankmajera. Tenkrát jsem se do nich úplně zamiloval.
Co rozhodlo o tom, že v Praze zůstanete?
Během sedmi let studií na FAMU se Praha stala mým domovem. Já se po škole vrátil do Lublaně, ale přepadl mě takový stesk po Praze, až mě to překvapilo. Rok jsem zůstal v Lublani, ale byl jsem stále frustrovanější, hrozně mi chyběli lidé, kamarádi, kolegové. Měl jsem v hlavě film, který jsem chtěl točit v Česku, a tahle práce mě přirozeně přivedla zpátky. Lublaň mám rád, ale něco mi tam vždycky chybělo.
Měl byste tam tolik filmových příležitostí jako tady?
To možná ano, ve Slovinsku vznikají skvělé filmy a jsou tam talentovaní tvůrci, ale já už byl po škole mentálně jinde. Dnes jsem rád, když se o mně píše, že jsem český režisér se slovinskými kořeny, přesně takhle to vnímám. Prahu mám moc rád, dobře se mi tu žije, a protože pořád někde cestuju, strašně rád se vracím.
Jezdíte do Lublaně?
Jasně, mám tam rodiče, se kterými mám hezké vztahy, to je pro mě důležité. Vím, že když žijete jinde, člověk se snadno odpojí. Na druhou stranu nejsem typ, kterému by stesk po domově komplikoval život a práci v jiné zemi.
Slovinsko je nádherná země. Jezdíte tam třeba se ženou do hor?
Já na hory nikdy moc nebyl, vždycky mě to víc táhlo k moři. Ač máme ve Slovinsku moře jenom kousek, mám to u něj moc rád.
V mládí jste se zabýval komiksovou tvorbou. Kreslíte si ke scénářům storyboardy?
U scén, kde je míň dialogů, si storyboardy občas kreslím. Ale u běžných scén s herci mají ty kresby spíš technický charakter, vyznačuju si pozice kamer, směr světla a podobně. Nic kreativního.
Máte své oblíbené komiksové autory?
Pořád ještě čtu Stripburger, což je slovinský alternativní komiksový magazín, kde jsem kdysi publikoval a kde vycházejí komiksy slovinských i zahraničních autorů, různé recenze a rozhovory. Vždycky tam něco zajímavého objevím. Taky sleduju pár svých oblíbenců na Instagramu, třeba Gunnara Lundkvista.
A kreslíte si pro sebe?
Jenom když telefonuju. Když zavěsím, často zjistím, že jsem pokreslil celý papír. Myslím, že by to mohl být dobrý materiál pro psychiatra. (směje se) Kreslit ale musíte často, jinak vypadnete ze cviku. Na FAMU jsem se k tomu chtěl jeden čas vrátit, ale už mi to právě nešlo tak snadno – a to mě frustrovalo. Ta nespokojenost vedla k tomu, že jsem kreslení úplně opustil. Ale zase mě úplně pohltil film.
Stíháte sledovat aktuální filmovou tvorbu?
Snažím se. Viděl jsem teď zajímavý film Džafara Panahího Drobná nehoda. Barry Ward mi včera volal, ať jdu určitě na film Tajný agent, který natočil brazilský režisér Kleber Mendonça Filho – tak to se těším. Přestože jsem jinak velký fanoušek Paula Thomase Andersona, úplně mě nenadchl jeho poslední film Jedna bitva za druhou, o kterém se mluví jako o nejlepším filmu posledních let. Asi není dobré chodit do kina s příliš velkým očekáváním.
Umíte si vůbec užít film jako obyčejný divák? Nebo ho pořád režisérsky analyzujete?
O tom jsem teď přemýšlel v kině u filmu Hamnet. Určitě na filmy koukám ovlivněný režisérskou profesí. U Hamneta jsem pořád vedl vnitřní dialog s režisérkou: Aha, teď přesně vím, co děláš a co ode mě očekáváš... Celou dobu jsem si film takhle vnitřně komentoval, až jsem si připadal úplně komicky. Ale najednou mě ten film pohltil a dojal – vůči čemuž jsem obvykle obzvlášť rezistentní, protože nemám rád, když režisér příliš manipuluje s mými emocemi. Nakonec jsem mu propadl. Podobně mě – byť z úplně jiných důvodů – zasáhl film Sirat.
Chodíte do kina, nebo si filmy pouštíte doma?
Pořád chodím rád do kina. Snažím se doma tolik na filmy nekoukat. Kamarádi nám pořád doporučují nové oceňované série na streamovacích platformách, ale obvykle to dopadne tak, že si s Monikou před spaním pustíme Larryho Davida nebo inspektora Columba. (směje se)
