Budí dojem dokonalé předehry – stačilo by málo a zastínila by i hlavní událost. Abyste ale pochopili skutečný význam červeného koberce, je potřeba se ohlédnout. Tak si prosím nejprve posuňme dozadu kalendář na hodinkách. Ne o moc, bohatě postačí o nějakých 2484 let: Agamemnón, první díl dramatické trilogie Oresteia od Aischyla, líčí slavný návrat mykénského krále z trojské války. Jeho žena Klytaiméstra ho vyzývá, aby kráčel po karmínově zbarvené látce. On odmítá, takové výsady se dostává výhradně bohům…
První známý důkaz o fenoménu dnes neodmyslitelně spjatém se světem filmu? Možná. Jako tomu s „tenkrát poprvé“ často bývá, i původ red carpetu je obestřen tajemstvím. Tak jako tak, červený pigment byl pěkně dlouho pěkně drahý. Rozhodně dost na to, aby se dal považovat za obyčejný – ať už šlo o purpurovou, která byla v alžbětinské době dokonce zákonem prohlášena za výsostně královskou a nikdo jiný na ni nemohl ani pomyslet, anebo červenou, jež se během devatenáctého století stala symbolem vyššího společenského postavení.
Dobrá, stačí. Nejsme na hodině dějepisu, takže zpátky do 20. století – sice se změnilo mnoho, ale červený běhoun je dál výsadou bohů. Jen už nesídlí na Olympu, nýbrž v Hollywoodu. První, kdo představil červený koberec, jak ho známe dnes, byl v roce 1922 podnikatel Sid Grauman – nechal ho položit před svým losangeleským kinem The Egyptian Theatre u příležitosti premiéry snímku s Douglasem Fairbanksem Robin Hood. Dal tím filmu, obecně vnímanému spíš jako laciná zábava pro širokou veřejnost, auru exkluzivity.
Představit si dnes premiéru, zahájení festivalu nebo udílení cen bez red carpetu? Nemožné. Přitom třeba na Oscarech, kteří se udílejí od roku 1929, se příjezdy hostů na červený koberec systematicky dokumentují až od šedesátých let. A taková dokumentace je klíčovým a velmi sledovaným aspektem.
Kolébka červeného koberce, jak ho známe dnes, The Egyptian Theatre, před nímž byl v roce 1922 natažený pro premiéru Robina Hooda.
Co je doma
„Myslím, že je to zcela odlišná disciplína. Poměřovat náš red carpet s tím na Oscarech nebo Zlatých glóbech je jako srovnávat – obrazně řečeno – průvan z větráku s tornádem,“ míní módní návrhářka Radka Sirková. „Celý proces přípravy a samotného fungování celebrit na červeném koberci je tam velmi komplikovaný proces. Výsledkem spolupráce módní značky s celebritou je fotka, na které to osobnosti absolutně sluší a šaty jsou zachycené v nejlepším světle i úhlu. Tomu předchází důkladná příprava jak ze strany organizátorů, tak fotografů.“
Johana Urbanová, herecká agentka, která pod záštitou agentury 2media zastupuje některá z nejvýraznějších jmen mladé herecké generace, jako jsou Josefína a František Prachařovi nebo Tom Sean Pšenička, říká, že red carpet je i u nás nedílnou součástí hereckého života. „Přináší mediální pozornost, jaká k této profesi přirozeně patří, i když nemusí být pro každého nezbytnou součástí kariéry. Zároveň je to prostor, kde se organicky prolíná filmový svět s módou. Styl, který si herečka či herec zvolí, se stává součástí jejich veřejné identity.“
Coby agentka musí u svých klientů zohledňovat, případně korigovat, kde přesně se na červeném koberci ukážou. „Výběr akcí není náhodný. Každé veřejné vystoupení vysílá určitý signál o tom, kam herečka či herec profesně i hodnotově směřuje. Odráží názor, tvůrčí cestu i to, za jakými projekty, lidmi či tématy si stojí a jaké chce podpořit.“ Totéž se dá říct i o volbě šatů.
První, koho napadlo ptát se osobností na červeném koberci, co mají na sobě, byla komička Joan Rivers. Psal se rok 1994 a ona s sebou televizní diváky vzala na udílení Zlatých glóbů. Jak se dnes ukazuje, byl to vizionářský krok. Netrvalo dlouho a red carpet se pro módní návrháře stal jednou z nejlepších forem propagace. Ne-li silnější, pak určitě srovnatelnou s tím, když se jejich tvorba objevila na stranách americké edice magazínu Vogue.
Od roku 1988 jej coby šéfredaktorka vedla Anna Wintour, která vycítila příležitost a během devadesátých let začala obálky věnovat častěji filmovým hvězdám než modelkám. I díky tomu se červený koberec stal tou nejsledovanější módní přehlídkou. Přispěla k tomu zejména Nicole Kidman. V roce 1997 si na předávání Oscarů – coby doprovod tehdejšího manžela Toma Cruise, jenž byl nominován za hlavní roli ve filmu Jerry Maguire – oblékla jako první v historii róbu haute couture. Byly to žlutozelené šaty od Johna Galliana, kterého pouhý rok předtím mocná šéfredaktorka doporučila na místo uměleckého ředitele Dior. Laťku Nicole nasadila vysoko – a ta neklesla už bezmála třicet let.
Stejně sledované, jako je událost sama. Některé z nejslavnějších červených koberců se váží k filmu: od předávání Oscarů a Zlatých glóbů až po festivaly všude po světě.
Více je více
Od poloviny 90. let pořádá navíc Anna Wintour Met Gala, galavečeři, během níž se první květnové pondělí vybírají finance na provoz Kostýmního institutu při Newyorském metropolitním muzeu umění. A módní laťku posunula ještě o kousíček výš. Prestiž události lze vidět i na ceně vstupenek. Zatímco v roce 2008 – píše Amy Odell v biografii Anna – byste si lístek mohli koupit za 7500 dolarů, o deset let později stál 30 tisíc.
Pro mediální úspěch akce je zásadní, kdo na červený koberec přijde. Záleží na tom tolik, že Anna svolila v muzeu vybudovat soukromý bar pro George a Amal Clooneyovy, aby si mohli během večera odpočinout od méně slavných celebrit, a muzejní knihkupectví nechala čistě pro Amal přestavět na šatnu. Svoji převlékárnu má v prostorách každý rok i Sarah Jessica Parker. A jednou Met Gala zaplatilo přes 100 tisíc dolarů za soukromé letadlo, aby na red carpet dopravilo Beyoncé s manželem Jay-Z.
Móda na Met Gala je kapitolou sama pro sebe. V roce 2019 Lady Gaga na červeném koberci strávila dlouhých, byť Annou předem schválených šestnáct minut, během nichž se svlékala, až z původní róby zbylo jen blyštivé spodní prádlo. Kim Kardashian zase na večírek dorazila v na míru šitých latexových šatech, jež byly stejně efektní jako restriktivní. Anna byla podle své biografie z Kim nesvá a neustále za ní posílala redaktorku Lisu Love, aby jí řekla, ať už si konečně sedne. Lisa musela nakonec své šéfce vysvětlit, že to v těch šatech jednoduše není fyzicky možné.
„Jediné, co mě na Met Gala mrzí, je, že se z něj stal kostýmní večírek,“ svěřil se spisovatelce Amy Odell návrhář Tom Ford. „Dřív to byli jen velmi elegantní lidé ve velmi krásných šatech, kteří šli na výstavu o osmnáctém století. Nemusela jste vypadat jako z osmnáctého století. Nemusela jste se obléct za hamburger, nemusela jste přijet dodávkou, ve které jste stála, protože jste na sobě měla lustr a nemohla se posadit. Chybí mi ta doba, kdy se lidé zkrátka jen krásně oblékli.“
Samostatnou kapitolu v historii red carpetu píše Anna Wintour coby pořadatelka Met Gala. Ve světě módy není velkolepějšího dne roku.
V procesu
Na lokální scéně může červený koberec dýchat volněji, požadavky na něj nejsou tak závratně vysoké, nicméně pro většinu designérů i značek je vítanou příležitostí, jak na sebe upoutat pozornost. Přímý vliv na prodeje ale nepociťuje žádná. Radka Sirková, která na letošní karlovarský filmový festival obléká soukromou klientelu, ho vnímá jako moment přátelské a profesionální pomoci. „Snažím se své zkušenosti předat tam, kde jsou potřeba,“ říká. „Primárně jde o zvyšování povědomí a ukázku toho, co umíme.“
S tím souhlasí i Bibiana Zdútová, ředitelka značky Nehera, která na letošní KVIFF šije šaty na míru například herečce Táně Pauhofové (kromě toho značka od letošního ročníku obléká festivalový štáb). „Dopad na prodeje nebývá zásadní. Výrazněji však vnímáme zvýšený mediální zájem, vyšší návštěvnost sociálních sítí a posílení povědomí o značce. Je to především příležitost oslovit nové publikum, představit naši tvorbu v širším kulturním kontextu a podpořit výjimečné osobnosti z oblasti filmu a kultury tím, že pro ně vytvoříme něco, v čem se budou cítit přirozeně a sebevědomě.“
Jedním z partnerů KVIFF bude letos poprvé také módní platforma Zalando – ve spolupráci s Miroslavem Romanivem bude oblékat přední osobnosti. Díky Miroslavovi například loni Ester Geislerová zazářila v na míru šitých šatech od Zuzany Kubíčkové, Antonie Formanová zas
v těch od Alexandry Gnidiak. Jak vnímá red carpet u nás právě on? „V posledních letech se situace zlepšila,“ míní stylista. „Přinejmenším na takto důležitých akcích, jako je karlovarský filmový festival, si osobnosti zvykly svěřit se do péče odborníků. Najdou se ale výjimky, pro které oblečení stále nehraje tak důležitou roli, což podle mě není správné. Účastí na takové akci ovlivňujeme a kultivujeme naši společnost a nedodržení dress codu není nejlepší vizitkou. To kladu často na srdce svým klientům. Ostatně kam jinam se obléct a upravit než na červený koberec?“
Z hlediska módy posunula červený koberec o pořádný kus výš v roce 1997 Nicole Kidman, když se na předávání Oscarů jako první ukázala v haute couture róbě Dior.
Pěna festivalových dní
Stejně jako ve světě i u nás známé osobnosti mnohdy figurují jako ambasadoři značek a designérů, například hudebnici Annet X bude letos na festival oblékat designér Tomáš Němec už popáté. „Často spolu řešíme, kam se posunout, jestli zkusit něco nového, či naopak preferovat něco staršího,“ přibližuje spolupráci Tomáš. „Je to vždy diskuse a zkoušky trvají někdy až do noci, to nezažívám s nikým jiným. Dokážeme stát hodiny před zrcadlem hledáním, zkoušením a stříháním… Díky tomu, že jsme přátelé, mezi námi není žádný filtr a mohu Annet posunout i mimo její komfortní zónu. A totéž samozřejmě dělá ona mně.“
„Na celebrity moc nehraju,“ dodává, když začneme mluvit o významu červeného koberce z komerčního hlediska. „Je mi vlastně úplně jedno, jestli je někdo slavný, nebo kolik má followerů. Potřebuju, aby mi člověk sedl lidsky, inspiroval mě a hlavně něco uměl. Ale je to fajn promo.“ Daleko raději se soustředí na podívanou, k níž červený koberec vybízí. „Miluju ho. Je to prostor, kde se dá vytvořit moment, drama. Tak jako na koberec se jinam obléct nedá. Všude jinde je potřeba chodit, dýchat a sedět… Na koberci ne,“ směje se návrhář.
V Americe, kde se zrodil, má možná red carpet sílu tornáda, „v českém prostředí je vše komornější, ale o to autentičtější“, míní Johana Urbanová. „U nás si zachovává spíše charakter společenské události. Podstata ale zůstává: red carpet podporuje projekty a dává prostor osobnostem, jen v méně okázalé podobě.“ A o to zábavnější. Kde jinde na světě by si mohla vzít herečka na festival večerní šaty ušité ze skla pivních lahví jako loni Aňa Geislerová? V modelu Jana Černého sklidila bouřlivé, láskyplné ovace napříč publikem, médii i sociálními sítěmi.
