Dan Matejča bere housle do ruky každý den, ale nekouká se při tom na hodinky, zda už má splněno. „Kontinuita je sice důležitá, ale když se mi nechce nebo mi to nejde, tak nehraju,“ říká. Dá si pauzu a vrátí se ke skladbě třeba za dva dny. Některé dny cvičí hodinu a půl, jindy třeba pět. „Talent je moc choulostivá záležitost. Asi hraje, jak se říká, velkou roli, ale bez dřiny se žádný hudebník neobejde. Nadání sice tu dřinu usnadní a místo osmi hodin denně stačí cvičit třeba čtyři. Ale neberte mě s těmi hodinami doslovně,“ směje se.
Talent je moc choulostivá záležitost. Asi hraje velkou roli, ale bez dřiny se žádný hudebník neobejde.
I když by neměl dělat rozdíl v přípravě na koncert nebo na soutěž, moc dobře ví, že přichystat se na soutěž je náročnější. „Když uděláte chybu na koncertě, nikdo vás ,nepotrestá’, nehodnotí váš výkon na základě nějakých bodů. Hrát na koncertě je určitě příjemnější,“ vysvětluje.
Dan prý nezná moc lidí, kteří by rádi soutěžili, většina hudebníků bere soutěže jako nutné zlo. Bez účasti v hudebních kláních se ale neobejde žádný muzikant, který chce budovat kariéru. Ještě lepší samozřejmě je, když vyhraje.
Účast i umístění v soutěži totiž rozhodují o tom, zda člověka pozvou, či nepozvou na hudební festival. Do pětadvaceti třiceti let by jich měl každý stihnout co nejvíc, pak bývá profesní život jednodušší. Dan jich má za sebou docela dost a většinou v nich i zvítězil. Nyní uvažuje o účasti v celosvětové soutěži The George Enescu International Competition, pojmenované po významném rumunském hudebním skladateli, dirigentovi a houslistovi přelomu 19. a 20. století.
Dosud mu nejvíce koncertů nadělila výhra v soutěži Eurovize mladých hudebníků v Montpellier v roce 2022, jejíž finále přenášela i Česká televize. Dana trochu mrzí, že se hudební události u nás víc nepropagují. O klasickou hudbu se totiž podle něho zajímá stále více mladých lidí. Možná i proto, že se jí více mladých také věnuje. „Máme sice kanál ČT Art, na kterém se objevují krásné koncerty, také v rozhlase se vysílají, ale podle mne jich stále není dost. Myslím si, že by nám hudebníkům média mohla poskytnout více místa.“
Nový Špidlen
Nedávno Danovi zavolal Jan Špidlen ze známé pražské houslařské rodiny, jestli si nechce koupit housle. Z Ameriky se mu vrátil jeden úplně nový nástroj – a prý ať si jej přijde vyzkoušet. Tak moc se mu housle zalíbily, že peníze na ně prostě musel sehnat. „Mám teď úplně nového nerozehraného špidlena!“ V kufru auta nástroj z bezpečnostních důvodů určitě vozit nebude – ani si pod krk dávat kapesník, protože se mu docela líbí, když jsou housle trochu opotřebované. A koneckonců, vždycky se můžou přelakovat.
Dan hrál dosud na dva zapůjčené nástroje. Na housle Gagliano ze státní sbírky Národního muzea hraje zhruba pět let – a ještě se s nimi nehodlá loučit. „Jsou krásně barevné, ale bohužel nejsou dost průrazné, a proto se nehodí ke hře s orchestrem. Pro sólové vystoupení jsou však jedinečné.“
Druhé housle, od Karla Boromejského Dvořáka z roku 1904, má zapůjčené z HAMU. Ty se naopak díky razantnímu zvuku ke hře s orchestrem velmi hodí. „Ty teď budu moct vrátit. Mít troje housle nemá smysl.“
Nejprodávanější cédéčko
Na housle Gagliano nahrál v roce 2023 svoje první CD, šest sonát pro sólové housle Belgičana Eugèna Ysaÿe – tehdy totiž uplynulo sto let od doby, kdy je složil. Měsíc po vydání se stalo nejprodávanějším CD klasické hudby u nás. S pozitivním ohlasem se setkalo i v zahraničí. Nahrávka vznikla tak, že Dana oslovil šéfproducent klasické hudby vydavatelství Supraphon Matouš Vlčinský s dotazem, co by rád natočil. Danova odpověď byla jasná: Ysaÿe! „V té hudbě je všechno jinak. Ysaÿe dokázal vyjádřit vlastní emoce bez nutkání striktně dodržet do té doby nastavená a uznávaná pravidla psaní hudby. Jako kdyby maloval štětcem na plátno – jen s tím rozdílem, že ty palety barev jsou zvukové. Jeho sonáty jsou vrcholem hudebního impresionismu,“ objasňuje.
Ve stadiu příprav jsou další tři Danova CD. Nahrávky hudby Šostakoviče a Prokofjeva se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu
a dirigentem Tomášem Netopilem, česká hudba 20. století spolu s klavíristou Janem Schulmeisterem, který patří mezi nejmladší členy PETROF Art Family, a výhledově také argentinské tango.
Danu Matejčovi je teprve devatenáct let. Je považován za jednoho z největších houslových talentů své generace.
Rodinná tradice
Danovi rodiče hrají v orchestru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Maminka na housle, tatínek na violu. Z vyprávění ví, že mu maminka ve čtyřech letech dala do ruky housličky, protože se mu moc líbily, a tím ho k hraní tak trochu popostrčila. „Začal jsem fidlat pod jejím dohledem, i když prý nechtěla, abych se stal profesionálním hudebníkem, protože ví, jak moc náročné je to povolání.“
Po dvou letech si Dana od maminky převzala houslistka Michaela Štrausová a ta ho brzy předala svému tatínkovi Ivanu Štrausovi. „On mě v sedmi letech naučil správně držet housle a vychoval mě. Dodnes s ním spolupracuji. Vyzkoušel jsem mnoho profesorů, ale on je pro mne nejlepší.“
Studium si Dan později trochu zkomplikoval – a nikomu by tento způsob nedoporučil. Navštěvoval víceleté gymnázium v Liberci, kde se některé předměty vyučovaly v německém jazyce. Současně dojížděl do Prahy na HAMU, protože uspěl u „předčasných“ přijímacích zkoušek. Dojíždět z Liberce vydržel rok, pak přestoupil na Pražskou konzervatoř, kde v loňském roce odmaturoval, a současně ukončil bakalářské studium na HAMU. Teď je v magisterském ročníku na Katedře strunných nástrojů. Možná bude pokračovat i v doktorandském studiu. Nebo vyrazí za hranice? Kdoví.
Na housle hraje i Danova sestra, v minulosti si spolu občas zahráli, ale Dan si myslí, že na profesionální dráhu se Gabriela nevydá. „Moc se na pódiu stresuje,“ dodává na vysvětlenou. A ačkoliv by si mohli zahrát celá rodina, domácí hudební dýchánky se u Matejčů nekonají. „To bychom se pohádali,“ směje se. „Na skladbě bychom se asi shodli, ale každý by chtěl prosadit své pojetí její interpretace.“
Hodí se i klepy
Debaty o interpretaci skladby zažívá Dan Matejča v Sukově kvartetu, které houslista založil v roce 2021 se spolužáky na HAMU „povinně“ kvůli výuce. Název převzali po původním Sukově kvartetu – samozřejmě s dovolením profesora Ivana Štrause, který býval jeho členem. Původní kvarteto už ovšem přestalo veřejně vystupovat. Mladým hudebníkům se hraní v kvartetu zalíbilo natolik, že jej začali brát vážně a vystupují na koncertech.
Při interpretaci díla jde vždy o kombinaci respektu vůči hudebnímu skladateli a osobního vkladu. Dan Matejča se snaží před začátkem své práce na skladbě získat o skladateli co nejvíce informací. Dozvědět se, jaký byl jeho osud, zda měl nějaké koníčky (i to je důležité), jaká byla jeho rodinná situace nebo třeba kde přesně pobýval a co dělal v době, kdy na skladbě pracoval. Všechny tyto informace si ovšem každý může vyložit jinak. A samozřejmě je každý přesvědčený, že právě on si je vyložil dobře a že jeho názor je nejlepší. Proto každá interpretace jinak zní. „Já se vždycky také snažím seznámit se s celou skladatelovou tvorbou, nejen s tím jediným dílem, kterému se v tu chvíli věnuji, abych pochopil jeho pojetí skládání. Zajímají mě i ,drby’, které často tvoří základ těch skladeb,“ směje se Dan.
Jsou to těžké hodiny práce, dlouhé diskuse, které mladý houslista vede i s profesorem Ivanem Štrausem, kdy hledá, jak co nejlepším a nejsrozumitelnějším způsobem předat skladatelovu „message“. „Snažíme se dojít k nějakému závěru, který uznáme za vhodný oba. Někdy se to nepovede. Často jsem postupoval – dalo by se s nadsázkou říct ,natruc’ – opačně než pan profesor. Byl jsem přesvědčený, že je to tak přirozenější.“ Profesor Štraus má přeci jen mnohaletou zkušenost, je to Danův mentor a ví, že z něho musí nakonec vždycky vytesat hudbu, která v mladém hudebníkovi je. „Je jako sochař, který z kamene tesá sochu,“ přitakává Dan.
Podle mě se stále nevysílá dost koncertů klasické hudby v rádiu nebo televizi.
Jiné publikum
„Když jsem hrál na koncertě poprvé Šostakoviče, 1. houslový koncert, měl jsem skladbu nastudovanou a obrovsky jsem se na koncert těšil. U třetí věty, takzvané pohřební, která je opravdu intenzivní, jsem měl co dělat, abych to psychicky vydržel a nerozbrečel se. Publikum, pokud je poučené, to prožívá stejně. Zná pohnutý Šostakovičův život, který je úzce spjatý s historií Ruska. Ví například, že když psal a někdo mu zaklepal na dveře, nikdy nevěděl, zda je to kamarád, nebo tajná policie,“ vysvětluje Dan Matejča.
Atmosféra na koncertu se ale také hodně odvíjí od toho, kde se vystoupení koná. „Kdybych se dočkal stejného potlesku v Česku, jako jsem se dočkal v Japonsku, budu si myslet, že jsem neuspěl. V Evropě se lidé nebojí na konci koncertu projevit emoce. Pískat, křičet, dupat – cokoliv. V Japonsku by to naopak bylo považováno za nezdvořilé,“ popisuje své zkušenosti.
Danovi je blízká především hudba 20. století, má ji rád, cítí se v ní takříkajíc jako doma. Neznamená to ovšem, že by na Johanna Sebastiana Bacha či Wolfganga Amadea Mozarta zanevřel. Když si ale může vybrat skladbu nebo skladatele sám, zamíří k Bélovi Bartókovi, Dmitriji Šostakovičovi či Georgi Enescuovi.
Zatím se vyhýbá Brahmsovým houslovým sonátám, protože se na ně ještě necítí zralý. Je přesvědčený, že by je nikdo pod čtyřicet let neměl hrát. „Mě zatím nebaví, neposlouchám je, netroufám si na ně. Ale určitě k nim dospěju,“ říká Dan, který se kromě hudby zajímá i o malířství, na prvním místě Jana Zrzavého, a architekturu, především kubismus. Je přesvědčený, že interpret hudby by měl proniknout do všech oblastí kultury.
Bez houslí
Každý den si mladý houslista zahraje na klavír. „Na klasiku nemám, ale jazzové improvizace mě strašně baví. Občas přidám, po náročném koncertu klasické hudby, lehký jazz.“ Pro housle coby samostatný nástroj se jazz moc tvořit nedá, vždy je dobré přidat k nim další nástroj – a klavír je ideální. Pro publikum je to osvěžující a ocení to. „Pro mne je osvěžující, když v srpnu na dva týdny odjedu bez houslí do hor a řeším jenom krásu kolem a to, kde přespím.“
Dřív rád jezdil na skateboardu, dnes už na něj nemá čas – kromě hor začal lézt po umělých stěnách. „Ve volném čase klasickou hudbu a houslové koncerty opravdu moc neposlouchám. To bych se z toho zbláznil.“
