Jste příklad ženy „štěstí ve hře, neštěstí v lásce“?
Trochu asi jo. Vlastně pořád dostávám skvělé nabídky, poznávám výborné lidi, se kterými jsem stále v pracovním kontaktu. Třeba s Michalem Pavlíčkem, i když s pauzami. Buď koncertujeme, točíme, nebo děláme scénickou muziku. On skládá, já zpívám. To partnerství a velké přátelství trvá.
Oslovují vás ale i mladší kapely.
No jasně – a často mě zaujmou a nadchnou. Kluci z kapely Pačess mi před čtyřmi lety napsali: „Paní Basiková, máme vás rádi a posloucháme vás. Nenazpívala byste nám do jedné skladby refrén?“ Kluci mi poslali muziku a já byla úplně nadšená. Je to plné energie, mladého drivu, krásné texty. Celá filozofie Pačess je o tom, že zpívají o pivu. Všechny texty jsou o pivu, ale jsou to krásné básně; taková pivně didaktická kapela. Bylo to bezva a podobných žádostí dostávám víc – hostovat někde v projektu, na albu, natočit duet, já nevím, co všechno. Teď jsme jeli turné společně s kapelou Krucipüsk, se zpěvákem Tomášem Hajíčkem. Úžasné. Já najednou stojím zase v klubech, kde jsou mladí lidé, hraju s mladou kapelou. Mám obrovskou svobodu volby. Když mě něco osloví a zaujme, jdu do toho. Bavil by mě třeba i šanson. To je taky věkem, že jo. No jo, no, stárnoucí žena.
Delegace k dokumentu o Báře Basikové na světové premiéře ve Varech
Cítíte teď, že vaše popularita zase stoupá, jak jsou moderní a populární devadesátky? Byla jste jejich ikonou...
Kdepak, naopak už jsem zvyklá na to, že mladí lidé nevědí, kdo jsem. „A vy jdete kam? A vy jste kdo?“ ptají se, když jdu za synem do školy. Nedivte se. Spolužáci mého syna, kterému je sedmnáct, mě zkrátka už neposlouchají. Jasně, dřív jsem šla po ulici a lidé mě zastavovali, ale teď to tak není a já jsem s tím v pohodě. Když po koncertě přijde mladý člověk, důvod jeho návštěvy se mění: dřív chtěl podpis pro sebe, protože mě miluje, později chodil, že mě zbožňuje jeho maminka nebo tatínek. A teď: „Moje babička vás má strašně ráda, prosím vás, podepište se jí!“ Je to tak v pořádku. Když já jsem byla mladá a někdo řekl, že je mu šedesát, byl pro mě mrtvý.
Co ale nestárne, což se v dokumentu Heleny Třeštíkové snadno pozná, je váš hlas. Staráte se o něj nějak?
Teď už tolik ne, ale věnovala jsem mu mnoho let péče, techniky a hlasové hygieny. Chodila jsem na klasický zpěv, takže techniku mám a je to pro mě dost důležité. Častokrát se mi osvědčilo, že je dobré znát limity, vlastnosti a charakter hlasu. Vědět, co si můžu dovolit a co ne. Umět techniky, které mi pomůžou, když mi třeba není dobře, abych si hlas neodrovnala. Protože lidé, kteří tohle nemají, o hlas lehce přijdou. Samozřejmě si uvědomuju, že hlas je orgán v těle. Tak jako mě jednou budou bolet kyčle nebo kolena, určitě to pocítím i na hlase. Doufám, že to včas poznám. A když to nepoznám, moje dcery mi včas řeknou, ať už se na to vyprdnu. Vím, že to jednou přijde. Jenže já se ze sebe ani ze své profese tak neposírám, vím, že mi to nepodrazí nohy a budu žít dál. Mám první vnučku a věřím, že budou další. A hlavně chci ještě cestovat. Miluju filmy, chodím na výstavy, jezdím po světě do galerií, chodím do divadel, na koncerty. A chci číst, číst, číst. To všechno chci dělat. Možná se skoro těším, až se zpíváním skončím. Ještě sice nekončím, mám syna, musím ho dovést k maturitě, starat se o něho. Ale pak už v podstatě nemám žádnou povinnost. Třeba nepřestanu zpívat úplně, ale výrazně to omezím.
Ve snímku Bára Basiková se o vás člověk občas trochu bojí, abyste všechno vydržela; i tak se mi ale zdá, že byste neměnila.
Rozhodně ne. Je to přesně tak, jak má být. Ne všechno v životě vyjde. Kolikrát musíte improvizovat nebo dělat, co je nutné, abyste mohla fungovat. Zvlášť když je tu rodina, závazky, zodpovědnost za děti. Vaříte z těch ingrediencí, které máte k dispozici. Nebo jak říkám já: hraju s kartami, které mi život namíchal. Často jsou tam nějaké průšvihy, ale důležité je se z nich dostat – a pak většinou přijde nějaká odměna. Vím, že kdyby nebyly ty sračky ve druhém manželství, nepoznala bych svého třetího muže a neměla syna. To dobré v mém životě pořád převažuje. Nebo si to aspoň umím užít a uvědomit si, že mám krásné děti, krásnou práci, přátele a spoustu hezkých věcí. Na ty se snažím zaměřit a nad ostatním mávnout rukou.
Myslím, že ve vašem příběhu se najde hodně žen...
Říkaly mi to i holky ze štábu. Ženy, které to viděly ve střižně nebo na prezentacích, se se mnou ztotožnily, že jich mnoho zažívá něco podobného. Třeba jim film pomůže nebo aspoň dá klid v duši, že takové kraviny s chlapama nedělají jenom ony, ale i ta Basiková. Spousta lidí si totiž myslí, jak my známí lidé máme život ideální a úžasný. Ale to, že to nevybleju do časopisů, neznamená, že se někdy nemám blbě. Na druhou stranu si mys-lím, že nemá cenu o tom mlčet: nikdy mi nešlo o život. Neměla jsem, nedejbože, nemocné děti nebo rodinu. Řešila jsem vztahové problémy a pár existenčních etap, to jo. Ale ze všeho jsem nějak vybruslila. Žádná tragédie se vlastně nekonala. Jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř.
Ještě chodíte k psychologovi, nebo už ne?
Já mám paní doktorku psychiatričku. Chodím k ní dál, protože si chodím pro léky. Antidepresiva beru pořád, protože vím, že je nutné být medicínsky pokrytá. Jsem s tím smířená, nestydím se za to. Myslím, že jsem se s tím asi narodila, že mě maminka nechtěla a už v prenatálním období usilovala o to mě neporodit. Pamatuju si, že jsem jako dítě trpěla stavy nezvladatelného, nevysvětlitelného a neopodstatněného smutku. Ale tenkrát se s dětmi nikdo nebavil. A když se to neřeší a neléčí, tak se to cyklí. Vždycky, když jsem měla hormonální výkyvy, deprese mi vlítly do života. Třeba když jsem byla poprvé těhotná, prožívala jsem totální peklo. Přestože jsem měla být šťastná. Na miminko jsem se těšila, čekala jsem dvě, vlastně splněný sen. A přesto, protože docházelo k hormonální změně, mě deprese strašně zasáhly. A ve druhém manželství to byl boj o přežití: bydleli jsme v pátém patře v Karlíně, stačilo otevřít okno – a já jsem za sebe v tom stavu fakt neručila. Protože to je pár minut, pár vteřin, uděláte něco neuváženého a zpátky to vzít nejde. Ale dobře to dopadlo. Chtěla jsem být medikovaná a léčená, chtěla jsem chodit na terapie, nějakým způsobem to všechno zvládnout. Ty léky jsou prostě potřeba.
Krize jste zvládla a zvládáte, jste vyrovnaná. Co vám ještě chybí v profesním portfoliu?
Vždycky jsem měla sen zahrát si ve filmu. Opravdu hereckou roli. Letos v lednu jsem natáčela se svou kamarádkou, režisérkou Lenkou Kny. Byla první, kdo mě vyslyšel, protože já to říkám všude možně, kam přijdu, ale nikdo jiný mi zatím šanci nedal. Lenka řekla: „Ty jsi pořád chtěla hrát ve filmu, měla bych tady pro tebe roličku.“ Je to pidi-role, měla jsem šest natáčecích dní, ale musela jsem se naučit text ze scénáře a hrát: byla jsem překvapená, když mě Lenka pochválila, že jsem věděla, co a jak. Moji partneři byli Marek Taclík, což je kamarád, s Markem Němcem, byla jsem ve skvělé partě. Film bude mít premiéru 1. října, jmenuje se Tango pro tři. Hraju majitelku televizní stanice. Ale ráda bych si zahrála i něco většího.
Bára Basiková vystupuje v dokumentu pod taktovkou Heleny Třeštíkové, jedné z nejvýznamnějších českých žijících filmařek. Je to časosběr silný, autentický.
Chápu, nejste zvyklá na malé role.
No, samozřejmě nevím, jestli si moc nefandím, protože nejsem profesionální herečka. Ale bavila by mě buď těžká, vážná, psychologicky komplikovaná postava, nebo naopak fakt komedie. Nepůsobím tak, ale opravdu mám humor ráda a ráda si dělám legraci. A pak je hezké, když mi lidé, kteří mě neznají, najednou řeknou: „Ty vole, ty jsi super, s tebou je sranda, ty jsi úplně normální!“
Sice za sebou zatím velkou roli nemáte, ale jste jediná ze známých lidí, kdo má hlavní roli v dokumentu Heleny Třeštíkové.
To je fakt, hrdinové jejích filmů jsou lidé z davu, obyčejní lidé. Já jsem taky obyčejný člověk, jen dělám práci, díky které jsem známá na veřejnosti.
Teď vám její časosběrné natáčení, když je dokument hotový, bude možná i chybět...
Pozor, právě se řešilo, jestli nechci pokračovat. Já říkám: „Prosím tě, co teď? Na sklonku života?“ Ale co se stane, jsme nevěděly ani tenkrát před lety. Třeba ještě přijde čtvrtý manžel. Třeba přijde ta role ve filmu. Nebo co já vím – třeba se odstěhuju. Strašně miluju jižní země: Španělsko, Francii, Itálii, Řecko. Zbožňuju je a možná bych tam chtěla žít, protože nenávidím zimu. Zima je pro mě psychicky těžká. Možná to bude znít trapně, ale od října do března je pro mě opravdu těžké žít v Česku. Mám to od dětství a hodně to ovlivňuje můj život, cítění, psychiku. Říkala jsem si proto, proč bych nemohla od října do března někde žít? Děti za mnou přijedou a pak zase přijedu sem. Chci si to vyzkoušet. A do toho samozřejmě pracovat. Myslím si, že čas strašně letí, a tak se nemá promarnit ani minuta. Spousta lidí žije, jako kdyby měli deset životů. Znám kamarády ve svém věku, kteří úplně rezignovali, sedí doma a čučí na televizi. Pane bože, vždyť to je taková škoda! Dá se dělat ještě tolik úžasných věcí, zažívat, poznávat, radovat se, děkovat za to, že jsem zdravá, naživu.
Měla jste za ta léta natáčení někdy Heleně Třeštíkové chuť říct, „tohle tam nedávej...“?
Chuť jsem měla, když jsem film viděla v hrubém sestřihu. Ale vzápětí jsem si uvědomila, že by to bylo popření něčeho, k čemu jsem dala svoje slovo. A navíc jsem viděla, že ten dokument je dobře udělaný. Což se sice posuzuje dost těžko, když je člověk aktérem a protagonistou, ale myslím si, že to snad dokážu vzít, jako bych se dívala na někoho cizího. Helena umí natočit, sestříhat a poskládat příběh tak, aby měl tah. A to se mi zdá důležité.
A taky je film natočený s velkým humanistickým náhledem, s pochopením pro vaše smutky, obavy, úzkosti.
Však kdyby přišel kdokoliv jiný než Helena, určitě bych se k takovému projektu neodhodlala. Bylo to čistě její osobností. Mám ji ráda a díky filmu se z nás staly přítelkyně. Ona je v mém životě, v mé rodině, zná moje děti, já znám její rodinu, její děti. Jsme už hodně propojené. A samozřejmě, znala jsem její práci předtím. Mám vůbec v oblibě český dokument, obdivovala jsem pana Jana Špátu, paní Olgu Sommerovou. I Helenin cyklus Manželské etudy pro mě byl důležitý. Takže pro mě byla vlastně čest, že mě oslovila a chtěla se mnou točit.
Bára Basiková vystupuje v dokumentu pod taktovkou Heleny Třeštíkové, jedné z nejvýznamnějších českých žijících filmařek. Je to časosběr silný, autentický.
V roce 1996, když jste začaly točit první část, jste byla uprostřed čtyřleté muzikálové šňůry s Jesus Christ Superstar. Bylo to divoké období?
No jasně. Mimo Jesuse jsem ještě paralelně koncertovala, točila, měla malé holky, navíc dvojčata, rozcházela se s prvním mužem a poznala druhého. Takže Helena měla opravdu hodně materiálu. A právě to je na tom úžasné, že život přinesl tolik věcí. Pak jsme tenhle původní kratší film, který vznikal od roku 1996, v roce 2001 dokončily, běžel v televizi, dneska je k vidění na YouTube. Dál jsme byly v kontaktu a Helena viděla, jak můj život lítá, jak procházím různými peripetiemi. Pak zahájila spolupráci se společností Negativ, která pokračování natáčení finančně podpořila. Když se mě Helena tehdy ptala, jestli do toho znovu půjdu, řekla jsem: „No jasně, jedeme dál!“ Začaly jsme v době, kdy jsem byla těhotná se synem, měla po svatbě s Petrem, mým třetím mužem. Navázaly jsme plynule a došly až do doby před třemi lety, kdy mi bylo šedesát.
Ve filmu ale nejsou jen záběry Heleny Třeštíkové, režisérka nastřádala i různé další materiály a archivy. Jaké to jsou?
Třeba se mnou točil absolventský film Petr Zelenka, který si mě v roce 1988 vybral jako objekt své školní práce na FAMU. Z toho jsme čerpaly. Pak o mně samozřejmě vznikaly různé dokumenty pro různé televize, takže archiv byl docela bohatý. Je skvělé, že se to takhle dalo doplnit a vznikl z toho skutečně padesátiletý sběrný materiál.
Jak často jste se pracovně vídaly?
Různě. Snažily jsme se potkávat aspoň čtyřikrát do roka. Někdy to ale nevyšlo, tak to bylo třeba jen dvakrát, jednou – anebo se stalo, že jsme celý rok vynechaly. Ale je fakt, že vždycky se k tomu, co jsem v daném období prožívala, nějak verbálně vyjádřím. Ona mě samozřejmě točila takovou, jaká jsem v tu chvíli byla, nevolala jsem jí: „Hele, teď se tady strašně hádáme, já brečím, přijeď!“ Tak to nebylo. Helena vždy chtěla, aby se v den, který spolu strávíme, dělo víc věcí. Třeba že jdu pro Theodora do školky a pak ještě na představení. Aby v jednom dni bylo víc situací, které do něj můžeme namáčknout. A pak jsme k tomu vždycky měly povídání, kdy jsem zhodnotila, co se zrovna u mě děje.
Vy jste v podstatě prožila život jako svobodná matka, zdá se z dokumentu. Je to tak?
No jo. Ale výsledek je obrovská odměna. Mám s dětmi úžasný vztah. Holky se mnou chodí na večírky, a přitom jsou hrozně skromné, nestojí o publicitu. Nikdy se nehlásily stylem: „My jsme holky Basikovy.“ Spíš naopak. Ne že by se za to styděly, ale nechtěly na sebe upozorňovat.
Co dělají?
Jedna dělá hotelový management, prošla několika hotely a moc ji to baví. Druhá vystudovala žurnalistiku, pracuje v jednom časopise a má pětiměsíční holčičku. Je krásné, jak nám to pokračuje. Život, rodina, předávání genů a v tomhle případě i té ženské woman power. Ale i se synem mám fajn vztahy. S Petrem máme Theodora ve střídavé péči, týden je u mě, týden u táty, funguje to úplně skvěle. A přestože jsem nejstarší matka u něj ve třídě, chodí si k nám občas jeho kamarádi na brko. Jsem tolerantní, protože vím, že nemá cenu dětem něco dramaticky zakazovat, nebo je furt za něco prudit, stejně to udělají za vašimi zády. Theodorovi věřím; stejně tak jsem věřila holkám. Dnes jsem šťastná, že je moje profese nepoznamenala tak, že bych jim jako matka chyběla.
Vy jste svou dynamickou, opravdu neobvyklou kariéru budovala vlastně trochu mimoděk, dá se říct navzdory osudu.
To je fakt. Mě hlavně z rodiny nikdo kromě dědečka aktivně nepodporoval. Děda mě jako tříletou zapsal do Kühnova dětského sboru a sledoval můj vývoj. Umřel, když mi bylo čtrnáct, takže se žádného mého úspěchu nedožil. Ani nevěděl, že jsem se opravdu stala zpěvačkou. Ale třeba to ví.
S matkou jste měla komplikovaný vztah pořád?
Tam podpora prostě nebyla. Po rozvodu rodičů jsme s bráchou zůstali s mámou a jí moje snažení připadalo směšné a pofiderní. Hlavně se mi za moje sny vysmívala, což nechápu. Ale ona byla absolutně nezralá matka a vlastně nikdy nebyla nastavená jako maminka – já jsem jí ale na její smrtelné posteli odpustila. I díky téhle zkušenosti jsem svoje děti vychovávala úplně jinak. Vím, jak je důležité, když dítě projeví o něco zájem, každý člověk je šťastný a rád, že ho něco zajímá, baví. Takže holkám i Theodorovi jsem vždycky hodně fandila. A i když vystřídali všechno možné, od keramiky přes malování po různé další kroužky, všechno jim něco dalo.
Když jste díky dokumentu přece jen bilancovala, kdy vám bylo nejhůř?
Během druhého manželství, které bylo velmi toxické a dramatické. Měla jsem stavy, kdy jsem se obviňovala a považovala sebe za tu špatnou, za tu, která selhala. Vyčítala jsem si, že jsem dcerám přivedla nového partnera a ani s ním nejsem schopná žít. Měla jsem opravdu ty nejhorší myš-lenky. Ale pak jsem si řekla: Co blbneš? Co by tady ty holčičky bez tebe dělaly? To mi asi vždycky dodalo sílu. A když pak manželství nevyšlo ani potřetí, už jsem byla zkušená a už jsem si jenom řekla, že je důležité se z toho prostě nepodělat a jít dál.
