Jen scénář vznikal delší dobu. Slyšel jsem, že se kolem hlavní role vedou různé debaty a že se objevují další kandidáti. Když jsem si ho přečetl, emocionálně mě to zasáhlo. Přijel jsem pak na casting do Prahy a řekl jsem, že tu roli bych měl hrát já. Nechtěl jsem odpovídat na žádné otázky, protože jsem cítil, že znám všechny odpovědi.“
Teprve cestou domů si uvědomil, jak jeho vystoupení na castingu mohlo působit. „Říkal jsem si: Ježíši, musel jsem vypadat strašně namyšleně. Přitom jsem tím chtěl říct něco úplně jiného. Dát najevo, že jsem připraven podstoupit všechno, co role přinese – drama, emoce i fyzickou náročnost. A přesně tak to nakonec bylo. Ten film mě provázel téměř celý rok,“ říká o snímku, který spolurežiséři Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška umístili nikoli do boxerského ringu, ale rovnou do klece MMA.
Čestný boj
Přesto o sobě Milan Ondrík odmítá mluvit jako o profesionálním bojovníkovi. „Trochu bojovník jsem, ale spíš pouliční,“ usměje se. „Jsem herec. Můžu hrát vraha, zamilovaného člověka i bojovníka Oktagonu.“
Slovo „pouliční“ přitom nemyslí obrazně. „Absolvoval jsem dva skutečné zápasy v organizaci Králi Ulice. Je to drsný box, líbí se mi, že je to oficiální sport. Nemusím hledat místo, kde nejsou kamery. Naopak, pod kamerami můžete někoho vyzvat a poměřit se s ním veřejně. Samozřejmě si ale musím dávat pozor. Jako herec si nemůžu dovolit vážně si poškodit obličej.“ Proto podobné zápasy absolvuje jen ve chvíli, kdy má dotočené všechny rozpracované projekty.
Na přípravu filmu se těšil i z jiného důvodu. Na tréninku se cítil svobodně. „Doma jsem se mohl vymlouvat, že neutíkám jen tak. Říkal jsem: ,Musím, protože točím film.’ Ale hlavně jsem se v tělocvičně cítil dobře. Bezpečně. Jsou tam lidé s různými názory, ale politika zůstává za dveřmi. Tam je důležitý jen trénink.“
Filmová delegace v Esprit Clubu, dole na červeném koberci.
Právě v tělocvičně si podle něj člověk uvědomí podstatnou věc. „Říkal jsem si, že kdyby lidé dokázali fungovat stejně i mimo ni, možná by byl na světě větší klid. Potkali by se, trénovali spolu a pak čestně bojovali v ringu – ne mimo něj. Proto si vážím Oktagonu i organizace Králi Ulice. Jsem rád, že organizace Oktagon MMA spolupracovala i na našem filmu. Bez skutečných bojovníků by nebyl uvěřitelný.“
Když mezi profesionální zápasníky přišel poprvé, respekt byl obrovský. „Podíval jsem se kolem a říkal si, že nemám šanci se s nimi srovnávat. Technikou, silou, energií. Pak jsem ale zjistil, že i oni mají respekt z kamery. Najednou jsme byli všichni trochu nejistí.“
Po několika dnech natáčení se rozdíly úplně smazaly. Po osmi hodinách tréninkových scén byl Milan Ondrík stejně unavený jako profesionální bojovník MMA David Kozma. „A to mi paradoxně dodávalo sílu. Věděl jsem totiž, že mě pak čekají ještě další čtyři hodiny psychologicky náročných dialogů.“
Právě tehdy si herec uvědomil, že fyzické vyčerpání pro něj může být výhodou. „Neříkal jsem si, proč musím ještě točit tak těžké scény. Naopak. Udělal jsem si z toho výhodu. Únava mě zbavila přemýšlení nad tím, jak hraju. Emoce přicházely samy. Ta fyzická vyčerpanost mi pomáhala být pravdivější.“
Zůstat v roli
Když se řeč stočí k samotnému názvu filmu, odmítá, že by Bojovník byl především příběhem sportovce. „Pro mě bojovník není člověk v ringu. Ring je jen metafora. Kolem nás je spousta bojovníků. Každý den bojujeme o lásku, o rodinu, o práci, o to, abychom měli co jíst nebo z čeho splácet úvěr. Život nám pořád přináší nějaké souboje. Někdo je zvládá lépe, někdo hůř. To je pro mě skutečný význam slova bojovník. Ten boj je v každém z nás.“
Natáčení Bojovníka mu přineslo i zkušenost, kterou většina herců nezažije. Klíčové scény vznikaly během skutečných turnajů Oktagonu, před zaplněnými tribunami. Pro Milana Ondríka to byla další zkouška koncentrace.
„Ve skutečnosti tam bylo více než dvacet tisíc lidí. Museli jsme točit během přestávek mezi zápasy. Měl jsem trochu strach, protože jsem čekal, že diváci odejdou na pivo nebo budou naštvaní, že je natáčením zdržujeme.“
Stalo se ale něco úplně jiného. „Když se oznámilo, že se během přestávky bude natáčet film, lidé zůstali na svých místech. Neodcházeli. Fandili nám. Bylo to pro mě strašně dojemné. Upřímně jsem čekal spíš reakci typu: Nechte nás být, chceme vidět zápasy. Místo toho jsem cítil obrovskou podporu.“
Právě tehdy si ale musel herec nejvíc hlídat sám sebe. „Když vás tolik lidí povzbuzuje, snadno se necháte unést. Začali mi podávat ruce a já jsem si pořád opakoval, že tam nejsem jako Milan Ondrík. Musel jsem zůstat svou postavou. Trochu jsem záviděl všem, kteří jsou extrovertnější a umějí si tu pozornost užít. Pro mě to byl asi největší boj z celého natáčení.“
Výsledná zápasová scéna přitom nevznikla na jednom místě. Tvůrci propojili záběry z turnajů v pražské O2 areně a Edenu s natáčením v tréninkovém centru Oktagonu v Šamoríně.
„Věděli jsme, že těch pokusů nebude mnoho. Musel jsem v hlavě držet spoustu detailů. Nejen to, co hraju, ale i kam se mám podívat, kde bude později střih nebo kde bude ve filmu stát moje dcera, která ve skutečnosti na place vůbec nebyla. Byla to skoro divadelní disciplína.“
Můj festival
Do Karlových Varů se vrací rád a pokaždé s velkými emocemi. Poprvé sem přijel v roce 2019 s filmem Budiž světlo, za který na závěr festivalu převzal ocenění za mužský herecký výkon. Od té doby se na KVIFF objevila řada dalších snímků, v nichž hrál, například Bod obnovy či Úsvit; on sám ale často chyběl. „Měl jsem dlouho dopředu nasmlouvaná představení s divadlem Teatro Tatro a nedalo se s tím nic dělat. Karlovy Vary ale považuju za svůj festival. Za místo, které mám opravdu rád.“
Letošní návrat pro něj proto znamenal víc než jen další návštěvu. „Potkávám tady lidi, které jsem dlouho neviděl, a vždycky mě to dojímá. Moc si vážím i toho, že mě přivítal umělecký ředitel Karel Och. Vnímám to jako potvrzení, že festival dál drží úroveň a kontinuitu.“
Přiznává ale, že s účastí Bojovníka v Karlových Varech původně nepočítal. „Myslel jsem si, že ten film bude patřit spíš do běžné distribuce než na festival. Proto mě překvapilo, že tu má světovou premiéru. O to větší radost mám.“
Na okamžik se odmlčí a dodá větu, která vlastně shrnuje jeho přístup k herectví. „Můj zájem není zaplnit kina. Můj zájem je hledat pravdu v postavách.“
Jako příklad uvádí Hřebejkův snímek Veterán (2020) o tom, jak se bývalý elitní voják snaží obstát v normálním životě. „Byl to nakonec úžasný artový film. Kamarádův otec mi jednou poslal fotografii televizního programu z Německa. Veterán tam běžel v hlavním vysílacím čase a já byl nadabovaný německým hercem. A musím se přiznat, že mě nadaboval tak dobře, až jsem si říkal: Jen ať mě dabují takhle dobří herci.“
Jinou zkušenost má se slovenskými filmy uváděnými v českém dabingu. „To mě mrzí. Třeba ve filmech Černák (2025) nebo Miki (2024) jsme si dali obrovskou práci s jednotlivými slovenskými dialekty, které pomáhají vytvářet charakter postav. Když se všechno předabuje do češtiny, tahle vrstva úplně zmizí.“
Přesto ho těší, že právě díky těmto projektům ho poznávají i čeští diváci. „Někteří kluci z Oktagonu mě znali právě z Mikiho nebo Černáka. A udělalo mi radost, že i díky Veteránovi nebo Stínohře.“ Právě thriller Stínohra (2022) režiséra Petera Bebjaka pro něj zůstává jedním z filmů, které postupem času získaly nový rozměr. „Po pár letech jsem ho znovu viděl v televizi a najednou pochopil, jak je ten film dobrý. Když vznikal, člověk si to nedokázal uvědomit. Až odstup mi ukázal, jak skvěle je natočený. Jsem za něj opravdu vděčný.“
Záběry z Bojovníka, kde vedle Milana Ondríka hrají také Eliška Balzerová, Martin Finger či Ján Jackuliak.
Ceny v igelitkách
Přestože si Milan Ondrík zakládá na tom, že nerozlišuje mezi komerčními a festivalovými filmy, dobře ví, že některé mají jinou cestu k divákům než ostatní. Překvapilo ho to i u filmu Otec, který vznikl vloni s režisérkou Terezou Nvotovou. „Věděl jsem, že to bude kvalitní film. Věděl jsem, že to bude umělecký film. Podle svých zkušeností jsem ale čekal, že na Slovensku přijde do kina třeba pět tisíc lidí.“ Skutečnost předčila všechna očekávání.
„Najednou měl Otec takovou návštěvnost, že koproducenti museli vracet peníze, protože rozpočty byly nastavené úplně jinak. Dodnes se tomu směju. A přitom ten film pořád žije. Skoro rok po premiéře v Benátkách stále objíždí festivaly. Zrovna teď přišla zpráva, že vyhrál festival Al Este v Peru.“
A jen o den dříve zažil ve Varech situaci, která ho pobavila víc než samotná ocenění. „Přišli za mnou producenti a přinesli mi ceny, které jsem si nemohl převzít osobně. Byly ve dvou obyčejných igelitkách. Šel jsem s nimi do hotelu a připadal si jako mafián, který si nese peníze na koupi domu v Karlových Varech.“
Mezi jeho ocenění patří i prestižní Cena FIPRESCI z festivalu v Palm Springs, kterou – v tvrdé konkurenci – získal za nejlepší mužský herecký výkon právě ve filmu Otec. Dodnes si vybavuje okamžik, kdy mu organizátoři telefonovali. „Říkali mi, že jsem tu cenu dostal. A já jim odpověděl: ,Počkejte, to přece nemůže být ten festival...’ Zrovna jsem byl s dcerou na kole, seděli jsme venku, pili kofolu a já měl pocit, že jde o nějakou jinou akci.“
Na otázku, jestli ho nemrzí, že se Otec nakonec nedostal do užšího oscarového výběru, odpovídá bez zaváhání. „Snažím se netočit filmy proto, aby získávaly ceny. Samozřejmě si každého ocenění vážím. Jenže ono to může být i svazující. Najednou máte pocit, že musíte příště dokázat ještě víc. Tenhle pocit jsem ale poměrně rychle zahnal.“
Vzpomene si přitom na radu své maminky, kterou slýchával od prvních divadelních premiér. „Vždycky mi říkala: Nezapomeň, z jakého zadku jsi vylezl. A já si na to vzpomenu pokaždé. Pro mě ten zadek znamená vesnici, rodinu, dětství, celý svět, ze kterého pocházím. To je mnohem důležitější než ceny.“
Pak se ale zastaví u okamžiku, který považuje za největší odměnu své práce. Nejde o festival ani o trofej, ale o setkání po projekci filmu Otec v Los Angeles. „Otec je příběh o syndromu zapomenutého dítěte. Po projekci se postavila jedna významná filmová kritička. Umlčela celý sál a řekla, že se něco podobného stalo jejímu bratrovi před dvaceti lety. Nikdy mu to nedokázala odpustit. A že právě teď, po zhlédnutí našeho filmu, mu odpouští.“
Na okamžik, ač jinak mluví rychle a s vervou, se odmlčí. „V tu chvíli jsem si uvědomil, že umění má smysl. Že příběh může člověku pomoct podívat se na vlastní život jinak. Kvůli tomu stojí za to filmy točit.“
Klackem do mraveniště
Právě odtud se rozhovor přirozeně obrací k tématu, které je pro Milana Ondríka v posledních měsících stále naléhavější. Mluví klidně, bez velkých gest, ale je znát, že se ho dotýká osobně. „Mám pocit, že dnes někdo zkouší ničit něco, co se budovalo dlouhé roky, jako by se nám rozpadalo mraveniště.“
Pak nabídne obraz, který si pamatuje z dětství. „Když jsem byl malý, chodil jsem po lese a fascinovala mě velká mraveniště. Schválně jsem do nich šťouchal klackem, protože mě zajímalo, co budou mravenci dělat. Když jsem dospěl, pochopil jsem, kolik práce muselo dát takové mraveniště postavit. Jen jsem se na něj díval a říkal si, že bych chtěl vědět, co všechno se uvnitř skrývá.“
Stejnou metaforu dnes používá, když přemýšlí o kultuře. „Dívám se na to jako jeden z těch mravenců. Říkám si: Proč? Proč nenecháte být něco, co vytvářely celé generace?“
Přiznává, že na Slovensku už osobně cítí i projevy cenzury. „Starší kolegové mi vyprávěli, jak se za totality zakazovaly inscenace. Nikdy jsem si nemyslel, že něco podobného zažiju. Dnes mám pocit, že to prožívám v přímém přenosu.“
Jako příklad uvádí situaci ve Slovenském národním divadle. „Některé inscenace prostě nebyly schváleny. Nemyslím si, že je to problém samotného divadla. Vnímám to jako zásahy z ministerstva kultury. Vidím, co se děje v galeriích i dalších kulturních institucích.“
Nejtěžší pro něj není ani veřejná kritika, ani nálepky, které herci v poslední době slýchají. Spíš otázka, jakou odpovědnost má umělec vůči instituci, jejíž je součástí.
„Často slyším, že jsme paraziti, kteří sedí na teplých místech, a že bychom se neměli ozývat. Nemám chuť s těmi lidmi bojovat ani jim vysvětlovat, že to přece nejsem já, kdo dostává podporu od státu. Mnohem víc mě zajímá jiná otázka: jestli si slovenská společnost vůbec váží lidí, kteří stojí na jevišti Národního divadla.“
A pak se Milan Ondrík usměje, jako by si znovu připomněl, proč přijal roli ve filmu Bojovník. „Na ten film se těším. Je mnohem víc rodinný než akční. Ano, jsou v něm zápasy, ale především se v něm potkává několik generací. Je tam malá holčička, jsou tam rodiče, vztahy… Ten film mě přesvědčil o jedné věci: že když se v rodině objeví problém – zdravotní, osobní nebo jakýkoli jiný –, má smysl bojovat za to, aby rodina zůstala pohromadě. Když to řeknu obrazně, abychom ji udrželi v jednom kruhu. Nebo v jednom ringu. V prostoru, o který nám stojí za to bojovat.“
Právě v té chvíli je zřejmé, že když herec mluví o bojovníkovi, nemyslí tím člověka, který umí rozdávat rány. Myslí tím člověka, který se nevzdává těch, které miluje.
