Dužan Duong je nenápadný mladý muž, oblečený v černé košili a béžových kalhotách Carhartt. Oči mu zakrývají sluneční brýle, možná proto, že den předtím, po premiéře ve Velkém sále hotelu Thermal, šel spát ve tři ráno a další den jej čekaly povinnosti, včetně našeho rozhovoru a focení v Esprit Clubu. Dužan, který vyrůstal v Chebu a v patnácti letech se přestěhoval do Prahy, šel v Karlových Varech doslova z ruky do ruky – a není divu: Letní škola, 2001, jež se natáčela v Bubenči, patřila k filmům, které na festivalu opravdu rezonovaly.
Snímek je částečně autobiografický, Dužan, jenž je také spoluautorem scénáře, jej psal téměř šest let a pracoval na něm od roku 2013. „Celkem vše trvalo osm let, z toho natáčení bylo vlastně jen malou kapičkou v oceánu. Natáčelo se 23 dní v Česku a na Slovensku, pět dní jsme s osekaným štábem strávili ve Vietnamu,“ říká. Střih pak trval dalších 13 měsíců. „Dali jsme si hodně záležet, protože samozřejmě jak se člověk zapíše prvním filmem, tak to s ním pak zůstane. Nechtěli jsme nic nechat náhodě,“ popisuje cílevědomý filmař.
Náhodě neponechali ani vtipný filmový merch, na kterém pracoval mladý kostýmní výtvarník Matěj Kačírek. Před kinosálem v hotelu Thermal filmaři vytvořili improvizovaný vietnamský stánek, kde se daly zakoupit třeba upcyklované ledvinky nebo kšiltovky vytvořené z kostýmů použitých ve filmu. A hned první den se prodala polovina oblečení a doplňků.
Včera měl festivalovou premiéru váš snímek Letní škola, 2001. Co tady tomu všemu ve Varech říkáte?
Mám velkou radost, že nám Karel Och (umělecký ředitel KVIFF) povolil speciální projekci v Thermalu. To, za čím jsme přijeli, jsme také dostali, myslím, že vlna zájmu odpovídá našemu očekávání. (“Čau Lukáši, já tady dělám rozhovor,“ Dužan zdraví kolemjdoucího, který se u nás zastavuje. Je to producent filmu Lukáš Kokeš.) Lukáš je můj mentor, seznámili jsme se, když jsem krátce studoval FAMU. Natáčel totiž dokument o Vietnamcích, kteří neodpovídají vietnamskému stereotypu, tedy i o mně. On byl také první, komu jsem film pustil.
První viet-chzech film byl představen v nesoutěžní sekci Zvláštní uvedení. Autoři filmu s ním mají nemalé plány – chtěli by uspět v Evropě a poté ve Vietnamu.
Jak vás napadlo začít psát scénář k Letní škole, 2001?
Vše vzniklo už v době, kdy se rodiče rozhodli, že poletí z Vietnamu pracovat do Německa. Celý můj život skládal scénář k filmu, zachycuje všechna moje témata i traumata. Film je vlastně můj život, psát pro mě byla částečně i terapie.
Jak těžké bylo být k sobě při psaní upřímný?
Nejtěžší bylo uvědomit si, co je vlastně moje téma, ostatní už člověk vymyslí. Původně jsem při psaní ani nevěděl, že to bude o mém vztahu s tátou, podvědomě jsem se tomu vyhýbal a scénář začal dávat smysl, až když jsem si přiznal, že tohle je moje nevyřešené téma, téma naší rodiny.
Takže vy jste stejně jako jeden z hrdinů, 17letý Kien, byl jako dítě poslán rodiči z Česka do Vietnamu?
Ano, bylo mi v té době šest let a situace na chebské tržnici byla nejistá, zátahy, čoiky, rodiče nevěděli, jestli se tu bude dát dobře žít. Tak mě radši poslali do Vietnamu. Byl jsem tam ale na rozdíl od hlavního hrdiny filmu jen tři měsíce, moje česká chůva s českým dědou přemluvili tátu, aby mě vzali zpátky. A povedlo se.
Jak jste se cítil?
Byl jsem malý kluk, byl jsem tam u tety a dědy, jako malej si to moc neuvědomujete. Netušíte, že to, co se stalo, je špatně. Traumata podle mě vyplavou na povrch až v pubertě, kdy si člověk začne uvědomovat víc věcí. Je to prostě proces.
První viet-chzech film byl představen v nesoutěžní sekci Zvláštní uvedení. Autoři filmu s ním mají nemalé plány – chtěli by uspět v Evropě a poté ve Vietnamu.
Je posílání dětí do Vietnamu obvyklé? Vzpomínám si na majitele naší večerky, kteří také poslali chlapečka domů do Vietnamu, když čekali druhé dítě. Dost mě to tehdy překvapilo, ale myslela jsem si, že je to výjimečná situace.
Ne, není. Během natáčení jsme zjistili, že takhle poslali do Vietnamu sestru jednoho z herců. Nikdo z vietnamské komunity se nad tím nepozastavuje, nepřemýšlí o tom, že tohle staví velkou zeď nejen mezi rodiči a dětmi, ale i mezi sourozenci.
Jak jste vybíral herce z vietnamské komunity?
Dali jsme důvěru naší castingové ředitelce Valerii Borkovcové, pak třeba přes facebook a představitele mladšího bratra Taie jsem našel já. Je to můj soused z večerky, znám ho odmalička, je to živej kluk a já jsem v něm trochu viděl sebe.
Snímek je asi určen primárně českému publiku. Ale může něco nového přinést i tomu vietnamskému?
Podle mě máme dvě cílovky, Vietnamci sdílejí stejnou zkušenost, lépe se s postavami ztotožní. Můj brácha je tvrďák a po projekci mi přiznal, že měl třikrát na krajíčku.
Tak to já taky.
To je super, teda ne že bych chtěl, abyste byla smutná. Chtěl bych, aby vietnamské rodiny, které nemají to téma dořešené, šly spolu do kina a film pro ně fungoval jako určitá terapie.
Děj se odehrává na vietnamské tržnici, která je ztělesněním fast fashion. Vy jste si ale na červený koberec vzali upcyklované kostýmy z filmu. Souvisí to spolu nějak?
Nechceme ničit planetu, nechceme ji vůbec zatěžovat – ani naším uměleckým výtvorem. Jsme zelený štáb. Radši chodím pěšky, než abych jel autem.
První viet-chzech film byl představen v nesoutěžní sekci Zvláštní uvedení. Autoři filmu s ním mají nemalé plány – chtěli by uspět v Evropě a poté ve Vietnamu.
Celý snímek ve mně budil dojem izolovanosti vietnamské komunity. Je to pořád tak?
No, mám pocit, s Vietnamcem prostě většinou nepokecáte. Nepotřebují ovládat češtinu, tak na to kašlou. Jde jim o to, zkasírovat penízky a naučit se česky názvy zboží. Ale emoce česky vyjádřit neumějí. Ale snaží se: třeba o Vánocích udělají závitky, dají je sousedce a za to dostanou cukroví. Ale dál to podle mě pořád nejde.
Jak moc je ve vietnamských rodinách dominantní postava otce?
Vietnamská společnost je patriarchální, rodičům záleží na tom, aby měli syna, protože ten je pokračovatelem otce v byznysu. Holka se provdá, ale syn zůstane. I když s novou generací se to podle mě postupně mění. Stejně tak ve filmu nejsou žádné milostné vztahy s Čechy, vztahy s nimi jsou čistě na bázi obchodních transakcí. V naší crew máme spoustu Čechů, hodně Čechů umí i vietnamsky, ale v roce 2001 to tak vůbec nebylo. Nemůžete pustit Čecha mezi šmelinu, k nekolkovaným cigaretám, mohl by vás naprášit.
Jednou z dějových linek filmu je i letní škola, kde se vietnamské děti přes prázdniny doučují, aby se dostaly na gymnázium. Ta také funguje?
Když jsem byl malý, fakt jsem do takové půdní školy chodil. Zrekonstruoval jsem ji podle svých vzpomínek včetně drbů, které tam kolovaly o učiteli, že možná něco může mít se svými žáky. Ale zároveň jsem ho nechtěl vylíčit jako pedofila, proto se ve filmu střídají různé perspektivy vyprávění, nic v životě není černobílé.
Ve filmu můžeme vidět všechny stereotypy, které si člověk s Vietnamci spojuje. Platí to pořád?
I to se mění, existuje líný Vietnamec – kolem Sapy chodí pár vietnamských bezďáků. Ale nechci nikoho edukovat, protože vím, že všechny stereotypy jsou částečně pravda a částečně ne. Každá pravda musí mít svůj kontext.
Tématem vašeho filmu jsou vztahy v rodině. Co na snímek říkali rodiče?
My se viděli jen včera na promítání v Thermalu, od té doby ne. Byli na premiéře, přijel celý vietnamský autobus, protože Vietnamci chtějí zážitek, tak ho dostali v podobě projekce v Thermalu. Ale brácha mi říkal, že máma odcházela v slzách.
Filmová máma ráda vaří a symbolem rodinné pohody je bun cha. Je to i vaše oblíbené jídlo?
Mám rád phóčko, ale přišlo mi, že víc Čechů má rádo bun cha, tak proto. Mám ale rád i české jídlo, sladkokyselé zelí, řízek nebo špagety. Gastro je ale důležitý moment stejně jako společné focení, proto mám z dětství spoustu obrazového materiálu. Když měl někdo narozeniny, vždycky byl dort, dětské šampaňské, ovoce a jdeme se fotit a poslat fotky do Vietnamu, jak se máme dobře. Ale v době iPhonů už tohle kouzlo vyprchalo, i když si uvědomuju, že mluvím jako starý člověk.
Jaké máte s filmem plány?
Budeme premiérovat na jednom festivalu v Německu, tam je obrovská vietnamská komunita, snad se filmu podaří dostat se tam do distribuce, stejně jako v Polsku. Musíme uspět v Evropě a pak zamířit do Vietnamu, to je velký trh. Jen tak nás tam budou brát vážně.
Kdo je Matěj KačírekUpcyklovaný merch k snímku Letní škola, 2001 vytvořil kostýmní výtvarník Matěj Kačírek.  Režisér Letní školy, 2001 Dužan Duong s Matějem Kačírkem. Matěj má na sobě speciální kšiltovku – jde o merch z upcyklovaných filmových kostýmů. „Přišlo mi to jako skvělý nápad, že si lidi můžou koupit upcyklovaný kostýmní sklad z celého filmu,“ říká Matěj, „všechny kousky jsou navíc originály.“ A jen napůl v žertu se diví, že nápad nikdo neměl dřív, protože upcyklovat by se daly kostýmy minimálně ze všech současných filmů. „I když na Barrandově by z toho asi radost neměli,“ směje se návrhář, který přešíváním kostýmů strávil zhruba měsíc a půl. „Myslím, že mladí lidé mají upcyklované věci obecně rádi, ale musí se jim vysvětlit cena, která je vyšší než v obchodech s fast fashion. Jenže nesmíme zapomenout ani na lidskou práci, kterou návrhář navrhováním a přešíváním věcí stráví,“ říká Matěj, který je sám reklamou na svou práci: na hlavě má upcyklovanou barevnou kšiltovku a nechybí mu ani slavná koženková ledvinka, jež byla v devadesátých a nultých letech nezbytným doplňkem jisté kategorie českých mužů. Vše samozřejmě s našitým nápisem Letní škola, 2001. O tom, že upcyklaci Matěj bere vážně, svědčí i doplněk na jeho zápěstí – staré hodinky Prim. „No, tyhle nemají ani korunku,“ směje se, když odchází z Esprit Clubu na jeden z karlovarských koncertů. |
