Haute couture a haute gastronomie – dva obory, které jsou dnes živoucí více než kdy dříve a jsou oba zásadně spjaté s ruční výrobou.
Čokoládové velikonoční vejce coby kabelka od Louis Vuitton může znít excesivně,v kontextu gastronomických podniků značky, které se nacházejí po celém světě,jde ale o drobnost.
Vzpomínáte si na scénu z Pretty Woman, kdy Juliu Roberts coby frivolně oblečenou prostitutku Vivian v luxusním butiku na Rodeo Drive odmítnou obsloužit, jen aby se později vrátila v kostýmku s rameny sahajícími od jižního pólu k severnímu, na hlavě klobouk, ruce ověšené taškami jiných značek? „Máte procenta z prodeje?“ zeptá se triumfálně. „Velká chyba. Velká. Obrovská!“
O nic menší šok připraví svou proměnou také zaměstnancům hotelu, kde by ji předtím raději neviděli, a dokonale zapadne v prostředí vyhlášené restaurace. Co na tom, že jí šnek vyklouzne z kleštiček, jako by s ním nadhazovala při baseballu! „Svině klouzavý!“
Od uvedení kultovního snímku letos uplynulo rovné čtvrtstoletí a těžko říct, s nakolik jiným přístupem by se na obdobných místech postava setkala dnes, něco přesto jiné je: všechny jmenované podniky by totiž mohly spadat pod jednu a tu samou módní značku. Třeba Armani.
V Miláně by se Vivian u starého dobrého Giorgia mohla nejen obléct, ale i nalíčit, navonět, ubytovat a najíst. Co víc, Edward v podání Richarda Gerea by jí u Armaniho mohl koupit květiny, přijet pro ni autem, které navrhoval… a nakonec by mohl být legendární módní návrhář podepsaný i pod kostýmy v opeře. Pokud by se tedy neurazila La Scala.
Pozadu nezůstává ani Gucci. Na snímku florentská Gucci Osteria, v níž vás čeká nezapomenutelný chuťový zážitek pod taktovkou hvězdného šéfkuchaře Massima Bottury.
Prosím přidat
Není nic nového pod sluncem, že jedním z nejchytřejších způsobů pro oděvní značku, jak si zajistit věrnost zákazníků a zároveň oslovit nové, je zkrátka propít se do každého aspektu jejich života. Právě jídlu působení na módní scéně během pár let vyneslo obsazení do jedné z hlavních rolí. Tendence navíc právě kulminuje.
Vítejte v době zážitkové. Upalte mě na hranici, ale radši budu na čekací listině k vyhlášené restauraci než k „investiční“ kabelce.
Móda a gastronomie jsou přitom jako sourozenci; obory dost odlišné na to, abychom je bez problému rozeznali, přitom mají tolik společného. Oba si přece ve své nejvyšší podobě zakládají na precizně zvládnutém řemesle, a kdo chce uspět, musí stejnou měrou ctít tradici jako držet prst na tepu doby.
Vrchol léta. Obyčejný den. Zahrada s dokonale posečenou, šťavnatě zelenou trávou. Žena v obřích slunečních brýlích se opaluje na lehátku s masivním květinovým vzorem, na dlažbě u domu na ni trpělivě čekají lodičky. Stůl pokrytý gumovým ubrusem je prostřený: vidlička, nůž a mezi nimi dezertní talířek, na kterém jako by někdo zapomněl toast namazaný marmeládou. Ale proč jsou v ní probůh zabořené šperky?
O sezonním menu k snídani, obědu, odpolednímu čaji i večeři od šéfkuchaře Daniela Bouluda se u výloh newyorského Tiffany & Co. nejspíš nesnilo ani Holly Golightly.
Opodál stojí stůl další, i ten má na sobě gumový ubrus, jen mezi zákusek a šálky s čajem si někdo lhostejně položil nohy s dokonalou manikúrou, obuté do futuristických sandálků. Rozhlédněte se. Vidíte to taky? Zdá se mi to, nebo se ve středu té bábovky s růžovou polevou blyští peněženka?
Ano. Obyčejný den, a to s velkým O. Jde totiž o název letošní kampaně – The Ordinary Day – značky Saint Laurent, chytře koncipované jejím vizionářským uměleckým ředitelem Anthonym Vaccarellem. Jídla je v ní pomalu více než módy. Na té přitom nic obyčejného rozhodně není. V daném kontextu ale působí přístupně, probudí ve vás nostalgii, možná si dokonce vybavíte, jak taková letní pohoda voní a jak chutná. A o to přesně jde. Je to dokonalý útok na smysly.
Zdá se, že když zájem o luxusní módu strmě padá, slouží piknikový koš jako krabička poslední záchrany. Jídlo, na rozdíl od ikonických kabelek, hovoří univerzálním jazykem. Rozumí mu každý bez rozdílu.
Interiér cukrárny, restaurace, kavárny a studovny v šanghajském podniku Mi Shang Prada Rong Zhai láká také milovníky kinematografie. Za konceptem totiž stojí režisér Wong Kar-wai.
Ďábel jí Pradu
Marketing značky Jacquemus už si bez másla nebo banánů dnes těžko představovat. Loewe šlo v éře Jonathana W. Andersona ještě dál: Vybavujete si lodičky, jejichž podpatek propichoval vejce? Dolijte si kávu, nejvyšší čas udělat omeletu…
Tendence se totiž zdaleka neomezuje pouze na vizuální komunikaci. A přesahuje i pohoštění v butiku, které vám má zpříjemnit zážitek z nákupu a – tipuji – udržet vás v něm co možná nejdéle. Přesahuje dokonce i zvyk pořádat pro věrné klienty opulentní večeře jako poděkování.
Kdo chce s vlky být, musí si otevřít restauraci nebo aspoň kavárnu. Jak jinak by vaši značku mohli zákazníci samou láskou sníst?
Na moment zpátky do Milána: Být módou povinný a nenavštívit 200letou cukrárnu Marchesi znamená říkat si o deset let natvrdo. Věděli jste ale, že v ní vlastní většinový podíl Prada? Pokud ne, přinejmenším jste jistě v roce 2015 zaznamenali otevření kavárny Bar Luce v kulturní instituci Fondazione Prada. Interiér navrhl režisér Wes Anderson ve svém nezaměnitelném stylu a psalo se o tom všude.
Značka ve stejném duchu pokračuje i dnes, zrovna v březnu do jejího portfolia přibyl její první samostatný gastronomický podnik v Asii, a sice Mi Shang Prada Rong Zhai v Číně. Konceptu dal tentokrát vzniknout režisér Wong Kar-wai. Inspiroval se přitom filatelistickým konceptem tête-bêche, kdy jsou vůči sobě dvě spojené poštovní známky vzhůru nohama. Stejně tak kavárna s restaurací má být jakýmsi kulturním dialogem dvou světů, Milána a Šanghaje.
Nadčasový interiér svou atmosférou jednak odráží estetické cítění Miuccii Prady, jednak evokuje půvab režisérových slavných děl, jako jsou Stvořeni pro lásku nebo třeba Šťastni spolu. Menu pak harmonicky snoubí vlivy italské a čínské kulinářské tradice.
Losangeleská restaurace Sushi Park šéfkuchaře Petera Parka se díky svému věrnému hostu Anthonymu Vaccarellovi, kreativnímu řediteli Saint Laurent, letos dočkala otevření také v Paříži.
Jako houby po dešti
Obdobně na to jdou třeba i Gucci (současné pojetí italské kuchyně můžete v Gucci Osteria da Massimo Bottura okusit ve Florencii, Beverly Hills, Tokiu i Soulu) nebo třeba Louis Vuitton (hustá síť gastronomických podniků The Louis Vuitton Culinary Community se pne od Bangkoku po New York, od Milána po Čcheng-tu a nese rukopis šéfkuchařů Arnauda Donckeleho a Maxima Frédérica).
A kdo říká, že dnes už nikdo u Tiffanyho nesnídá? Vyčesat drdol a cigaretovou špičku do ruky, slavný vlajkový obchod na 57. ulici a Páté avenue na Manhattanu skýtá kromě záplavy diamantů také Blue Box Café šéfkuchaře Daniela Bouludy.
Obzvlášť milou tradici má v tomto směru Dior. Už v roce 1972 vydal módní dům kuchařku La Cuisine cousu-main plnou oblíbených receptů svého tehdy již zesnulého zakladatele. Ten se měl ostatně nechat slyšet, že ingredience, které se ve francouzské kuchyni využívají k vaření, nejsou o nic méně ušlechtilé než materiály v couture.
Loni 13. prosince bylo v rámci inaugurace nového Dior Gold House v Bangkoku otevřeno také Café Dior. Zahrady podnik obklopující – stejně jako bambusová instalace umělce Korakota Aromdeeho nebo nábytek od Sarana Yena Panyana, kreativního ředitele 56th Studio – mají odrážet bohatou thajskou vegetaci a navozovat pocit klidu.
A stejně jako u jiných značek, i zde je menu prolnuté odkazem tohoto francouzského národního pokladu. „Mám radost, že jsem mohl ke vzniku Café Dior v rámci bangkokského konceptu Dior Gold House přispět, a mít tak možnost vytvořit vícevrstevnatý dialog mezi haute couture a haute gastronomie – dvěma obory, které jsou dnes živoucí více než kdy dříve a jsou oba zásadně spjaté s ruční tvorbou,“ říká šéfkuchař Mauro Colagreco s tím, že bez dokonalého porozumění procesů by ani v jednom z nich nebylo možné dosáhnout skutečného mistrovství, a proto je tak důležité je uchovávat.
V Café Dior, nedílné součásti koncem loňského roku otevřeného Dior Gold House v Bangkoku, vám chuťový zážitek jako na míru „ušije“ šéfkuchař Mauro Colagreco.
Spolupráce roku
Nutno dodat, že svoje jméno bych na čekací listině k vyhlášené restauraci než ke kabelce viděl raději i proto, že večeři v restauraci si na rozdíl od „investiční“ kabelky mohu dovolit. Zatímco o garden party jako z kampaně Saint Laurent můžu jen snít, zážitek v restauraci Saint Laurent se zdá být o kapku více na dosah ruky.
Dva měsíce po otevření bangkockého Café Dior, na den přesně, své první klienty přivítal rozsáhle zrekonstruovaný pařížský butik Sain Laurent Rive Droite na vyhlášené adrese 8 Rue du 29 Juillet. A nabídl delikátní novinku: Sushi Park Paris. Rozhodně nejpřitažlivější spojení módy a gastronomie letošního roku, ne-li vůbec.
Anthony Vaccarello tím více než jen vzdal hold svému oblíbenému losangeleskému konceptu šéfkuchaře Petera Parka, který nabízí požitek z japonské kuchyně na nejvyšší úrovni, ještě k tomu v prudce elegantním, minimalistickém, přitom konejšivě intimním interiéru.
Co dodat? Jestli platilo, že člověk jí i očima, pak dnes jí primárně objektivem iPhonu. A není lepší reklamy než té, jíž se vám dostane od nadšených klientů a hostů, oněch věrných, pro něž se – když bůh dá – vaše značka stane životním stylem. Zážitek v noblesní kavárně nebo restauraci tomu jistě napomůže. Kdo se touto cestou vydat může, ten musí. Nevyužít ji? Velká chyba. Velká. Obrovská!
