Víte, co mají společného Arthur Schopenhauer a Marilyn Monroe? Frida Kahlo a Martin Luther? Nebo Elvis Presley, Agatha Christie a Václav Havel? Kromě slávy také to, že vlastnili psa či psy.
Spisovatelka Daňa Horáková se po fenomenálním úspěchu své autobiografické knihy O Pavlovi pustila do odlišného žánru. Vypátrala a sestavila přes padesát nesmírně čtivých portrétů významných lidí a jejich – neméně pozoruhodných – čtyřnohých parťáků. S detektivní precizností a také s hlubokým citem pro lidskou a zvířecí duši líčí v knize O slavných psech a jejich lidech (a naopak) příběhy přátelství, oddanosti a blízkosti. Spisovatelka, která od roku 1979 žije v Německu a do Prahy přijela jen na skok, své odpovědi precizně formuluje, přesto její slovník tu a tam spontánně obohatí německé slovíčko.
Psala jste doposud o lidech. Proč najednou o psech?
Víte, já už o lidech napsala všechno, co o nich vím nebo co jsem o nich napsat chtěla. A jsem si dost jistá, že to nikoho nezměnilo. Že se z literatury nikdo nepoučí, stejně jako z dějin. Že i ten sebehorlivější čtenář nakonec dělal, dělá a bude dělat stejné chyby, trpět a radovat se stejně jako generace jeho předchůdců. Jasně, některé knížky člověka pobaví, jiné ho utvrdí v tom, že se svým soužením není sám a že může čerpat sílu a energii z maličkostí. Jako třeba ze psa, který vás přešťastně obskakuje a vítá, sotva se vrátíte od poštovní schránky. Čímž nechci říct, že by pes byl maličkost, ale spíš naznačit, že je – tedy pro mě – jakýmsi pramenem vody živé. Že je zdrojem energie, něhy a útěchy. Součástí naší identity. A tak jsem těm psům chtěla dát hlas. Ukázat, jak bytostně přispívají k tomu, aby člověku bylo dnes a denně dobře. Nejsem kynolog a moje knížka není žádné vědecké pojednání, ale spíš galerie příběhů.
V roce 2020 vydal Torst knihu Dani Horákové O Pavlovi. Spisovatelka a novinářka v ní upřímně popisuje – také v reakci na deníky Pavla Juráčka – své desetileté soužití s ním, které skončilo v roce 1984.
Vidím, že máte v klopě psí brož…
Ta brož je dárek od mé sestry Lenky, to je také pejskařka. Prý aby se mi – když jsem na cestách – nestýskalo po Honeym, což je můj bílý trpasličí knírač. Jenomže mně se po něm stýská. Večer se ke mně ani na chvilku nepřitulí a ráno mě budí mobil, a ne ten můj rozmazlený rošťák, který mi položí tlapku na nos, protože je čas jít ven. Takže ano – já už si život bez psa neumím představit. Ani náhodou.
Rozhodl o vzniku vaší „psí“ knihy Honey?
Svým způsobem o ní rozhodl jeho předchůdce Dany. My jsme sice měli psa s Pavlem (Juráčkem – pozn. red.), ale tohle byl první pes, který patřil jen mně. A Dany byl samozřejmě knírač jako tehdy náš Moula, protože jsme se kamarádili s Olgou a Vaškem Havlovými a ti měli knírače. Knírači mi učarovali… No a jednou jsem byla s Danym na procházce v lese. Lilo jak z konve. A já se přistihla, že jdu vedle cestičky v bažinaté trávě, aby pejsek mohl cupitat po cestě a neurousal si tlapky. Zůstala jsem stát a řekla si: O.K., tak teď jsem se definitivně zbláznila. Ale brodila jsem se dál a doufala, že takhle pošetilá nejsem sama, že pes svého člověka k podobným pošetilostem prostě dohání. Pouto, které ta dvě stvoření váže, je tak silné jako mezi žádným jiným zvířetem a člověkem. Mám kamarády, kteří milují své koně – ale toho si nepozvete do obyváku. Mám kamarádky, které zbožňují své kočky – ale s těmi nechodíte v dešti do lesa. Tento vztah nejlíp popsal zakladatel etologie Konrad Lorenz, když řekl, že ztělesňuje touhu člověka po ztraceném ráji.
Jak to myslel?
Chtěl nám připomenout, že v ráji neexistovala závist, podlost ani nenávist, že tam panovala harmonie, empatie, sounáležitost a rovnost. Tak trochu jako mezi psy. Psům je jedno, jestli je ten či onen kolega velkej nebo malej a jaké je rasy, jestli má zlatý obojek nebo jen kus provázku. Nehledě na to, že se psi na celém světě obejdou bez tlumočníků, mají jen jednu „řeč“. (usmívá se) Takže se ptám: Nejsou lepšími demokraty než my lidé?
Dřív jste měla pověst zapřisáhlé workoholičky. Změnili tohle nějak vaši psi?
Určitě. Zásadně. Vymanili mě z té existence definované hlavou, železnou disciplínou a neprůstřelnou oddaností pracovním povinnostem. Teď všeho nechám, když Honey donese hračku a položí mi ji na nohu, čímž naznačuje, že je čas si hrát. Díky němu už nevypínám emoce, abych se mohla řítit za nějakým pracovním cílem. Čas už není tunel, ale dar, který chce být rozbalen.
Co dělá Honey, když sedíte u počítače a píšete?
Spí. A sice tam, kde se mu chce. Buď pod houpací židlí u okna, v chodbě, na některém se schodů... Psi toho naspí strašně moc, říká se, že skoro dvacet hodin denně. Jen co se probudí, trvá na tom, abych plnila naši denní rutinu: v 6.30 budíček, v 11.30 polední procházka, v 15.30 „škola“, to ho učím novým kouskům anebo má rande s některým ze sousedovic psů, v 19.30 poslední vycházka. Kdybych ho neměla, nevytáhnu paty z domu. Bydlím u Hamburku, nedaleko lesa, v němž pramení řeka Alster, takže máme kudy chodit.
Nedávno jsem mluvila se zvěrolékařkou, která říkala, že psi přinášejí také sociální benefit, pejskaři spolu venku poklábosí…
(skočí do řeči)… znám jména, věk a pohlaví všech psů, které potkáváme, ale jména lidí si nepamatuju. Na Honeyho se při každé procházce usmívá tolik lidí jako na mě za celý měsíc. Když se někdo zeptá, jestli si smí Honeyho pohladit, není v tom žádná záludnost ani intrika, prostě jen pohoda. Honey se cítí polichocen a mně je úplně jedno, jestli ten člověk je milionář nebo bezdomovec, kolik mu je a jestli je členem té či oné politické strany.
Jak se vám podařilo do knihy shromáždit tolik příběhů?
No, to byla fuška. Já si chvílemi připadala jako detektiv, protože tomuhle tématu – role psa v životě dějinotvorných osobností –, se zatím moc pozornosti nevěnovalo. Takže jsem přečetla spoustu životopisů, autobiografií a korespondence, sbírala detaily a posléze se pokusila z těch střípků sestavit portréty. Většinou šlo o větičky typu „dostavil se se psem“ anebo „byla viděna s psíkem“… Ale já jsem bytost tvrdošíjná. Jakmile si něco umanu a jsem přesvědčená, že to má smysl, tak nedám pokoj, dokud se mi to nepodaří uskutečnit. Přičemž je třeba dodat, že mě pídění po informacích bavilo – narazila jsem na řadu tajemství. Třeba jak psi pomohli favoritce francouzského krále Ludvíka XVI., aby si zachovala jeho přízeň, i když zestárla a on si do postele zval mladší.
Jak dlouho jste knížku psala?
Dva roky. Jakmile jsem věděla, jak hledat, začaly se informace nabalovat jako lavina – často pomohly i fotografie. Lidé se totiž se svými psy zvěčňují odedávna, napřed na zdech jeskyň, pak na sarkofázích, na olejomalbách, od vzniku fotografie na papíře – a teď mají portréty svých mazlíčků v mobilu.
Hrála někdy roli náhoda?
Samozřejmě. Když mi třeba jeden kamarád daroval knížku fotografií od Davida Douglase, v níž David líčí, jak mu Pablo Picasso ukradl jezevčíka. A já si uvědomila, že Picasso vlastně v každém stadiu života psy maloval. A že s nimi očividně zacházel lépe než se svými manželkami, milenkami a matkami svých dětí. Ten ukradený jezevčík seděl na jeho klíně u stolu a jedl z jeho talíře anebo si v jeho ateliéru zdříml na stohu originálů. Picasso se v jeho přítomnosti změnil z génia a tyrana v úplně normálního pejskaře. Mimochodem, říkal mu Lump a jeho nejslavnější portrét je taková nudle jedinou čarou.
Daňa Horáková dostala od své sestry – také pejskařky – brož ve tvaru psa, aby se jí na cestách nestýskalo po jejím knírači Honeym.
Tenhle efekt líčíte často: jak se člověk, v profesi i v rodině jinak velmi chladný, v přítomnosti psa změnil. Čím to je?
Protože našinec intuitivně vycítí, že zvíře tě nikdy nezklame. Nezradí tě, nepodvede, neudá, nebude ti nic závidět, bude mu jedno, kolik máš vrásek a jestli tvé džíny stály stovku anebo tisíc. Pes nic nepředstírá a neskáče ti do řeči. Zkrátka od psa se dočkáš toho, co čekáš od milovaného člověka, i když víš, že se toho asi nikdy nedočkáš: čiré, nezničitelné a nepodplatitelné lásky… Doch, doch…
Myslíte, že se dá v případě zvířete mluvit o takhle hlubokých citech?
Jsem o tom přesvědčená! Psi znají bolest, smutek – a milují. Víte, když miluje člověk, tak produkuje oxytocin, takzvaný hormon lásky. A jak se zjistilo, stoupá hladina oxytocinu i u psa, sotvaže ho polaskáte. Nejde o instinktivní reakci, ale o skutečnou emocionální vazbu. Pes miluje. Ale neumí nenávidět. A když miluje, tak pokorně snáší i krutosti, kterých se na nich někteří lidé dopouštějí. Mimochodem, já z knížky vyřadila Thomase Manna, který měl svého psa v zahradě na řetěze. Ve své novele Tobias Mindernickel s perverzní přesností popisuje muže, který svého psa objímal, ale pozor – současně do něj bodal nožem, dokud ho nezabil. A to jen proto, aby zjistil, co u této činnosti bude prožívat. Obávám se, že tahle bestialita v nositeli Nobelovy cenu za literaturu rovněž doutnala…
Mě v knize šokoval osud sovětského vědce I. P. Pavlova, který zkoumal podmíněné reflexy psů. Pavlov psy po celou dobu své kariéry fyzicky týral...
... na počátku 20. století byla vivisekce běžnou vědeckou metodou. Pokusy na zvířatech probíhaly po celé Evropě, dokud v Anglii nevzniklo hnutí Brown Dog – známé také jako Aféra kolem jednoho psa. Protagonistou se stal hnědý teriér, který byl na jedné londýnské univerzitě pitván bez anestezie. Dvě aktivistky, které se na tuto „přednášku“ vpašovaly, její průběh popsaly a zveřejnily, což vedlo k masovým protestům, soudním sporům a boji proti vivisekci. Pavlov toto hnutí ignoroval. Možná že za ten sadismus do jisté míry může jeho dětství. Coby syn pravoslavného popa vyrůstal ve velmi rigidním a brutálním prostředí. A jak víme, církevní funkcionáři často veřejně propagují mravnost a lásku k bližnímu, ale ve skutečnosti v nich bouří vytěsněné vášně, které časem propukají ve všemožných úchylkách. Jen na okraj, Pavlov málem utýral i svou těhotnou manželku. Nutil ji, aby s ním v třeskutých mrazech chodila na dlouhé procházky, dokud o dítě nepřišla.
Sovětský svaz si Pavlova přesto hýčkal...
Používali ho jako exportní artikl. Vždyť to byl jejich první nositel Nobelovy ceny, důkaz skutečnosti, že rudí diktátoři respektují politickou nezávislost vědy, že se totalita a tolerance nevylučují.
Psa měl ostatně i Hitler 8nebo Stalin. Myslíte, že tak bezcitní lidé projevovali vůči svým zvířatům nějaké vřelé emoce?
Sotva. Zmiňujete psychopaty, kteří – podle mého názoru – nebyli schopní vůbec žádného citu, jako kdyby jim někdo amputoval to příslovečné srdce.
V knize se věnujete velkým politickým personám, třeba Bismarckovi nebo Churchillovi, kteří byli velmi tvrdí v politice, ale nesmírně něžní ve společnosti svých psů. Čím to?
Těžká otázka. A já nejsem psycholog. Takže mohu nabídnout jen domněnku. Proslulé osobnosti žijí ve dvou paralelní životech: ve veřejném a v privátním, za zamčenými dveřmi. Na jevišti, v záři reflektorů, se nesmí zhroutit, i když se třeba dusí nenávistnými nadávkami svých protivníků. Ve společnost psa se cítí bezpečně, nemusejí se kontrolovat – přestože nejsou sami! Mohou rozepnout korzet, dát si panáka, rozbrečet se. To je neuvěřitelně úlevné. Jistě, zhroutit se člověk může i v přítomnosti člověka, kterému důvěřuje. Jenomže tyto „celebrity“ chtějí většinou zůstat aspoň trochu „hrdinou“ i před manželkou a v pantoflích. Britský premiér Winston Churchill doznal, že když na tom byl několikrát tak zle, že chtěl spáchat sebevraždu, jeho pudl mu pomohl ty nebezpečné chmury zahnat. Ne že by ho byl chytil za kabát, když chtěl skočit přes zábradlí zaoceánského parníku. Jeho Rufus tam prostě byl, bezpodmínečně, nekriticky oddaný, a tak zahnal „černého psa“, jak Churchill říkal svým depresím.
Co znamenali psi pro slavné ženy? Pomohli jim zaplnit pocit osamění a prázdnoty?
Předně musím říct, že pes nenahradí muže ani dítě. Mě vždycky popudí, když někdo psa označí za psychoterapeuta. Když totiž řeknete terapie, automaticky myslíte na vztah pacient a pan doktor. Jenomže pes není náplast ani infuze. Ale k věci: Ano, jak Marilyn, tak Frida a Marie Antoinetta se někdy cítily beznadějně samy a byly přesvědčeny, že už nic nemá smysl. Marilyn když s ní Hollywood odmítal točit další film, Frida když přistihla svého muže v posteli se svou sestrou, Marie Antoinetta když jí lékaři sdělili, že je smrtelně nemocná. To byly situace, kdy si byly jisté, že jim nikdo nerozumí. Nikdo, kromě jejich psa. Já se samozřejmě nechci srovnávat s těmito pozoruhodnými ženami, ale když mě něco trápí, Honey mě chvíli pozoruje – skoro bych řekla, že mě hypnotizuje, jako by mě nabíjel pozitivní energií. Pohladím ho a hned mi je líp. Někdy se ptám, jestli tohle tak funguje i u mužů. O.K., v jádru asi mají muži k psům stejný vztah jako ženy. Ale když k nám přijde na návštěvu nějaký soused, tak začne tím, že Honeymu nařídí: Sedni! Když přijde sousedka, mazlí se s Honeym a ptá se ho: Tak co, jak se ti daří? Tak nevím, možná, že pes v mužích vzbudí jejich vojenské instinkty a v ženách jejich mateřské pudy.
Spisovatelka Daňa Horáková přijela do Prahy kvůli své knize O slavných psech a lidech (a naopak). Na snímku je s border teriérem fotografa Davida Tureckého Břetislavem.
Ve vaší knize je jeden pes, kterého jste znala osobně, kníračka Olgy a Václava Havlových Aida. Jaký byl Havel ve vztahu ke svým psům?
Zatímco pro Olgu byli psi prostě psi – a Olga na Hrádečku šéfovala –, Vašek je vnímal jako jakési nedodělané lidi. Když jsem o jeho vztahu ke psům přemýšlela, došlo mi, že s nimi zacházel jako s rovnocennými bytostmi. Jako ostatně s každým, s kým se znal a stýkal. Takže když Aida něco provedla, hledala Olga staré noviny, kterými by ji plácla po zadku, kdežto Vašek ji oblažil dlouhým kázáním o důsledcích nežádoucí iniciativy a nutnosti převzít za své činy zodpovědnost…
V knížce je vtipná historka, jak Aida s vaším kníračem Moulou sežerou dost pracně připravovaný gastronomický experiment, do kterého se Václav Havel pustil.
(usmívá se) Ti dva spiklenci šikovně ukradli pečeni, kterou Vašek nachystal na oslavu svých narozenin. Olga chtěla provinilce potrestat, ale Vašek se s nimi zavřel do pokoje pro hosty, kde jim začal vysvětlovat, že existují pravidla hry, která je třeba respektovat, a to především ve vyhrocených situacích, a že ani sebesmysluplnější teamwork nemusí vyvolat pozitivní ohlas. Na nás ten večer zbyly párky z konzervy. A víno. Ale ta situace stála za to. Už proto, že se z ní – jak vidíte – stala vzpomínka.
V nové knize Daňa Horáková přináší konkrétní příběhy soužití známých osobností a jejich psů.
Další čeští literáti ve vaší knize jsou Jaroslav Hašek a Franz Kafka. Jak jste vybírala české příběhy?
Hašek a Kafka mě fascinovali odedávna, protože žili ve stejné době. Oni se dokonce narodili v tentýž rok – 1883 –, ale vyrůstali v úplně jiném prostředí. Ti dva žili každý v „jiné“ Praze a měli také odlišný vztah ke psům. Hašek je kradl a prodával a napsal o tom kromě jiného ve Švejkovi, ale sám nikdy psa nevlastnil. Což mi připadá jako ultimativní doklad jeho lásky ke psům, protože věděl, že by se o žádného psa neuměl postarat tak, aby mu bylo dobře.
Kafka psa taky nikdy nevlastnil, ne?
Nevlastnil, ale velice často o nich psal. Mimochodem, jeho Proces končí popravou Josefa K. Jeden z katů mu do srdce vrazí dýku, zírá na umírajícího a řekne: „Jako pes.“ Tečka. A celé generace kafkologů se pokoušejí tento výrok interpretovat. Kapitola o Kafkovi byla jedna z nejtěžších. Ale nakonec mi ho pomohla – jak doufám – pochopit jeho povídka Výzkumy jednoho psa o bájných, velemoudrých „vzdušných psech“, kteří se vyhýbají lidem, protože ti nejsou schopni tyto tajemné létající bytosti pochopit. V mých očích jde o rafinovaný, elegantní autoportrét, o literární selfie. Myslím, že právě tady Kafka formuloval svůj názor na meze logiky a racionality a doznal, že odmítá smysl lidské existence vystavěné na Descartově tezi „myslím, tedy jsem“. Že kdo myslí, má moc, vládne – i přírodě. Já vím, já vím: věda, technika, pokrok správnost této teze dnes a denně dokazují. Ale jak víme, existuje i jakési paralelní univerzum vně vědy, techniky a pokroku, ve kterém vznikají ony „kafkárny“, nad kterými vrtíme hlavou. A kdo ví, jestli tahle říše, zasahující až k našemu nevědomí, není onou loukou, na které se prohánějí psi – když nás uvádějí v úžas.
Knihu otevírá fotografie z pravěkého hrobu. Jde o nález ženské kostry, ke které se choulí štěně. Jak vás ten příběh oslovil?
Já se chtěla stát archeoložkou, a tak dodnes čas od času googluju stránky s archeologií. Na tu fotku jsem narazila náhodou. Je na ní vidět asi třicetiletá bezdětná žena, pohřbena před dvanácti tisíci lety v dnešním Izraeli severně od Galilejského jezera. Nahá, svinutá do klubíčka jako dřímající pes. A štěně, které se k ní vší silou tiskne a ona na něj položila ruku, jako kdyby je chtěla chránit a utěšovat současně. Protože oba ještě žili, když je začali zasypávat hlínou. Přičemž ani jeden nevykazuje stopy násilí. Šlo o rituální pohřeb, přesto se v něm nenašly žádné votivní předměty. Jen ti dva…
To je strašně smutné.
Smutné a současně magicky strhující. Já se k od té fotky nemohla odtrhnout, ačkoliv jsem si připadala jako nestoudný voyeur, který zírá na něco intimního, a tak by měl okamžitě zavřít oči. Ale místo toho se mi vnucovaly otázky bez odpovědí: Co to bylo za ženu? Proč ji pohřbili zaživa? A jak to, že to štěně nezpanikařilo?
Není vám líto, že jste se psy začala až v pozdějším věku?
Nein, dřív to nebylo možné. Jako malá jsem žádné zvíře neměla, protože jsem vyrůstala v poválečné době, kdy měl celý svět strach z bacilů. Takže jsem si coby dítě musela pořád mýt ruce, protože mezi ty zapřisáhlé nepřítele bacilů patřila i moje mamka. Ostatně nebyla sama, kdo tomuto bludu podlehl. V naší ulici nežil ani jeden pes, takže jsem dlouho nemohla postrádat něco, o čem jsem nevěděla, že to existuje. No a po odchodu do Německa to už vůbec nešlo, byli jsme strašlivě chudí, já svého času sbírala v koších na odpadky prázdné flašky, aby bylo na chleba a na Pavlovy cigarety.
Poznají psi lidský charakter?
Samozřejmě. I když nevylučuji, že do jisté míry zrcadlí city svých lidí: když mě někdo jde na nervy, tak na něj Honey vrčí a snaží se ho zahnat, koho mám ráda, před tím se skulí na záda a nabízí bříško k pohlazení.
Kdybyste mu mohla položit jednu otázku, co by to bylo?
O čem se mu zdá. (odmlčí se) Ne, zeptala bych se ho, co ho bolí, když našinec neví, jak mu pomoct.
Utkvěla mi z knihy věta Konráda Lorenze, který tvrdí: „Jakýkoli pes
je lepší než žádný pes.“ S tím asi nelze polemizovat, že?
(směje se) Musím na to skutečně odpovědět?
