„Jako malí si ostatních malých tvorů všímáte mnohem víc,“ píše Arthur Parkinson na začátku své knihy Chicken Boy: My Life With Hens z roku 2023. „Když jsem se poprvé setkal se slepicí, byl jsem ještě batole.“ A byla to láska na první pohled.
Nejinak to měl později s Deborah, vévodkyní z Devonshire, rozenou Freeman-Mitford: šlechtična krmí své slepice – a jako by nic má přitom na sobě velkou večerní od módního domu Balmain a perlový náhrdelník kolem krku. Malý Arthur si černobílý snímek od Bruce Webera fascinovaně prohlíží na zadní straně dědečkovy knihy o zahradničení. Ještě netuší, že se s nejmladší ze sester Mitfordových zanedlouho spřátelí.
„Dal jsem si za cíl vystihnout krásu každého slepičího plemene.“
Již pátá kniha Hen Party: A Celebration od spisovatele, ilustrátora, fotografa, zahradníka a floristy Arthura Parkinsona bude trefou do srdce každého, kdo se rád zasní nad radostmi života se slepicemi.
Jeho otec má slabost pro historii, a Arthurovo dětství je tak protkané četnými rodinnými výlety za historickými domy a zahradami. Nechybí mezi nimi ani slavný Chatsworth, panství v Derbyshiru, které můžete znát například z filmů Pýcha a předsudek a Vévodkyně, v obou ztvárnila hlavní roli Keira Knightley. Je to panství, kde Debo – jak se Deborah Devonshire říkalo – vyrostla a které až do své smrti spravovala.
Rozpíná se na 14 tisících hektarech, z nichž okolo 105 patří zahradám Chatsworth House, domu s víc než 120 místnostmi. Malého Arthura však během první návštěvy zaujalo něco jiného – slepice. Jsou ostatně… tak nějak všude.
V jednu chvíli ho dědeček najde, jak si je s hlavou ve dvířkách kurníku zaujatě prohlíží, a navrhne mu, jestli by – až se vrátí domů – nechtěl Deborah napsat dopis. Sedmiletý Arthur tak učiní. Přidá několik svých kreseb slepic a psaní odešle. K překvapení všech mu vévodkyně nejen odepíše, ale celé roky s ním bude konverzaci udržovat.
Přeskočte pětadvacet let a z Arthura je uznávaný zahradník a florista, ilustrátor a fotograf, spisovatel a v neposlední řadě influencer usilující o osvětu v otázkách ekologie a politiky. A ano, vášnivý chovatel slepic. Což je ostatně znát z každé stránky jeho nové knihy Hen Party, v níž vám jako na večírku představí přes padesát často vzácných plemen slepic. Podělí se přitom o jejich původ, ale i praktické rady, jak je chovat.
Slepic žijí na světě miliardy, přesto jsou mnohá čistokrevná plemena ohroženým druhem. Převažuje totiž ptactvo, které má jediný cíl: poskytnout přemíru levného masa a vajec. A Arthur by rád, abychom si toho byli vědomi.
Kohout uccleského vousáče (Barbu d’Uccle) s červeným millefleur zbarvením
Byl právě to důvod, proč jste knihu vytvořil?
Žijeme v době, kdy na kuřata natrefíte na každé hlavní třídě, myslím tím samozřejmě jídlo. Mám pocit, jako by na nich byla naše společnost vyloženě postavená. Zároveň jsme od nich a dalších hospodářských zvířat odpojení jako nikdy dříve. A já jsem tak chtěl slepicím vzdát hold – pokud možno zábavným způsobem. Když jsem je během lockdownů začal kreslit, už jsem pochopitelně věděl, že mají mnoho plemen, ale teprve až v tu chvíli jsem zjistil, jak nepřeberné množství to je. A dal jsem si za cíl vystihnout unikátní krásu každého plemene.
Jste také fotograf. Proč jste k tomu zvolil právě ilustrace?
Fotografovat slepice je docela obtížné. Fotografické knihy existují, jednou z nejznámějších je například Extraordinary Chickens, ale tam jsou slepice na černém pozadí, aby vypadaly stylověji, kdežto mě lákalo zachytit jejich přirozenost. Záměrně tak třeba nekreslím zobáky ani nohy a soustředím se především na peří a výraz. To se stalo součástí mého rukopisu.
Ve škole jste byl jako „kluk od slepic“ terčem posměchu, dnes jste díky své vášni uznávaným autorem. Jak si ten náhlý zájem vysvětlujete?
Možná to dnes lidem připadá zajímavé právě díky tomu, že nás kultura nepovzbuzuje, abychom si jídlo vyráběli sami. Jsme spíš vedeni k tomu, chodit do supermarketů. Vlády nevytvářejí podmínky pro snadný chov zvířat a my jsme si přestali vážit toho, co chov obnáší. Podle mě ale rozumět ročním obdobím a umět pečovat o hospodářská zvířata i půdu má svoji velkou hodnotu. Sám sice pocházím z města, ale měl jsem to štěstí koukat pod ruce babičce, která si vždycky sama pěstovala zeleninu. S odchodem starší generace o tuto soběstačnost pomalu přicházíme.
Ceny potravin mezitím kvůli klimatickým změnám rostou – a my si s tím neumíme poradit, nejsme na to připravení. Lidi tedy znovu láká pěstovat zeleninu či chovat zvířata. Stačí se podívat, jak dlouhé jsou čekací listiny na zahrádkářské kolonie. Pokud nežijete na venkově, těžko si něco vypěstujete, natož abyste choval hospodářská zvířata.
Óda na českou kuchyni. Příběh La Degustation, pražské restaurace s michelinskou hvězdou |
Jaké bylo vaše dětství?
Nevzpomínám na něj jako na něco hrozného. Do školy jsem chodil nerad, to asi nikoho nepřekvapí, ale jinak jsem měl dětství skvělé, protože moje rodina byla skvělá. Hlavně babičky. V tomto ohledu jsem měl opravdu obrovské štěstí. Neměli jsme peníze, ale měli jsme čas a hodně jsme ho trávili venku.
Vaše knížky Hen Party a Chicken Boy mi připomínaly sbírku postřehů Counting My Chickens… And Other Home Thoughts od Deborah Devonshire. Museli jste mít dost podobný smysl pro humor. Pobavilo mě a dojalo, když jsem se dočetl, že její portrét od Bruce Webera visí zarámovaný ve vašem hlavním kurníku. Jaký jste měli vztah?
Pokud šlo o hospodářská zvířata, byla nesmírně otevřená. Vybudovala na panství Chatsworth farmu plnou slepic a dalších zvířat, z nichž některá byla velmi vzácných plemen – a vy jste mohl přijít a třeba se podívat, jak se dojí krávy. Cílem bylo, aby lidé – hlavně děti – lépe chápali, kde se jídlo bere. A já jsem byl jedním z nich. Jako dítě jsem ale neměl nejmenší tušení, že jde o slavnou vévodkyni z Devonshiru, v mých očích byla zkrátka okouzlující slepičí královnou. Samozřejmě se mi líbilo, jak moc měla slepice ráda, nechávala je pobíhat na parkovišti i v zahradách. Staly se díky ní takovým symbolem celého panství. Až když jsem povyrostl, začal jsem pořádně chápat, jak výjimečná skutečně byla. Nikdy si nepřipisovala zásluhy, veškerý vděk vždy směřovala svým zaměstnancům a lidem kolem sebe, přitom zachránila Chatsworth před bankrotem a pravděpodobně i prodejem.
Inspirovala vás nějak co do chovu slepic?
Ano – hlavně tím, jaké podmínky pro ně vytvořila, měly opravdu spoustu prostoru, přístup k trávě a krásná kovová krmítka… Také díky ní dnes chovám plemena, která chovám, tedy kočinky plavé. Je to poměrně vzácné plemeno a konkrétně ty moje jsou potomky právě slepic z Chatsworthu. Jejich vejce dokonce během léta vozím zpátky, nechávají je tam jednou za měsíc líhnout, a plemeno tak přežívá dál.
To je naprosto senzační.
Pomáhám tím udržovat odkaz Deborah. Moc si to užívám.
V knížce Chicken Boy popisujete, jak Pamela Jackson, starší sestra Deborah, do Británie znovu dostala apencelské chocoláče: v 60. letech žila ve Švýcarsku a chovala je, několikrát požádala britského ministra zemědělství o řádné povolení k dovozu plemene, a když se jí nedostalo žádné odpovědi, vzala osud do svých rukou a v roce 1972 propašovala několik vajec v krabici od čokolády. Deborah je pak v inkubátorech na Chatsworth nechala vylíhnout. Obdobně zajímavých příběhů je slepičí historie plná. Který vás osobně fascinuje nejvíc?
Nejlepší je pravděpodobně příběh skotských krátkonohých slepic. Kohouti skotských krátkonožek začnou kokrhat okamžitě po probuzení. Tyto slepice byly údajně Skoty využívány k obraně před cizími vojsky. Jakmile totiž uslyšely přicházet vetřelce, hned probudily celou armádu. To mě naprosto nadchlo. Ale každé plemeno, se kterým se dnes setkáte, skrývá zajímavý příběh o lidech, díky kterým nevymřelo. Bavilo mě se po tom při psaní knížky pídit.
Polská slepice v odstínu chamois
Ne každé plemeno přitom mělo to štěstí…
Je to tak. Ať už kvůli ptačí chřipce, nebo zkrátka proto, že se lidem nechce věnovat chovu jednoho plemene. Je to docela velký závazek a čistokrevná plemena jsou kvůli tomu čím dál vzácnější. Slepice vyžadují mnohem víc péče, než si lidé myslí. Navíc pokud slepice chováte špatně, zapáchají a mohou lákat krysy. V Anglii je jejich vlastnictví na zahrádkářském pozemku nicméně ústavním právem, to samé platí pro králíky a včely. V některých zahrádkářských koloniích by se vám chov určitě pokusili vymluvit, ale tak to zkrátka je. Jen musíte být dost tvrdohlaví a prokázat, že se o slepice umíte dobře postarat. A nikdy nezapomínat, že jsou považovány za hospodářská zvířata, nikoli domácí mazlíčky, takže jejich chov podléhá zemědělským regulacím. To může věci komplikovat.
Také jsem díky prarodičům vyrůstal se slepicemi, takže jsem o jejich chovu měl určité povědomí. Přesto mě překvapil váš popis toho, jak si utvářejí svoji vlastní malou společnost a že mezi nimi podobně jako u lidí funguje jistá hierarchie. Což mi připomíná slova herečky a vaší čtenářky Joanny Lumley, která o nich hovoří jako o „opeřených lidech“. Vy jim zase říkáte „moje holky“.
Já je vlastně vůbec nevnímám primárně jako potravu. Chovat slepice na maso vyžaduje obrovské množství času a úsilí. Už jen to, že nám dávají vejce, mi připadá nesmírně štědré. Vejce je plné energie, obsahuje vápník a spoustu výživných látek. Myslím, že bychom si slepic za to, že snášejí vejce, měli více vážit. Mít před nimi pokoru. A ano, jsou to docela osobnosti. Jako všechna hospodářská zvířata. To jen my jsme od dětství vedeni k tomu, vnímat je jako hloupé a špinavé, což není vůbec pravda. Pokud špinavé jsou, je to vina toho, kdo je chová. A samozřejmě také intenzivního zemědělství… Současný chov se omezuje víceméně na jedno plemeno, jeden genetický kmen. Znepokojuje mě to, protože tím přicházíme o genetickou rozmanitost. Doufám, že i moje knihy inspirují lidi, kteří mají tu možnost, aby chovali vzácná plemena, a zachovali je tak pro budoucnost.
Můj dědeček svoje slepice miloval, i on jim koneckonců říkal „holky“, přesto dříve či později každá z nich skončila v polévce. Jak to vnímáte vy – dokázal byste některou z těch svých sníst?
Sníst slepici, které jsem dal jméno, by pro mě byl velký problém. Většinou si je nechávám opravdu dlouho. A pokud pro ně náhodou už nemám prostor, hledám někoho, kdo by si je „na stáří“ vzal k sobě. Je ale pravda, že jím přebytečné kohouty, kterých se obvykle rodí opravdu hodně a je nutné s nimi něco udělat, jinak by napadali slepice či mezi sebou bojovali. V tom bohužel mnoho alternativ není. Nechávám je ale žít aspoň půl roku, to je na dnešní poměry docela dlouho. A záleží mi na tom, aby měli dobrý život. Jejich zabíjení si nijak neužívám, ale myslím, že když člověk chová slepice, musí k nim přistupovat spíš jako farmář než jako majitel domácích mazlíčků. Mám v tuto chvíli okolo čtyřiceti slepic. Nemůže být každá mazlíček.
Máte ještě Claudii?
(V knize Chicken Boy autor popisuje, že jednu ze svých slepic pojmenoval po Claudii Winkleman, britské moderátorce dnes např. televizní show Zrádci, „protože mají stejně suverénní vystupování a šarm“ – pozn. red.)
Kdepak, bohužel zemřela, už to budou dva roky. Moc mi chybí, měla úžasnou povahu, byla neskutečně sebevědomá, prostě jedinečná. Osobnosti slepic se totiž dosti různí. Některé jsou odvážné a s radostí za vámi jdou, kam chcete, kdežto jiné jako by s vámi nechtěly mít nic společného.
Tuším, že to souvisí i s plemenem. Když jsem na instagramu sdílel ukázku z vaší nové knihy s hamburčankou, o které píšete, že je nezávislá a díky svému „puntíkatému outfitu“ by se hodila na přehlídkové molo, ptal jste se mě, jestli je to moje oblíbené plemeno. Ale popravdě řečeno by mě asi víc lákala hedvábnička. Už jen kvůli tomu jménu. Máte vy mezi plemeny svého favorita?
V tuto chvíli jsou to asi moje kočinky plavé. Ale mám taky velice rád hnědé slepice, protože snášejí nádherná čokoládově zbarvená vejce. Tím pádem mám slabost i pro maransky nebo třeba kropenaté sasexky…
Kohout uccleského vousáče (Barbu d’Uccle) s červeným millefleur zbarvením
Je naopak plemeno, které byste nikdy ani nezvažoval chovat?
Nemám rád bojová plemena, takže staré anglické bojové slepice. Dost bych se divil, kdyby si ke mně nějak našly cestu.
Kdo vás sleduje, dobře ví, jak moc podporujete dobré životní podmínky britských farmářů a jejich zvířat. Odkud tato vaše vášeň pramení?
Myslím, že právě ze všech těch výletů, které jsme s rodinou během mého dětství podnikali do Derbyshiru, kde měla jméno každá kravička. Když poznáte tak hezké zacházení se zvířaty na rodinné farmě, zůstane to ve vás. A opět jde o pochopení a docenění toho, co stojí za mlékem, za vejci a ostatními živočišnými produkty, které si dnes a denně kupujeme v supermarketu a bereme je za samozřejmé. Připadá mi, že jsme úplně ztratili vazbu k původu potravin. Dobré životní podmínky hospodářských zvířat s dobrými životními podmínkami farmářů úzce souvisejí. Pokud nebudeme trvat na tom, aby supermarkety platily farmářům spravedlivě, nebudou moci umožnit dobré podmínky zvířatům.
V Británii jsme dnes svědky doslova masakru rodinných farem. Máme vládu, která si produkce potravin vůbec neváží. Přitom potravinová stabilita bude s postupující klimatickou změnou jednou z nejzásadnějších otázek budoucnosti. Všichni totiž jíme, to máme společné. Nezáleží na tom, jestli máte rád slepice, anebo ne – všichni mají rádi jídlo. A chov slepic je obrovskou součástí tohoto systému. Dnes jsou intenzivně chované slepice krmené sójou z amazonského pralesa. Přicházíme o Amazonii, přicházíme o rodinné farmy, přicházíme o vzácná plemena. Všechno je to propojené. Všechno to pramení z kultury supermarketů a z toho, že vlády nepodporují lokální a sezonní stravování. Vnímám to jako jeden celek. Nemohu bojovat za jednu věc, a přehlížet přitom druhou.
Považujete se vy sám za farmáře?
Ne. Rád bych byl. Myslím, že by mi takový život vyhovoval, i když je určitě velmi osamělý, ale jednoduše mi chybí farma. Na jedné si v současnosti pronajímám kus půdy, kde chovám své slepice. Řekl bych, že o tom, co se děje v zemědělství, vím víc než většina lidí žijících ve městě.
Souhlasím, že by k vám farmaření sedělo. Jak o sobě píšete na svém substacku: „Mám rád své slepice. Mám rád pocit bezpečí, domova, zahrady, svého vlastního malého myšlenkového světa…“ Zdá se mi to, nebo právě pijete z hrnku s vlastní ilustrací slepice?
Ano, podívejte! Je ze spolupráce s Fortnum & Mason.
Z vašich knih i úvah je patrné, že se cítíte nejšťastnější právě na zahradě se zvířaty...
Je to místo, kde mám pocit, že něco skutečně dokážu. Kde o sobě nepochybuju. Pokud vás něco naplňuje a dělá šťastným, pak to je přesně to, čemu byste se měl věnovat, ne?
Souhlasím.
Mně díky tomu dny hezky plynou a vždycky je co dělat. Čistíte kurníky, staráte se o slepice, udržujete pastviny, opravujete ploty. Než se nadějete, den je pryč. A vy se bohužel musíte vrátit k vyřizování e-mailů a placení účtů…
Pro vaši tvorbu, ať coby ilustrátora, nebo spisovatele, je příznačná nostalgie. Jakou roli ve vašem životě hraje? Je pro vás důležitá?
Ano, velmi, zejména od té doby, co zemřela jedna z mých babiček. Ke konci jejího života jsme žili spolu, staral jsem se o ni – a rád na to vzpomínám. Občas se přistihnu, jak se koukám na její zahradu a v hlavě si přehrávám společné chvíle. Není mi z toho smutno. Naopak, docela si to užívám. Stejně tak se dívám na starší filmy a seriály, současná tvorba mě příliš neoslovuje. A rád si například fotky z telefonu tisknu, abych měl i fyzické připomínky toho, co se v mém životě událo.
Jsme ze stejné generace. Z generace, která – jak píšete – je poslední, která vyrůstala bez mobilních telefonů a sociálních sítí. Přesto jsme to právě my, mileniálové, kdo dnes tolik prahne po jednoduchosti: Spousta z nás utíká z měst na vesnici nebo do přírody, chceme se lépe starat o sebe, a tedy i o planetu. Čím to podle vás je, že někdy s vymoženostmi doby jakoby zápasíme?
Možná si zkrátka dobře uvědomujeme svoji závislost. Myslím tím sociální sítě. Všímám si toho boje i u sebe. Ano, je to místo, kde se seznamujeme, kde spolu komunikujeme… A pro lidi, jako jsem já, jsou též pracovním nástrojem. Přes sociální sítě získávám zakázky, dostávám prostřednictvím nich nabídky ke spolupráci a představují způsob, jak se světem sdílet, co nového jsem vytvořil. Nejde jenom tak říct: „Tak si ten telefon vypněte!“ Zároveň ale věřím, že děti telefon nepotřebují. V sedmi, osmi, devíti letech nepodnikáte. Já svůj první telefon dostal v patnácti a myslím, že je to tak akorát. To, že děti bez telefonu neumějí komunikovat, je kulturní problém, který musí řešit škola a vláda. Sociální sítě navíc často prohlubují pocit osamělosti. Obzvlášť pokud se skrze ně porovnáváte s ostatními. Je to místo, kde vládne iluze a přetvářka.
Lidé chtějí pochopitelně sdílet štěstí a krásné okamžiky, málokdo se s vámi podělí o to, že trpí depresí nebo že se mu zrovna rozpadá život. Když už sociální sítě aktivně využívám, snažím se na nich proto alespoň řešit environmentální témata a sdílet svoje politické názory. Sociální sítě mohou sloužit i dobrým věcem. Podívejte se třeba na to, jak nás informují o válce na Ukrajině. Myslím, že dokud existuje svoboda slova, měli bychom toho využít.
Plavá kočinka
Jste vlastně docela nepravděpodobný influencer. Na jedné straně jste ambasadorem pomalého, analogového života, na straně druhé vás díky tomu jen na instagramu sleduje přes 150 tisíc lidí. Jak se to stalo?
Ani nevím, založil jsem si ho, když jsem pracoval v továrně Emmy Bridgewater jako zahradník. Byl jsem tam na to sám, fotil si svoji práci a sdílel ji online. Všechno ostatní přišlo samo od sebe. V době lockdownů už jsem tak měl nějaký dosah, což jsem považoval za štěstí – člověk nevěděl, co bude zítra. Pořád ale všechno sdílím intuitivně, nemám nikoho, kdo by mi s tím pomáhal.
Když se podíváte na současný životní styl s odstupem, co se podle vás přeceňuje?
Sociální stránka. Být tak společenský, jak se vyžaduje, mě unavuje. Nestojím o to, být pořád obklopený lidmi.
A podceňuje?
Luxus obyčejných věcí. Že máte krb, díky kterému je vám teplo. Žít v domě bez krbu si už neumím představit. Těším se na moment, kdy si v něm večer zapálím oheň. Teplo, které z něj sálá, je naprosto úžasné. Dělá mi dobře na mysl.
Váš záběr je poměrně široký, od zahradničení přes psaní a ilustrace až po influencerství… Než se rozloučíme, povězte mi, je ještě něco, co by vás lákalo si vyzkoušet?
Vlastně ano. Mým velkým snem je natočit film o Debo. Vyprávět její skutečný příběh. Vždyť jen čeho dosáhla už jen během svého mládí! Připadá mi to stále nesmírně působivé!
