Česko-slovensko-francouzský snímek režiséra a scenáristy Šimona Holého je dojemná rodinná story o potkávání různých generací. Hlavní role ztvárnili Pavla Tomicová a Jan Cina; v českých kinech film uvidíte od 20. srpna.
Když jsem film viděla, řekla bych, že se z Chica Checa, v češtině „Česká holka,“ stalo i silné společenské téma, nemyslíte?
Rozhodně. Film je o starší ženě a jejím gay synovi, který pracuje v Paříži jako drag queen. Současná vláda asi nebude z našeho snímku úplně nadšená; ten film s sebou nese hodně neřešených témat – ať už se potýkáme se samotou, nebo naopak jsme sendvičovou generací, tedy se staráme zároveň o svoje děti i staré rodiče... Je také o ovdovělé ženě, která hledá nějaké poslání svého života, možná i lásku, a je pro ni i její okolí docela těžké přijmout synovu odlišnost.
Film, jak je napsáno na konci, jste s režisérem Šimonem Holým věnovali svým maminkám a rodičům obecně...
Ano, přesněji všeobecně také těm, kteří jsou nějakým způsobem utlačováni v základních lidských právech. To nás se Šimonem spojuje, máme oba maminky, které žijí samy na vesnici, i když já nejsem queer. Ta situace se mě tedy přímo netýká, ale s nějakou jinakostí se setkává každý z nás. Jsem narozená ve Vsetíně, takže pocházím ze Zlínského kraje, a mám tam například jednu tetu, která taky hodně řeší, „co tomu řeknou lidi“. Opravdu mě bolí u srdce, když vidím, jak část společnosti odsuzuje lidi jen proto, že si vyberou jiného partnera.
Chica Checa je především příběhem ženy, ovdovělé vesnické pošťačky Zdeny (Pavla Tomicová), jež se snaží splnit poslední přání své chřadnoucí matky. Nové obzory jí otevře syn Lukáš (Jan Cina).
A co maminka?
Mám netradiční, nekonvenční maminku: žije sama na venkově, ale její dům připomíná galerii. Má tak ráda obrazy, že kdyby šlo, aby visely i na stropě, budou viset i na stropě. Je to dům, který si postavila, vyzdobila, udělala podle sebe. A jo, byla okolím vnímána trošku zvláštně, vždycky se říkalo, že to má určitě od nějakého chlapa, že by přece sama nemohla tolik vydělat. A Šimon má zase historku o sousedovi své maminky, který chtěl její statek koupit a pořád opakoval, že jí to stejně spadne na hlavu, čímž ji vybičoval k takovému výkonu, že si ten statek opravila úplně sama.
Hlavní hrdinka, kterou hraje Pavla Tomicová, má ale logicky strach o své dítě ve společnosti, která je dost homofobní.
Náš film je o tom, že když si jdeme naproti, může nás jinakost spíš obohatit. Hlavní hrdince Zdeně se otevře jiný svět, přibude jí nový člen rodiny, vycestuje do zahraničí, změní se jí přemýšlení. Když vidí, že se syn dokázal vymanit z konvencí, proč by nemohla i ona? A je to také o ní samotné, protože v tom vesnickém společenství pořád žije. On už tam být nemusí, bydlí v zahraničí. Vlastně ten syn je z nich všech nejdospělejší. Jenže ne každý dokáže najít odvahu se vymanit...
Ve filmu je silné právě to postupné vymaňování se vaší hrdinky. Třeba jak na konci jede stopem se sympatickým mužem a už se mu nestydí říct, že její syn má partnera.
Tam to vlastně poprvé dokáže říct. Poprvé to vysloví. A tam, jestli jste si všimla, režisér Šimon Holý pracuje i s barevností. Pavla Tomicová na začátku chodí spíš v tmavých věcech – a ke konci už je ve světlých, hezkých letních barvách. Šimon hodně stavěl příběh i pomocí barev, aby se emoce víc otevíraly. Na jedné testovací projekci jsem zaslechla, jak nějaký divák říkal: „Zas nám tady cpou LGBTQ+ film.“ Přitom hlavní hrdinka je žena, která si, jak se zdá z konce filmu, možná najde muže – a její syn žije ve šťastném partnerském vztahu. Ten film je opravdu o jinakosti jako takové, můžete mít, já nevím, třeba fyzickou deformaci, celkově jiný vzhled nebo způsob života, než okolí chce, a taky se s tím musíte nějak vyrovnat.
Zasahovala jste jako producentka do scénáře?
Ano. Šimon je hlavní autor, já bych mu nerada nařizovala, co má dělat a proč, ale vedeme diskuse. A určitě jsou tam momenty, kdy by vám řekl, že jsem ho někam navedla, protože jsem si myslela, že by to mělo jít tím směrem. Ale od toho práce producenta je. Ne že režisérovi hodí scénář a řekne: Dělej si, co chceš. Jsem spíš v roli poradce, takového dramaturga nebo script supervisora, i když já dramaturgyní nejsem, to ráda přenechávám profesionálům. Šimonovi nechávám otevřenou vizi, ale zároveň to celé nějak usměrňuji: Chica Checa měla například původně 113 minut, ale nakonec jsme se dostali až na výsledných 96 minut.
Co je v současnosti nejtěžší na práci producenta?
Že jste na to sami. Máte kolegy, ale myslím tím samotu ve smyslu rozhodování, odpovědnosti za lidi. Upřímně vítám všechny nové iniciativy, intimní koordinátory na place, důraz na duševní zdraví, workshopy o bezpečnosti, green filming, to je všecko fajn, ale producent je v podstatě jen prostředník, závislý na podpoře různých fondů a televizí. Zkrátka lidi, kteří rozhodují o našich financích, jsou nad námi – a my stojíme mezi štábem a financemi. Vždyť málokterý film se dnes dá zafinancovat jako zcela nezávislý, tak to v Evropě prostě je. A je správně, že to tak funguje, jsme kulturní kontinent.
Ovšem producent pak hraje roli babysittera, psychologa, ekonoma, kreativce, a v konečné fázi se o jeho duševní zdraví nikdo nezajímá. Když se zpožďují platby, nikdo neřeší, že z toho nespí. Když mi jednou přišla esemeska „Moje děti nebudou mít kvůli tobě dárky pod stromeček“, neměla jsem ani sílu vysvětlovat, že to není tak úplně kvůli mně. Jak se říká, úspěch má spoustu sourozenců a neúspěch je úplný sirotek. Váš film nikam nevyberou, nikam se pořádně neprodá a vy jste pět let dřeli jako mezci, dali do toho všechno, co máte i nemáte, a nestane se nic. O to jsem šťastnější, že jsme mohli s Chica Checa vyjít na červený koberec. Pro mě je důležité, aby se tohle téma dostalo k lidem.
Jako koproducentka jste pracovala už na celovečerním debutu Šimona Holého Zrcadla ve tmě. Co vás na jeho kreativitě baví?
Pro mě je vždycky důležité, s kým pracuji. Látka samozřejmě taky, ale jako první to, co je to za člověka. A s Šimonem jsme vždycky měli takovou zvláštní shodu v mnoha věcech. Líbilo se mi, co na FAMU točil, ale měla jsem pocit, že se ještě musí posunout dál. Když dělal svůj černobílý debut Zrcadla ve tmě, měl kompletně svou volbu – herečku Alenu Dolákovou, svůj scénář, moc jsem mu do něho nemluvila, jen jsem mu ho prostě pomohla zrealizovat. Zrcadla ve tmě se v roce 2021 promítala ve Varech v sekci Na východ od Západu a Šimon od té doby natočil dva filmy. Už tehdy jsme si ale povídali o Chica Checa. Je to covidový nápad, vznikl před pěti šesti lety.
Jaký měl ten nápad vývoj?
Řekli jsme si nejdřív, že scénář natočíme jako televizní film. Oslovili jsme Českou televizi, ale dramaturg Jaroslav Sedláček řekl, že je vlastně škoda z toho dělat jenom televizní film, že bychom to měli natočit normálně jako kino distribuční. A také v zahraniční koprodukci s Francií. Takže jsme zažádali o podporu Státní fond audiovize, nejdříve na vývoj, pak na výrobu. A ty peníze jsme dostali hned napoprvé, což bylo úžasné. Mezitím jsme pořád ladili scénář, máme 13 verzí, pak se přidala Česká televize, Slovensko, Ústecký a Plzeňský kraj…
Lukáš (Jan Cina) se ve snímku Chica Checa, který vznikl v česko-slovensko-francouzské koprodukci, živí v Paříži jako drag queen.
Tam všude jste natáčeli?
Točili jsme hlavně v Rumburku a ve Varnsdorfu, v Klatovech a v Brně. Ale také v Paříži.
Na Chica Checa spolupracoval ryze ženský tým. Zasadila jste se o to nějak?
Nijak zvlášť, ale třeba Anička Jesenská, zvukařka, to byl můj nápad. Jinak Šimon dlouhodobě spolupracuje s kameramankou Janou Hojdovou, jsou prověřená dvojka, dokonce tak moc, že by si to jednoho dne mohli prohodit – jen tak ze zvědavosti. Tahle spolupráce kameramanka-režisér jim funguje výborně. Takže tohle bylo dáno, a navíc je tu častá spolupráce se střihačkou Sabinou Mladenovou, pak dramaturgyně Tereza Nováková a pak máme kostymérku, maskérku, to jsou dámy ze Slovenska, Helena Tavelová a Gabriela Pribišová. Jen scénografii nám dělal Jan Vlček. Castingovou režisérkou byla Sára Venclovská (Mikulovská), která ve filmu zároveň hrála.
Zrovna casting je hodně zajímavý, třeba maďarsko-slovenská herečka a nositelka Evropské filmové ceny pro nejlepší herečku Alexandra Borbély. Nebo vycházející francouzská hvězda Erwan Kepoa Falé.
Toho si Šimon vybral na základě jeho předešlých filmů, často se objevuje v Cannes – byli jsme rádi, že to vyšlo. Francouzská stopa je v našem filmu hodně důležitá, i když jsme tam nakonec točili jen dva dny. Ale zpátky k ženskému týmu na place: nese s sebou určitou jinou náladu, která je příjemná. Je tam víc jakéhosi navnímání se navzájem, není to tak na výkon, na sílu – tlak samozřejmě existuje, ale není tolik vypjatá atmosféra, vše je víc nekonfliktní. I Šimon je režisér, který nemá rád, když se řve a všichni hysterčí; taky občas zaznívalo oslovení „šéfová“, což bylo vlastně docela roztomilé.
Co všechno se na novém filmu můžete naučit?
Být producentkou je nekončící proces, protože i když si myslíte, že už všechno víte, vždycky přijde něco, co nevíte. Naučila jsem se, že nesete zodpovědnost za obrovské množství lidí. Což je sice klasicky standardní věc, kterou znám i ze seriálů, ale ty vznikají pod jinou produkcí, kdy jsem nebyla zodpovědná tak kompletně, včetně všech finančních stránek. A tentokrát, pokud začnu s tou horší stránkou, jsem se trefila do takového roku, kdy se zpožďovaly všechny finance, tak jsem se musela naučit být trpělivá a nezbláznit se z toho. Ten cash flow problém, když se bavíme o milionech, není legrace. Zvlášť když v téhle zemi neexistují dostatečně funkční bankovní úvěry. Také spolupráce s francouzskou složkou byla pro mě úplně nová, protože oni vnímají výrobu filmu jinak.
Nejtěžší na práci producenta je, že jste na to sami. Máte kolegy, ale myslím tím samotu ve smyslu rozhodování, odpovědnosti za lidi.
V jakém smyslu jinak?
Jinak pracují, jinak přemýšlejí nad scénářem, ale i celkově nad produkcí. Systém jejich fondů je, řekla bych, horší než u nás, protože není tak předvídatelný a zodpovědný: je tam běžné, že má rozhodnutí o finanční podpoře padnout v srpnu, ale nakonec padne až v říjnu, takže jste dva měsíce na vodě. Celkově byla francouzská koprodukce dost komplikovaná, až jsem si někdy říkala, proč se to celé nemohlo odehrávat třeba v Barceloně; vždyť název Chica Checa je ze španělštiny, nejvíc otevřený stát queer lidem v Evropě je Španělsko. Mohlo by se točit na Kanárských ostrovech, u moře… Ale to jsou jen producentské sny.
Kde se točila v ději zásadní scéna, kdy drag queen zpívají písničku Heleny Vondráčkové Malovaný džbánku?
Ta se točila v Brně, s komparzem různě složeným z minorit. Komparzní služby nám poskytla výborná Sofie Šilhánková, další žena v týmu, bylo to velice náročné: těch komparzistů tam bylo na 140 a museli jsme najít dostatečný mix ras, aby to působilo více francouzsky a věrohodně. Choreografii nám dělala Eliška Soukupová, tančil tam třeba Martin Talaga, slovenský tanečník, choreograf, drag queen performer a také loňský nositel Ceny Thálie za alternativní divadlo, nebo Michal Černý a další profesionálové, kteří tančili třeba na Eurovizi. A Eliška Soukupová ty tanečníky za šest dní naučila choreografii Malovaného džbánku ve francouzštině, což jsme vzali z pořadu Z Prahy až do Monte Carla, kde to zpívala Helena Vondráčková tuším v osmdesátých letech.
Hit Malovaný džbánku tedy existoval ve francouzštině, není to vaše licence?
Ano, to je český pořad v České televizi, reálný, hudba je regulérně poskytnutá z České televize. A s Helenou Vondráčkovou jsme samozřejmě komunikovali předtím, než jsme film natočili, máme od ní souhlas, protože nemůžete jen tak použít něčí jméno, musíte to mít právně ošetřené. A paní Vondráčková souhlasila, je ve filmu ostatně velmi adorovaná, není zobrazena v žádném negativním světle: ona je v podstatě taky Chica Checa, česká holka, možná nejslavnější, dodnes vyprodává koncerty v O2 areně. Pozvali jsme ji i na premiéru – tak snad přijde!
