Je ráno druhý den karlovarského festivalu, který se po slavnostním zahájení právě rozbíhá. V restauraci Grandhotelu Pupp se scházím s Aňou Geislerovou, významnou českou herečkou. Aňa je v Karlových Varech nejen kvůli dokumentu své sestry Ester Dvě deci tuše, ale též kvůli soutěžnímu snímku Ivana Ostrochovského Pramen, kde hraje hlavní roli. Kvůli mnoha jejím pracovním povinnostem se tak z původně plánovaného dvojrozhovoru o Dvou deci tuše stávají vlastně rozhovory tři: jeden s Aňou, jeden s Aňou a Ester – a nakonec s režisérkou a scenáristkou dokumentu, nejmladší ze sester Geislerových, zůstáváme samy.
Dvě deci tuše jsou snímkem, který musíte vidět, ostatně Japonsko v české společnosti rezonuje stále více. Zásadní je nádherné zpracování filmu, v němž Ester Geislerová sleduje dvě hlavní dějové linie: život svého otce Petra Geislera, který svou složitou osobností ovlivnil nejen manželku Věru, ale i tři dcery. A pak je tu Geislerův nemalý umělecký odkaz, který Ester – sama talentovaná umělkyně – zachycuje s citlivostí sobě vlastní. I když dokument pojednává i o mnoha nelehkých chvílích života Petra Geislera a jeho dvou rodin (z druhého manželství s Andreou Rybárovou má syna Felixe), nechybí mu vtip ani nadhled. Vlastnosti, jež jsou pro Aňu i Ester – spolu s inteligencí, charismatem a upřímností – charakteristické.
Na červený koberec před festivalovou premiérou dokumentu Dvě deci tuše vynesly Ester a Aňa Geislerovy na míru šité šaty od české módní návrhářky Tatiany Kovaříkové, které si sestry vzaly i na naše focení.
Aňo, vy jste dokument Dvě deci tuše spolu s Ondřejem Trojanem produkovala. Proč?
Moje produkování je postupný vývoj, první film, na kterém jsem se podílela, byl Pramen, pak Karavan, Otec a Dvě deci tuše. To zní jako jeden název, viďte? Pro Otce, i když tam hraju jen asi třicet vteřin, bylo nutné sehnat peníze na oscarovou kampaň, film byl vybraný na Oscary za Slovensko. U Dvou deci tuše jsem už sháněla peníze na celý film, podepisovala smlouvy, vyplácela honoráře. Největším problémem je administrativa, nemám ji v lásce. Ale shánění peněz mi přijde jako kreativní úkol, navíc šlo o dokument, nestál hromadu peněz jako hraný film a byli jsme na to s Ondřejem Trojanem dva.
Dvě deci, kde i vystupujete, jsou nádherné výtvarně, ale mě zaujaly i tím, s jakou lehkostí a humorem jsou zachyceny těžké momenty ze života vaší rodiny. Který z nich přišel silný vám?
Mám ráda, že se díky Dvěma deci tuše uzavírají nejrůznější příběhy, jako by konečně utvořily kruh. Asi bych zmínila, když jsme točili v Japonsku s Aničkou Cimou, což je dcera Petra Jarchovského. Kdysi na natáčení po mně Petr chtěl číslo na tátu, že jeho dcera má zájem o japonštinu, a Anička u něj vystudovala. A teď v dokumentu čte ze své knihy Probudím se na Šibuji, kde postava profesora je vlastně můj táta. Objala jsem ji a řekla: „Podívej, jak naši otcové ovlivnili a propojili naše životy.“ Petr Jarchovský napsal většinu scénářů k filmům, kde jsem hrála – a můj táta uvedl Aničku do japonštiny. To je přece krásný. A pak celá situace s horou Fudži byla báječná, komická, dojemná a pravdivá.
Chcete dát část tatínkova popela na Fudži, ale cesta k ní je uzavřená. Ester je z toho – alespoň mi přijde – docela rozhozená…
Z role producenta jsem cestu na Fudži rozmlouvala Etě už v Praze – budeme muset mít dvě auta, musíme vše zorganizovat, musíme mít povolení, navíc táta na Fudži ani nebyl, ale Eťa si nedala říct. Nakonec jsme tam díky japanologovi Petrovi Holému, naší produkční spojce v Japonsku, vyrazili, ale jemu překvapivě nedošlo, že v sezoně, kdy jsme tam zrovna jeli, na horu ani na základní stanoviště nemůžeme. Já ale měla záložní plán, tedy mapu míst, odkud je Fudži vidět. Jedním z nich bylo jezero Tanuki, na jehož hladině se hora odráží. Byl nádherný den, obklopoval nás sakurový háj, v bistru jsme si dali polívku, prožili jsme tam něco krásného, na horu Fudži bychom vlastně ani neviděli, kdybychom byli na ní.
Když jsme se bavily o uzavírání kruhů, asi bychom měly zmínit, že i váš syn studuje japonštinu…
Dějí se v životech záhadný věci. Bruno po všech marných pokusech definitivně odmítl sportovat, ale já mu řekla, že něco dělat musí, že musí mít nějaký zájem. Napřed absolvoval tříměsíční kurz v česko-japonské společnosti, zabýval se japonštinou celou základku i střední a teď ji studuje. V Japonsku byl už dvakrát a na rozdíl od táty ho miluje. Je stejně jako Japonci analytický, má rád řád, zodpovědnost a v komunikaci mu vyhovuje stručnost, má v sobě pokoru. Je to duší Japonec.
Váš tatínek v Japonsku šťastný nebyl, přesto se prosadil, což je neuvěřitelné, jako novinář největšího tamního listu Jomiuri šimbun…
Jeho japonština tam zapůsobila jako zjevení. Současný japonský velvyslanec v Česku pan Kansuke Nagaoka si na výstavě v DOX četl jeden tátův článek pro Jomiuri šimbun a říkal, že tátova japonština byla velice vznešená, na té nejvyšší možné úrovni. Mají několik úrovní jazyka, s různou obtížností, a můj táta fakt ovládal něco, co běžní Japonci ne. Bylo to krásný zjištění, jenže on ve svém životě všechno tak nějak… (odmlčí se)
Zlehčoval?
Ano, že je to vlastně jedno, že to umí každej. Řekla bych, že byl sám od sebe odtržený, vůbec nevnímal, jak je jeho práce výjimečná, že si zaslouží pozornost. Anebo mu to bylo jedno. Nevím… Přitom Japonci reagovali na jeho články neuvěřitelně, dostával kolem 15 000 dopisů-reakcí na jeden článek! Nechtěla jsem tomu věřit, ale prostě nebyl internet. Díky dokumentu mé sestry jsme zjistili, jak extrémně talentovaný táta byl a jak extrémně mu to bylo u zadele.
Navíc, jak zaznívá v dokumentu, on se učil z japonsko-německých slovníků, byla 60. léta…
Uměl výborně japonsky, francouzsky, italsky, německy, a to byl v podstatě samouk. Krásně hrál na klarinet, saxofon, piano, housle – bez not, zpaměti. Připadá mi, že byl jako trezor, od kterého ani on sám nemá klíč.
Na rozhovor přichází Ester, která se zdržela na snídani se svými dětmi.
Aňa: Musím za deset minut odejít, ty budeš povídat sama, mám další povinnosti.
Ester a Aňa Geislerovy se letos rozhodly připomenout význam svého otce, japanologa a kaligrafa Petra Geislera. Po výstavě v DOX následovala stejnojmenná publikace GAI-SU-RA, karlovarský festival patřil dokumentu Dvě deci tuše.
Dvě deci tuše je film o vašem tatínkovi, ale jako hrdinka a velice zajímavá žena mi připadá i vaše maminka, výtvarnice a videoartistka Věra Geislerová. Musela být pro celou vaši rodinu velmi důležitá…
Aňa: Tento rok je náročný, věnujeme se tátovi, vynášíme na světlo nejen jeho, ale i jeho tvorbu, a to výstavou, knihou a teď filmem. Ale v rodině byl často částečně nepřítomný. Srdce naší rodiny je máma, její životadárná schopnost, energie, je láskyplný střed, všechny nás podporuje. A její obrazy, převážně abstraktní a neuvěřitelně krásný, jsou kapitola pro další knihu. Její umění nás doma doslova fyzicky obklopovalo, když třeba na zakázku tvořila plátna 4 x 6 metrů a ukazovala nám, že i jídelní stůl musí jít stranou, když je třeba tvořit. Ji jsme viděly jako aktivní umělkyni.
Ester: Máma má velký podíl na všem, co děláme. V jednu chvíli jsem zvažovala, že by ve filmu byla delší a aktuálnější videosekce o naší mámě, s větším důrazem na její hrdinství. Mám tisíce krásných videí ze současnosti. Jinak mají s tátou fakt hezký fotky z mládí, z jejich vzájemných pohledů je vidět a cítit ta ohromná láska, tam vlastně celý příběh začal. Věřím ale, že poměrově je to teď akorát.
Vaše maminka v dokumentu říká, že váš táta byl o dva roky mladší, zrzavej a že nikoho krásnějšího v životě neviděla. Přijde mi krásný, že i po všech událostech, co se přihodily, když váš otec založil novou rodinu, o něm mluví takhle.
Ester: Máma je silná žena. Pro mě bylo šokující, jak negativně byly v tehdejší společnosti zrzavé vlasy vnímány. Znám z vyprávění, že když babička Róži (Růžena Lysenková, prvorepubliková herečka – pozn. red.) jezdila s tátou v kočárku po parku, ženský si odflusávaly se slovy „ďáblovo dítě“.
Aňa: Já to zažila ještě ve škole, takový to „gajslerka, hajzlerka, zrzavá palice“. Ale dnes už je to úplně neuvěřitelný. A navíc pozor! Měla jsem jen takový zlatavý nádech vlasů, nebyla jsem úplnej zrzoun.
Ester: Je pravda, že i já jsem si na základní škole všimla, že se klukům víc líbí blondýnky, připadala jsem si jeden čas divná, bílá a vysoká, jenže pak jsem vyhrála Elite Model Look (v roce 2002 – pozn. red.) a bylo. V devadesátkách začaly zrzky udávat trend.
Aňa: A tak ses obarvila na blond, že jo? (směje se)
Ester: Ale to bylo až později. Spíš jsem chtěla říct, že moje vlasy nikdy nebyly zdroj traumatu.
Ester, Aňa už mluvila o svých silných momentech z natáčení Dvou deci tuše. Jaké okamžiky byly vypjaté pro vás?
Ester: V každé fázi přípravy, natáčení i dokončování dokumentu to bylo jiné. Třeba když jsem si přehrávala staré véháesky z rodinných akcí a potvrdil se mi pocit, který jsem si v sobě nesla – jak moc byl táta v naší rodině vzácný. Na rodinných záběrech na něm doslova visím, skáču radostí, že je doma. A pak to byly lékařské zprávy, protože táta byl nemocný, vždycky jsme si ale říkaly, že se z toho nějak dostane. Najednou jsem kvůli dokumentu četla o jeho zdravotním stavu, který nebyl dobrý, a on to chtěl změnit. Přemýšlela jsem, co jsem vlastně dělala, když byl táta v nemocnici.
Aňa: Jsem přece jen o osm let starší a vnímala jsem ty věci jinak. My jsme v rodině vždycky měli drsný, sarkastický humor, táta zejména. V těch nejtěžších chvílích vtipkoval, ať mu dají do kapačky Müller Thurgau. Ale dojímá mě vidět, s jakou láskou na něj lidi vzpomínají.
Ester: Také jsem dostala k dispozici – po jeho smrti – tátovu mailovou korespondenci s jeho kamarádem. Byl z ní cítit jistý smutek, který jsem předtím tolik nevnímala.
Aňa odchází za dalšími povinnostmi a rozhovor pokračuje s Ester.
Ester: Kde jsme to skončily?
My jsme v rodině vždycky měli drsný, sarkastický humor, táta zejména. (Aňa)
U mailů…
Hodně jsem přemýšlela, jak je zasadit do scénáře, protože za každou tátovou ironickou poznámkou byl cítit nejen smutek, ale i nadhled a humor, a tak jsem se jala vytvářet jeho hlas AI programem.
Vaše filmová řeč je nádherná.
Moje původní představa byla, že se na tátův život budeme dívat převážně skrze jeho fotky rodiny, práce a Japonska, ale pak vyšel dokument o Libuši Jarcovjákové Ještě nejsem, kým chci být, který je úžasný, režisérka Klára Tasovská je moje modla – a je postavený na podobném principu. Později, během rozhovorů s lidmi, kteří vzpomínali na tátu, mě zaujalo, jak se tváří, když o něm přemýšlejí, vyprávějí, jaká mají gesta, i když nemluví, a chtěla jsem je do toho víc začlenit.
A tak mi došlo, že nastane čas, kdy i já budu muset „kápnout božskou“ a sdílet v dokumentu své důvody a postoje. V tu chvíli jsem už tušila, že to budu říkat Vladimírovi (Barák, střihač snímku – pozn. red.), neboť jsme věděli, že dokument bude natáčený skrze mě, že to je i moje Terapie sdílením (dlouhodobý umělecký projekt Ester Geislerové o emocích provázejících vztahy a rozchody – pozn. red.). S Vladimírem jsme postupně vyvíjeli řeč dokumentu, aby byl co nejvíc autentický.
Jak dlouho jste na dokumentu pracovala?
První nápad na dokument vznikl pár let po tátově smrti. Začalo se mi po něm stýskat a zároveň jsem potkávala jeho kamarády, kteří mi o něm vyprávěli. Měla jsem pocit, že ho díky nim poznávám znovu. Tehdy jsme si řekli, že uděláme výstavu. Začala jsem sbírat materiály a postupně jsem zjišťovala, jak obrovský archiv po sobě táta zanechal, jen diapozitivů byly tisíce. První rešerše a rozhovory byly vlastně kvůli výstavě, ale postupně z toho začal vznikat i film.
Intenzivně jsem na něm pracovala pět let, samozřejmě s přestávkami, protože jsem mezitím dělala i jiné projekty a výstavy. Ale vždycky jsem se k němu ráda vracela. Byl to takový můj návrat do tátova světa a do jeho Japonska. Pak vznikla výstava GA-I-SU-RA a s Aňou nám došlo, že by byla škoda nevydat i knihu, aby tátova práce nezůstala jen v archivech. A když byla hotová výstava, přišel čas dokončit film. Byla to dlouhá cesta, ale měli jsme kolem sebe skvělé lidi a obrovskou podporu rodiny, takže jsme to nakonec zvládli.
Pro mě byl intenzivním zážitkem moment, jak jste jako malá dávala k posteli tátovi sklenici s mlékem, aby ho vypil, až přijde domů, a ona byla ráno netknutá. Měla jste nějakou hranici, kam nechcete jít, pokud jde o osobní věci?
Asi tahle vzpomínka z dětství je taková moje hranice, ale spíš proto, že na víc ve filmu nebyl prostor. A taky to nebylo třeba. Pro zpracovávání osobních věcí mám vlastní terapie, na které chodím. Na rozdíl od táty se mám ráda a vím, že je nutné své psychické zdraví zabezpečit, dát mu péči. Kvůli filmu, protože jsem věděla, že pro mě vše kolem i samotné natáčení budou psychicky těžké, jsem si terapie přidala. Věřím, že to je zodpovědný a zdravý postup při dokumentech tohoto druhu.
Mluvíte o absenci táty v dětství, ale on ji musel prožít také. Je tam jedna ze vzpomínek, jak jeho maminka večer odcházela hrát a on zůstával doma sám…
Táta do svého nitra nikoho moc nepouštěl, nemluvil o něm ani s kamarády, dětství asi pro něj muselo být velmi těžké, možná proto byl tak křehký a zranitelný. Ale tak to tehdy bývalo, že výchovné metody byly opožděné. Jsem ráda, že toto téma otevíráte. Je důležité mluvit o absenci jakékoliv pečující osoby a tuto problematiku i její dopad na psychiku otevřít. Rodičovské vztahy jsou pro nás formující. A téma závislosti také. Když chce někdo přestat pít, musí jeho touha nastat v srdci, ne v hlavě, člověk musí sám vidět, že cena za závislost je vyšší než obtíže spojené s abstinencí. A to je další velice důležité společenské téma, pití alkoholu je v naší společnosti vlastně normou – a nejsem si jistá, zda-li je osvěta dostatečná.
Upřímně, sebedestrukce provázela spoustu velkých umělců.
Jak mi v dokumentu říká tátův kamarád, básník Ivo Hucl, existovali v dávných dobách japonští mistři kaligrafové, kterým se přezdívalo „deštivý mrak“, ti se ovíňovali, aby měli – pod vlivem saké – rozmáchlejší gesta štětcem.
Váš film už v názvu propojuje dvě zásadní dějové linky: kromě vína (dvě deci) je to tuš, tedy tátovo umění…
Myslím, že pokud jde o jeho práci a umělecké vyjádření, dostala jsem se o trochu víc do hloubky. Táta dokonce v roce 1998 učil japonské znaky a kaligrafii na pozvání Museum of Art v Jokohamě. Když jeho přítel, malíř a univerzitní profesor malby pan Jamamoto, kterého také mám v dokumentu, navrhoval, aby Evropan učil na workshopu japonské znaky, mysleli si, že se pomátl.
Sbírání prvních věcí o tátovi začalo už před desítkami let, jen diapozitivů byly tisíce, intenzivně jsem pracovala pět let. (Ester)
V dokumentu Dvě deci tuše se prolínají dvě dějové linky – jedna se týká složité osobnosti Petra Geislera, která se odhaluje díky vzpomínkám jeho blízkých a přátel, druhá ukazuje jeho význam coby umělce a japanologa.
Líbilo se mi, že otcovy avantgardní kaligrafické postupy inspirovala i vaše maminka.
Ano, je to možné, velmi ji obdivoval – a pak i on nedodržoval přesné kaligrafické postupy, proto mu říkáme kaligrafický pankáč. Experimentoval s materiály a podklady. Myslím, že jeho umělecký přístup je ještě celosvětově neobjevený, snad jsme výstavou, knihou i dokumentem udělali první krok.
Ve filmu dáváte na tokijské Šibuji číst Japoncům tátovy kaligrafie. Podle jakého klíče jste je vybírala?
Byl to můj sen od chvíle, kdy jsem si přečetla knihu Anny Cimy Probudím se na Šibuji, postava profesora je inspirována naším tátou. Do ankety jsem nevybrala ty nejabstraktnější kaligrafie. Chtěla jsem, aby byly pro Japonce o něco přístupnější, ale stále zůstávaly na hraně čitelnosti. Lidé reagovali skvěle a kaligrafie přečetli i mladí. Japanolog Petr Holý, který mi pomáhal s výstavou, protože sama japonsky číst neumím, mi navíc řekl, že by nikdo nepoznal, že tátovy kaligrafie nenapsal Japonec.
Kaligrafie má v Japonsku podobné postavení jako malba. Když použiju výrazy z klasického malířství, táta nebyl portrétista, ale abstraktní malíř. Věnoval se trávovému stylu kaligrafie nazývanému sóšó. Písmo připomíná stébla trávy a poskytuje umělci obrovský prostor pro sebevyjádření.
Co vám jako umělkyni práce na dokumentu přinesla?
Je krásné zjistit, že vás může inspirovat i otec, který už nežije, i když to říkám trochu nepřesně. Vlastně proto ten film vznikl. Celý proces pro mě byl také určitou výchovou, cestou růstu a poznání. Víc než kaligrafie mě ale inspirovaly tátovy fotky, jeho expozice a vrstvení záběrů. Jsou emocionálním základem mého filmu. Pár let po jeho smrti jsem měla najednou víc prostoru pro sebe, než když se mi narodily děti. A přišla jsem na zajímavou věc.
Už na Hollarce (Střední výtvarná škola – pozn. red.) a na AVU mě bavilo dělat montáže, pracovat s photoshopem – a můj táta vlastně vynalezl manuální photoshop. Prostě film přetočil a fotil na něj dál, snímek přes snímek. Jsou to takové konceptuální série. Díky tomu se podle mě my dva propojujeme kreativně, myslím, že si všímám podobných věcí jako on. Byl pro mě inspirací – a je pořád.
Každé umělecké dílo se prodává. Nepřemýšlíte o tom i v tomhle kontextu?
Táta má, kromě velkých formátů, spoustu krásných kaligrafických sérií na A4 a teď už je máme všechny zdokumentované. Nemusíme si je šušnit jen pro sebe, jen ať dělají radost dalším lidem. Když si ale koupíte publikaci GAI-SU-RA, je do ní vložená jedna kaligrafie, můžete si ji třeba zarámovat, když se vám bude líbit. Vybrali jsme s Petrem Holým a grafičkou Terezou Boturovou podle nás tu nejkrásnější a podle mě velice nedoceněnou. Je to znázornění taoistického pojmu wu wei, který se u nás doma dost nadužíval, tedy něco jako nechat věci být, nechat je plynout. Let It Be. (usmívá se) Let It Be.
Nechcete film dostat i do Japonska?
Tátova práce je skutečně originální. Japonce zaujalo, jak jejich zemi a kulturu vnímal. Doufám a věřím, že film bude mít v Japonsku úspěch. Táta své vnitřní Japonsko miloval natolik, že ho to skutečné možná nemohlo naplnit a v něčem ho zklamalo. On si ale svůj obraz nenechal vzít. Uchoval si ho navždy v sobě. Jak sám říkal, uvnitř byl Japonec.
