Jaká byla vaše cesta k Prameni?
Máme u nás takovou historku: jedna žena z naší rodiny byla během normalizace v interrupční komisi, takže jsme přesně věděli, jak to celé fungovalo. Já jsem si to téma hodně rešeršoval a vždycky mě velmi lákalo natočit o tom film. Jenže když jsem v roce 2007 končil školu, vznikl rumunský film režiséra Cristiana Mungiu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, který vlastně řeší stejné téma, jen v Rumunsku. Navíc hodně rezonoval, vyhrál Zlatou palmu v Cannes, tak jsem si řekl, že to téma už dobře zpracované bylo.
Jak jste přišli na sterilizaci slovenských romských žen?
Se scenáristou Markem Leščákem jsme pořád zkoumali, jak se stát stará o reprodukční práva, a narazili jsme na tohle téma. Dlouho se mi do toho nechtělo, protože jsem točil i film Služebníci, který se také odehrává v osmdesátých letech. Pracovat na dvou snímcích ze stejného období pro mě bylo docela těžké. Jenže právě v té době se některé slovenské Romky začaly soudit u evropských soudů, a celé téma tím zůstalo aktuální. Řekli jsme si tedy, že je asi nejlepší chvíle Pramen natočit, protože od těch událostí uplynulo už čtyřicet let, je to vlastně dávná historie, tak je třeba ji zaznamenat bez prodlení.
Herecká delegace Pramene při oficiálním focení ve Varech
Vše, co diváci uvidí, se opravdu stalo? Nic není vymyšlené?
To bychom si ani nedovolili. Mluvili jsme s ženami i lékaři, kteří osmdesátá léta zažili. Naštěstí už je to dnes docela dobře zpracované téma, existují různé studie, jak všechno probíhalo, jak byly ženy nuceny ke sterilizaci, jak je vydírali, že jim vezmou sociální dávky, nebo přímo děti. Problém těch sterilizací spočívá v tom, že na papíře bylo všechno v pořádku.
To říká ve filmu i jeden z lékařů.
Ano. Ty ženy souhlas podepsaly, zákon to umožňoval. Takže problém je spíš morální než legislativní. Ale právě o tom ten film je. Všechno, co je legální, nemusí být morální. A to se samozřejmě netýká jen sterilizací. Mluvili jsme s lékaři a přišlo nám zajímavé, že i po tolika letech jsou někteří z nich přesvědčeni, že to bylo správně. Myslí si, že těm ženám pomáhali, často jim zachránili život, protože kdyby měly další dítě, zemřely by. Že jim vlastně zlepšili život, protože neměly deset dětí, ale jen čtyři. Byla s tím ostatně spojená i finanční pomoc.
Jenže...?
Jenže otázka je, jestli je to opravdu pomoc, nebo forma nátlaku. Když víte, že jsem bezdomovec, a položíte přede mě dvacet tisíc eur, abych si nechal vyříznout ledvinu, tak nevím, jestli je to pomoc...
Takže jste hledali „správnou cestu“?
Fascinovalo nás, jak se někdo sám dokáže přesvědčit, že je to správná cesta, která může pomoci, a nakonec se ukáže, že vlastně není. To se děje i hlavní hrdince, lékařce Ingrid. Je to další ženský osud poznamenaný režimem, protože není ve straně a chce aspoň nějak udělat kariéru. Tlak na ženy přichází v té době zkrátka ze všech stran – ženy to nikdy neměly lehké a socialismus jejich skutečné emancipaci také příliš nepomáhal.
Měl jste Aňu Geislerovou v hlavě už při přípravách filmu?
Když jsme dopisovali poslední verzi scénáře, Aňa už v ní byla. Dokázal jsem si představit, že umí zahrát ženu procházející velkou proměnou – od profesionálky, co chce pohodlný život, až po zranitelnou ženu, která se otevře něčemu novému, nové emoci. Aňa je vynikající herečka: spíš byl problém s obsazením ostatních rolí, aby vše fungovalo dohromady.
Dělal jste na ty role castingy?
Jasně. Hledali jsme její hlavní spoluhráčku, mladičkou Agátu (hraje ji Simona Boledovičová – pozn. red.), protože jsme tu postavu napsali jako poloviční Romku. Tak jsme to chtěli. Je to žena, která svou romskou identitu před lékařkou skrývá, takže jsme potřebovali najít typově někoho, kdo romský původ jen lehce připomíná. Kdybychom natočili film podle příběhu Romky, některé lidi by to možná vůbec nezasáhlo. Ale když se to stane ženě, která je takzvaně poloviční Romka, je to pro diváka o krok blíž.
Takže cílem bylo, aby Pramen oslovil co nejširší spektrum diváků?
Chtěli jsme natočit film, co se dostane pod kůži i těm, kteří mají určité zažité stereotypy vůči Romům. Samozřejmě tomu pomáhá i Aňa. Díky ní je film diváčtější, než by jinak byl, a doufám, že to není jen festivalový titul. Ano, chtěli jsme natočit snímek, který nebude fungovat jen uvnitř naší sociální bubliny, ale dostane se i do běžných kin.
Na festivalu získal snímek cenu kritiky FIPRESCI se zdůvodněním, že odhaluje citlivou kapitolu československých dějin – morální důsledky státem podporovaných sterilizací romských žen.
Váš film má mimořádně silnou vizuální stránku. S jakým záměrem?
Snažíme se divákovi trochu pomoci, aby příběh lépe vstřebal. Když je téma samo o sobě těžké, chceme mu ho podat tak, aby filmem mohl plynule projít. Druhá věc je, že ta estetika odráží mysl hlavní hrdinky-doktorky. Ona sama chce mít hezký život, hezký dům, dobrou práci – a myslí si, že totéž přinese i romským ženám: že nebudou žít v chatrčích, dostanou peníze, budou mít méně dětí a méně starostí. Je to vlastně představa většinové společnosti, že nejdůležitější ze všeho je mít hezký život. A právě tuhle představu jsme se snažili vtělit do estetiky filmu. V ní se skrývá celé jeho tajemství.
Romská komunita ve filmu působí opravdu magicky. Jak jste ji vytvořili?
Po částech. Natáčeli jsme skoro pět let. Každé léto jsme točili asi patnáct dní. Je to dobré i pro herce – postupně si na prostředí zvyknou a natáčení se pro ně stane přirozeným. A my zase máme čas promýšlet, měnit a přepisovat. Rád nikam nespěchám, rád během práce dotvářím i scénář. I konec, který ve filmu nakonec je, jsme vymysleli až během natáčení.
Jak jste na ten netradiční konec, skoro happy end, přišli?
Povídali jsme si s jedním lékařem, který pracoval už v osmdesátých letech, a ten nám vyprávěl o ženě – bílé, ne Romce –, která tenkrát po sterilizaci otěhotněla a podala na nemocnici žalobu. Statisticky je to téměř zázrak, že se sterilizace nepovede, ale možné to je. Nabídlo nám to možnost vytvořit závěr, který není úplně depresivní. Ale nepovažoval bych ho za úplný happy end. Spíš jsme chtěli, aby film nekončil naprostou beznadějí.
Do kdy se u nás sterilizace romských žen děly?
To vám vlastně nikdo nedokáže jednoznačně potvrdit, ale existují případy i z devadesátých let. Četl jsem také příběhy romských žen ze Slovenska, které po revoluci odešly do Norska, protože si myslely, že tam budou lepší sociální podmínky, a tam byly také sterilizovány. Není to jen česko-slovenský problém, je to problém celého světa, i vyspělých zemí.
Ve filmu Pramen hraje hlavní roli lékařky Ingrid Aňa Geislerová, Simona Boledovičová ztvárnila mladou romskou sanitářku Agátu, s níž se Ingrid spřátelí.
Ve filmu je také vidět, že ty ženy někdy vůbec nerozuměly tomu, co podepisují.
Skoro nikdy tomu nerozuměly. Kdybych i já ležel s rozříznutým břichem a doktor mi řekl, že mě musí sterilizovat, co si pod tím představím? Že mě nějak „vyčistí“? V takové situaci člověk nepřemýšlí úplně racionálně. Chce hlavně, aby to skončilo. Ty ženy navíc často měly jen základní vzdělání a nikdo se jim moc nesnažil ten zákrok objasnit. Často tam byl i jazykový problém. Proto existuje anglický výraz forced sterilization – nucená sterilizace.
Říkáte, že k tomu docházelo v Norsku, takže i v dalších evropských zemích?
Ano. Na severu Evropy se to dělo poměrně často. Ve Spojených státech se zase uvádí, že tam byly v sedmdesátých letech sterilizovány domorodé indiánské ženy. Není to tedy žádná novinka.
Spíš taková osvědčená metoda.
Dělo se to Inuitům v arktických oblastech, v Austrálii domorodému obyvatelstvu... Je to způsob, jak se většina snaží nějak redukovat menšinu a kontrolovat její počet. My teď zkoušíme, jestli by bylo možné natočit remake Pramene v Americe – přenést ten příběh do prostředí indiánské rezervace. Už jsme kvůli tomu absolvovali několik obhlídek.
Jaké byly reakce diváků na premiéře ve Varech?
Reakce byly pěkné, ale festivalový divák je tak trochu specifický. Myslím, že jsou to většinou nadšenci do filmů, hledají i jiné rozměry než běžný divák v kině. Já to takhle dělím na dvě části. Ale samozřejmě je vždycky příjemné, když jsou reakce pozitivní, hlavně pro štáb, pro lidi, kteří na tom filmu pracovali. Aby měli pocit, že to celé mělo smysl.
Je světová premiéra ve Velkém sále zároveň velký zážitek?
No jo. Já už to zažil, ale pro lidi, kteří jsou tu poprvé, je to vždycky hodně dojemné. Například jsme tu měli maďarské koproducenty a ti byli z Velkého sálu úplně ohromení. Je to tak monumentální, exkluzivní, že člověk má pocit něčeho výjimečného – opravdu neopakovatelná atmosféra.
